Dlouhodobá předpověď braní 

Co ryba, to jiná doba braní. Záleží na jejím druhu. Všeobecně platí, že žravost ryb ovlivňuje teplota okolního prostředí – tedy vody. Čím je voda teplejší, tím rychlejší je zpracování potravy v trávicím traktu a ryba je nucena vyhledávat další potravu. Teplota však nesmí stoupat donekonečna, protože z vody automaticky mizí rozpuštěný kyslík a ryba logicky nebude nic hltat, když je přidušená. Výraznější ochlazení vody naopak celý proces trávení zpomaluje, až to až do chvíle, kdy ryba přestane přijímat potravu úplně a upadne do úsporné strnulosti (zimní pasivita). Naplatí to však úplně doslova. Každý druh ryby vyžaduje rozdílnou optimální teplotu vody v závislosti na maximální potravní aktivitu. Teplomilné ryby – sumec, úhoř, lín, amur, karas – jsou nejžravější v nejteplejších měsících, týdnech a dnech roku, a navíc jim nevadí ani přechodný úbytek kyslíku. Jiné druhy ryb, preferují ustálenou teplotu s dostatečným množstvím rozpuštěného kyslíku, proto nejlépe berou na jaře a pak v podzimních měsících až do prvního silného ochlazení. Patří k nim – kapr, okoun, candát, štika. Jediným, v tomto směru atypickým, druhem žijícím v našich vodách je mník jednovousý, který má „termoregulaci“ obrácenou vzhůru nohama. V teplé vodě upadá do jakéhosi „letního spánku“ a naopak nejžravější je v období od prvních mrazů do jarního tání. 

Co z toho vyplývá? Že rybář, který jde cíleně lovit mníky v létě či úhoře v zimě, buď nemá o životních potřebách jednotlivých druhů ryb ani potuchy, nebo se svou zarputilostí snaží bořit mýty... 

 

Braní v závislosti na věku ryb 

Potravní aktivita ryb souvisí i se stářím ryb. Mladší ročníky jsou hltavější a jejich aktivita je během roku, ale i v průběhu denní doby, mnohem delší. Naopak starší a zkušenější ryby mají periodu příjmu potravy kratší, avšak při vhodné příležitosti mají tendenci jednorázově se „přežrat“. Poté automaticky následuje delší siesta v důsledku trávení. Asi každý z nás zažil lov, kdy celý den „otravovaly“ jen menší ryby (kapříci, cejnci, štičky, okounci apod.), a ne a ne dostat na háček ty větší kusy. Avšak najednou se karta obrátila a začala náhle brát lepší sorta ryb. Zkrátka, mladší ročníky z loviště vytlačily starší a větší ryby a začaly se krmit. Tato změna souvisí s denním vrcholem potravní aktivity. Ryby mají totiž zažité pravidelné časové intervaly mezi přijímáním potravy a trávením. V době odpočinku neberou vůbec nebo hodně mizerně, ale když se člověk trefí do vrcholu potravní aktivity, to je hnedka jinčí kafe! Za nejnadějnější denní doby lovu jsou obecně považovány časy - hodina před svítáním a hodina po něm, a také hodina před a po soumraku. Platí také, že největší a nejzkušenější ryby začnou vyhledávat potravu, až je ve vodě největší klid. Kapraři či sumcaři mohou potvrdit, že na vodách, kde je povolen nonstop lov, bývá nejvíce záběrů od kapitálních kousků mezi 1 – 4 hodinou ranní. Vrcholy braní ryb se však mohou lokálně měnit.

 

Ostatní faktory braní ryb     

Na revírech, kde je vysoký rybářský tlak, se vrcholy potravní aktivity ryb mohou dočista obrátit. Stává se, že typické denní ryby – okoun a štika, začnou lovit až po tmě a za bílého dne už jen nečinně odpočívají a tráví. Opačný režim jsem zažil i u „dravců temnot“ – candátů a sumců, kdy jejich maximální potravní aktivita propukla v době oběda a v noci jakoby se z vody vypařili. Už proto se občas vyplatí k vodě dorazit v mimo teoreticky nejnadějnější dobu a otestovat míru rybího apetitu v různých hodinách. 

Kamarád takhle jednou odhalil tajemství candátů pod jedním velkým splavem na řece Moravě. Před západem slunce a za svítání u jezu bylo pořádně rušno, ale kromě několika okounů, bolenů a sumečků, nikdo nic výjimečného nechytil. V kamarádově případě zaúřadovala velká klika. Jednou před polednem odvezl manželku do blízkého nákupního centra a volnou hodinku využil na promrskání vývařiště splavu. Během ní na souš vytáhl šest candátů v rozměrech od půlmetru do sedmdesátky. Pár ryb se mu navíc setřepalo. Protože se domníval, že nastala éra sebevražedné candátí aktivity, povolal parťáka a oba celí natěšení se týž den k večeru pod splav vrátili. Společný lov skončil rozčarováním. V davu ostatních rybářů nedostali až do závěrečné jediný záběr! Následující den musel kamarád do práce, ale odpoledne mu volal parťák, že v době od 11.00 do 14.00 hod., uvláčel pod splavem 17 candátů, z nichž největší měřil přes osmdesát centimetrů! Následovalo čtrnáct dní říše snů - ve dvojici uvláčeli přes sto dvacet candátů! Během této doby však vůkol přibývalo dalších rybářů, neboť v našich končinách se žádné tajemství neudrží navždy. Velikost chycených candátů se začala rapidně snižovat, protože „míráci“ končili v pytlích. Poslední záraz poledních lovů přišel se stavebními úpravami splavu a následným zákazem chytání ve stometrové vzdálenosti od přepadu. To, že kamarád na dny hojnosti dodnes vzpomíná s leskem v očích, je asi všem jasné… 

Podobné zážitky a úlovky jsou názorným příkladem, že ryby mohou být nejaktivnější ve chvíli, kdy je u vody nejméně rybářů a nemusí to být zrovna doba nebo místa, která jsou v rozporu s rybářským řádem. U candátů ještě zůstanu, a protože jsou mojí srdeční záležitostí, věnuji jim závěrečný příběh.

 

Když nejde ryba k rybáři, musí rybář za rybou!

Budím se sám od sebe o půl druhé ráno. Ne a ne znovu zabrat! Převracím se jako bych ležel na fakírských hřebech. Nepomáhá ani počítání candátů (má verze oveček). Vzdávám marný boj s nespavosti a lezu z pelechu. Opláchnu se, ustrojím se a než začne bublat voda na kafe, znovu kontroluji předem nachystané náčiní. Celkem zbytečně vyzkouším i „jedovatost“ háčků na nástrahách. Sichr je sichr. Čas se vleče jako chromá želva. Po hodině čekání nemám stání. Řeka volá. Vyrážím z pohodlí chaty, i když vím, že mě u vody čekají nekonečné minuty nudy a hordy krvežíznivých komárů. Záměrně brzdím své kroky, ale rybářská vášeň mě táhne k řece jako žízeň velblouda k oáze. Když vyšplhám na protipovodňový val, zahlédnu odraz měsíčního třpytu na hladině a ucítím vůni řeky. Jsem definitivně ztracen! Mozek přestává ovládat tělo a u vody brzdím téměř smykem. Nalevo i napravo ode mě blikají čelovky. Aha, nejsem sám, kdo se nemohl dočkat! Je mi jasné, že se budu muset poprat nejen s vyšším průtokem řeky a s vybíravostí dravců, ale i s početnou rybářskou konkurencí. Zatím je času i míst dost, a tak v myšlenkách probírám možné taktiky lovu na rozličných místech. 

 

 

Začnu chytat na staré regulaci. Tutovou nástrahou by měl být hlubokopotápivý wobbler, který díky své prostorné lopatce bude neškodně razítkovat balvany a málokdy uvázne v jejich škvírách. Po úplném rozednění popolezu výš proti proudu a provláčím hlubokou brázdu za spadlým stromem. O obsazení tohoto fleku se nebojím – jedná se o notoricky známé pohřebiště nástrah. Je mi jasné, že zde budu také „krvácet“, ale na druhou stranu se odsud dají vypáčit candáti třeba i v pravé poledne. Rýha má hodně členité dno a slouží dravcům jako denní úkryt, a přestože v ní candáti jen lenoší, někdy se dají opakovanými náhozy vyprovokovat k útoku. K jejich ulovení z nehostinného okolního prostředí mi pomáhají tři finty. 

Za prvé: místo vlasce nasadím tenkou pletenku, která lépe řeže vodu a vzhledem k nulové průtažnosti mi včas odhalí jemné „oulizy“ ryb, stejně jako nárazy nástrahy do překážek. Jen nesmím zapomenout na citlivé seštelování brzdy před lovem! 

Za druhé: za nástrahy použiji třípalcová kopýtka na těžkých Erinye-hlavičkách, které tvarem připomínají tvarem lodní kýl. Jejich výhoda tkví v tom, že na rozdíl od klasických kulatých hlav se lépe odrážejí od případných vázek, a tak podstatně méně váznou. 

Za třetí: poslední fígl pro zaneřáděné dno spočívá v chytání na popuštěné háčky. Jak je vyrábím? Háčky na twisterových hlavičkách nahřeji nad plamenem, a pak je nechám pomalu zchladnout. Pokud s nimi později uváznu, stačí se víc opřít do prutu, oblouček háčku se narovná a nástraha se uvolní. Na břehu kleštičkami háček srovnám do původního tvaru, dobrousím hrot a nástraha je připravena na další podvodní misi. Samozřejmě „změkčení“ drátu má svůj rub i líc – občas se přihodí, že popuštěný háček nevydrží odpor větší ryby a ta následně upláchne. Toto riziko podstupuji vědomě, lepší je pozbýt úlovek v čestném souboji, než neustále trhat a navazovat nové a nové nástrahy. Konec konců při opatrném zdolávání a rozumně povolené brzdě se dá i na „měkké“ háčky uvodit hodně slušný candát. Pokud však dravec vyrazí do silnějšího proudu, nebo, nedej bože, zabere sumík, tak je natotata po legraci... 

Do povolené doby lovu zbývá dvacet minut. Wobbler - „hlubiňák“ je navázán a můžu směle vyrazit k regulaci. Pár desítek metrů od zahajovacího místa zastaví můj pochod zvláštní úkaz. Z vysoké trávy u řeky trčí jakási kopulovitá monstra. Popojdu blíž a ostřím zrak do řídnoucí tmy. Bivaky! Na břehu regulace vyrostla „černá“ kaprařská osada. Udělám čelem zad a spěchám zpátky. Pořád jsem měl fůru času a najednou nestíhám. Když celý splavený dorazím zpět, všechna trochu smysluplná místa jsou beznadějně obsazená. To jsou „slasti“ a strasti víkendového rybolovu na Dyji. Mezi zuby drtím kletby. Nezbývá mi nic jiného, než se hned přesunout k trhací brázdě a sledovat, zda se neuvolní nějaký lepší flek. 

Přesně podle předpokladu je „překážková dráha“ za stromem volná. Už beze spěchu navazuji svou antivázkovou sestavu. Než vše dokončím, ranní šero se přetaví v bílý den. Pouštím se do chytání. Cítím klopýtání nástrahy po kamenech, ale po záběrech není ani vidu, ani slechu. Asi je příliš brzy - candáti ještě do brázdy nezaparkovali. Během půlhodinky stačím dvakrát utrhnout, což má na svědomí utržený tlustý vlasec visící ze stromu. 

 

Ranní boj o místo!

 

Kdesi po proudu se náhle ozve písknutí. Ohlédnu se a v dálce spatřím povědomou postavu. Brázdu za stromem mi určitě nikdo neokupuje, tak se pomalu loudám po vodě. Z pískající osoby se vyklube kamarád Luboš. Ještě se dvěma známými se mu podařilo zabrat celkem slušnou tišinu. Jelikož jsem zde host, postavím se až na okraj vracáku a převázaným wobblerem nakrátko prohazuji zlom mezi hloubkou a ostrůvkem se zaplavenou trávou. Je to bída, na nástrahu se věší stébla travin a větvičky, a tak se pokorně vracím k jednoháčkové gumě. 

Během převazování a chytání se dozvím, že od rána kluci chytili pár menších candátů a Lubošovi se podařil parádní pětikilový kousek. Jakmile ale na hladinu padly sluneční paprsky, se záběry byl utrum. V duchu si říkám, že věnuji tišině hodinku, a pak se vrátím k „orání brázdy“. Stanovený čas vyprší celkem rychle.

 

Luboš se svým ranním krasavcem.

 

Opět převazuji Erinye hlavu s popuštěným háčkem a chystám se na přesun. Kluci balí také, na rozdíl ode mě se těší na pozdní snídani. Ve chvíli, kdy už se s nimi loučím, za travnatým ostrůvkem se rozletí potěr. Ještě než se hladina uklidní, hbitě do místa útoku zhoupnu navázané kopýtko. Přímo v propadu nástrahy dostanu ránu do prutu. Guma asi padla dravci přímo do chřtánu! S ohledem na krátkou vzdálenost a měkký háček pouze přizvednu prut. I to však postačí, aby se útočník píchl. Udělá obrat na fleku, až závarem vyboulí vodu, a fííí na koryto. Brzdu jsem po převazování ještě nestačil nastavit a teď za to pykám. Špička prutu se bleskurychle srovnává s hladinou! Chtě nechtě musím třemi dlouhými skoky srovnat krok s rozjetým uprchlíkem. Když jsem po pás ve vodě, konečně se mi podaří povolit brzdu. Zzzzzz! Dravec úporně táhne do hloubky. Nesmím dovolit, aby se dostal do hlubokého proudu! Jakmile by se do něj opřel tah vody, byl by fuč. Mně by pak zbyly jen oči pro pláč a narovnaný háček! 

Naštěstí se ryba na poslední chvíli stočí zpět do tišiny. Usilovně vymetá hlubinu. Nechám ji rejdit u dna a snažím se moc neprovokovat. Směr jejího pohybu jen lehce diriguji při napnuté šňůře. Podle způsobu boje tipuji, že na háčku uvízl řádný candát. Čas mi hraje do karet. Z ryby zvolna uniká energie. Její výpady jsou čím dál kratší a potřásání hlavy už nemá počáteční výbušnost. Couvám zpět na břeh a vyhledám vhodnější místo na vylovovací finále. Vzdálenost mezi námi se pomalu zkracuje. Je to tu! Pod hladinou se blýskne trup velkého candáta.

 

Ryba zralá na vylovení...

 

Dravec mele z posledního. Využívám jeho chvilkové povolnosti a rychle ho natáhnu nad obruč podběráku. Ryba zapadne do sítě jako basketbalový míč do koše. Paráda! Vylovení proběhlo doslova za pět minut dvanáct. Měkký háček je už skoro narovnaný! Je to malý zázrak, že ustál nápory ryby i proudu. Candát měří rovných osmdesát čísel! To je prozatím na popuštěný háček můj strop. 

 

Důkaz o tom, že Erinye hlavička má něco do sebe...

 

K přesunu k brázdě už mě nic neláká. Snad zítra. Balím fidlátka a spolu s kamarády, kteří čekali, jak souboj skončí, opouštím řeku. Cestou se shodneme, že jsem šťastným řízením sil ocitnul ve správné chvíli na správném místě. Zastihnout lovícího dravce v nedbalkách, to se zas tak často nestává…

 

Když tak nad tím přemýšlím, tak i přes veškerou teoretickou připravenost, dostatečnou materiální vybavenost a „vychytanou“ praxi (vytipování lovného místa, výběr i prezentace nástrahy, trpělivost, píle, snaha, atd.), musí rybář chtě nechtě spoléhat na neovlivnitelné faktory - na své štěstí a na chyby ryb. V tom je někdy rybařina stejně nevyzpytatelná jako ruská ruleta...

 

Příště: Vžij se do ryb!

 

Text: ToRo

Fota: autor a Milan Rozsypal