Hmat – podružný smysl

Hmat je u ryb vyvinut slabě. Dotykové receptory registrují hlavně tvrdé předměty. Vyskytují se v nejvíc exponovaných částech těla, jako jsou vousy, pysky nebo ústní dutina. 

Vousky jsou primárně určeny k ochutnávání nikoliv k ohmatávání. I na nich hraje hmat až druhotnou roli. Hmatové i chuťové receptory umístěné na vousech tak hlásí rybě chutné sousto v předstihu, ještě dříve než se dostane k samotným ústům. Pomocí nich může ryba rovněž detekovat v okolí další příslušníky svého druhu i neživé předměty. Nicméně právě vousy a postranní čára umožňují rybě si vytvořit obrázek o okolí ve špatných světelných podmínkách. Počet vousů a jejich umístění je důležitý taxonomický znak, který umožňuje jedince zařadit do čeledi nebo přímo do druhu.

Rybám bychom mohli závidět absenci pocitu bolesti, který je znám u savců. Čas od času se však objeví odborné studie, které tento fakt vyvrací. Ať už ryba bolest skutečně cítí či ne, zaslouží si, abychom s ní zacházeli šetrně a s úctou.

Hmatové buňky jsou soustředěné hlavně ve vousech. Mřenka jich má hned osm.

Čáry máry s postranní čárou 

Postranní čáru bych označil jako jakýsi rybí šestý smysl. Proudový orgán slouží k zachycení proudění vody, k pohybu na hladině, umožňuje rozpoznat polohu dalších ryb ve vodě, ale také určit umístění kořisti nebo překážky. Ryby jsou také díky postranní čáře a sluchu schopné určit směr, odkud vibrace (zvuk) přichází. Může za to nepatrné zpoždění zachyceného zvuku mezi oběma postranními čárami. Orgán postranní čáry vnímá záchvěvy vody o frekvenci okolo 6 Hz, otřesy vody o vyšší frekvenci už ryba nevnímá.

Výraznou postranní čáru má ouklejka pruhovaná.

Jako ukázkový druh si vezmeme např. pstruha. Pstruh díky proudovému orgánu dokáže zaznamenat dopad mušky na hladinu. I proto stojí hlavou proti proudu a čeká, jakou potravu mu proud přinese. Při jeho lovu je proto vhodné postupovat spíše proti vodě, protože si rybu zbytečně neplašíme šířením nežádoucích vibrací při brození.

Délka postranní čáry se může také lišit druhově – hořavka má krátkou postranní čáru, u slunky končí na hlavě a u štiky je postranní čára tvořena krátkými segmenty, které probíhají po celém boku těla.

Jak funguje?

Samotná stavba postranní čáry se může druhově lišit. Nejjednodušší stavba se vyskytuje v larválním stádiu ryb. Smyslové buňky (neuromasty) volně vyčnívají nad buňky pokožky. Tuto stavbu postranní čáry má například po celý život koljuška tříostná. Odlišné uspořádání smyslových buněk můžeme pozorovat např. u ocasního násadce štiky, kde jsou smyslové buňky uloženy v postranním žlábku. 

Postraní čára je lépe patrná na rybách bez šupin.

V postranní čáře se těsně pod kůží nacházejí gelové buňky – jakoby „kapky želé“, které jsou schopné zachytit pohyb vody nebo zvukové vibrace. Senzory v těchto gelových útvarech vysílají varovné signály do rybího mozku. Nejběžnějším uspořádáním smyslových buněk je seskupení do uzavřeného kanálku, který komunikuje s okolím pomocí malých otvůrků. Kanálky se nacházejí na obou stranách těla, většinou jsou prohnuty směrem dolů. U hlavy se rozděluje do čtyř větví. Jedna větev vede nad očnicí, druhá pod očnicí, třetí přes temeno a spojuje levou a pravou hlavní větev a čtvrtá (tzv. skřelověčelistní kanálek) probíhá po skřelovém víčku a spodní čelisti.

Hejnovým rybám, jako je okoun, postranní čára usnadňuje život ve skupině.

Při detailním pohledu na šupiny můžeme jednotlivé otvůrky postranní čáry vidět, u dravých ryb budou ještě výraznější, neboť na nich může záležet samotné přežití ryby. Například při výlovu jednoho soukromého revíru se v sítí rybářů objevila monstrózní štika, která atakovala hranici 20 kg! Tato štika byla ve výborné kondici, přestože byla úplně slepá! Přežila jen díky funkci postranní čáry, která ji pomohla registrovat kořist. 

Čivné body na spodní čelisti štiky, i díky nim ryba přežije, když oslepne.

V jedné vědecké studii bylo publikováno chování slepé štiky v laboratorních podmínkách. Z výsledků vyplynulo, že dravec byl schopen ulovit rybku jen tehdy, když se mu kořist pohybovala těsně před tlamou.

Dravci mají obecně více pohybových čidel než jejich kořist.

Poznatky v praxi

V časech mých přívlačových začátků, kdy jsem měl absolutně „volšový“ ruce, vláčel jsem s kdečím. Dnes mám tato lákadla uložena v krabici od bot a vím, že už se do vody nikdy nedostanou. V dávných časech jsem si však myslel, že mi ryby neberou jen proto, že tam zkrátka nejsou - proto kdyby tam byly, jednoduše by mým nástrahám neodolaly. Občas jsem na ně chytil jen nějakého sebevražedného okounka, ale jinak nic kloudného. A když jsem viděl pod břehem číhat štiku, nebo mělčinou proplouvat bolena, rozbušilo se mi srdce, že už konečně chytím pěkného dravce. A aby ryba mou nástrahu náhodou nepřehlédla, vedl jsem ji pečlivě před její hlavou a těšil se na rychlý záběr. Samozřejmě výsledek byl pořád stejný – jen vyplašený dravec. Teprve později jsem zjistil, že nástraha, která se nabízí k sežrání, je rybám silně podezřelá. Vždyť ani pod hladinou „nelétají pečení holubi až do huby!“

Umělé nástrahy je vhodné nahazovat za ocas ryby. Postranní čára upozorní na potravu a spouštěčem útoku je i moment překvapení.

Nyní již nástrahu nahazuji vyhlédnutému dravci za ocas, protože vím, že právě díky proudovému orgánu kořist zaregistruje. Na dopad a následný pohyb nástrahy často zareagoval prudkým výpadem a tím porušil notorický omýlané rybářské úsloví  - „rybu, kterou vidíš, nechytíš!“

Text a fota: Dušan Poliak - Duši