Na lovu pruhovaných miniatur

V autě vozím neustále dva UL pruty. Jeden s čirým vlascem 0,12 mm na pstruhovku a druhý s 0,14 mm oranžové barvy na MP a na větší ryby na pstruhovce. Dnes sahám po čiré bavě, jak jsem řekl, chci se bavit s pruhovanými bandity. Kamarád bere pruty dva. Na jednom má navázaný wobbler v barvě okouna, jehož délku odhaduji tak kolem 6 cm. Na druhém vláčáku má nabitý skoro stejně velký smáček. 

Já věřím peří. Domácí příprava je znát, mám navázáno, vyplněno, tak už smáčím peří pod převislým keřem. Ruka už je od dubna vyházená, tak nemám strach, že bych minul. Peří zaujalo prvního okouna. No, okoun snad ještě ani neví, že je okoun. Jestliže mají nějakou školní docházku, tak tento patří ještě do jeslí. Čtyřcentimetrová nástraha je pro něj rovnocenný soupeř. Asi mu to dochází a otáčí směrem k úkrytu. Je to hejnová ryba, tak zkouším vyprovokovat další. Tenhle kousek byl asi samotář. Míra ještě nemá vypsanou povolenku a já už vidím druhou rybu. Bohužel jen vidím, na břeh se mu nechce. Štěstí má přece přát připraveným! Já byl připravený, Míra ne! Kde je spravedlnost? Přichází k vodě, nahazuje a tahá na smáčka první rybu. Má víra v peří odolává. Jeho gumy mě ale drtí na body. Má už pátého okouna a moje peří si jen dva okouni potahali za koneček, ale nedobrali. 

Míra vytahuje wobbler a snaží se o větší rybu. Má to za následek, že si pod nohy přiláká ostatní okouny a ty vychytává smáčkem. Bez přestání „péřuju“. Nic nemá zájem! I když to není mým zvykem, měním nástrahu. Nechci se opičit, tak dávám banjo. Gumy jim dnes chutnají a já se „laskám“ s prvním osmicentimetrovým „obrem“. Ze stejného místa pak vydoluju ještě tři jeho bratry. 

Můj oblíbenec, jen ta jeho velikost nic moc!

Změna místa…atd. 

Míra si vybírá otevřenou vodu, s náznakem pláže a s hloubkou kolem 20 cm. To mě neoslovuje. Hledám nějakou překážku, kde se podle literatury okouni a vůbec dravci zdržují. Místní ryby ale evidentně nečtou! Míra se chlubí dalšími okounky a na „woba“ mu skočil i jeden stařešina. To já se kolem padlého stromu trápím nezájmem o mou gumovou lahůdku. Nakonec milé banjo utrhnu, a tak se snažím uprosit štěstěnu opětovným nasazením peří. Tentokráte to je grizzly s červeným límcem. A je to tu, „medvěd“ dravcům padl do chutě! Z jednoho místa vytáhnu po chvilce sedm kousků, přičemž další ryby nástrahu nedobraly. Klasický okouní hrad. Okouni za peřím vyrážejí z úkrytů. Bubnují do něj jako smyslů zbavení a bez známky jakéhokoli podezření! Najednou mám navrch já. Kam nahodím, tam mám kontakt s rybou, i když už se mi ji třeba nepodaří zaseknout. Peří vítězí nad gumou o zámořský parník. 

I když dost trhám, je to daň za to, kde chytám – mezi větvemi. Kromě toho mě mrzí i velikost ryb, je totiž typicky „závodnická“. Žádný pruhovaný tatík nebo babička mezi okouny nejsou. Možná, že se pro rychlost mládí ani k potravě nedostanou. Mirek netrhá, ale asi proto, že je na otevřené vodě bez překážek. Střídá pruty a nezdržuje se. Mně to chvíli tvá, než bez brýlí protáhnu vlasec očkem jigu. 

Zase to vypadá na změnu místa, ne proto, že by nebyly ryby, ale přišli pejskaři a hází aport do vody - kam jinam, že? Nejsem trpaslík, ale asi jsem pro některé lidi neviditelný, což se mi stává při rybaření dost často. Protože jsou narušitelé se psy v převaze, bez boje ustupujeme. Bohužel, na dalších místech už to není žádný festival, tak končíme. Já se ale vrátím! Nechávám jim trochu odpočinku (dva dny), aby zapomněly na moje peří.

Společné foto soupeřů.

A jsem zpět! Vodo, vítej! 

Po sobotní zkušenosti beru oba pruty. Zdržoval jsem se převazováním, ale i tak jsem si docela slušně zalapal. Okouni (cílové ryby) byli při chuti. Částečně to dávám za vinu naprosté absenci jakéhokoli potěru. Podle mě se sice ryby dobře vytřely, ale dvojnásobná povodeň vylíhlou omladinu odplavila směrem na Německo.  

Voda z auta vypadá kalně, ale je to jen na první pohled. Odhadem je do jednoho metru vidět i nenápadnější nástraha. V mém případě to je opět vlastnoruční výrobek – péřový jig. Namotal jsem si jich do zásoby asi deset, kdybych zase trhal. 

Tentokrát jsem sám. Ryby se na mě ale domluvily a poslaly na mě armádu komárů. Jsem v mžiku jako mucholapka. Musím to vydržet! Minule jsem se nastříkal repelentem a ani mi to nebrnklo. Připisoval jsem to repelentu, asi jsem jím nechtěně „nadipoval“ i nástrahy a to se rybám nelíbilo. Rukama to rozhodně nebylo! Teď, když o tom píšu, usuzuji, že jsem si jen možná v zápalu boje těch krvežíznivých potvor ani nevšimnul. 

A mám tě!

Čím začít? Zbytečná otázka – peří je jasná volba! Jen ale pro mě, ryby jsou zase netečné, ani jeden pronásledovatel. Dávám tedy banjo. A první „pruhovaný závodník“ je tu, ale kolem zvědavě proplaval. Měním směr i rychlost navíjení. Nic a zase nic. Zkusím tam dát smáčka. Príma volba! Stačí kamkoli nahodit, nechat dopadnout na dno, chvilku nechat ležet, cuknout a je tam! Ruční těžba ryb. Co hod, to ryba. Jsou neuvěřitelně žravé. Dávám tedy smáčkový prut stranou a zkouším wobbler. Zase nic. Vracím se ke smáčkování a ryby zase jdou jedna za druhou. Napadá mně dát na oba pruty stejnou nástrahu. Rozdíl je jen v síle a barvě vlasce. 

Čirý vlasec je stoprocentní, oranžový nula. Tak a teď mi řekněte, čím to je? Snad jedině tou barvou vlasce, průměr vlasce v tom nemůže hrát žádnou roli. Průměr o 0,02 mm přeci nemůžou rozeznat. Přitom stejnou barvu i průměr používám na feederu a tam nevidím, že by to rybám nějak vadilo. Berou poctivě a to mají na prozkoumávání nebezpečí nepoměrně delší dobu, než u nástrahy, která jim mizí před očima. 

Pro odlehčení – ptal jsem se několika okounů, jaký v tom vidí rozdíl. Vyhýbavě mlčeli... 

Zlomte prut!

© Chj.rybar