Pasivita rybáře = pasivita ryb!

Poznal jsem už spoustu rybářů, kteří nad svým konáním moc nepřemýšleli. Prostě naprali nástrahu kamkoli do vody a čekali, až ji „něco“ objeví a spolkne. Vrcholným představitelem takových rybářských ignorantů byl jeden známý kaprař, který celý víkend dokázal chytat na jediný kousek vařené brambory. Pokaždé ho v závěru lovu vytáhnul na břeh a ráno opět nahodil. Jeho tradiční heslo znělo: „Buď brambor sežere kapr, nebo na dně vyklíčí…“ 

Je jasné, že s takovým postojem byly jeho úlovky málo pravidelné a hodně skromné. V podstatě si ani nepamatuji, že by kdy chytil něco extra. Snad kromě ondatry, která pozřela bramboru na háčku během jedné noční pauzy v lovu…

S podobným přístupem se občas setkávám i u některých vláčkařů. Vídám je, jak vodou dokolečka prohánějí jediný druh nástrahy (na který pravděpodobně kdysi dávno zabodovali) a pramálo je zajímá, že chytají v odlišných typech lokalit, nad rozdílnými hloubkami, nebo v „hluchý“ čas. Jejich prioritou většinou bývá oblíbenou nástrahu neutrhnout, a tak ji vodí příliš a zbytečně blízko hladiny. Co jim může na takový „špek“ skočit, je asi předem jasné. Po neúspěšném celodenním házení většinou hudrají na bolavá záda, našlapané kilometry a promarněný čas. Následně tvrdí, že místní dravci patří mezi vyhynulé druhy, nebo že jsou zmlsaní až hrůza. Přitom by stačilo tak málo...

Tady to smrdí dravci, ale dostat je z vody bude tvrdý oříšek!

Mysli jako ryba!

Znovu budu opakovat poznatky uvedené již v minulých dílech. Jakýkoli druh ryby potřebuje k životu:

- vodu (pokud možno s vyšším obsahem kyslíku)

- úkryty před predátory

- a potravu

V místech, kde se všechny faktory sejdou pohromadě – tam ryby zákonitě být musí! Zbývá popřemýšlet, jak se jim dostat na kobylku. Vždy se snažte lovit alespoň trochu jinak, než chytají druzí rybáři (pokud se nejdná o ty velmi úspěšné). Pokud se v místě chytá např. hlavně na gumy, navažte wobblery (a naopak). Všímejte si také, kam ostatní nahazují a kudy vede dráha jejich nástrah. Stačí nepatrná odchylka od „profláknutého“ vedení a už se mohou dostavit úspěchy. Pro příklad nemusím chodit daleko. 

Znám jedno excelentní místečko, kde si dávají dostaveníčko candáti a sumci z dlouhého úseku řeky. Bohužel ho neznám jen já, ale i většina místních i přespolních borců. Flek je tak natěšenými vláčkaři okupovaný už od zahájené a každý metr čtvereční vody je dennodenně bombardovaný „střelami různých kalibrů“. Zkrátka kanonáda jako u Verdunu! Od zpočátku vláčecí sezóny se odsud vypáčí několik silných dravců, kteří se ještě nestačili rozkoukat, ale postupem času sláva místa zvolna uvadá. 

V čem je flek pro ryby, a následně i rybáře, tak atraktivní? Jedná se o tři metry hlubokou rýhu, širokou asi čtyři metry, která je z obou stran obklopená mělčinami. Dravci v hloubce odpočívají, ale když na ně přijde hlad, podnikají přes hranu rýhy krátké výpady za rybkami do okolní mělčiny. Jenže…, aby člověk přesně odhadl dobu jejich trestných výprav, musel by jako robot nahazovat do stejných míst celý den a ještě kus noci k tomu. Já na ně šel od lesa, přesněji řečeno od vody…    

Výjimka potvrzující pravidlo!

Bylo jasné, že dravci v korytě jsou po celý den, ale ulovitelní jsou jen v krátkých časových periodách – buď v době, kdy na hraně zlomu číhají na rybky, nebo kdy už šmejdí přímo v mělčině. Všichni rybáři navíc k rýze nahazují napříč řekou, takže jejich nástrahy jsou v akční zóně jen krátký okamžik. V podstatě se jedná pouze o pár vteřin, během nichž nástrahy proplují nad korytem a začnou za ním drbat mělčinu. Pak už ale byly, coby potenciální kořist, úplně mimo hru. Pokud bych se měl vcítit do instinktu dravce, tak by se mi sebesvůdnější sousto, které se mi opakovaně a stále stejným směrem prohání vysoko nad hlavou, určitě zdálo krajně podezřelé!

K místním dravcům vedly jen radikální změny ve strategii lovu. První z nich, která mě napadla, byla odlišná doba lovu, než kterou preferovala většina ostatních rybářů. Tedy žádné rozednívání a soumrak! Několik dní jsem vodu bičoval v největším poledním žáru, nebo naopak až hodinu před půlnocí. Za námahu jsem byl „odměněn“ jedním nevelkým sumečkem a několika boleny. Atypická doba lovu se tedy zdála být slepou uličkou. 

Dalším krokem, mnohem úspěšnějším, bylo podélné prochytávání rýhy těžkými nástrahami. V úvodní fázi jsem se musel dostat co nejblíže ke korytu. Napřed jsem si, jen plavkách a bez výbavy, důkladně prošlapal dno. Po krkolomném brodění a dlouhém tápání jsem objevil vyvýšený balvan, na kterém se jakžtakž dalo stát a navíc se z něj dalo špičkou prutu dosáhnout za hranu rýhy. Musel jsem se ale porvat s tahem řeky a slizkou řasou pod nohama. Později mi během lovu neustále hrozilo riziko, že z kamene sklouznu a zaplavu si v brodkách nad hlubokým korytem. Nebylo to však jediné úskalí místa. Prochytávaná hrana koryta je prošpikovaná balvany, větvemi, a co hůř – chuchvalci utržených vlasců a šňůr. Právě v nich jsem svým boxům s nástrahami řádně pustil žilou. Na druhou stranu se mi podařilo zdolat tři sumce kolem metru a šest candátů nad sedmdesát. Přiznám se, že jsem měl na prutu i mnohem větší kousky, ale jejich zdolání bylo nad mé umění. V jednom případě mě dokonce více než slušný sumík po záběru stáhl z kamene, a tak jsem se stejně neubránil potupnému plavání. Naštěstí jsem tehdy neměl brodky a chytal jsem naboso. 

Pohled do zubatého pekla.

Zajímavé bylo, že zapřažená monstra se vždy chovala jako podle šablony. Napřed sjela do koryta, a pak při dně stabilní rychlostí táhla koňskou silou po proudu až do první vázky. Jen ve dvou případech se mi ryby podařilo otočit, ale finální vylovení se stejně nezdařilo. Přes celkové zesílení cajku a hrubé zdolávání pro mě byl nepřekonatelnou hranicí balvanitý zlom mezi korytem a mělčinou. Tam ryby zaparkovaly v kapse pod podemletými kameny a já ve snaze znovu je rozpohybovat, jsem šňůru uřízl o ostré hrany šutrů. 

Bylo to k pláči! Když nad tím tak přemýšlím, tak se mi z místa podařilo dostat jen dva slušnější dravce. Paradoxem je, že jsem oba chytil v jediný den a navíc v rozmezí několika minut. A to doslova…

Za pět minut dvanáct!

Při večerním soumraku spěchám k řece. V skrytu duše doufám, že se u rýhy nebude motat žádný vláčkař. Rozhodně nestojím o to, abych byl ve vodě ohrožovaný lítajícími nástrahami a někdo mě z kamene sestřelil jako špačka z višně. Sakra! Už dálky vidím postavu u břehu postavu, jak usilovně trefuje hranu koryta. Z brození nebude nic! Budu muset chytat napříč řeky. Z neznámého vlákaře nakonec vyklube kamarád Zdeněk. Stoupnu si kousek po něj a během nahazování se bavíme o dosažených úspěších. Když se mu zmíním o svých prohrách s monster-dravci z koryta, Zdeněk zbystří pozornost. Důkladně mě začne vyslýchat, a když mu vše detailně vylíčím, řekne: „Na co čekáme, jdeme do vody!“ Mám trošku obavu, jak se oba vejdeme na kámen, ale zkusit to můžeme. Výhodou je, že teď řekou teče málo vody. Jdu první a celkem snadno v brodkách dorazím na svůj post. Zdeněk má prsačky, takže mě nechá na mém balvanu a zakotví ještě o kousek dál přímo nad korytem. Jeho stanoviště je dost rizikové - stojí po pás ve vodě a proud se mu plnou silou opírá do zad. Než najde větší kamen, o který pevně zapře chodidla, plápolá v řece jako tibetská vlajka ve vichru. Jdeme na věc. Zdeněk prohazuje rýhu těžkým kopytem. Já pro změnu kopíruji hranu koryta dvoudílným wobblerem, který se noří sotva do metrové hloubky. Spoléhám na to, že se dravci po tmě zvednou k mělčině a povrchová nástrahy by navíc neměla tolik váznout v hradbě balvanů. 

Přes dvě hodiny zbůhdarma cedíme vodu. Přestože stojíme pár metrů od sebe, nedá se ani moc komunikovat – v šumu proudu je slyšet sotva každé druhé slovo. Mlčky nahazujeme a vnímáme jen ojedinělé šplouchance na hladině. V myšlenkách si představuji, jak dravci slídí po kořisti a pomalu se plíží za mým wobblerem. 

Ze snění mě vyruší hlučné šplouchnutí za zády. Leknu se, až málem sletím do proudu. S děsem v očích se otočím a těsně za mnou stojí černý přízrak. Mám co dělat, abych nezahučel do vody. Naštěstí se ozve Zdeňkův hlas: „Vole, je půl dvanácté. Balím. Radši si ráno přivstanu. Jdeš taky?“ S tlukoucím srdcem odpovím, že vydržím až do závěrečné. 

V dálce se rozplývá kužel světla kamarádovy baterky. Jsem sám. Jen já a řeka. Do hlavy se mi zavrtávají červíci pochybnosti nad smyslem mého snažení. Neměl jsem raději jít také? Během přemýšlení dotahuji wobbler pod špičku prutu. Když nástraha hřbítkem rozčeří hladinu, udělá se za ní vír a bum… I přes povolenou brzdu se mnou smýkne hrubá síla. Rukojeť prutu mě praští do žaludku. Je mi, jako bych obdržel úder na solar od těžké váhy! Jen tak tak na kameni udržím balanc. Zaseklý útočník udělá kotoul a úporným tahem se dere do koryta. Bleskurychle se z úleku otřepu. Využívám situace, že ryba na nástrahu zaútočila daleko od hradby balvanů. Okamžitě sklopím špičku prutu k vodě a rázně zaberu do strany. Dravec se nestačí zanořit do koryta a přes svůj značný odpor se podřídí tahu náčiní. Mydlí sebou těsně pod hladinou, ale proud ho posunuje až na mělčinu.

Zjevení nočního démona!

Hbitě slezu z kamene a brodím ke břehu. Prut odolává rybímu záchvatu zuřivosti a vlnobití se šíří až k mým nohám. Dravec se snaží se vrátit do hloubky, ale má smůlu. Už ho tam nepustím! Díky fortelnému cajku a hlavně rychlé změně stanoviště, třímám otěže zápasu pevně ve svých rukou. Rybě po aktivním běsnění brzy dojde šťáva. Sotva pětiminutový aktivní zápas ji docela odrovná. Snadno ji přitáhnu k nohám. Teprve až teď na beton vím, co jsem zapřáhl. Je to velký candát! Do prostorného rakeťáku vklouzne lehce jako lžička do kafíčka. Na břehu provedu přeměření, zápis a zcela toporného dravce ubytuji do síťky. Mrknu na hodinky. Do konce lovné doby zbývá nějakých dvanáct minut. Není moc času, ale jsem tak našlapaný adrenalinem, že bych na chajdě stejně hned tak neusnul. Vracím se zpět na kámen. 

Nevím už, kolik provedu náhozů, ale určitě jich tucet není. Bum! Je to tu zas! Již osvědčenou taktikou útočníka přetáhnu přes hradbu balvanů do mělčiny. Tam ho nechám vyřádit, a když je zcela grogy, chytím ho za zátylek. Je to opět candát, navíc ve zhruba stejných rozměrech jako ten předchozí. Asi jsem nachytal zubatá dvojčata na kořistnické výpravě. Druhý dravec má štěstí, na rozdíl od první ryby, dostane svobodu. 

Sotva se vydrápu na břeh, zapípání hodinek oznámí půlnoc. Než sbalím náčiní a dorazím k chatce je skoro půl jedné. U branky potkám Zdeňka. Hned hlásí: „Vole, měl ses na to vyprdnout. Já byl na pivu a stihl jsem dva kousky!“ 

„Já stihl taky dva kousky,“ poznamenám. Lituji, že je tma a nevidím kamarádův výraz. 

Jenom přes zuby procedí: „Dobrej pokus! Kde bys je teď v noci koupil?“ 

Přesto mi za chvíli mi ochotně asistuje s vysazením dravce do vany. Předtím mě ještě s úlovkem zvěční. Škoda jen, že se podaří jen jediný snímek. Další focení proto necháváme až na ráno.

Noční foto jednoho z candátích dvojčat.

Snímek téhož za bílého dne.

Poslední díl seriálu Osmero cest k úspěchu s podtitulkem Vžij se do ryb!, je u konce. Když jsem si zpětně oživil závěrečný příběh, tak trefnější název by asi zněl: „Buď trpělivý a vydrž do poslední chvíle!“, popřípadě: „Kdo si počká, ten se dočká!“  Ale to už by bylo zase další přikázání navíc…    

Hodně štěstí a úspěchů v rybářském snažení přeje ToRo

Text a foto: Tomáš Rozsypal - TORO