Nevím, kdo má jaké zkušenosti s činností RS, ale já se spíše setkal s její nečinností.

Je porybný obávaným strážcem revíru?

Spíš ne! Ke svému negativnímu názoru jsem dospěl díky řadě osobních zážitků. Někdy mi připadá, že tuto funkci vykonávají mnozí členové jen kvůli bonusu v podobě povolenky zdarma. Nechci házet všechny porybné do jednoho pytle, jelikož je mezi nimi i spousta poctivců, kteří vědí, proč odznak nosí a věnují se kontrolní činnosti se zájmem. Přesto si myslím, že při výběru na tuto pozici by měly existovat mnohem přísnější kritéria. Ve většině případů vykonávají funkci RS letití členové organizací, údajně proto, že ji stejně nikdo jiný nechce dělat. Jsou to ale podle mě jen výmluvy od lidí, kterým tento stav vyhovuje. Nemám nic proti důchodcům, sám se jim jednou stanu, ale post RS je fyzicky i psychicky náročný. Hlavně tedy za předpokladu, že se vykonává tak, jak se vykonávat má. Zatím jsem se bohužel setkal spíše jen s karikaturami na strážce revírů.

Kategorie porybných

Důchodci – řečníci: Mám za sebou už pár setkání s dříve narozenými porybnými, při jejichž kontrole jsem si myslel, že jim budu muset přivolat záchranku, nebo rovnou poskytnout první pomoc sám. Oceňuji ale jejich snahu, že na mě alespoň přišli podívat. Faktem je, že vlastně ani žádnou kontrolu neprovádějí. Většinou si chtějí jen povykládat. Alespoň se od nich člověk poslechne spoustu historek z dávnověku, kdy ve vodě žilo hodně ryb a celkově bylo mnohem líp... 

Automobilisté: Další sorta členů RS monitoruje pouze místa, kam se dá dostat autem či na motorce až k lovci, jelikož jim to zákon z důvodů kontroly umožňuje. Pokud ale přístupová cesta skončí, tak dál je už pěšky nikdo nedostane ani heverem.

Kamarádíčci: Následující skupinu tvoří porybní, kteří provádí kontrolu, přesněji řečeno zápis do povolenky, jen kvůli vykázání nějaké jejich činnosti. V mnoha případech se zapíší pouze kamarádům a známým, se kterými loví. Zdálo by se, že funkci vykonávají v ilegalitě, protože i kdy se kolem nich páchala nějaká nepravost, tak stejně nezakročí. Nač si pálit prsty, že?

Denní kontroloři: Na řadu přichází sorta porybných, kteří jsou sice dostatečně aktivní, ale pouze za bílého dne. Člověk by řekl, že chodí spát se slepicemi. Po tmě ze strachu nevylezou ani před svůj dům, natož pak aby šli k vodě.

Praví strážci vod: Jsou nejméně početnou skupinkou, ale současně nejvíce respektovanou. Svěřenou funkci berou vážně a vykonávají ji se zápalem. Na kontrolovaných revírech je díky nim naprostý pořádek. Poslední dobu se mi zdá, že jejich řady řídnou. 

Profíci: Málem jsem na ně zapomněl! Bohužel o nich nemůžu napsat vůbec nic, jelikož jsem je v životě u vody potkal jen jedinkrát. Posvítili si na mě z lodě a pluli tiše dál. Nestál jsem jim ani za pozdrav. Asi zrovna líčili na nějakou „velkou rybu“, třeba na bosse ilegálního obchodu s kaviárem.

Pokud jsem nějakou odnož porybných opomněl, rád se s ní seznámím.

Co revír, to jiný přístup!

Existují revíry, kde jsou někdy porybní dotěrní jak bodavý hmyz. Stává se to hlavně na menších frekventovaných vodách, kde se jich najednou vyrojí tolik, že rybář za den schytá klidně i pět zápisů. Většinou mě to potká při návštěvě vod, kde mě nikdo nezná – jako přespolňáka si mě postupně vychutnají všichni členové RS z místní MO. Domácí rybáři jsou samo sebou před kontrolami hájení. Přece by je Pepa (Mirek, Tonda, Lojza...) zbytečně nevyrušoval při lovu 

Naopak jsou rybářské organizace, na jejichž internetových stránkách je zveřejněn dlouhý seznam členů RS. Zdálo by se, že jejich revír bude střežený lépe než pevnost Alcatraz. Paradoxem ale bývá, že ani při celkem častých vycházkách tady nemusíte za rok, dva, nebo i tři léta narazit „na placku“, natož na jejího nositele. Jak to tedy je? A proč tomu tak je? Tyto otázky pokládám funkcionářům organizací často, ale vždy slýchám jednu a tu samou odpověď: „Co s tím máme dělat?“

Myslím si, že u vody se děje spousta nepravostí, které by si zasloužily zvýšenou pozornost RS. Neříkám, že by se za ně měly hned sbírat povolenky jako na běžícím páse, ale spíše by se hodilo působit preventivně. Pokud někdo koná v rozporu s RŘ opakovaně a nedá si říct, tak by se měl hnát k odpovědnosti. A trest by měl být exemplární, aby posloužil jako výstraha. Osobně si myslím, že porybní mají rozhodně co na práci, musí se však umět dívat. Zatím jim jde naopak lépe přivírání očí...

Nyní bych se rád podělil o pár konkrétních zážitků s RS, které snad nejlépe něco vypoví o jejich úrovni i charakterech.

Kontrola - nekontrola

První ze zážitků se odehrál před zhruba deseti lety. Bylo horké letní odpoledne a já se rozhodl navštívit nedalekou řeku. Pod splavem se koupala spousta lidí, tak jsem šel níž po proudu. Našel jsem tam klid i stín pod starou lípou. Vybalil jsem cajk a po dopadu splávků na hladinu jsem sledoval dění ve vodě i na souši. Asi po půlhodině chytání se ke splavu přiřítila žlutá Škoda 120 a z ní vystoupil starší pán. Opřel se o zábradlí a rozhlížel se po koupáčích. Pak zahlédl i mě. Ihned z auta vzal taštičku, zamkl dveře a už štrádoval po vodě za mnou. Asi porybný, napadlo mě. Pro jistotu jsem překontroloval, jestli mám vše v cajku. Bylo to oukej. Po chvíli jsem zvedl zrak a spatřil, že se porybný zasekl asi dvacet metrů ode mě. Byl v předklonu, dlaně opřené o kolena. Po chvíli odpočinku znovu nabral tempo, ale když u mě stanul, sotva popadal dech. Sípavým hlasem mě poprosil: „Synku, pusť mě chvilku sednout, bo už nemožu.“ Uvolnil jsem křeslo a nabídl mu pití. Vodu odmítl. Když jsem se zeptal, jestli mu nemám zavolat pomoc, tak se naježil, že zas tak špatně na tom není, jen se potřebuje vydýchat. Asi po deseti minutách už byl fit a najednou se mu docela rozjela pusa. Líčil mi, co právě na tomhle místě kdysi nachytal ryb a jaké kusy. Pozorně jsem si jeho příběhy vyslechnul. Uměl je poutavě převyprávět a zdálo se, jako by je znovu prožíval. Asi po hodince povídání koukl na hodiny a pravil, že už musí jít, protože babka na něho čeká s jídlem. Když pomalu vykročil ke zpáteční cestě, najednou se zarazil a řekl: „Synku máš rybářské papíry?“ Hned jsem mu je podal. Provedl zápis o kontrole a pak se šoural zpět k autu. Musel jsem ho ještě dohnat, jelikož si v křesle zapomněl svou taštičku. Při té příležitosti jsem se ho zeptal, proč za mnou ze začátku tak pospíchal. Odpověděl mi, že mě neznal, a tak si myslel, že pytlačím. Dodnes nad touto kontrolou s úsměvem kroutím hlavou.

Neznalost neomlouvá!

Další střet s rybářskou stráží je ještě mnohem staršího data. Přestože jsem se při něm ocitnul v roli provinilce, uvedu ho, aby to nevypadalo, že kážu vodu a sám piju víno. Koneckonců to zas tak hrubý přestupek nebyl, spíše jen neznalost. Nevím přesně, který to už byl rok, ale právě v něm vstoupil v planost zákaz lovu na mrtvé rybky na pstruhových vodách. Tato informace byla asi nejpodstatnější, ale současně s ní byl do RŘ uveden ještě jeden zákaz - lov do čeřínku v termínu od 1.1. - 15.6.! Toho jsem si však nevšiml. Měl jsem tehdy nové akvárium a chtěl jsem do něj vysadit pár plotiček a hořavek. To však není ani výmluva, ani omluva. Ano, plně přiznávám svou vinu. Byla to pouze a jen má chyba, že jsem čeřínkoval v době zákazu. Byl jsem u toho „sloven“ porybným. Marně jsem mu vysvětloval, že jsem zákaz přehlédl. Doufal jsem, že za porušení „novinky“ v řádu obdržím jen napomenutí nebo upozornění, ale neuspěl jsem. Stálo mě to rovnou papíry! Až před kárnou komisí místní organizace se mi dostalo pochopení a povolenka mi byla vrácena zpět. Avšak tento příběh měl pokračování... Asi po měsíci jsem se k onomu rybníčku vrátil. A koho u něj nevidím, byl tam porybný, který mi málem před časem přivodil infarkt. V zátočině seděl ještě další rybář, který právě vytáhl podměrečného kapříka, a přesto si ho ponechal. Můj „známý“ na to zareagoval bleskovou kontrolou, ale přitom zapomněl, že odchází od nahozených prutů. Aby toho nebylo málo, tak kontrolovaný rybář byl také člen RS. Pak jsem byl svědkem, jak si oba kontroloři chtěli navzájem sebrat povolenky. Pustili se do sebe jako kohouti. Kárná komisí je rozsoudila, byli po zásluze zbaveni funkcí.

Pytlákům těm je tu hej!

Trávil jsem třítýdenní dovolenou u jedné pstruhové řeky a nedaleko se navíc nacházela i pěkná přehrada. Měl jsem takřka ideální podmínky pořádně se rybářsky vyblbnout. Při první vycházce k řece jsem si vybral úsek s několika malými jízky. Pod jedním jsem začal muškařit. Nevím, odkud se vzal, ale najednou vedle mě stál klučina. Otázal se, kolik je hodin a jestli berou. Při pohledu na hodinky mi sjel pohled na jeho ruku, ve které svíral cívku s vlascem. Na jeho konci se houpal háček s rousnicí. Zeptal jsem se ho, co má s tou „výstrojí“za lubem. Bezelstně odpověděl, že jde přece na ryby. Po chvilce kázání se mi od mladého pytláka dostalo vysvětlení: „Takhle tady chytají všichni. I porybní.“ Poslal jsem kluka pryč, že už ho u vody nechci vidět. Měl jsem docela po náladě. Když jsem se došoural k dalšímu splávku, všiml jsem si, že snad na každém druhém kůlu, ze kterých byl jízek vytvořen, visel vlasec s háčkem. Na některých už byl oběšený pstruh. Všechny šňůry jsem odstřihal a docela zhnusený jsem začal balit. Po chvíli mi to přeci jen nedalo, a řekl si, že chvíli počkám, jestli si někdo pro pytlačky nedojde. Po hodince čekání, kdy už jsem číhání chtěl vzdát, zaregistroval jsem jakýsi pohyb v blízkosti splávku. Dva muži šli přímo ke kůlům a pak lamentovali nad uřezanými vlasci. Dlouho však nelenili, jeden zašel do křoví a vrátil se s batohem. Nově navázané pytlačky zase nastražil pod splav. Udělal jsem z dálky několik fotek. Jakmile se oba vzdálili, rozbalil jsem znovu mušák a vydal se k místu činu jako rybář, který právě přišel. Už jsem byl od splavu jen kousek, když jeden z těch podivínů vylezl z křoví a hned ke mně. Zahlédl jsem něco lesklého na jeho blůze – odznak RS! Více než má kontrola ho zajímalo, jestli jsem si nevšiml u vody nějakých podezřelých osob. Odpověděl jsem, že ne. Rozloučil jsem se a s divným pocitem odešel na chatu. Následující den jsem se o zážitek podělil s místním hospodářem. Nechtěl mi věřit. Z fotek sice poznal, že se jedná o jeho porybné, ale nebylo z nich prý průkazné, jestli pytlačky instalují nebo likvidují. Domluvili jsme se, že tedy odpoledne společně na místo vypravíme, aby se přesvědčil sám. Po našem příchodu ke splavu nebylo po žádné pytlačce ani památky. Dostalo se mi výtky, že ho zbytečně tahám k vodě a odešel bez rozloučení. Nechápal jsem, co se ho dotklo. Až po pár dnech jsem se dozvěděl od místních v hospodě, že ti dva pytlačící porybní jsou jeho synové. Vím jenom, že možná i mým přičiněním už dávno hospodářem není a jeho synové se museli zodpovídat úřadům, protože byli přistiženi při kladení ok v lese. Možná jsem ve výše uvedeném odstavci o kategoriích porybných na jednu zapomněl. Jsou to porybní - pytláci.

Já na bráchu, brácha na mě!

Další příběh je nejčerstvější. Loni na podzim vysadili kapříky a dali zákaz jejich lovu. Konečně byl klid na dravce. Při příchodu k vodě a nastražení rybiček jsem si všiml, že je okolo poměrně dost rybářů. Dával jsem to za příčinu teplému počasí. Bohužel počasí bylo tou poslední záminkou zájmu kolegů, kteří vyrazili k vodě. Hlavní zájem byli čerstvě vysazení a hájení kapři. V mobilu jsem naladil internet a vyhledal kontakty na MO. Hned první hovor směřoval na hospodáře. Sdělil mi, že je kousek od revíru, takže se k němu podívá. Po půl hodině volám znova, jestli náhodou nezapomněl. Ozvalo se pouze oznámení, že volaný účastník je nedostupný. Volám tedy dál. První člen RS mi sdělil, že nemá čas. Druhý byl mimo kraj. Až třetí po dlouhém přemlouvání přislíbil, že dorazí. Přišel po pouhé čtvrthodince. Jelikož mě neznal a nevěděl, který z rybářů mu volal, pustil se do kontrol hned zkraje. Prvního kapraře vyzval, ať ukáže nástrahy. Po smotání krmítkových montáží byly háčky prázdné, takže přišlo jen ústní napomenutí. Rybáře napomenul, že kapři jsou právě hájení, tak ať je nezkouší chytat. Mezitím se čtyři rybáři stačili rychle sbalit, takže se kontrole vyhnuli. Zůstalo nás už jen pár. Porybný se následně vydal za rybářem, který chytal asi 30 metrů ode mě. Sotva k němu přišel, uslyšel jsem, jak rybář pozdravil: „Čau Lojzo, co ty tady?“ Porybný na to: „Volal nějaký rýpal, že se tu chytají kapři, tak jsem musel přijet. Ale asi už vzdal, nebo byl mezi těma, co odešli. A co ty Jirko, máš něco?“ Jirka si posteskl: „Co jste to, Lojzo, nasadili? Vždyť ti kapři mají sotva míru, těžko se z nich dá vybrat.“ Porybný ani neztlumil hlas a pravil: „To musíš Jirko přijít večer, to berou ti větší...“ Myslím, že takový dialog není třeba ani komentovat. Podobných zážitků mám v paměti asi nejvíc, jelikož se v různých obměnách opakují rok co rok.

Když tě něco pálí, pomož si sám!

Předposlední z mnoha zážitků se odehrál také celkem nedávno. Seděl jsem navečer u přehrady a celkem nic zvláštního se nedělo. Aktivita ryb byla nulová a s blížící se půlnocí jsem viděl své šance na úlovek čím dál černěji. Naproti zátoky jsem viděl blikající světýlka kaprařů, kteří už to asi také balili. V tom tichu jsem však náhle uslyšel typický zvuk nahazování. Hned nato druhý a třetí. Mrkl jsem na hodinky - bylo 23:56! Asi to byly jen cvičné hody, usoudil jsem. Vše jsem smotal, ustlal si na břehu, budík natočil na čtvrtou, ale nemohl jsem dlouho usnout. A když jsem konečně zabral, zahrčel budík. Bylo ráno. Vstal jsem, uvařil si kafe a nahodil pruty. Pomalu se rozednívalo. Koukal jsem na protější břeh a spatřil v oparu bivaky a stojany s pruty, u kterých nikdo nebyl. Až kolem šesté ráno jsem naproti zahlédl pohyb a nastalo přehazování prutů. Jelikož jsem od půlnoci nepostřehl, že by někdo nahazoval, bylo vše jasné. Krátce před osmou ranní se kousek ode mě usadil rybář s pejskem. Právě díky pejskovi jsme se dostali do konverzace. Když jsem se kolegovi zmínil o partě odnaproti s podezřením, že chytali přes noc, netušil jsem ještě, že se vlastně bavím s porybným. To jsem zjistil až při jeho odchodu, kdy mě formálně zkontroloval. Na mou otázku, co bude dělat s partou přes vodu, odpověděl, že se uvidí. Druhá noc měla stejný scénář a ráno se za mnou dokonce dostavil i porybný se psem. Sdělil jsem mu, že se opět vše opakovalo, že by se měl na bivakáře zaměřit. Naprosto vážně mi řekl, že jen blázen by šel v noci někoho kontrolovat. Jeho odpověď mě zarazila, ale jelikož jsem měl na místním oddělení policie známého, hned jsem ho kontaktoval. Dokonce za mnou přijel a já mu za čerstva vysypal, co se v noci dělo. Přislíbil mi, že je jim to čas dovolí, přijedou to omrknout. Další noc byla kopie předešlých. Zavolal jsem tedy kamarádovi, že ti naproti mají nahozeno a dva z nich už dokonce odchytáno. Asi za půl hodiny jsem spatřil v dáli nějaké světlo a slyšel zvuk přijíždějících auta. I když bylo ticho, moc jsem rozhovoru, který se naproti odehrál, nepochytil. Po akci mi známý zavolal, že nic nezjistili, pruty žádné nahozené nebyly, takže zkontrolovali jen totožnost. Byl jsem zklamaný a mrzelo mě, že jsem vyhlásil planý poplach. Zbytečný ale nebyl, jelikož k partě navečer přibyli další dva komplicové, kteří si hned vyjeli na loďce zakrmit. Protože měli už něco vypito, bavili se celkem hlasitě, takže jsem srozumitelně slyšel: „To s těma polišama pěkně vykouřili. Než stačili vystoupit z auta, tak už byli stojany ve vodě a byli namydlení.“ Odpoledne zase přišel pan porybný s pejskem a hned jsem mu odposlechnutý hovor přetlumočil. Jen mi řekl, ať už mu dám pokoj a jdu si to vyřešit sám, když mi to tak vadí. To mě napružilo a hned jsem zavolal známému na policii. Seznámil jsem ho s novou informací a řekl mu, že je vedle mě člen RS, který odmítá zasáhnout. Po sdělení jména porybného se kamarád zasmál a pravil, že to je největší strašpytel, který by po setmění nevylezl z chalupy, ani kdyby mu hořela nad hlavou. Přislíbil mi ještě jednu noční kontrolu. Pan porybný se s příchodem večera sbalil a bez rozloučení spěchal domů. Tentokrát zátah vyšel! Hodinu po půlnoci přijeli strážníci MP s hlídkou PČR. Společnými silami donutili rybáře vytáhnout pruty i se stojany z vody. Jak se následně ukázalo, tak pouze dva ze skupiny měli povolení k rybolovu. Po rozednění bylo navíc v okolí tábořiště nalezeno několik skrytých vezírků s kapry a líny různých velikostí. Na dvě povolenky a počet dní strávených u vody neseděl počet ulovených ryb ani náhodou.

Co s tím?

Zbývá se zamyslet nad jednou podstatnou otázkou - k čemu nám je taková RS? Určitě se najde dost jedinců, kterým takový stav vyhovuje, protože si mohou dělat beztrestně u vody, co se jim zamane. Ale jak k tomu přijdou ti ostatní a poctiví rybáři? Určitě jsem si tohoto stavu nevšiml sám, musela by to být neskutečná náhoda, kdybych jen já měl na takové členy RS (ne)štěstí. Jako řádovému členu ČRS mi ve spleti všemožných informací ze života organizací chybí jedna základní, kde se něco dočtu o kontrolách RS, o výsledcích kárných řízení a také o činnosti profi-porybných. Třeba by mě zajímalo, jaké mají pravomoci. Jestli mají nějaký rozvrh činnosti? Kdo je kontroluje? Jestli plní to, co mají?

Bílá vrána?

Abych jen nemaloval čerty na zeď. Poslední zkušenost tentokrát bude pozitivní. Můj příběh se odehrál loni v létě na jedné malé přehradě. Panovalo tehdy počasí, že by psa ven nevyhnal. Jedna bouřka stíhala druhou a funěl silný vítr. Když hrozilo, že můj deštník bude na cáry, vzdal jsem boj s přírodou a zalezl si do auta, které stálo opodál. Dlouho jsem v něm však nepobyl. V proudu vody stékající po čelním skle jsem zahlédl postavu v černém gumáku, jak prošla kolem. Nemeškal jsem a rychlým krokem se vrátil na místo lovu. Po postavě se však slehla zem. Pro jistotu jsem v lijavci setrval na fleku a byl jsem ve střehu. Konečně bouře ustoupila, slábl déšť i vítr a na hladině se zaleskly první paprsky slunce. Vše mokré jsem ze sebe svlékl a rozložil po břehu. V tom mě někdo oslovil. Krve by se mně nedořezal. Otočil jsem se a za mnou muž v gumáku. Ulevilo se mi, až ukázal placku. Pro jistotu jsem se ho zeptal, jestli v bouřce náhodou neprošel kolem mého auta. Přitakal. Hned jsem se ho ptal, co ho přivedlo v takovém nečasu k vodě. Odpověděl, že mi to ukáže. O kus dál byl docela strmý břeh, kde se ani nedalo kloudně chytat. Právě na tomto místě bylo přivázáno k pařezům hned několik pytlaček. A o pár metrů dál byly další. Porybný se zmínil, že ví, kdo je tam nainstaloval, ale že ho nemůže chytit. Ze všech možností, které už vyzkoušel, mu zbyla ta poslední – číhat a dopadnout pytláka při činu. Doufal přitom, že dotyčný chodí nastražovat a vylovovat šňůry právě v takovém mizerném počasí. Pytlák však tentokrát nedorazil! Možná i kvůli mně, protože jsem rybařil nedaleko. Po čase jsem se s tímto porybným znovu potkal a byl samozřejmě zvědavý, jak jeho „čekaná“ dopadla. Pochlubil se, že úspěšně. Teď už měl na jiném revíru v hledáčku dalšího provinilce. Sám mi potom potvrdil, že nejlepším lékem proti nešvarům u vody je prevence. Rybáři o něm i jeho činnosti vědí, řeknou si to mezi sebou a podle toho se chovají. On má potom dostatek času věnovat se opravdovým pytlákům. Sám mohu potvrdit, že za dobu jeho působnosti u RS četnost přestupků na kontrolovaném revíru rapidně poklesla. Kromě toho už na březích není „veřejná skládka“ a kravál jako kdysi. Jen kdyby bylo víc takových porybných!

Doufám, že si svým příspěvkem proti sobě nepoštvu všechny členy RS. To určitě nebylo mým záměrem. Ale i kdyby, rád s nimi vše prodiskutuji. 

Rybářům zdar, pytlákům zmar!

Text: Petr Ramian alias Petula