Darovaná ryba II.

Pondělí 24. 6. 2013 - Dyje 5: Abych začal pěkně od začátku, tak se musím vrátit o 24 hodin zpět. Už v neděli odpoledne mi zavolal kamarád Ondra a nadšeně mi oznamoval, že na našem místě zažil „perfect day“. Svým wobblerem se mu podařilo trefit do apetitu dravců! Uvláčel celkem pět sumců (největší měřil 107 cm) a nádavkem zdolal i pár candátů, přičemž ten „nej“ kus měl nádherných 84 cm! Všechny ryby, jak je jeho zvykem, vrátil zpět. 

Zážitky mi líčí tak barvitě, že jsem z toho byl div živ. Takové zprávy se moc „hezky“ poslouchají, zvláště pak, když je člověk vzdálený desítky kilometrů a má právě rozdělanou neodkladnou práci. Po hovoru mi je úplně jasné, kde a jak prožiju pondělní volno...

Ondra se mi ještě jednou ozval týž večer. Varoval mě před studenou frontou, která má dorazit v průběhu noci. Změnu počasí prý má doprovázet pokles teploty o deset stupňů, dešťové přeháňky a vichr v nárazech až 15 m/s! 

„Bacha, bude funět přímo na náš flek!“ sýčkoval kamarád. Jenže mě už nic nedokáže zviklat. Spoléhám na to, že studená fronta zpomalí (jako obvykle) na Vysočině, a tak dostanu pár hodin náskoku k dobru. Kamarád mi na závěr popřál štěstí a dodal: „Jo, abych nezapomněl, koryto radši ani nezkoušej, dřepí tam tolstolobici. Dva těžký buvoly jsem zapřáhl, a pak jsem se odsud klidil...“ 

Poděkoval jsem za info a začal se horečně připravovat. Do postele jsem zapadl až po půlnoci a ve snech se mi honili candáti a sumci.

Příprava na mač

Vstávám ve tři ráno, půl hodiny před zazvoněním budíku. Rychle nanosím věci do auta. Vítr sice duje, ale není nijak hrozivý. Na obloze se honí těžké mraky, ale chvílemi je v průrvách mezi nimi vidět hvězdnaté nebe. Třeba nebude tak zle. Vyrážím.

Deset kilometrů před cílem se dostávám do hustého slejváku. Stěrače nestíhají. Dešťové kapky bubnují jako boží palce na kapotu auta. Vítr se mění ve vichřici! Jsem už příliš blízko, než bych operaci odpískal. Nespěchám ale přímo k přehradě, nýbrž v klidu stočím auto k chatě. Zalezu dovnitř a vařím kafe. Najednou mám času habaděj. Usrkávám z hrnku a poslouchám meluzínu v podkroví. Venku se žení čerti. Z dlouhé chvíle volám známému, který se právě vrátil z montáže. Měl by být někde v okolí na rybách. Po dlouhém vyzvánění Jarda hovor přijme. Dozvím se od něj, že ho od řeky vyhnala slota, tak se vrátil domů. Zve mě na návštěvu. Není kam chvátat, takže pozvání rád přijímám. Za pár minut jsem u něj. Asi hodinu si povídáme. Venku pořád funí, ale déšť v razanci hodně polevil. Rozhodnu se, že přece jen „boutovačku“ zkusím. Náčiní i křesílko mám v autě. Jen se na skok vrátím na chatu pro zapomenuté ploutve a vzhůru k vodě!

Z toho, co spatřím z hráze, moc nadšený nejsem. Na hladině je vlnobití jako na Baltu. Vítr však fičí mírně zešikma, takže asi padesát metrů od břehu je relativní závětří. To by mi mohlo k ušlapání plavidla stačit. Přifukuji belly boat a kompletní výstroj táhnu k vodě. Znovu začíná pršet. Teď je mi to fuk – kostky jsou vrženy!

Lov z belly boatu a za klidné hladiny nabízí pohodové rybaření navíc.

Úvodní hvizd

Hodinu se plácám na rozhoupané hladině a wobblerem drhnu dno. Proplouvám místa, na kterých včera Ondra zaperlil. Kde nic, tu nic! Do mysli se mi vkrádá pesimismus. Našeptává mi: „Co sis myslel? Že dravci budou v akci i po takovém ochlazení?“ Z několikrát prověřené zkušenosti vím, že ryby jsou nejžravější vždy 24 hodin před zlomem počasí. Tenhle vrchol jsem zkrátka propásl!

Rozhodnu se, že přeci jen zkusím koryto. Kvůli větru a tahu vody musím přetížit nástrahu, abych s ní vůbec udržel kontakt. Odříznu wobbler a navážu „hlavu 22“, na ni navléknu pořádnou porci gumy – smáčkokopyto Swimmer, které mi při své návštěvě Moravy věnoval David. Napřed zkouším těsně pod hladinou, jak vůbec pracuje. Měkký ocásek s téměř kolmo postaveným kopýtkem se rozvibruje už při volném pádu sloupcem a celé tělo se svůdně kolébá. Jo, to by mohlo fungovat! 

Několikrát propluji nad korytem a zodpovědně razítkuju dno. Asi čtvrt hodiny se „káčkám“ v mělčí vodě a pak si troufnu i na sedmimetrovou díru. Snad už ji tolstolobici přestali okupovat. Spouštím nástrahu ke dnu hned u boatu. Přískoky oťukávám balvany pod sebou. Několikrát uváznu, ale nástrahu pokaždé zachráním. Zbývá přiostřit háček brouskem a pokračuji v lovu. Stále dokola musím převazovat šňůru, kterou narušují všudypřítomné škebličky. Čert, aby je vzal!

Má sestava je dimenzovaná vyloženě na candáty - snad jen s výjimkou těžké nástrahy. Páteř výzbroje tvoří letitý, leč stále spolehlivý vláčák - Shimano Powerloop (10-40 g) a naviják Twin Power 4000 FA, který je po rantl cívky naplněn pletenkou na 9 kg. Potřebný zbytek už doplňuje jen má důvěra v náčiní a ve vlastní schopnosti...

Po korytě křižuji asi půl hodiny a nic se neděje. Začínám mít myšlenky na předčasný odjezd. Počkám do půl jedenácté a přesunu se na řeku, umíním si. Jenže pět minut před vypršením stanoveného limitu se přece jen dočkám!

Proměněná šance

Záběr připomíná škobrtnutí o kámen s následným uváznutím. Špička prutu se pomalu ohýbá k hladině. Vzhledem k velikosti nástrahy se zásekem nespěchám. Počkám dvě tři sekundy a pak se řádně opřu do rukojeti! Bingo! Ucítím živý tah. Ryba nijak nedivočí, dokonce mi nabídne luxus v podobě dvou otočení kličkou. Jakmile ji ale pozvednu ode dna, otočí se na pětníku a zvolna se vydá po korytě dolů. Snažím se držet stále nad ní, abych mohl korigovat případné snahy o vyjetí do mělčí vody. Zlom dna je lemován zubatými kameny, které jsou navíc obalené koloniemi sláviček. A jejich schránky jsou ostré jako žiletky! Stačí, aby o ně napnutá šňůra brnkla a je rázem „game over“.

Ryba klidně proplouvá hlubinou. Za necelé dvě minuty mě odtáhne od místa záběru asi o padesát metrů. Možná o mně ani neví. Nemám na háku já ji, ale spíš ona mě! Starosti mi dělá fakt, že se brzy ocitnu mimo závětrnou zónu. 

A je to tady! Než se naději, najednou se do mě opře ostrý fičák  a v tu ránu se houpám v metrových vlnách. Vzestupy a propady křesílka na rozbouřené hladině se přes šňůru přenášejí na tahouna pode mnou. Rybě docvakne, že něco není v cajku, a podstatně zrychlí. Stále se (k mé nelibosti) drží původního směru. 

Asi sto metrů od místa úvodního kontaktu se dno pozvolna zvedá. Rybě se nechce vyplouvat z hloubky, tak udělá obrat na místě a zase se dere stejnou trasou zpět. Křečovitě se držím korku a těším se, že se brzy vrátím z vln na klidnou hladinu. 

Zdolávání trvá přes čtvrt hodiny. Doteď bylo jakžtakž napínavé, ale následující minuty stereotypního páčení mi vysávají elán z těla. Stále nevím, co vlastně na háčku visí. Může to být jak velký sumec, tak i tolstolobik nebo i „řadný kaprůn“ za kožich. Ani jedna z možnosti mě nenaplňuje nadšením...

Uplyne půlhodina a doputuji opět do tišší vody. Ryba si stále dělá, co chce. Stávám se hříčkou její libovůle. Každým okamžikem očekávám, že pletenka rupne a budu zase volný. Zapírám se do rukojeti vší silou. Prut se mění v parabolu a špička řeže hladinu. Zvíře pode mnou se po centimetrech zvedá vzhůru. Udělám asi pět otoček kličkou, ale monstrum si pracně získané metry šňůry lehce bere zpět. Na hladině se objeví řetěz bublin. Je to sumec!

Drtivý tlak soupeře

Další půlhodina je za námi! Styl boje se nemění. Pasivně se nechám vláčet po hladině a ryba neměnnou rychlostí křižuje koryto. Párkrát se mi ji podaří pozvednout, ale hned nato následuje neúnosné ztěžknutí a prohrčení brzdy. Z mé strany se nejedná o žádný adrenalinový zážitek, ale spíš o nudnou dřinu. V zoufalství mě napadne, že od sumce odplavu asi na dvacet metrů a zkusím ho páčit zešikma. Riskuji, že dravce uříznu o ostré kameny na hraně koryta, ale přitahování by ho mělo vysilovat víc, než jen kolmé pozvedávání. Ostatně nemám moc na vybranou. Povolím víc brzdu a šlapu mimo „brázdu“. Kupodivu se sumec mému tahu podřizuje. Dokonce ochotně vystoupá až pod hladinu. Mezi vlnami se na okamžik zjeví jeho „ocasní štětka“. Ze vzdálenosti pěti metrů se mi nezdá nijak výjimečná. Rybu podle prvního úkazu odhaduji na dobrou stopadesátku. 

Sotva dravce dopumpuji pod sebe, hned od něj zase odplavu o deset metrů. Znovu ho páčím k sobě. Je to k nevíře, ale spolupracuje! Nemá ani snahu šmejdit u dna. Zdolávám ho sice nad hloubkou kolem tří metrů, ale připadá mi, že spíš rejdí někde ve sloupci. Konečně už nejsem „zdolávaný“, ale sám aktivně zdolávám!

Další půlhodina v čudu! Ryba se však častěji ukazuje mezi vlnami. Někdy spatřím nad vodou její šermující knír, jindy vlnovku ocasu. Hodlám šetřit brzdu, tak u navijáku vypnu „cvrčka“. Odteď budu povolovat zpětným chodem kličky. Není to sice zrovna „profistyl“, ale neočekávám, že by se utahaný sumec ještě zmohl na nějaký prudší výpad. Snažím se došlapat do závětří, abych si dravce mohl alespoň v klidu prohlédnout.

Závěrečný nápor

Probíjení se proti větru mě stojí víc sil než vlastní zdolávání. Dočista vyplivnutý se přeci jen dohrabu do závětří. Sumec kdesi pode mnou plápolá jako deka v potoku. Přitáhnu ho těsně k plavidlu, ale přes přikalenou vodu stejně nic nevidím. Natáhnu nohu a zkouším ploutví přejet po rybě. Náhle ucítím, jak se dotknu něčeho tvrdého. V té samé chvíli nad hladinu vystřelí „pádlo“ a pleskne o vodu. Gejzír mě zalije od hlavy k pasu. Dravec v úleku vyrazí jako střela! Špička prutu bleskurychle mizí pod hladinu. Klička navijáku mi vyletí z ruky a řádně mě klepne přes prsty. Brzda řehtá jak splašená kobyla! Ještěže jsem ji nedotáhl nadoraz...

Sumec popojede nějakých dvacet metrů a v úprku zvolní. Znovu se k němu přitáhnu. Povolím víc brzdu a opět ho „pohladím“ ploutví. Vypálí, ale tentokrát poodjede už jen kousek. Teprve nyní začínám věřit, že souboj dotáhnu do vítězného konce.

Čeká mě však ještě čtvrthodinka perné dřiny. Unavený dravec si najednou postaví hlavu a nechce se ke mně obrátit. Štípu ho do ocasu, šimrám ho ploutví na břiše, ale stejně na hladině leží jako fošna. Ne a ne se natočit tlamou! 

Když nejde ryba k rybáři, musí to jít opačně. Chtě nechtě ho musím obeplout. Páčím ho vzhůru. Asi metr za křesílkem se vynoří sumčí tlama připomínající zdeformovaný kýbl. V duchu opravím první odhad. Bude to stoosmdesátka! 

Nikde však nevidím nástrahu. Než se ryba zas ponoří, stačím si všimnout, že šňůrka je zaříznutá v koutku tlamy těsně pod fousem. Jenže pak pokračuje dál, kamsi do „pekelné díry“...

Při dalším přizvednutí se ryba malátně převaluje na hladině. Má dost! Přemýšlím, jestli mám vytáhnout vylovovací rukavici, kterou mám v kapse za zády. Pak si uvědomím, že je zahrabaná někde pod sandály a flaškou s pitím. O její vyproštění se tak raději ani nepokouším. 

Horší je, že sumce k sobě nepřitáhnu bez toho, abych prut nezaklonil daleko za sebe. Takový manévr pokaždé zavání velkým průšvihem - hrozí špatný úhel prutu a následné zlomení špičky. Problém musím vyřešit jinak. Zkrátím šňůru na minimum a přitáhnu rybu, co to jen jde. Když jsem od ní asi na metr a půl, rychle máchnu ploutvemi pod boat. Křesílko poskočí o půlmetr vpřed. Tím se dostanu „na dohmat“. Rychle se předkloním a hrábnu sumci do pootevřené huby. Zaklesnu palec za pysk a zbylé prsty zabořím pod „bradu“. Ryba se zděsí a prudce zabere. Držím pevně! Na ponoření už sumec nemá sílu, tak mě k sobě pouze přitáhne i s boatem. Teprve teď je definitivně dobojováno!

Prut si položím napříč stehen a masivní rybí čelist uchopím obouručně. Obrovskou hlavu si vzápětí natáhnu do klína. S roztaženýma nohama se snažím dokopat k nejbližší pevnině. Není to daleko - snad třicet metrů, ale stejně mi to dá neuvěřitelnou fušku. Cestou mě chytne křeč do obou lýtek. Sumec občas stočí ocas do esíčka a pokouší se o couvání. Naštěstí vydrží odporovat jen pár vteřin, poté zplihne jako hadrový panák. 

Vítězství s hořkou pachutí

Hurá, jsem na mělčině! Vyhrabu se z křesla a rybu přidržím v nízké vodě. Pokouším se jí otevřít tlamu, abych osvobodil nástrahu. Když se mi to povede, nestačím zírat. Háček durch prošil žaberní oblouk těsně za jazykem. Dlouhodobým páčením je oblouk z půlky amputovaný! Jícen ryby se zalévá krví. Tak proto dravec v závěru souboje ztrácel šťávu. Ovšem kdoví, jak by vše dopadlo, kdyby byl zaseknutý „neškodně“.

Předloni dva kamarádi z boatu tahali sumce v délce 204 cm celých 7 a půl hodiny! Měli sice početní převahu, protože zdolávali na střídačku, ale na druhou stranu měl jejich obr nástrahu zapíchnutou bezbolestně v koutku. Mně úplně stačily i ty uplynulé dvě a čtvrt hodiny!                   

Háček z naříznuté rány snadno vyprostím prsty. Ryba leží bez hnutí. Občas křečovitě zalapá po dechu a skrz skřele vypustí „rudý oblak“ Obávám se, že zranění nerozdýchá. Přemýšlím, jestli stačím doběhnout do auta pro foťák. Je to sotva dvě stě metrů, jenže mám dočista dřevěné nohy. Sumce alespoň zběžně přeměřím. Vyjdou mi dva metry a palec. Je to můj nový rekord v přívlači! 

Sedím v dešti na kameni a sleduji zničeného soupeře. Dravec je natočený na bok jako velryba uvízlá na pláži. Ocas se mu pohupuje ve vlnách, ale jinak je bez pohybu. Euforie z vítězství se ze mě dočista vytrácí. Volám Davidovi, pochválím darovanou nástrahu a v krátkosti vylíčím průběh i konec zápasu. Gratuluje mi.

Hned po hovoru musím něco udělat. Umírajícího sumce nakonec dorazím. V náručí ho přenesu do auta. V kufru vozím přepravku na boat, tentokrát mi poslouží jako originál masařská bedna. Vejde se ale do ní sotva rybí hlava. Během chvilky interiér kufru vypadá, jako by se do něj vysmrkal slon. Vracím se pro plavidlo a zbývající výstroj. Bez ladu a skladu vše namrskám na zadní sedadlo a odjíždím od přehrady. 

Cestou se ještě stavím za Jardou. Společně úlovek znovu přeměříme. Tentokrát přesně. Konečný výsledek  - 201 cm. Vyfasuji (už celkem zbytečně) velký igelit na zabalení ryby. A konečně mířím domů.

Na zahradě mi přítelkyně vytvoří pár památečních snímků. Zvěční i úspěšnou nástrahu, kterou napřed „přeparkuji“ do koutku sumčí tlamy. Pak mě čeká nefalšovaná zabijačka. Kuchám, pitvám, porcuji. Děs běs! Sumčí hlavu udám u místních rybářů – nechají si ji vypreparovat do klubovny. Tučný ocas odvážím do obory divočákům. Zbývá sotva pět šest kilo poživatelné rybiny ze zátylku. 

Swimmer přeparkovaný do koutku.

Konec srandy.

Potom jdu vyčistit auto. Když skončím, je večer. Za celý den jsem strhaný jak péro z budíku. Doprovodné práce trvaly snad třikrát delší dobu než samotné zdolávání ryby. Další den ztratím nakládáním masa a uzením. Promarněný čas a starosti kolem zpracování úlovku rozhodně nestály za to. 

Kdyby ryba nebyla smrtelně poškozená, plavala by v přehradě dál a dost možná by mě za sebou tahala doteď... 

No, a pak že je rybaření odpočinková a pohodová zábava!  

Závěrečné zhodnocení mače

Když zůstanu při sportovní terminologii, tak lze konstatovat, že papírovým vítězem souboje byl jednoznačně sumec. Do karet mu od začátku hrála má poddimenzovaná výbava, a také skutečnost, že jsem v průběhu zápasu nasekal hned několik kiksů, za které mě mohl ihned ztrestat. Když nad tím zpětně přemýšlím, tak třeba mé odplouvání od dravce nebylo úplně bez rizika. Stačilo, aby tenká šňůrka dravci přejela přes kartáče nebo brnkla o kameny poseté škebličkami a byl jsem v tu ránu K.O. Zvítězil jsem vlastně jen „náhodnou podpásovkou“ - díky háčku zaťatém v citlivém místě. Šmahem jsem tím soupeři vyfoukl veškeré výhody.

Někdy se hold stává, že záhadným řízením štěstěny outsajdr vyhraje nad favoritem. To byl i můj případ. Nadřel jsem se, ale úlovek mi byl darovaný osudem... 

Text: ToRo

Fota: Ája a Milhaus