Hned po škole jsem letěl domů. Věděl jsem, co mě čeká, a tudíž jsem se nikde zbytečně nezdržoval. Přivítal jsem se s mámou a šel se hned chystat. Maminka již pochopila, kam tak spěchám. Ani neprotestovala, věděla, že to nemá cenu. Jednou rukou jsem navazoval moji oblíbenou nástrahu a druhou jsem strkal třpytky, wobblery a všelijaká rybářská šidítka do kapes vesty. Jednou nohou jsem ještě byl ve školních kalhotách a druhou už v broďákách. V myšlenkách jsem již prohazoval své horké tůňky na potoce. Říká se nám tišší blázni, ale spíš jsme jako neutěšení puberťáci. 

Zahlásil jsem: „Ahoj,“ a už otevíral vrátka. Fenka Chilly se mě ještě pokoušela přimět svým „skřivánčím“ hláskem, abych jí vzal s sebou, protože vidina vodičky jí nepředstavitelně lákala, ale já zůstal neoblomný. Její vodní běsnění bych nemusel přežít nejen já, ale ani mé milované ryby. 

Tak a konečně jsem měl klid. Od mého cíle mě dělilo pár kilometrů přes pole a krátká procházka lesem. Cestu jsem v natěšenosti zvládl rychle. A byl jsem u vody! Zabrodil jsem se těsně nad splav. Nadjezí jsem zkoušel prohazovat poupraveným zvukovým slaiderem. Ucítil jsem lehké ťukánky do nástrahy a k nohám si dovedl celé hejnko tlouštíků. Rybky byly tak malé, že mé sousto nemohly uchopit do tlamiček. Klepaly do něj spíše ze zvědavosti. Nasadil jsem menší woblírek, ale ten už jim nešel pod vousy vůbec, a tak ho nechaly bez povšimnutí.

Brodil jsem dál a dál, až jsem došel k jedné tůňce. Jarní povodeň tok hodně překopala, takže tůň vypadala úplně jinak, než jsem ji pamatoval. Oproti minulému roku byla lépe přístupná a dala se celkem dobře prochytávat. Dřepnul jsem si na bobek a chvíli mlčky promýšlel taktiku, abych případný záběr od krále tůně nepromarnil. Všiml jsem si, že na pravém břehu zůstal pařez zasahující do vody. V duchu jsem si pomyslel: Tak tam je jasnej! Nadcházející výjev mě v myšlence utvrdil. 

 

 

Kolem pařezu poletovalo několik mušek, a právě když jedna z nich škrtla zadečkem o vodu, rozestoupila se hladina a do povětří se vznesl můj zhmotněný sen. Musím říct, že už pro tyto okamžiky stojí zato žít! Vidět tečkovaného zlatavce ve vzduchu, ještě k tomu takových rozměrů, to je podívaná k nezaplacení. Obraz velkého potočáka se mi zrcadlil v očích jako u komiksových hrdinů. Nezbývalo mi, než začít jednat! 

Veškerou mysl jsem soustředil na přesný nához. Jediný špatný švih by mohl zapříčinit uváznutí nástrahy na pařezu, což by zcela jistě pstruha donutilo k úprku mezi kořeny. Nahodil jsem o půl metru blíž, než jsem potřeboval! Škoda! Druhý nához byl lepší, ale stále to nebylo ono. Musel jsem se násilím uklidnit a koncentrovat na další nához. Tak do třetice! Ted se mi to musí povést! Nahodil jsem přesně – nástraha dopadla třicet centimetrů za pařez. Cukavými pohyby prutem jsem wobbleru předal svůdný pohyb. Nástraha minula pařez. A ve chvíli, kdy jsem si myslel, že je po všem, hladinu prořízl výskok kropenatého krasavce. Úder do nástrahy však nepřišel...

Měl jsem nervy nadranc! Řekl jsem si, že tam budu dřepět tak dlouho, dokud pstruha nechytím. Rychle jsem navinul vlasec a už wobbler letěl zpátky. Zase jsem trefil skvěle. Uvedl jsem nástrahu do pohybu. Bum! Ucítil jsem očekávanou ránu do prutu! Nebyla to žádná přepadovka, takže jsem pohotově zasekl. Jen jsem se modlil, abych neudělal žádnou chybu. Pro jistotu jsem zkontroloval brzdu. Pomalu jsem začal zdolávat a pečlivě si promýšlel každý následující krok. Pstruh dělal kejkle a kotrmelce, ale po decimetrech se mi ho podařilo dostávat blíž k sobě. Když se mi objevil u nohou, natáhnul jsem se po něm rakeťákem. Šup! Bojovník zapadl do sítě. Vylezl jsem na vyšší břeh. Rychle jsem rybu vyfotil. Škoda, že v tu chvíli nemá člověk víc času, pstruh musel brzy zpátky do vody. Ještě jsem ho stačil změřit. Měl krásných 43 centimetrů, což je na tak nepatrný potok skvělý úlovek. Tímto zážitkem byly mé rybářské touhy ukojeny.

 

 

Ještě chvíli jsem v lovu pokračoval, ale myšlenkami jsem byl jinde. Ušel jsem ještě necelý kilometr, ale spíše jsem věnoval pozornost změnám toku po povodních. Pak jsem vylezl na břeh a pomalu se vracel domů. Cesta zpátky mi přišla daleko hezčí. Tedy až do okamžiku, kdy jsem u jednoho jízku potkal nějakého kluka, který chytal na splávek a na červa.  

 

 

Když jsem dorazil domů, tak první věta co jsem uslyšel, byla: „Co jsi chytil?“ a když jsem se svěřil, hned následovalo: „To jsi jako nevzal?“ 

Musel jsem záhy odolávat slovním atakům, proč jsem rybu nedonesl. Jediný mým obranným argumentem byl fakt, že už bylo 1. září a potočáci byli první den hájení. Pro mě to byla vítaná záminka, abych už nic nemusel vysvětlovat.

 

Text a fota: Vít Kaufman