Kdy a kde na srpnové okouny?

V nádržích středních a nižších poloh bývá v srpnu na závadu přílišné rozbujení vodní mikroflóry, která výrazně sníží průzračnost vody. Dokud se zrána drží povlaky řas a sinic na hladině, je ještě jakási šance na úlovek, ale v pozdějším čase, kdy vítr ve spolupráci s vlnami rozmíchají „špenát“ do sloupce, bývá po zábavě. Proto se na okouny stále vyplatí vyrazit už před rozedněním. 

Rozhodně ale stojí za pokus lovit poblíž tlustého koberce navátých řas. Důvodem je skutečnost, že se pod ním rády drží rybky, které se v jeho stínu cítí bezpečněji. Je to však jen relativní bezpečí, protože okouni o nich dobře vědí! Hejna dravčíků potom cíleně startují z hlubiny, natlačí rybičky pod zelenou pokličku a řežou do nich hlava nehlava. Dílo zkázy je záhy dokonáno! Často se dá pozorovat, jak se „zelenisko“ zavlní v důsledku kořistnických nájezdů, nebo se z něj ozve typický srkanec lovícího okouna, kterému se snaží oběť uniknout z dosahu tlamy.

 

Největší svízel srpnových vod - rozbujení řas a sinic!

 

Pokud je vrstva řas příliš silná, je při přívlači vhodnější zvolit těžší a agresivnější nástrahy. Celkem spolehlivě fungují rotačky velikosti 1-2, gumky na pětigramových hlavičkách nebo hlubokopotápivé woblery - tedy nástrahy, které snáze provrtají husté zelené náplavy. Tyto nástrahy by měly mít výrazně aktivní pohyb, aby svými vibracemi lépe dravce upozornily na svoji přítomnost. Zvláště důležité je to právě u okounů, kteří se v neprůhledné vodě nemohou spoléhat na svůj zrak a kořist musí zaregistrovat pomocnými orgány – postranní čárou a čivnými kanálky na hlavě.

Pruhované dravčíky však i nadále hledejte u různých překážek, poblíž terénních zlomů dna, nebo tam, kde je největší koncentrace rybí drobotě (což mohou být právě koberce řas). 

 

Okouni se drží čisté vody, ale kvůli kořisti udělají i výjimku.

 

Co na ně frčí? 

V kvetoucí vodě tak mohou být účinné i nástrahy, za kterými by se jinak okoun v běžných podmínkách ani neohlédl. Patří k nim silně hrkající wobblery, zvukové rotačky, ostře kličkující plandavky, cikády, devony, těžké ploché marmyšky s výraznými vibracemi, apod. Nyní tato „divoká lákadla“ dokážou přivolat smečku pruhovaných vlků ze slušné vzdálenosti i hloubky.  

Ve „špenátu“ hraje celkem významnou roli barva nástrahy. Výrazně světlé nebo fluo zbarvení nástrah má navrch. Také jakýkoli červený detail na nástraze je jen ku prospěchu věci. V nepříliš průhledné vodě zvýší šanci na upoutání pozornosti okouna či jiného dravce. 

Pokud je v dotyčném revíru přemíra drobných rybek, tak ani výsledky jinak spolehlivé přívlače nemusí být zvlášť oslnivé. Okounům nestojí za námahu nahánět nějakou rychlou „umělotinu“, když mají všude kolem spoustu snadno dosažitelné kořisti. V takovém případě se vyplatí držet se přirozených nástrah, jmenovitě malých rybek, které se hemží přímo v lovišti. Už proto je dobré mít s sebou čeřen a menší plastovou nádobu (postačí PETka). Čerstvé rybičky nalovené přímo v lokalitě bývají ideální nástrahou - nejsou zemdlené převozem a netrpí ani tepelným šokem, způsobeným rozdílnou teplotou mezi vodou v řízkovnici a vodou z revíru. Takové rybky zůstávají dlouho čilé a navíc jsou na ně dravci v teritoriu zvyklí. 

Pokud se ale nechcete snížit k lovu na rybky (jako já), tak nástrahou, která funguje stejně jako „ta živá“ bývá smáček. Správně prezentovaná gumová rybka se v mokrém živlu pohybuje jako skutečná kořist. V prohřáté vodě není na škodu rychlejší vedení a ostřejší záškuby špičkou prutu. Teprve pak jsou okouni z jejího poskakování celí tumpachoví a hltavě jí „jdou po krku“! 

Na závěr mé teoretické průpravy pokaždé přichází praktická ukázka. Ani nyní neudělám výjimku. Upozorňuji, že popsaný zážitek se uskutečnil už kdysi dávno, ale je natolik typický pro srpnové chytání v „hrachovce“, že by se klidně mohl přihodit i včera.

 

Neviditelní soupeři

Je tomu dobrých sedmnáct let zpátky, co jsem na rybářskou výpravu pozval kolegu z práce. Franta v mládí rybařil, ale v pubertě ho ovládly jiné vášně a zájmy, které ryby odsunuly do ztracena. Ve skrytu duše jsem doufal, že ho znovu „obrátím na pravou víru“. Právě proto jsem vybral tutový revír – malou přehrádku, která mě málokdy zklamala. Mými pomocníky „v přemlouvání“ se měli stát bachratí okouni, kterých vezdejší vodě bylo jako much na lejnu...

Srpnové sobotní ráno nás u přehrady přivítá blankytně modrým nebem, ale také nemilým překvapením – brčálově zelenou vodou! Vrstva řas je v zátoce nafoukaná v úctyhodné vrstvě. Jelikož tuším, co asi rozmíchané zelenisko udělá s rybím apetitem, mám po náladě. Franta je naopak optimistou, o čemž svědčí vybavení jeho batohu. V útrobách ruksaku má pánev, bochník chleba, sádlo, cibuli, koření a několik piv. „Co si ulovíme, to si taky sníme!“ libuje si.

S ponurou myslí zkouším vláčet. Rotačka čvachtne do bažiny jak plivanec na dlažbu. Jen horko těžko se nástraha přes zelenisko propadává ke dnu. Tudy cesta očividně nevede! Musím najít úsek, kde je nános řas tenčí.

Vycházíme ze zátoky na volné jezero. Díky mírnému větříku se zde zelený koberec drží pouze pět metrů od břehu. Vláčení jde mnohem snáz. Dravci však drží hladovku, nebo spíš stávkují. Ve snaze vlichotit se jim do přízně, neustále měním nástrahy. 

Franta začíná být rozmrzelý. Rozplývá se mu naděje na kus teplého žvance. Sedí na pařezu a usilovně žvýká chleba se sádlem a cibulí. Mé usilovné snažení okomentuje větou: „Lepší začouzená hospoda, než rybaření bez záběru!“

Neúspěšně míjíme všechna prověřená místa, která mě téměř vždy odměnila zájmem ryb. Přicházíme ke kotvišti loděk. V nohách máme dobré tři kilometry „bez šupiny“! Ihned lezu na dřevěné molo, které vyčnívá pár metrů do přehrady. Pod ním je hloubka sotva po ramena, ale přes hustou vrstvu řas není na dno vidět. Ve stínu lávky se však občas skrývají menší rybky a predátoři jim bývají na dostřel. Je to jedna z posledních možností vyhmátnout alespoň jednoho z nich...

Rotačkou zbůhdarma vířím vodu. Vlasec dělá v hrachové kaši pruhy, které se bleskově zatáhnou. Ještě pár hodů a dám si pozdní oběd. Žaludek mi už hryže páteř! Pro klid svědomí vyměním třpytku za velkou měděnou marmyšku s dvouocasým twistříkem na háčku. Odpochoduji opět na konec mola a spustím nástrahu až dolů. Obouchám s ní dno a pozvednu ji nad zákal. Snažím se ruchem nalákat libovolného dravce. Nic! Pomalu ji zvedám vzhůru. Zbývá snad jedna otočka kličkou, aby se nástraha vynořila z řas. Náhle se u pontonu zavlní „žabinec“ a vlasec prudce ztěžkne. Záseku není třeba! Útočník zarejdí do hloubky a cpe se kamsi mezi pilíře. Zaberu do protitahu a drtím ho zpět. Z hrachovky se vynoří macatý okoun. Rudý twister mu u čumáku tvoří husarský knír. Zhoupnu ho na molo.

Franta zajásá a hned spěchá pro rybu. Svěřím ji do jeho péče a nedočkavě marmyšku spustím do „jámy lvové“. Vždyť půlkilový okoun je pro nás dva jen na ušpinění zubů. Zase kvedlám falešnou kořistí u dna. „Bezkontaktně“ s ní projedu celý sloupec. Nový záběr opět zaznamenám až 

těsně pod hladinou v brčálovém sajrajtu. Druhý krasavec ohýbá špičku prutu. Tak jsou tady!

Zajímavé je, že se okouni drží pod molem, ale současně i v největším zákalu. Kdyby byla voda o krapet čistší, měl bych útočníky jako ve výkladní skříni. Takhle lov spíš připomíná hru na slepou bábu. Záběru pokaždé předchází několik letmých dotyků, při kterých se asi dravec napoprvé netrefí na háček, nebo se jen otře o vlasec. A teprve potom přijde poctivé ztěžknutí. Napadne mě, že rotačka pro okouny byla příliš rychlá - než ji lokalizovali, zvedl jsem ji nad vodou. Pomalá marmyška je úplně jiné kafe!

 

Neodolal pogumované marmyšce!

 

Po pátém uloveném okounovi půjčím prut Frantovi, aby si zavzpomínal na mládí. Jdu zatím dobrovolně očistit ryby a udržovat oheň. Po očku ho sleduji. Počíná si jako profesionál a na prknech mola má zanedlouho čtyři kousky. Dostává se rybářské extáze. Chytí ještě jednu rybu, pár mu jich upadne a hotovo. Nástrahou obkrouží celý ponton, ale záběru se už nedočká. Nerad se vrací ke svým kuchařským povinnostem. 

 

Páreček určený ke konzumaci.

 

Po chvilce z pánve zavoní dozlatova upečení okouni. Každý zhltneme dva třicátníky a Franta ještě chlebem vytře přepálené sádlo. Zbylý úlovek si domu odveze jako výslužku.

 

Úplné finále našeho lovu.

Účel výpravy byl splněn: Franta se po letech stal opět jedním z nás...      

    

Okouni v srpnu berou hned o několik levelů líp než v předchozím měsíci. Pořád to však ještě není ono! Teprve babí léto vyznačují se mlhavými rány a křišťálově jasnými dny je pro pruhované lupiče (a jejich lovce) tím správným obdobím hojnosti. Svatý Petře, dej, ať už konečně nastane!                 

          

Pokračování příště

 

Text a fota: TORO