Rybaření mezi nebem a zemí.

 

Proč to funguje?

Všechny kontakty nástrahy se dnem mají jediný účel – upoutat pozornost číhajícího (či odpočívajícího) dravce a vyprovokovat ho následně k útoku. V mnoha případech predátor ani neútočí z hladu, ale spíš po nástraze sekne ze zvědavosti, možná kvůli obraně teritoria, nebo jen proto, že ho „něco“ ruší během siesty. 

Přikláním se ke všem těmto důvodům, neboť „hlubinné“ dravce chytám převážně v čase mimo jejich obvyklé vrcholy potravní aktivity. K těmto smělým teoriím mě vedou praktické zkušenosti. Například, když přes den vláčím poblíž rybářů chytajících u dna na živé rybky, tak mám na „otloukané umělotiny“ poměrně dost záběrů, zatímco rybičkáři číhají bez odezvy. Naopak brzy zrána a navečer se naše úspěchy obvykle prohodí. Když ryby začnou aktivně lovit, potom mohu za kratší konec provazu tahat zase já.

 

Polední candát.

 

S čím se pustit do díla?

Jestliže hodlám „razítkovat“ s wobblery, musím si nachystat ty správné modely! Jedná se o hlubokopotápivé druhy, které se rychle dostanou do správné „operační zóny“ dravců. 

K ťukání na dno se dají použít vyloženě potápivé wobblery (např. Rapala CD), které klesají ke dnu vlastní hmotností. Hlavní výhoda těchto nástrah spočívá v tom, že jsou poměrně těžké a tudíž létají mnohem dál. Také se málokdy ve vzduchu zamotají do vlasce. Naopak jejich záporem je, že vzhledem k „jejich potápivosti“ a menší lopatce, podstatně častější váznou v překážkách.

Loví se s nimi takto: po náhozu se samovolně nechají vyklesat na dno, pak se vyrovná vlasec a nepravidelnou rychlostí se přitahují zpátky. Důležité je, aby vedení probíhalo při pozvednuté špičce prutu, která má za úkol neustále klesající nástrahu nadlehčovat. 

 

Úspěch na potápivý wobler.

 

Tady zabodovala těžká nástraha typu Rattlin.

 

Osobně mě daleko víc oslovuje chytání s plovoucími hlubokopotápivými wobblery (všechny modely označované jako DR - deep runner). Spousta začínajících rybářů toto zdánlivě rozporuplné spojení slov nechápe. Jak může být nástraha plovoucí a současně i hlubokopotápivá? Takže pro vysvětlení - plovoucí znamená, že je vyrobena z materiálu, který je lehčí než voda (dřevo, balza, dutý plastový skelet, polyuretan, tvrzený polystyren apod.) a vyvážena tak, že když je nástraha v klidu, sama od sebe plave na hladině. „Hlubokopotápivou“ se stává až ve chvíli, kdy ji rybář začne přitahovat. V tom okamžiku se wobbler doslova „postaví na hlavu“ a pod ostrým úhlem se rozjede dolů. Za tento pohyb může jeho konstrukce – hlubokopotápivé modely se vyznačují prostornou a dlouhou lopatkou (nořítkem), která je položená téměř v podélné ose nástrahy. Díky tlaku vody na lopatku se nástraha rozvibruje a současně zamíří do hlubiny. Čím rychlejší je navíjení, tím je vyšší odpor, a také hbitější dosažení větší hloubky. Jakmile se wobbler dotkne dna je potřeba navíjení zastavit. Nástraha bez přitahování začne vyplouvat do sloupce. Následným přerušovaným přitahováním lopatkou opět „oklofává“ dno a její pohyb vzdáleně připomíná poskakování žabky. 

 

Hlubokopotápivé wobblery mají něco do sebe...

 

Finále souboje.

 

Plovoucí hlubokopotápivé wobblery mají neskonalou výhodu v minimálním váznutí! Velká a široká lopatka nástrahy odskakuje od překážek a přitom stíní trojháčky. Pokud se wobbler přeci jen někdy zachytí za kámen, často se jej podaří vyprostit pouhým povolením vlasce. Když je zachycený jen mělce, vlastním vztlakem se sám uvolní a vystoupá nahoru. 

Tyto typy wobblerů mají v podstatě jen jeden jediný nešvar - kratší dolet! Jednak jsou lehké a při nahození prostorná lopatka nástrahy klade vyšší odpor vzduchu. Tím se stává, že se nástraha při letu roztočí a může se také snadno zamotat do vlasce. Přetáčení a zachycování se dá eliminovat nahazováním po větru a rovněž jejím přibrzděním těsně před dopadem na hladinu.

 

Prostorná lopatka brání uváznutí trojháčků v překážkách.

 

Razítkování: wobblery vs. gumy!

Lov na wobblery je úplně jiný, než chytání s měkkými nástrahami. Vyžaduje odlišné nahazování, vedení, a vlastně i zásek. Jen zdolávání ryb je téměř stejné. 

Obecně platí, že prezentace wobblerů je oproti „gumám“ mnohem jednodušší. Ke správnému oživování stačí nestejnoměrně navíjet - chvílemi zrychlovat či zpomalovat. Nemusí se přitom ani nijak zvlášť pracovat špičkou prutu, ani hlídat správné napnutí šňůry. Při té příležitosti si vždy vzpomenu na prohlášení jednoho známého, který je sice dostatečně „vychytaný“ na wobblery, ale jakmile v pozdním podzimu zaparkují dravci do větší hloubek, mimo dosah jeho oblíbených nástrah, tak je v koncích. Potom hořekuje: „Tobě se to chytá, když umíš gumovat...“  

Rozdíl v lovu s wobblery a měkkými nástrahami začíná už správným nahazováním. Na gumy chytám vždy „nakrátko“! Posílám je maximálně do vzdálenosti dvaceti metrů (spíš ještě blíž). Pokud totiž gumu mrsknu hodně daleko a nechám ji vyklesat na dno, tak ji vystavuji mnohem většímu riziku uváznutí! Jde o to, že než ji pozvednu do sloupce a uvedu do pohybu, tak ji chtě nechtě pár centimetrů vleču po dně, kde se o něco může zachytit. Naopak při chytání „na blízko“ je toto riziko mnohem menší, neboť ležící nástrahu špičkou prutu ihned odlepím a mohu s ní začít pracovat.

U wobblerů pro změnu musím nahazovat co nejdál, protože při krátkých hodech bych je nikdy včas a dostatečně nezanořil do potřebné hloubky. V praxi to znamená, že wobbler „katapultuji“ do maximální doletové vzdálenosti (nejlépe za spolupráci větru). Jakmile dopadne na hladinu, rychlým navíjením ho stáhnu ke dnu. Sotva ťukne o podklad, navíjení rázem zpomalím a během přitahování ho nechám už jen tak klopýtat. Jedině tak dosáhnu toho, že wobbler projede delší úsek v blízkosti dna (a ryb). 

V létě může být rychlost přitahování svižnější, aby nástraha od podloží odskakovala v prudších rázech. Při ochlazení je naopak mnohem účinnější zpomalené, plynulejší vedení a spíš lehké kontakty se dnem. Rozdílné prezentace souvisejí se sníženým metabolismem a utlumenou agresivitou dravců v chladné vodě.

Výše jsem naznačil, že rozdíly mezi wobblery a měkkými nástrahami leží (kromě nahazování a vedení) i v záseku. Zásadní odlišnost je v razanci záseku. Zatímco u jednoháčkových gum musí být zaseknutí provedeno krátkým a ostrým škubnutím zápěstí, u wobblerů zasekávám spíš tahem celým předloktím. Jde především o to, že wobbler je mnohem lépe vyzbrojený (obvykle párem trojháčků), takže jeden z šestice hrotů určitě najde cíl. Prudké přiseknutí může tlamu dravce poškodit, nebo mu nástrahu prostě z čelistí vytrhnu.

 

Kdo z koho!

 

Na druhou stranu, ne vždy „mocně okovaný“ wobbler drží rybu lépe než jednoháček gumy. Zdaleka neplatí pravidlo, že by víc hrotů znamenalo i větší jistotu. Zaseknutý dravec si v mnoha případech trojháčky z tlamy dokáže vypáčit a nástrahy se zbaví. 

V této souvislosti si vzpomínám, jak v létě kamarád Zdenda zdolával velkého candáta. Dravec se dlouho odmítal odlepit ode dna, ale nakonec se přeci jen podvolil tahu a vystoupal do sloupce. Když se poprvé objevil na hladině, po wobbleru nebylo ani památky – kompletně ho uvěznila rybí tlama! Vše nasvědčovalo tomu, že dravec visí spolehlivěji než Jánošík na háku. Candát se ještě naposled ztěžka ponořil a obkroužil boat s rybářem. Silně prohřátá voda z něj rychle vysávala poslední zbytky energie. Lovec pochopitelně nespěchal, vychutnával si živou tíhu v prutu a v duchu jásal, jaký krásný úlovek má nadosah. Jenže při dalším vynoření ryby Zdenda zalapal po dechu. Záhadným řízením sil se totiž candátovi podařilo vykroutit nástrahu z útrob a vyvrhnout ji z mordy ven. Spojení s rybářem v tu ránu viselo na jediném hrotu trojháčku, který byl jen mělce zaháknutý mezi psími zuby. Z téměř rozhodnutého zápasu se najednou stalo nervy drásající drama! Kamarád měl obrovskou kliku, že se vysílená ryba nezmohla na závěrečné zatřepání hlavou, a tak ji ve finále do podběráku přeci jen dostal.

Ostatně o nevypočitatelné záludnosti candátů bych sám mohl napsat hotové romány. Jeden příklad za ostatní... 

 

Ne vždy je držení nástrahy takhle spolehlivé.

 

Candát na objednávku

V loňském parném létě candáti zešíleli! Celých čtrnáct dní žrali, jakoby měl nastat konec světa. Útočili na všechno, co jen letmo připomínalo kořist. Zuřivě chňapali po nejrůznějších wobblerech, nenasytně hltali pestrobarevné gumy, ba dokonce nešetřili ani obyčejné plandavky rychle vedené pod hladinou. Zajímavé bylo, že žravost „vodních vlků“ gradovala v čase kolem oběda, kdy teplota vzduchu ve stínu pravidelně vyšplhala nad 30 stupňů Celsia. Ryby se přitom držely v poměrně mělké vodě, jejíž hloubka nepřesahovala tři metry. Jednalo se o ideální zónu k nasazení hlubokopotápivých wobblerů!

Jakmile se zprávy o sebevražedných nájezdech candátů roznesly po okolí, přehradu okamžitě vzali útokem domácí borci i náhodní dovolenkáři. Na hladině nastal nepopsatelný mumraj! Protože nemám rád chytání v davu, tak jsem si dravčí orgie raději odpustil. Kamarádi mě ale neustále zahlcovali informacemi o každodenních počtech a velikostech ulovených kusů, až jsem nakonec přeci jen neodolal a rozhodl se rybí běsnění zažít na vlastní kůži. Výpravu jsem pro jistotu naplánoval na pondělí, abych se vyhnul víkendovému náporu rybářů. Bylo to však úplně zbytečné! 

Po příjezdu k vodě jsem spatřil na hladině dobré dvě desítky plavidel. Naštěstí je tento nejfrekventovanější úsek přehrady dostatečně rozlehlý, takže se dá izolovat a držet se dál od ostatních. Musím přiznat, že i mě překotná aktivita ryb hodně překvapila. Do dvou hodin odpoledne, kdy jsem odjížděl, tak jsem se stačil pomazlit s šesti velkými candáty a ještě několik kousků jsem nechal úmyslně setřepat ve vodě.  Odnesl jsem si jednu vypasenou osmdesátku.

Tentýž den navečer mi zavolal kamarád a ptal se: „Co se kde u vody děje?“ Hned jsem mu barvitě popsal průběh výpravy. Sluchátko na chvíli oněmělo a potom se ozval vzrušený hlas: „Sakra! Když to bere, tak jsem v časovým presu! Mám toho teď v práci nad hlavu. Hele, mám na tebe prosbu. O víkendu jedu s rodinou přát dědovi k sedmdesátinám. Děda byl rybář, ale teď už k vodě nemůže. Myslíš, že bys mi pro něj mohl chytit candáta? Já se prostě neurvu! Jo, potřeboval bych tu rybu vcelku, a taky musí být delší než sedmdesát čísel, aby to bylo stylovej dar...“

Nerad potvrzuji něco, co nemusí dopadnout na sto procent. Nehledě na to, že slíbit rybu, která ještě plave ve svém živlu, pokaždé zavání průšvihem. Tentokrát jsem ale váhal jen krátce - dravci berou spolehlivě, počasí má zůstat stabilní a strategii lovu už mám dostatečně vychytanou. A tak jsem si dokonce dovolil „zamachrovat“, že prezent bude nachystaný ve středu večer. Kamarád se zaradoval: „To se akorát hodí, budu se vracet ze služebky, tak to kolem šestý střihnu k tobě. Zatím dík.“ 

Karty byly rozdané! Na středu jsem si zajistil dovolenou a hned ráno mazal k přehradě. Před odjezdem z domu jsem utrousil, že na oběd budu určitě doma. Neúspěch jsem si nepřipouštěl, motivace byla vysoká.

V šest ráno dofukuji na břehu boat a rozhlížím se po okolí. Rybářů je zde požehnaně, ale než plavidlo připravím do akce, spatřím zdolat dva pěkné candáty. Takže pořád berou! Rychle na vodu! Rychle plnit sliby! Mířím na vzdálený pahorek, protože se kolem něj právě nikdo nemotá. Za deset minut jsem na místě. Bez zbytečných prodlev začnu bičovat vodu. Desátý hod a BUM! Můj wobbler dostane přímý zásah! Tak to je fofr! Z domnělého candáta se nakonec vyklube asi metrový sumec. „Pro tebe jsem, hochu, nepřijel,“ říkám rybě, když jí nástrahu vyprošťuji z koutku. Za pouhou čtvrthodinku zdolám dalšího fousáče. Aha, pahorek okupovali sumci! Musím se přesunout jinam.

Plácám se ke korytu. Cestou prošvihnu jeden záběr. Přišel hned po dopadu nástrahy na hladinu, tak se utěšuji, že to byl asi jen bolen. 

V uctivé vzdálenosti od nejbližší lodě začnu prohazovat zlom dna. Kromě několika „nadějných“ vázek jiné vzrůšo nepřichází. Trojice rybářů na nejbližší lodi se činí, během půlhodinky dosáhnou plného počtu candátů a mizí v dálce. Přesouvám se na jejich flek. Házím do strhání těla, ale kde nic tu nic. Je to v háji, oběd už nestihnu!

Připlouvá známý „boutař“ Renda. Pozdravíme se. Vypráví mi, že na stejném místě chytal už včera a dostal čtyři canďoury na sedmdesát! Dnes má na chytání jen hodinku, protože se musí vrátit do práce. „Jeden kousek a jsem spokojený,“ zubí se. 

Přání se mu splní už za pár minut. Do podběráku zhoupne třičtvrtěmetrového dravce a je vymalováno. Hodí si rybu do klína a šlape ke břehu. Ještě ani nestačí vylézt na souš a konečně se dočkám i já. To to trvalo! Opatrně táhnu úlovek vzhůru. Bude to on? Je! Jenže... takhle malého candátka jsem zde ještě nechytil. Sotva kilového „zubaté mimino“ vypnu ve vodě. 

Najednou se dostanu do psychické křeče. Ne a ne zavadit o rybu. Navíc kam nahodím, tam hned visím. Stále jen vyprošťuju! Ztrácím dva wobblery. Motám se po hladině jako bludný Holanďan. 

Připlouvá kamarád Franta na gumáku. Zakotví se na okraji koryta a už pročesává místa, která jsem před pár minutami opustil. Prásk! Jedna zubatá osmdesátka končí v podběráku! Za pár minut ji následuje druhá. Franta mi zamává a odplouvá ke vzdálenému kotvišti. Vracím se na čerstvě opuštěný flek s rozhodnutím, že se z něj nehnu, dokud misi nesplním.

Najíždějí stále noví rybáři, ti odchytaní pro změnu postupně mizí. Jsem pořád marný! Už je půl páté pryč a jsem zralý na hození ručníku do ringu. Když to nejde, tak to nejde, i kdybych si prst v řiti zlámal! Do té beznaděje mi volá kamarád, že se maličko zdrží, takže pro prezent přijede až kolem sedmé. Dostávám hodinku lovu k dobru. Rychle hovor utnu, aby se nestačil zeptat, jak si stojím. 

Z rituálních důvodů vytáhnu „funglovku“ wobbler a po jeho navázání vyměním původní trojháčky za lepivé ownerky. Zhluboka se nadýchnu a koncentruji se na lov. Metám nástrahu do dálky a vzápětí s ní brousím kameny „až jiskry odletují“. 

Bubnuji do dna, ale nicota mě pronásleduje dál. A přece... 

Ve špičce postřehnu lehké zaváznutí. Jakoby se za háček zachytila větvička. Pro jistotu se víc opřu do prutu. Vázka! Ne! S vteřinovým zpožděním ucítím, jak se zaháknuté břemeno pohne. Jo, je tam!   

Ryba v hloubce prokazuje „topornou pasivitu“. Dává mi tím naději, že by se mohlo jednat o vytouženého candáta. Celkem snadno odrazím tři chabé pokusy o zrychlení. Jinak panuje podezřelý klid. I přes solidní tíhu postupně vracím náviny šňůry na cívku. V duchu se modlím: „Ať to není sumec, ať to není sumec...“ Spoléhám na to, že pokud se jedná o candáta, tak ho silně prohřátá voda pod povrchem odrovná i bez mého přičinění. 

A je to tady! Hladinu rozčísne ostnatý praporec. Při jeho zjevení mě píchne u srdce hned dvakrát! Candát je totiž o něco větší, než je zdejší průměr. Ale aby toho nebylo málo, tak je můj wobbler zaháknutý za blanku hřbetní ploutve! Jak se dravec víc pohne, je natotata v p...ekle!

Musím ho předejít. Bude to - kdo z koho! Povolím brzdu, a zatímco se ryba jen tak malátně převaluje, natáhnu k ní ruku s rakeťákem. Pak se pořádně opřu do ploutví. Křesílko poskočí jak postřelený srnec. Candáta sice trefím hned na první pokus, ale ke své smůle zachytím jen zhruba přední třetinu jeho objemného těla. Škrrrk! Nástraha se volným trojhákem zatne do síťky. Současně se vyškubne z blány! Uvolněná ryba balancuje na rámu podběráku jako artista na visuté hrazdě. Zoufale sebou zamlátí a... přepadne vpřed. Fuj! Tak to bylo o fous!

S kroutícím se úlovkem v klíně mažu k nejbližšímu břehu. Nemůžu se dočkat, až budu mít pevnou zem pod nohama. Na souši hned proběhne měření. Těžce vydřený candát má parádních 84 cenťáků! Sotva sbalím výstroj, ihned uháním k domovině. 

Doufám, že na mě kamarád nebude muset dlouho čekat. Cestou se mi ozve sám. Rozmrzele mi oznámí, že trčí na D 1 v nekonečné koloně, takže se předávka daru oddaluje na neurčito. Když se pochlubím, jaký skvostný kousek jeho děda obdrží, hned mě ubezpečí, že určitě přijede, ať s rybou zatím nic nedělám. Na závěr hovoru si neodpustí výtku: „Taky jsi mohl vybrat nějakýho menšího! Nevím, jak takovou kobylu vcelku nacpu do mrazáku...“   

Okamžitě se mi vybaví úsloví o dobrotě a žebrotě. Kdyby jen ten nevděčník tušil, jak jsem se nadřel, abych mohl svůj slib splnit. 

 

To je on - těžce vyřený úlovek!

 

Pro mě z toho vyplynulo poučení do budoucna: „Potřebuješ-li nutně rybu? Radši si ji běž koupit!“

 

Text: ToRo
Fota: autor, Milda a přátelé