Systém Texas rig se dá také použít při razítkování dna.

 

Nic nového pod sluncem?

Na spoustu skvělých nápadů se přišlo čirou náhodou! Například mnohé celosvětově známé kuchařské recepty vznikly tak, že se kuchař přehmátl a místo soli do pokrmu nasypal cukr, popřípadě zaměnil obvyklé koření za jiné. Jindy zase vynálezce nedodržel tradiční postup a „úlet“ ho posunul v bádání dál. Vždyť i penicilín byl objeven jaksi nedopatřením...

Ač předchozí odstavec nemá zdánlivě s rybařinou nic společného, není to tak úplně pravda. Většina účinných rybolovných technik byla vynalezena (přesněji řečeno zdokonalena) pouhou náhodou. 

Určitě se nedá očekávat, že by v „našem“ oboru každou sezónu přišel někdo s něčím revolučním a převratným, jako byly kupříkladu měkké vláčecí nástrahy v 80. letech minulého století, nebo feederové či boiliesové metody v létech devadesátých. Kacířsky si troufám tvrdit, že nyní se už v podstatě pouze vylepšují věci dávno vymyšlené. Jedinou podstatnější změnou může být využití moderních technologických postupů a nástup nových výrobních materiálů. Samotné náčiní, montáže, ale i nástrahy a jejich prezentace jsou (až na drobné detaily) téměř neměnné. 

Naštěstí existují pilní jedinci, kteří se pídí po novinkách, přemýšlí o netradičních způsobech lovu, vylepšují je, zkouší, testují, experimentují. Přestože ve své snaze střídavě prohrávají i vítězí, pořád jsou nositeli pokroku, a také jsou před ostatními o krok dál. Mezitím pohodlnější většina rybářů vyčkává, až informace prosáknou do éteru. A pak je milostivě zkusí, nebo také ne... 

Osobně se nepokládám se za žádného extra experimentátora, ale když už se dostanu k vodě, tak se pokaždé snažím při rybolovu uspět a vytěžit z volného času maximum. Už samotná vycházka do přírody je sice fajn, ale protože jsem lovec - chci během ní lovit a také ulovit! Ne maso, ale zážitky. Není to však tak jednoduché, protože podmínky i situace jsou pokaždé odlišné. 

 

Hlavně pro tyto zážitky chodíme k vodě. Pouštění dvaadevádesátky...

 

Vertical fishing

Při této příležitosti si vzpomínám, jak se mi kdysi dávno, možná už před dvaceti roky, dostal do rukou článek o vertikální přívlači provozované holandskými rybáři. Jednalo se v něm zhruba o to, že lovec na loďce s jedním prutem klasicky vláčel a druhý podstatně tužší vláčák měl pevně ukotvený v držáku. Na obou prutech měl nastražené rippery (kopyta). Zatímco jedna „guma“ se vodou pohybovala díky aktivitě rybáře, druhá pasivně visela kolmo pod špičkou prutu a byla spuštěna těsně u dna tak, aby o něj občas škrtla. Tuto zdánlivě nehybnou nástrahu oživovalo pouze kolébání loďky na vlnách při splouvání po větru. Zahraniční autor tvrdil, že klidně se pohupující nástraha bývá někdy dravci atakována mnohem dříve a častěji, než ta uměle „oživovaná“ rybářem. 

Tehdy se mi podobný styl chytání zdál poněkud přitažený za vlasy. V hlavě mi okamžitě vyvstaly otázky: Jaký může být poměr skutečných záběrů oproti uváznutí nástrahy? Dokáže se dravec sám zaseknout jen odporem tvrdšího prutu? Jak pevně? Není ho třeba dodatečně přiseknout? 

Bylo celkem jasné, že takto prezentovanou nástrahu asi něco uchvátit dokáže, ale podle mě ji jen spousta ryb „ocucá“ a pak beztrestně vyplivne.

Jen díky tomu, že článek byl doplněný působivými fotografiemi, na kterých Holanďan „obouručně“ naráz zdolával dva candáty, rozhodl jsem se „pasive vertical fishing“ vyzkoušet.

 

Vertical made in Espaňa.

 

Praxe samouka

Samozřejmě jsem (dle řádu) lovil pouze na jeden prut! Hned napoprvé jsem nevyrazil cíleně na candáty, ale metodu jsem chtěl napřed vyzkoušet na jejich „bratráncích“ - okounech. Podle článku je totiž měl tento způsob také dostatečně oslovovat. 

První pokus dopadl neslavně! Užil jsem si dosyta vázek, ale okouny jsem chytil, až jsem nástrahu oživil točením kličky navijáku nebo alespoň pohybem špičky prutu. Podle hesla: „Jeden pokus – žádný pokus,“ jsem experimentování nevzdal. Během něj totiž vyvstala spousta „kdyby“. Jednak tehdy byla hladina moc klidná a „oživovací kolíbaní“ téměř nefungovalo, dále jsem chytal v místech s velkými výkyvy hloubky, takže jsem buď zbytečně vázl, nebo naopak má nástraha visela moc vysoko nade dnem. Rovněž jsem chytal v době, kdy se rybičky ukazovaly na hladině a bylo poměrně teplo. Předpoklad, že při těchto podmínkách budou dravci trčet v hloubce kolem čtyř metrů, se ukázal jako hodně naivní...

S dalším pokusem jsem si počkal na první mrazíky. Záměrně jsem vybral úsek, kde bylo dost členité dno, ale hloubka kolísala plus mínus půl metru. Vál čerstvý větřík - takže i o pohyb gumky bylo postaráno. V neposlední řadě už z hladiny zmizely rybky. Zkrátka, ideální podmínky!

Přiznám se, že pro mě – vláčkaře, bylo hodně těžké udržet prut v nehybném stavu a neudávat nástraze tempa alespoň popotahováním za vlasec. Chytání pro mě bylo takové neslané, nemastné – připadal jsem si jako feedrař civějící na špičku prutu. Přesto jsem záběr vyfasoval. A ne jeden! Zdolal jsem pár slušných okounů a dokonce, co si tak matně pamatuji, i jednoho menšího candáta. Zadaný úkol jsem si mohl odškrtnout ze seznamu - holandská metoda funguje i v našich podmínkách! Nezodpovězená zůstala jen otázka, jestli bych při klasickém vláčení třeba nevyfasoval mnohem víc záběrů...

 

Je to vůbec možný!?

 

Jízda na kole a vertical se nezapomíná!

Přešly roky a po vertikálním razítkování jsem ani nevzdechl. Připomněl jsem si ho zcela náhodou v pozdním podzimu 2010. V té době se už candátová sezóna zvolna chýlila k závěru. Absolvoval jsem pár vycházek bez kontaktu, a tak jsem se zvolna smiřoval s faktem, že lepší už to asi nebude. 

Přesto jsem ještě z nostalgie na belly boatu navštívil hlubší jámy ohraničené kameny, kde jsem ještě před pár týdny zažíval nefalšované rybářské orgie. 

V ten vzpomínaný den docela foukalo a já měl co dělat, abych plavidlo udržel na místě. Voda měla pod deset stupňů, ale díky neustálému šlapání jsem se docela zahřál. Přes dvě hodiny jsem se trápil nezájmem ryb, ale pak zaúřadovala (ne)šťastná náhoda...

Zrovna, když jsem gumu vytahoval z hloubky, zazvonil mi v kapse mobil. Nástrahu jsem nechal viset ve sloupci kdesi pod sebou, vláčák odložil přes opěradla boatu a dobýval se do kapsy pro kvílející aparát. Ještě jsem se ani nestačil podívat, kdo mě ruší na rybách, když se špička prutu prudce zhoupla. Vzápětí do vzduchu vystřelil opačný konec vláčáku. Jen tak tak jsem letící rukojeť zachytil! Současně mi však vyklouzl mobil z dlaně. Po chvilce napínavého žonglování mi naštěstí telefon doplachtil do klína. Když jsem situaci ustál, mohl jsem začít zdolávat záludného útočníka. Byl to sotva dvoukilový bolínek!

Hned po puštění ryby mě napadlo, že záběr nemusel přijít náhodou. Přesunul jsem se nad kamenitou hranu koryta, spustil nástrahu do hloubky a nechal se splouvat po vlnách. Prut už jsem nepustil z dlaně.

Během následujících hodin jsem vyfasoval snad tucet záběrů! Bohužel jsem z nich zužitkoval jen neparný zlomek – sáhl jsem si v podstatě na jediného candáta a dvojici menších bolenů. 

Hlavní viníky neproměněných šancí jsem však odhalil ihned! Na bídném skóre se podepsal příliš dlouhý prut (2,70 m) s měkkou špičkou, dále pružnost vlasce a v neposlední řadě i celkově vyšší hmotnost použitého náčiní, která zpomalovala mou reakci při záseku. Když jsem totiž dostal „šupu“, než jsem stačil zvednout prut a vlasec kloudně vyšponovat, dravec se nástrahy zbavil. 

 

Vetikal umí skvěle roztancovat smáčky.

 

Repríza bez potlesku

Na příští plavbu jsem si připravil tužší proutek v délce 180 cm s vrhací zátěží do 40 g a menší naviják „nabitý“ tenkou pletenkou na 9 kg, která měla za úkol lépe identifikovat záběry a také zamezit zbytečnému propružení během útoků. Mohl jsem směle vyrazit do další akce! 

Po výměně náčiní se mi ihned chytalo mnohem pohodlněji. Vše bylo vyladěno do naprosté dokonalosti! Lehký cajk jsem pomalu necítil v dlani, krátký proutek v kombinaci se šňůrou umožňoval ostré a rychlé přiseknutí sebemenších doteků od ryb. Zbývalo už jen dravce najít a vydráždit.

Teoretická průprava a optimální výbava jsou sice pěkné věci, mohou je však zhatit neplánované faktory – například zhoršené přírodní podmínky a nízká aktivita ryb. A právě to se přihodilo v mém případě. Zkrátka, předběhla mě zima a předčasně ukončila vláčecí sezónu. 

 

Zachraň se kdo můžeš! Orkán přichází!

 

Jak na to?

Přiznám se, že vertikální razítkování je pro mě i po letech, kdy jsem je vyzkoušel poprvé, stále panenskou technikou. Funguje sice skvěle, ale pořád ještě zbývá „hejno much“, které zkouším vychytat. Zpočátku mě mrzelo, že jsem měl dost prošvihnutých záseků, anebo že se mi dravci během souboje setřepali. Postupně však počet úniků přeci jen snížil. 

Vysoké procento nezaseknutých (popř. uprchlých) ryb si vysvětluji tím, že při trhnutí prutem kolmo vzhůru, háček dost často neškodně sklouzne po tvrdém horním patře tlamy, nebo se zasekne až v samém okraje čelisti, odkud se v průběhu boje snáze vyviklá. Nezřídka jsem měl možnost vidět v tlamě ulovené ryby několikacentimetrový škrábanec od hrotu háčku, který se ve finále zasekl až v posledním záhybu za zuby. 

Rozhodným krokem k eliminaci planých záseků bylo použití tenké pletené šňůry. S pružícím vlascem jsem zasekl snad každou pátou rybu, s pletenkou už se poměr srovnal na 1:1. 

Ze začátku jsem rovněž dělal chybu, že jsem prut držel v natažené ruce. Na záběr jsem tak zareagoval se zpožděním, protože zvednout včas celou paži je mnohem náročnější, než přiseknout krátce a důrazně předloktím či zápěstím. Nehledě na to, že mě po lovu bolelo rameno, jako bych pokosil lán obilí. Dnes mám loket pohodlně opřený o opěrátko boatu a zasekávám převážně jen zápěstím.

 

Trefa do černého!

 

Důležitá je přitom celková hmotnost prutu s navijákem. Věřte, že každý gram navíc je po celodenním chytání pořádně cítit! Ideální je proto krátký (ale tužší) prut v délce kolem dvou metrů doplněný menším navijákem o velikosti 2000 až 2500. Vůbec přitom nevadí nižší kapacita návinu, už jenom proto, že nenahazuji nikam do dálky, nýbrž mám nástrahu spuštěnou přímo pod sebou. V podstatě je plně dostačující, když na cívce bude asi sto metrů tenké pletenky na 8-12 kg (na okouny postačí i čtyřkilovka), protože každou větší nebo bojovnější rybu mohu snadno pronásledovat na plavidle.

V neposlední řadě k prochytání větší vodní plochy ani nepotřebuji vítr a zvlněnou hladinu. O svůdný pohyb nástrahy se za bezvětří postarám „svépomocí“ - pomalu a tiše se posunuji po hladině (zde se citelně projeví výhoda belly boatu oproti lodím a člunům) a přitom „cvičím“ špičkou prutu nahoru a dolu. Napřed je důležité správně vyměřit hloubku! Teprve potom mohu začít pracovat s gumou tak, aby se pohybovala jen pár centimetrů (maximálně decimetrů) nade dnem a občas do něj klepla. Pozvedávání i spouštění nástrahy musí být plynulé a jakoby zpomalené. Pouze při cíleném chytání okounů a bolenů může být rychlejší a trhané.  

 

Menší candát neodolal vertikálnímu vedení a nástraze Relax Diamond.

 

Kde chytat? 

V teplé vodě se nebojím otloukat dno v hloubce okolo dvou metrů – mám vyzkoušené, že candátům ani okounům pranic nevadí, když se jim pohybuji nad hlavami i v takto mělké vodě. Je dost možné, že boat považují jen za neškodnou plovoucí překážku. 

Při ochlazení se dravci stěhují ke dnu do hlubších partií a já se zákonitě přesunu za nimi. Po prvních mrazících prochytávám místa kolem čtyř metrů hloubky a s postupem zimy nástrahu vodím ještě níž. Výhodou je, že abych dobře cítil nástrahu visící kolmo pode mnou, nepotřebuji ji extrémně zatěžkávat. Za bezvětří a v hloubce kolem deseti metrů v pohodě ovládám gumku na 8 – 10 gramové hlavičce. Pokud se rozfouká, musím pár gramů přidat, jinak proudění vody prověsí šňůru a lehčí nástrahu zvedne do sloupce mimo hlavní operační zónu ryb. Mám vyzkoušené, že když se guma pohybuje už jen ve výšce metr nade dnem, počet záběrů se rapidně sníží (výjimkou jsou údery od bolenů). Zatímco, když těsně kopíruje dno, útoků je mnohem víc. Pravidlo platí dvojnásob v pozdním podzimu, kdy se dravci zuby nehty drží překážek a nechce se jim moc hýbat. V chladné vodě je candát (ale i okoun) líný popojet i pouhých pár decimetrů vzhůru a většinou sekne jen po takové kořisti, která mu doslova sama vleze do huby.

 

V zimě je rybář vděčný i za záběr od menší ryby.

 

Vůbec nejdůležitějším faktorem úspěchu je přesná lokalizace dravců v revíru! Okoun a candát vždy vyžaduje tvrdé dno. Štika, sumec a kočovný bolen podklad pod sebou nijak zvlášť neřeší. Přesto (nebo právě proto) rád oťukávám nástrahou tvrdé dno – písek, oblázky, balvany, v nouzi i jíl, protože právě tam mám největší šanci vydráždit k útoku kompletní sestavu našich vodních predátorů! 

Na vertikální přívlači je parádní, že „poklepem“ přes neprůtažnou pletenku celkem spolehlivě odhadnu tvrdost i konkrétní složení povrchu dna. Sestava je i natolik citlivá, že se dají dobře odhalit i hodně jemné záběry ryb. V souvislosti s útoky dravců jsem vypozoroval ještě jednu zajímavost. Při stoupání nástrahy vzhůru nejčastěji zaútočí štika, bolen, sumec a okoun, naopak při propadu ke dnu zabere ve valné většině candát. Domnívám se, že candát na zrychlení nástrahy sice zareaguje také, ale nechce se mu pronásledovat unikající kořist. O to více se o ni začne zajímat, když se najednou začne propadat zpět ke dnu. To je ta správná chvíle pro typického mrchožrouta! V „instinktivním myšlení“ mu blikne – rybka je raněná, došly jí síly! A udeří...“ 

Ve fázi klesání je proto bezpodmínečně nutné, aby šňůra byla dostatečně vyšponovaná a měl jsem nástrahu pořád pod kontrolou. Znamená to jediné - nepouštět ji ke dnu volným pádem (kdy hrozí „přerušení spojení“), ale stále ji nadlehčovat špičkou prutu. Při propadu jsou sice záběry dost razantní, na druhou stranu při sebemenším odporu šňůry či zátěže se dravec nástrahy dokáže rychle zbavit. Zkrátka, pokud je pletenka prověšená, tak ryba kořist sice uchvátí, krátce ji „ochutná“ a... vzápětí ji vyvrhne. Platí to hlavně pro velké a zkušené candáty. Nepozorný rybář tak kolikrát ani nezjistí, že právě propásl záběr životního úlovku.

 

Tentokrát to vyšlo - šestikilový kousek v boatu.

 

Vertical v praxi

Správná prezentace vypadá následovně: Nástrahu spustím kolmo pod plavidlo, aby dosedla na dno. Potom domotám volnou šňůru a nástrahu pozvednu asi o 10 cm vzhůru. Prut následně srovnám do vodorovné polohy. Od této chvíle už nesahám na kličku navijáku! Sklopením špičky pošlu nástrahu zase dolů, až ťukne o podklad. Následně ji zhoupnu asi o čtyřicet centimetrů výš do sloupce. Pár vteřin ji tam podržím a pozvolna ji spustím zpět na dno. Současně s prací prutem pomalu popojíždím po hladině – buď vlastními silami (kopáním), nebo díky působení větru a vln. Nástraha tak dělá přibližně půlmetru dlouhé a jakoby zpomalené skoky. Nikdy není dobré příliš zvedat prut vzhůru, ostrý úhel mezi špičkou a šňůrou nesvědčí včasným zásekům. Naopak při dodržení pravého úhlu zásek míří téměř pokaždé „do černého“.

Neskonalou předností vertikální přívlače je minimální váznutí nástrah v překážkách, a to i v podmínkách extrémně zaneřáděného dna. Bez vážné újmy mohu prochytat rizikové partie revíru - zatopené zbytky staveb, kamenité svahy, pařezovky a okolí ponořených stromů – tedy místa, kde se dravci rádi zdržují a odpočívají.  

Vyšší možnost uváznutí také eliminuji používáním „neváznoucích“ hlaviček typu – Erie a Stand Up, které tak často nezapadávají do škvír mezi kameny a lépe odskakují od překážek.

 

Při vertikálním razítkování se minimálně vázne - lomový kámen hrází není vážnou hrozbou.

 

Na „žehličkové“ hlavičky napichuji klasické rippery nebo smáčky. Materiál nástrah musí být co nejměkčí, aby se rozvlnil i při zpomaleném vedení nebo samotném propadu. Pokud bych měl vybrat vhodné modely pro vertikální razítkování, sáhl bych po výrobcích fy Relax – Banjo super, Kopyto, Diamond a Jankes a pro smáčka Big One z nabídky Nastrahy.cz.

 

Candát trefil smáčka REDBASS SB5.

 

Obnovená premiéra

Přiznám se, že vertikálnímu razítkování se nevěnuji zase tak často, protože přeci jen mnohem raději nahazuji a točím kličkou navijáku. Tuto pasivní odnož přívlače pokaždé „opráším“ víceméně namátkou – v podstatě mě k ní donutí třeba má lenost, únava, anebo zhoršené povětrnostní podmínky. Takové podmínky mě kupříkladu přepadly na sklonku loňského listopadu... 

Podle předpovědi mělo být hned zrána celkem snesitelně, ale během dopoledne měl hodně zesílit vítr. Doufal jsem, že než fujavice dorazí, stačím nějakého dravce z vody vypáčit, a pak že se uvidí...

Od svítání se houpám na belly boatu. Prohazuji okolí zatopené cesty, ale nic se neděje. Kolem deváté začíná pofukovat. Plavidlo se dá ještě v pohodě ovládat, ale zvolna přestávám cítit kontakty nástrahy se dnem. Vítr rozhýbá vodu a vytvoří dost silné proudění, které mi gumu zvedá do sloupce. Musím ji víc zatížit, abych se znovu dostal do hry! Dvanáctigramovou hlavu měním za „patnáctku“, pak za „osmnáctku“ a když přestanu cítit i tu, přitvrdím na 22 g! Těžší „jigovku“ už s sebou nemám, takže počítám i s eventualitou, že pokud se neosvědčí, pojedu předčasně domů.

Přestávám nahazovat a nástrahu už jen vodím pod sebou. Asi půl hodiny kopytem „bruslím“ po dně a konečně se dočkám prvního „oulizu“. Nabídnutou šanci trestuhodně prošvihnu! Snažím se probojovat proti vlnám, abych znovu proplul stejnou trasou. Jenže než dojde na odplatu, vítr se mění ve vichr. Díky propadům plavidla ve vlnách dočista ztrácím kontrolu nad nástrahou. Čas mého odjezdu se tím jen uspíší. Když se něco nedaří přesně podle představ, je lepší s tím seknout a jít dělat něco smysluplnějšího!

Zatímco se chystám balit, povšimnu si, že se na mně řítí loď s nějakým rybářským šílencem. Vyklube se z něj kamarád Ondra. Pozdraví a hned sonduje, co a jak. Přiznám jediný záběr, ale jedním dechem si postěžuji na příliš silný tah vody a nedostatek těžkých hlav. Ondra mi ochotně nabídne třicetigramovou „tonáž“ vlastní výroby. Obávám se, že by taková váha byla pro můj prut limitní zátěží, tak odmítnu. Stejně se do mě začíná pouštět zima. Není ani divu, vždyť voda, ve které se „plácám“ má podle Ondrova echolotu pouhých šest stupňů! 

Rozloučím se a zvolna se prodírám proti vlnám. Ke břehu to mám sotva sto metrů. Prut odložím napříč přes křesílko a nástrahu spuštěnou kdesi u dna ponechám osudu. Jen se bezcílně potácí kdesi pode mnou a občas klepne o nějaký vystouplý šutr. Ťuk, ťuk, ťuk.... Šup! Proutek se zničehonic ohne až k navijáku. Vázka? Ne! Ve ztuhlých prstech zřetelně cítím živé pohyby. Hned kontruju! Vzrušením se mi rozproudí krev v žilách. Ryba vzdoruje statečně! Dokonce mě popotáhne kus proti vlnám. 

Ondra zpozoruje špičku vláčáku řezající hladinu a vyráží na výzvědy. „Co to je?“ huláká.

Sám nevím, tak jen zakroutím hlavou. Může to být cokoli, ještě minulý týden se zde údajně chytili dva slušní sumci. Stejně tak se občas nástraze připlete do dráhy velký cejn, kapr nebo tolstolobik. Modlím se, aby to nebylo nic z této trojice. Ve skrytu duše doufám v pořádného dravce. 

Mé přání je vyslyšeno. Po několika napínavých okamžicích se na hladinu vyvalí bachratý „zubáč“. Je pořád plný energie! Předvede parádní stojku a zase se tlačí ke dnu. Přihlížející Ondra poznamená: „Jak se teď ochladilo, tak docela makaj. V létě už by byl dávno bradou vzhůru...“         

Při dalším vynoření ryby nezaváhám. Jakmile se candát rozjede podél boatu, nastavím mu do cesty prostorný podběrák. Splašený dravec do něj vletí, div mi síť neprotrhne! V ruce ucítím náraz, pak několik silných otřesů a najednou je klid. Rakeťák s nehybným úlovkem zhoupnu do klína. 

Candát s vyvalenýma očima připomíná pravěkého ještěra. Čelisti má pevně sevřené a praporec hřbetní ploutve doširoka rozprostřený. První odhad délky - osmdesát čísel! Jak zjistím za chvíli, „sekl“ jsem se jen o centimetr. Není to sice největší candát, kterého jsem zde chytil, ale v mizérii dnešního dne mě potěšil.        

Na další záběr čekat nehodlám. Ondra mě přemlouvá, dokonce mi nabízí místo v jeho lodi. Argumentuje tím, že má vítr odpoledne polevovat. Zatím to tak nevypadá - vlny už mají zpěněné čepice. Podle mě je nejvyšší čas rozbouřenou hladinu opustit. 

Rybolov jsem sbalil v pravý čas. V chodidlech mi píchá tisíce jehliček a do chaty se připlížím jako hrdinný Meresijev. Rozmrznu až díky čaji s pořádnou dávkou „švestkových kapek“. Venku funí ledový vichr a do hlavy se mi vkrádá neodbytná myšlenka, že jsem pro letošek „dokáčkal“. Operativně měním plánovaný program na následující den – prověřím žravost štik na slepém rameni Moravy. Jakmile se dostatečně zahřeji, přichystám si cajk na lov „zubatic“. Poté vypustím nafukovací křesílko a uložím ho k zazimování. Sotva úkoly dokončím, pípne mi v mobilu sms. Ondra v ní suše oznamuje: „Mel jsi pockat! Celkem pet candatu venku. Nej 97 cm! Vsichni vraceni. Zitra cekaji na tebe. :-)“ 

Myslíte, že jsem předčasného odjezdu zalitoval? Ne! Litoval jsem možná jen toho, že musím znovu rozbalit a nafouknout uskladněný belly boat...

 

Ondrova sedmadevadesátka.

 

Text a fota: Tomáš Rozsypal