Bobří hráz na zapomenutém revíru.

 

Negativní stránky zapomenutých vod

Tyto vody obvykle ani nefigurují v zarybňovacím plánu, tudíž obsádka bývá stejně „divoká“ jako jeho nejbližší okolí. Zapomenuté revíry tím však rozhodně získávají kouzlo tajemství. Nějakou informativní cedulí, o jaký revír se jedná, rybář najde jen s velkým štěstím, a když na ni náhodou narazí, tak nese stejné známky stáří jako samotná voda. Přístup k takové lokalitě bývá často hodně dobrodružný. Zvláště pak, pokud sem rybář zavítá poprvé. Také se může stát, že vodu vůbec nenajde, nebo ano, ale až po dlouhém bloudění džunglí.

 

Hladina slepého ramene zarostlá tlustou vrstvou okřehku.

 

Džungle kam se podíváš!

Zapomenuté revíry nejsou pro každého! Komplikovaný přístup bývá jen první překážkou, ale zdaleka ne tou poslední. Dalším úskalím je přírodní zaneřádění lokality, která bývá ve většině případů prorostlá vodní vegetací, nechybí v ní spadlé větve, ba i celé stromy. Pokud je rybář s revírem alespoň částečně obeznámen, je ve výhodě. Pokud na něj narazí náhodou, většinou ho od lovu odradí už první pohled.

 

Pod hladinou se často nachází více dřeva než na souši.

 

Minimum vody, maximum bahna!

Dalším negativem zapomenutých vod je jejich malá hloubka. Usazené nánosy jsou kolikrát mnohonásobně vyšší vlastní vodní sloupec. Pokud existuje sebenepatrnější možnost, že by se v revíru mohla nacházet jamka s větší hloubkou, je zapotřebí toto místo najít. Při chytání se pak může stát tím nejlepším lovištěm v okolí.

 

Voda zde díky nánosům na dně nikdy nebývá extra čistá.

 

Místní zvěřinec

Mělká, silně se prohřívající voda bývá ideální kolébkou pro komáry, muchničky a ovády! I silně otrlý rybář může po půlhodinovém podvečerním rybaření začít šílet. Vlastnit účinný repelent je spíš nutným prostředkem k přežití. Na březích mohou navíc otravovat život i rezaví mravenci, vosy a sršně. Na podobném revíru musím brát na zřetel, že jsem zde na návštěvě a veškerý hmyz bude lákat nejen můj pot, ale i vůně svačiny či krmení pro ryby. Důvod je jasný, tlak na tyto vody je ze strany člověka minimální, takže ho místní společenství živočichů bere jako vetřelce. Nezřídka se zde rybáře nebojí ani lesní zvěř. Hlavně zůstaňte v klidu a nepanikařte z mravenčího kousnutí, nebo když se na dohled potuluje divoké prase.

 

Ledňáček je častý společník při rybaření.

 

Drsné podmínky pro život

Dostávám se k poslední z mnoha překážek zapomenutých vod, a tou jsou životní potřeby ryb. Z různých diskuzí člověk nabude dojmu, že na takový revír, kam se roky nic kloudného nenasazuje, nemá smysl chodit! Navíc, když tam není ani metr hloubky, tak tam vše živé musí přes zimu zákonitě vymrznout. To je zásadní omyl! Na hloubce sice záleží, ale také záleží na tom, kolik je v lokalitě řídkého bahna, zda má revír přítok, je-li břehová linie zarostlá rákosím, přes jejichž duté stonky se ze zamrzlé vody vylučují zplodiny. Ryba dokáže zvládnout různé extrémy. Opakem zimy je horké léto, při němž se naopak voda nadprůměrně prohřívá a ubývá v ní rozpuštěného kyslíku. Některé druhy ryb tento nedostatek v pohodě zvládají a není jich zrovna málo.

 

Zanedbaná tůň v zimě.

 

Rybí všehochuť

A jsme u obsádky zapomenutých vod. V těchto revírech sedá ulovit karas, lín, kapra, perlín, cejnek malý, cejn velký, plotice a z dravců – štika, okoun, úhoř, občas i sumec. Vždy záleží na charakteru konkrétní vody, ale rybí druhy bývají dostatečně houževnaté, aby zde přežily. Samozřejmě se můžeme místně setkat i s jinými druhy ryb. Příkladem může být slepé rameno, které se při větší vodě propojí s řekou. Právě v méně proudném rameni pak najdou útočiště i typické říční ryby. Po opadnutí vody potom jejich část zůstane uvězněna v zapomenuté vodě. Proto nebývá výjimkou existence candáta, amura, tolstolobika, bolena, tlouště a dalších ryb. Chytí se vesměs náhodně při lovu původních obyvatel revíru a jejich úlovky bývají vesměs překvapením.

 

Z bílé ryby převládá plotice.

 

Oči na stopkách

Nejlepší představu o početnosti a složení rybí osádky v revíru si rybář udělá při návštěvě vody v době tření. Platí to hlavně u štik a kaprů. Vzhledem k tomu, že se jedná co do rozlohy o menší lokality, dá se toho vypátrat docela dost. Není výjimkou, když spatříte metrové štiky, půlmetrové líny nebo veliké kapry. Zapomenuté vody nabízejí rybám komfort v podobě množství úkrytů a nepřeberném množství přirozené potravy. Kromě toho také minimální rušení ze strany rybářů. Není divu, že množství i velikost ryb bývá většinou překvapující. Voda rozhodně nezeje prázdnotou, jak by se zdálo při prvním pohledu! Rybář však zdaleka nemá vyhráno. Například se mi už párkrát stalo, že jsem viděl při tření obrovské štiky, ale po zbytek sezóny zmizely, jakoby se do dna propadly! Nezahlédl jsem je ani zalovit, natož aby mi zabraly. A následující jaro se mi přitom během tření ukázaly znovu, snad proto, abych se ujistil, že tam stále jsou.

 

Pouhým pozorováním můžete odhadnout kolik ryb a jak velkých se v revíru nachází.

 

Vzácnost zapomenutých revírů

Chování ryb v zapomenutých revírech bývá o trošku jiné oproti běžným frekventovaným revírům. Ryby jsou zde víc důvěřivé a méně plaché. Ten, kdo propadne kouzlu rybařiny na takových vodách, pozná význam přísloví - není důležité vyhrát, ale zúčastnit se! O nějaké úlovky tu jde jen okrajově, spíše jde o samotný pobyt a rybaření v opravdovém srdci divoké přírody. Zapomenuté revíry jsou dnes vzácným artiklem. Žádná taková voda, která padla do zapomnění, není věčná. Pomalu zmizí z map, i když v paměti ji máme stále. Nechci popisovat, proč tyto vody chátrají a vysychají, a proč se nedají udržet, nabídnu jen jeden příklad pro představu...

 

V porostech okřehku se dá ulovit pěkný línek.

 

Zánik malého ráje

Znal jsem jeden zapomenutý revír, který se nacházel v chráněné oblasti. Kolem dokola pole, vlastní rybníček však ukrýval zpustlý lesík a hustá křoví. Pamatuji si, že v něm byla největší hloubka okolo tří metrů. Dnes s bídou 20 cm! MO a Svaz daly dohromady finanční částku na jeho odbahnění a záchranu. Jejich snahu však bojkotovali „ochránci přírody“, kteří zakázali vjezd těžké techniky k vodě. Paradoxní bylo, že na poli kolem vody po většinu sezony rejdily kombajny a traktory s výjimkou vjezdu. Někdy zkrátka zůstává rozum stát nad myšlením lidí, kteří mají právo rozhodovat. Revír tak zanikl, včetně rybích životů. Zůstalo z něj jen líhniště komárů, které navíc v létě vysychá.

 

Ve jménu ochrany obojživelníků se nechala spousta vod zpustnout!

 

S čím lovím na zapomenutých vodách?

Nejlepším řešením je chytání se splávkem nebo s brčkem na lehko. Osobně používám pouze jeden prut, ale klidně se dá lovit i se dvěma - záleží pouze na volbě lovce a výběru příhodného místa. Prut se vyplatí spíše delší (samozřejmě musím přihlížet na okolnosti, např. převislé větve a hustota příbřežní vegetace apod.), nejlépe teleskop od 3,5 do 5 metrů s dobrou akcí. Prut nesmí být příliš tvrdý, jelikož lovím poměrně blízko břehu a používám vlasce v průměrech od 0,16 do 0,22 mm. Jejich síla se odvíjí od konkrétní roční doby, hlavně od toho kde lovím - jestli u překážek nebo na volnější vodě. Velikost a tvar háčků vybírám podle druhu nástrahy. Dost často navazuji i poměrně velké „háky“ 1/0, které běžně používám v létě při chytání na rousnice. Na ostatní nástrahy používám háčky podstatně menší. Splávek vyvažuji bročky pouze na jaře, po zbytek sezony používám celou sestavu bez jakékoli zátěže.

 

V zanedbaných revírech se často vyskytuje zakrnělý cejn.

 

Jaké používám nástrahy a krmení?

Mějte na paměti, že ryba se na podobné vodě živí převážně přirozenou potravou, takže boilies a pelety, včetně silně aromatických směsí, rovnou nechte doma. Z jara si vystačím s napařeným rohlíkem nebo žížalou a masnými červy. Na přelomu jara a léta bývá nejúčinnější rousnice a sterilovaná kukuřice z plechovky. V létě se stále držím žížal a kukuřice, občas přidám i vařenou bramboru. Také není na škodu mít u sebe kus pečiva pro případný lov z hladiny. Dost často se ryby vyhřívají pod povrchem a sbírají vše, co plave nad nimi a je poživatelné. Lov z hladiny bývá krásným rybářským zážitkem. Podzim je hodně podobný jaru. K celoročnímu zakrmení postačí šrot se strouhankou. Ryba v zanedbané vodě není zvyklá na boilíes a jiné moderní nástrahy, a stejně tak si těžko navyká na pestré a příliš navoněné krmení. To vše může být na škodu lovu! Na těchto revírech platí pravidlo, že v naprosté jednoduchosti je síla. Není třeba vymýšlet nic extra a zbytečně kombinovat. Zbytek rybářské výbavy je na úvaze samotného rybáře. Měl by uvážit délku trasy k vodě, schůdnost terénu a četnost překážek. Co by rozhodně nemělo chybět, je repelent! Při večerním lovu také baterka. V noci na takových revírech nikdy nelovím, ve většině případů hrozí spousta ztracených ryb ve vázkách.

 

Kukuřička boduje v kterékoli roční době!

 

Přístup na lovné místo

Základem úspěšného lovu je už správný přístup na lovné místo. Rozhodně doporučuji zvážit, v čem k vodě vůbec vyrazíte, a také ještě dvakrát zredukujte obsah bagáže. Pokud není po dešti a žádný ani nehrozí, tak jsou gumové holínky zbytečné - udržet v takové obuvi na břehu klid snad ani nemožné. Pokud teprve vhodné místo hledáte, není na škodu napřed „náklad“ odložit a prověřit si místo zblízka a polehku. Pokud tam budete chtít lovit, napřed vyčistěte flek od všeho, co by mohlo způsobit nechtěný hluk na břehu. Odkliďte stranou větve a klacíky. Poté odstraňte z trasy všechny nechtěné překážky, které by mohly bránit k přístupu na místo v plné polní. Když vše dopravíte na místě, tak se pohodlně usaďte a všechny další úkony provádějte vsedě. Čím míň pohybu, tím míň hluku! Jeden tip: než vyrazím na rybolov, tak předem den či dva si zajdu revír jen omrknout. Z většiny ho projdu a přitom vypátrám vše, co potřebuji vědět. Na jednotlivých úsecích pomocným prutem zjistím hloubku, charakter dna a rozmístění překážek. Po vyhodnocení „pro a proti“ si vyberu dvě nejvhodnější místa, které si už dopředu připravím k lovu. Nemusím se tím pak zdržovat v den lovu.

 

Nadějné místo v meandru ramene.

 

Výběr lovného místa

V zásadě upřednostňuji lov poblíž překážek, a to hned ze dvou důvodů. Prvním je skutečnost, že u překážek se vždy zdržují ryby! Druhým důvodem je fakt, že když se dá do pohybu hladina, překážka tvoří klidnější prostor pro nerušené chytání. Na zapomenutých revírech se často už koncem jara masivně rozbují vodní hladinová vegetace (okřehek), tudíž překážka ve vodě vytvoří volné oko, ve kterém se dá alespoň trochu slušně lovit. V zanedbaných vodách příliš vody nebývá - průměrně chytám v hloubkách od 75 do 100 cm. Čím mělčí místo, tím jsou záběry opatrnější, což platí i v letních měsících. Poctivější jízdy se obvykle dočkám při chytání na žížaly. Pravidlem také bývá, že čím jemnější záběr, tím větší ryba se věnuje nástraze. S krmením to není třeba nijak přehánět. Přemírou vnadění se dá lovné místo snadno poplašit. Většinou ryby prozradí svou přítomnost aktivními úkazy jako je - rozvíření kalu ze dna, řetízky bublinek na hladině, pohyb stébel a větviček, o které se ryby otírají nebo z nich obírají potravu.

 

Zapomenuté vody hostí spoustu línů, kteří se při krmení prozradí doprovodnými úkazy.

 

Vlastní lov

Na co a jakou rybu bude rybář lovit, záleží jen a pouze na něm. Druhová pestrost zapomenutých vod bývá někdy hodně překvapivá. Když je lovec v pravý čas na pravém místě, může zažít nevídané věci. Samotný lov ryb bývá komplikovanější jen díky množství překážek ve vodě. Je nutno počítat s tím, že ne každou rybu dostanu na břeh. Dá se však dosáhnout uspokojivých výsledků, když dodržím několik zásad. Musím dostatečně rozpoznat překážku, u které lovím. Je třeba odhadnout její rozměry – např. u ponořeného stromu zjistit košatost koruny a směr, kudy vedou pod hladinou větve. Po záběru mám hned přehled, kam mohu rybu pustit a kam už ne. Je také dobré dostat rybu co nejrychleji k hladině a následně ke břehu. Na těchto revírech platí pravidlo, že čím déle budu rybu zdolávat, tím déle potom budu čekat na další záběr. Důležitým a nepostradatelným pomocníkem bývá podběrák s delší tyčí. Ušetří spoustu času i nervů při zdolávání. Zvláště pak, když se na háček pověsí nějaký „místní matador“.

 

Bez prostorného podběráku s dlouhou tyčí k vodě nechoďte!

 

Lov dravců

Nástrahy na dravce jsou na podobných lokalitách většinou omezeny na živou či mrtvou rybičku. Hladina je totiž téměř celoročně zanesená vodní vegetací, která přívlači moc nefandí. V souvislosti s dravci nabízím jeden tip: když se o splávek otírá rybí drobotina a náhle ustane, je to ten nejlepší okamžik „nasadit do hry“ montáž s rybičkou. Většinou v krátkém časovém úseku přijde záběr dravce potulujícího se v okolí. Občas člověk natrefí na dny, kdy jsou dravci abnormálně při chuti a loví natolik intenzivně, že se nedají kaprovité ryby ani chytat. Častěji se ale stává, že se voda uzavře závojem okřehku a po lovících dravcích není ani památky.

 

Z dravců na zapomenutých revírech hrají prim okouni a štiky.

 

Trojice nepsaných pravidel

1) Ryby ze zapomenutých vod doporučuji pouštět zpět. Z hlediska kulinářského jsou totiž více či méně „podřadné“. Může za to zanesené dno plné hnijící vegetace, které úlovkům rozhodně na chuti ani vůni nepřidá. Zapomenuté vody navíc představují ideálně vyvážené životní prostředí, Takže odnesením několika větších ryb (zvláště pak predátorů) můžeme tento specifický ekosystém výrazně narušit.

2) Při odchodu od vody se ujistěte, že nenesete domů nějakého nechtěného „emigranta“. Třeba klíště, nebo v bagáži myš, slimáka či četu rezavých mravenců.

3) Jak jsem se zmínil na začátku - tyto revíry nejsou pro každého, proto by si měl každý návštěvník uvědomit, co ho asi čeká a co je schopný podstoupit. Na závěr popíšu kamarádův případ, který rovněž nevěděl, do čeho vlastně jde.

 

Ponecháním si větších dravců můžete v revíru narušit křehkou rovnováhu ekosystému.

 

Premiéra na zapomenuté vodě

Stalo se to koncem léta, kdy jsem u řeky potkal kamaráda. Jelikož jsme se neviděli pěknou řádku let, tak jsme zašli cestou domů na pivo. Při diskuzi na téma „kdo, kde a s jakým úspěchem loví“ jsem mu prozradil, že dost často chytám na jednom odlehlém revíru, kde mám klid a docela slušné úlovky. Při prohlížení fotek línů v mém mobilu kamarád začal žadonit, ať ho někdy vezmu sebou. Už si moc nepamatuji, jestli mělo na mé rozhodnutí vliv jeho usilovné prosení či množství vypitého piva, ale souhlasil jsem. V den našeho společného rybolovu jsem ale zjistil, že jsem asi při domluvě mluvil sám se sebou...

Přišel den „D“! Cestou jsem se „parťáka“ ptal, jestli má vše, co jsem mu doporučil a co mi v hospůdce odkýval. Odpověděl stroze: „A na co?“ Navrhl jsem tedy, že bude chytat na mé vybavení a já mu budu dělat jen doprovod, anebo se po záběru můžeme střídat. Shodli jsme se na druhé variantě. Cesta od autobusu k vodě trvala něco přes půl hodiny, museli jsme během ní překonat zvlněný terén zarostlý metr a půl vysokou vegetací. Ještě před vstupem do této džungle jsem se postříkal repelentem. Kamarád „chemii“ hrdě odmítl se slovy, že prý akorát na sebe veškerou havěť nalákám. Vešli jsme do zeleného bludiště a po chvíli jsem za sebou slyšel tleskavé zvuky. Otočil jsem se a kamarád kolem sebe mával rukama jako větrný mlýn. Hned se do mě pustil, že tohle v plánu nebylo, že je celý poštípaný a ještě po něm leze klíště. Podal jsem mu repelent. Tentokrát za něj poděkoval. Konečně jsme stanuli na místě. Byl jsem nadšený, protože vítr odfoukal okřehek do rohu slepého ramene a voda tak byla lovitelná hned na více místech. Zatímco já byl spokojený, výraz mého kamaráda nasvědčoval, že se o něj pokouší infarkt. Pak spustil: „To si děláš prdel! Tady kromě žab a pijavic nežije nic jiného! Kam tady chceš nahodit? Vždyť je víc stromů ve vodě než na břehu!“

Místo vysvětlování jsem zavedl kamaráda na své místečko. Rozložil jsem židličku, posadil na ni kolegu a než jsem rozložil prut, tak jsem mu znovu vysvětlil - co a jak má dělat, kdy zaseknout atd. Určitě mě ale moc neposlouchal. Po náhozu nastraženého rohlíku přišel brzy rychlý záběr! Jelikož parťák neočekával záběr vůbec, ryba byla ve vázce dřív, než kolega stihl sáhnout na prut. Po opětovném navázáni a vhození nástrahy do vody přišel záběr s pořadovým číslem II. Tentokrát byl kolega ve střehu, ale i tak rybu nezvládl a úlovek zmizel v ponořených větvích. Potom mi vrazil prut do ruky s komentářem, že ho to nebaví, protože tu nemá žádný prostor. Raději se prý podívá kolem vody, jestli někde nenajde vhodnější místo. Souhlasil jsem. Dal jsem mu ještě radu na cestu, aby nechodil za zatáčku s okřehkem, protože se tam nacházejí mokřiny a člověk do nich snadno zapadne. Jenom mávl rukou a vypařil se.

Já si tedy opět navázal a pokračoval v lovu. Vytáhl jsem dva kapříky kolem dvou kil a krásného lína. V tom jsem si uvědomil, že kolega je docela dlouho pryč. Pískám, volám, ale nikde se neozývá! Zkouším mobil, je nedostupný! Krve by se ve mně nedořezal. Ztratit se je tady docela snadné. Vydal jsem se po jeho stopách. Najednou jsem z dáli kamaráda spatřil. Už zase seděl na našem místě. Rychle jsem se vrátil a hned se zeptal: Kde jsi byl? Jak to vypadáš?“ Odpověděl: „Spadl jsem do vody s žabincem, a když jsem se vyškrábal se na břeh, tak jsem si sedl přímo do mraveniště. Ryby tu sice nějaké jsou, ale mě už sem příště nedostaneš!“

Kamarád zkrátka nezvládl pobyt v divoké přírodě. Naše výprava skončila dříve, než vlastně začala. K tomu nás ještě řidič autobusu kvůli bahennímu zápachu odmítal vpustit do autobusu. Dodnes na to vzpomínáme. Na podobnou vodu bych už kamaráda nedostal, ani kdyby tam na hod braly kouzelné zlaté rybky. Já však vím jedno jistě - zapomenuté revíry patří mezi ty nejkrásnější místa v přírodě.

 

Takových kapříků je tu fůra!

 

Pokračování příště

Text: Petr Ramian alias Petula, fota: autor a archiv redakce Chytej.cz