Jednou ho nějaký nešika rybář suchýma rukama muchloval velmi dlouho, a když ho nakonec přece po vyháčkování jen hodil do vody, malému Konrádovi se z pobytu na vzduchu udělalo mdlo. Chvilku plaval břichem nahoru a točila se mu hlava. Tolik si nalokal vzduchu, že z toho málem leknul. Naštěstí to rozplaval. Štiky v rybníku nežily a kormoráni ještě tehdy nebyli přemnožení, tak měl na vyléčení naštěstí čas i klid. 

Když byl Konrád bláznivý pubescent, několikrát ho přelstil nejlepší rybář v okrese - nějaký Venca Břicháček. Venca chytával na tenký vlasec a měl málo utaženou brzdu navijáku zn. Proud. Toho dokázal Konrád pokaždé využit. Rychlým výpadem zajel pod kořeny olší, kde omotal silon o kořen a utrhl se. Tlamka kapříka sice hodně bolela, bodejť by ne, když si ji napáral, ale získaná svoboda za to stála. Začal být ke světu nad hladinou stále víc a víc nedůvěřivý. Navždy si zapamatoval, že sousto s vyčnívajícím silonem je zrada a není nic pro něj. 

Ale lstivý Břicháček se po čase naučil používat boilies. Z voňavé kuličky už vlasec netrčel, s háčkem ho spojovala jen jemňounká nitka. A tak Konrád jednou nasál boilies jako jahodu, protože měla i takovou příchuť. Zase narazil na zrádný háček! Břicháček ostře zasekl a nastal tvrdý zápas. Boj o kaprův život. Půl hodiny ho Břicháček rval z vody a půl hodiny se snažil Konrád zajet do kořenů. Naštěstí ruch nevydržel vodník Gaston a kaprovi pomohl. Přistrkal na bojiště kmen vyvrácené olše. Konrád toho využil, omotal silon kolem větve a utrhnul se. Venca Břicháček jen zaláteřil: „Ty tlustá obludo, ty máš ale kliku! Však já tě přece dostanu!“ Škubal vztekle prutem, až vlasec přetrhl. To se teprve rozčílil! „Ty hastrmane slizký, tak ty budeš pomáhat,“ hulákal a vyhrožoval: „Já vás oba naučím! Tebe vodníku přivážu lýkem ke stromu, až vyschneš jako treska! A tebe kapře, jednou dostanu a vyudím na akátovém dřevě!“

 

 

Kaprovi Konrádovi byly výhružky ukradené, hlavně že byl zase volný, ale Gastonovi, který v tůni pracoval na plný úvazek, pod nos nešly. Nechat se vysušit od člověka, to by byla velká potupa. Hnětlo ho to a současně se také bál.

A tak se jednoho deštivého dne Gaston sebral a odjel v závoji mlhy po řece na ústředí vodníků do Hamburku. Víckrát se v Černém rybníku neobjevil. Asi se nechal přeložit jinam, kde nejsou tak mstiví rybáři, neboť se nehodlal nechat šikanovat. Vodníků bylo na okrese strašně málo, a tak hastrmanské povinnosti v rybníku musel převzít dle zvyklostí služebně nejstarší kapr. A v Černém rybníku jím byl zrovínka Konrád. 

Na vodnickém ústředí v Hamburku se na tu pohromu nemohli dívat. „Jak si může dovolit obyčejný lidský rybář, byť nejlepší v okrese, vyhrožovat vodníkovi potažmo kaprovi jeho funkci suplující?“ A měli obavy, co kdyby případ vešel ve známost a někdo by mohl začít pronásledovat vodníky. „To chce systémové opatření!“, řekli na ústředí.  A tak dali vodníci hlavy dohromady a vydali směrnici pro celou Evropu. V preambuli stálo následující: „Rybář nemůže chytit vodníka, leda by vodník byl opilý. Rybář nemůže ulovit kapra zastupujícího vodníka! Snad pouze tehdy, když použije k lovu náčiní starší padesáti let!“ Tím měli být kapři - vodničtí suplenti, dostatečně ochráněni. 

Rybáři od Černého rybníku tento přípis dostali z Hamburku doporučenou poštou a nový zákon zapsali do své kroniky červeným písmem. Brzy se ale na něj zapomnělo, protože směrnic chodila ročně spousta a kronika se kamsi zašantročila při malování klubovny. A také v Černém rybníku už skoro nikdo nechytal.

Uběhlo pár let. Venca Břicháček náhle umřel. Zůstal po něm syn Vojtíšek. Vojtíšek byl milý a hodný kluk. Rybářskou vášeň zdědil po tátovi. 

Kapr Konrád také stárnul a tloustnul. Byl ještě mrzutější, poťouchlejší a zlomyslnější, než kdysi. Dokonce začal lidem úmyslně škodit. Naváděl vodní myši, aby vrtali díry do hráze, pouštěl okřehek přes stavidlo, aby v dolejším mlýně museli každou chvíli čistit kolo. Ba pouštěl se i do vodnických praktik - třeba hnal vodu proti proudu, aby se rybářům zamotaly udice, měnil rybám chutě, aby nebraly nástrahy, do vody pustil sinice... 

K zanedbanému rybníku tak už pomalu nikdo z lidí nechodil. Mezi rybáři se říkalo, že se v něm přemnožily plevelné ryby a jejich lov nestojí za námahu.

Konrád byl spokojen. Lidi ho přestali otravovat. Kromě Vojtíška, ze kterého se mezitím stal Vojta. Byl jako vydra - neustále byl u vody. Napřed šmejdil po potoku, kde chytal rybičky, v tůních pak líčil na větší ryby. Až jednou objevil zapomenutý Černý rybník. Když do něj poprvé nahodil udičku s žížalkou, hned se kolem ní shlukla hromada okounků. Ale byli tak malincí, že by je žížala, kdyby byla větší, spolkla. Nezabral ani jeden, jen žížalku potahali za konečky. Vojta z toho byl rozmrzelý, ale zařekl se, že rybník znovu prozkoumá.

Konrád se s rozkoší válel v bahně pod olší. V hubě žmoulal plovatku, kterou našel na kořenech. Jednak byly plovatky náramně chutné a druhak na ně rybáři nikdy nechytali. Z dlouhé chvíle vymýšlel další zlomyslné kousky. Poslal třeba kurýrního úhoře pro jikry střevličky východní a pro vajíčka škebličky asijské do Hong Kongu. Věděl, že noví obyvatelé rybníka budou otravovat rybáře a ti ho pak přestanou dočista navštěvovat.

Jeho plán se ihned po dodávce škeblí a střevliček z asijského ústředí začal plnit. Střevličky i škeble se začaly množit a žraly všechno, na co přišly. Vyhubily všechno - i ty malé okounky. Žraly totiž jejich jikry i potěr a za dva roky nebylo ve vodě vůbec nic. Rybáři se o rybník z lenosti nestarali a přestali k němu chodit. Tvrdili, že je to začarovaný revír! Bodejť by nebyl, když nic nevysazovali! 

Konrád slavil úspěch. Aby bylo ještě hůř, pozval i parakovce amerického, aby vyhnal říční raky z potoka nad rybníkem. Konrád měl za to, že rybáři už nikdy k jeho vodě nepáchnou. Chtěl mít klid, protože už nebyl nejmladší a chtěl pro sebe i trochu pohodlí.

Mezi tím i z Vojty vyrostl chlap jako hora. Ryby chytal pořád. Docela mu vadilo, že má za barákem rybník, který je jen zdrojem zápachu a líhništěm komárů. Jednou se k němu ze zvědavosti vydal.  

Byl horký letní den. Tmavá voda páchla bahnem, byla přikalená, ale přesto do ní bylo trochu vidět. A tak Vojta najednou pod hladinou spatřil kapra jako prase. Byl to Konrád, který se právě slunil. Kolem něj se míhala rybí droboť. Vojta s sebou měl krajíc chleba, neváhal a hodil jej na hladinu. Kapr se ani nehnul, zato rybky zešílely a za chvilku byl chleba pryč. Vojta jen koukal a pak si řekl, že by ten obrovský lysec stál za pokus. Nechtěl, aby ho někdo z rybářů u rybníku viděl, správně předpokládal, že by se mu smáli. 

 

 

Pozítří vyrazil k rybníku znovu, tentokrát s novým prutem Daiwa a supernavijákem ABU.  Měl navázanou plavačkovou montáž a za nástrahu měly sloužit velké rousnice. Žížalám snad kapr samotář neodolá.  Konrád se zase vyhříval u hladiny, ale jakmile plesknul splávek na vodu, věděl, pomalu se ponořil do hloubky. Vojta u rybníka strávil dvě hodiny a pak marný lov vzdal. A hněvalo ho to. Myslel si, že chytit kapra bude snadné. Ale kde nic, tu nic!

Cestou domů vymýšlel, jak se kaprovi dostat na kobylku. A vymyslel vařené brambory! Večer je uvařil a nechal do rána vystydnout ve slupce. Ráno už byly pěkně škrobovaté a daly se z nich vykrajovat krásné kuličky. Nahazoval je do rybníka jen na lehko se splávkem. Na kmenový silon navázal háček, prošil bramboru a bez zátěže nahodil. Měl prut Mivardi doplněný baitrunnerem Shimano a neviditelným fluorcarbonovým vlascem. Kapr zase nic! Zkušenosti ho varovaly. Věděl, že brambora se nevznáší, musí padnout na dno.

Vojta zase dumal, co vlastně „zvojtil“. Tentokrát vymyslel, že chyba byla v nástraze, proto uplácal krupicové těsto. Krupičku v porcelánové misce zalil horkým mlékem, přidal kousek másla a vanilkový cukr a v hmoždíři utlučený anýz. Výsledek byl skvost - jemné heboučké voňavé těsto, které dobře drželo na háčku. A rychle s ním k rybníku! 

Tentokrát zase se splávkem, ale mazaně vyrobeným z kusu větvičky. Když nahodil, Konrád ani nemrkl. Po chvilce kapr připlul blíž, neviditelný vlasec neviděl, ale nástraha zase podivně visela ve sloupci. Fuj, taková amatérština! Kdyby to uměl, odplivl by si. A tak alespoň plácnul ocasem do vody, až se Vojta lekl. Rybář zaklel: „Sakra, už sem budu mít vyšlapanou cestu a kapr na mě kašle!“ 

A zase koumal co dál, velká vychytralá ryba mu vrtala v hlavě.  A tu si vzpomněl, jak mu táta vypravoval o starém vodním mazákovi, kterého ho několikrát málem chytil. Prý o něm psali i v rybářské kronice, kterou měli kdysi v klubovně.

Vojtu napadlo, že kroniku zkusí najít. Jednou se vypravil do klubovny. No, musel dlouho hrabat v lejstrech a spisech, ale nakonec ji našel. A hned v ní zalistoval. Najednou, jak když ho opaří! Objevil směrnici od vodníků z Hamburku. „A hele, tak to budu muset použít cajk po tátovi! Ještě že ho mám schovaný,“ řekl si pro sebe.

Doma vyhledal v almaře tátovo náčiní. Bylo stále jako nové. V duchu si řekl: „Teď bude mít kapr smůlu!“ Vzápětí v něm zahlodalo svědomí: „Co já s ním vlastně udělám? Vždyť je to nejstarší ryba v rybníku a hastrmanský pomocník k tomu! Přece ho nepicnu? To bych mohl mít smůlu.“ 

A pak ho napadlo ho, že má na zahradě nádrž na rybičky, která by kaprovi stačila. Měl totiž nápad, že rybník vyčistí. Spolu s místními rybáři vypustí vodu, pak nechají dno odbahnit, aby se zbavili naplavenin a cizích druhů. A jakmile se rybník znovu napustí, potom zase kapra vrátí zpět, aby vodil hejna mladých kaprů, které tam vysadí, a učil je. A jak Vojta řekl, tak i udělal.

Doma sestavil historickou udici po tátovi - duralový prut TOKOZ s achátovými očky a korkovou rukojetí. K prutu doplnil naviják Proud se šnekovým převodem. Řekl si pro sebe: „Táto, dneska budeš spokojený. Tvůj vercajk bude zase v akci!“ Naviják rozebral, vyčistil a promazal. Silon dal nový. Navázal si zase montáž na plavanou. Na zahradě nakopal čerstvé žížaly, dal je do plechovky, vzal kus suchého neokoralého chleba a vyrazil na kapra. Byl si jistý, že ho dnes chytí. Kronika přece hovořila jasně!

Vojta se plížil k vodě tiše jako zvěd Komančů, jen aby kapra nepolekal. Prut už pro jistotu sestavil dál od vody. Zbývalo nastražit kostku chleba a tichounce nahodit. Trošínku to plesklo, ale jinak byl klid. A nic se dlouho nedělo. Jen střevličky kolem chlebu šílely. Nic. Vojta pro změnu nastražil žížalu. Předváděla na háčku sportovní gymnastiku. Zase nic. A tak to šlo až do večera. 

Kapr Konrád si nástrahy ani nevšiml. Bodejť by taky jo, když na hladině nápadně svítil moderní splávek od firmy Trabucco. Vojta si chybu uvědomil až při odchodu domů: „Musím pořídit pravý husí brk, jinak kapr nezabere!“ A tak šel ráno k sousedovi, který choval husy a poprosil ho o brko. „Jen si vyber, co hrdlo ráčí!“ dovolil mu bodrý soused. Vojta vlezl do výběhu k husám a našel tam pěkné velké silné a nepoškozené brko! „Na co to potřebuješ?“ ptal se zvědavě soused. „Ale mám takový nápad, chci psát rybářskou kroniku brkem,“ vykrucoval se neurčitě Vojta a přitom si myslel: „To by tak hrálo, aby věděl, že to potřebuju na udici po tátovi!“ Poděkoval za brk a šel.

Odpoledne hajdy k vodě. Splávek Trabucco vyměnil za husí brko, nastražil žížalu a mrskl ji do vody. Brko se postavilo jako voják na stráži. Konrád zavětřil postranní čarou jemné vibrace. Přijel jako omámený k žížale. Nasál ji a rozjel se. Prostě mu tahle montáž byla souzená. Brko šlo pod vodu a Vojta zasekl. A nastalo boží dopuštění! Voda v rybníku se vařila a kalila. Nakonec Konrád chtěl vyrazit k potopené vrbě, ale to Vojta tušil a opřel se do prutu. Naviják Proud napřed vrněl a chvílemi sténal.

 

 

Ale vydržel! Duralový prut vrzal, silon zvonil, ale také držel. Konrád pod tlakem musel vyjet k hladině. K jeho smůle tady už tu vodník Gaston nebyl. Ryba byla Vojtovi předurčena, a kdyby Konrád dělal, co chtěl, tak by stejně skončil v podběráku. Taková byla síla historického vercajku. Nebo spíš vodnické klauzule. Z podběráku kapr zamířil do velké tašky a z tašky do nádrže. Vážil dobrých patnáct kilo. Konrád se děsil paličky, ale rychle se uklidnil, když ho Vojta pustil do vody. 

Pak Vojta rybářům oznámil, jak to bylo s kaprem a rybníkem. Chlapi jen kroutili hlavou. Vojta s kamarády vypustil rybník a udělal vše, co si umanul. Rybník přes zimu vymrznul, pak ho odbahnili. Na jaře ho nechali zazelenat, vyseli na dno vojtěšku, v létě ji posekali a vybagrovali zbytek bahna. Z kamenů a kmenů vytvořili trdliště, aby se měly ryby kde rozmnožovat. Pak rybník zase napouštěli. Měsíc nechali vodu odpočinout a vyhnít zbytky rostlin. 

Kapr Konrád přišel mezitím v malé nádrži k rozumu. Co mu také zbývalo! V nádrži byl sám a na Vojtu si za tu dobu zvykl. Dokonce ho začal mít i rád. Taky se mu líbilo, že když ho Vojta krmil chlebem, žížalami, koníky, kukuřicí, také k němu mluvil: „Jak ti chutná, chlape? Teď si můžeš sežrat, co chceš a kdy chceš, ale až budeš vodit kapříky, tak oni ti ukážou, jak rychle se musí žrát, aby na tebe vůbec něco zbylo!”

A Konrád tušil, co ho v rybníku čeká. Však mu to Vojta po večerech mockrát vypravoval. A chtěl se na službu ve staronové vodě připravit. A tak si urovnal myšlenky o nástrahách, na které si musí dát svěření kapříci pozor, o nemocech a parazitech, na které si musejí dát pozor. A také, jak se chovat před útokem kormoránů.

Jen co šla voda měsíc přes stavidlo, Konráda prvního a samotného vypustili do nového rybníka. Osahal dno rybníku ploutvemi, několikrát objel vodu dokolečka, aby se s ní seznámil. Podivil se, jak je rybník najednou jiný, jakoby větší a neznámý. Jen rákosí a puškvorec mu chyběly. „Však časem dorostou!“ myslel si. Za týden tam vypustili malé kapříky. A ti, jen se rozkoukali, okamžitě za Konrádem. Jezdili tam, kam jel on. To Konráda překvapilo, ale líbilo se mu to. Cítil se najednou užitečným a důležitým. 

 

 

Jo, příroda je všemocná čarodějka, ale někdy jí člověk, hold, musí pomoci. Kapr Konrád se přestal válet v bahně a vymýšlet schválnosti a zlomyslnosti, protože měl důležitější věci na starosti. Učil malé kapříky životu v rybníku a to ho bavilo i naplňovalo. To bylo něco lepšího než kout pikle. Svůj ke svému. A také věděl, že ho rybáři už nechtějí ulovit a praštit s paličkou. Mladým kaprům však jednou půjde o krk, a proto je bude muset dobře vyučit. Třeba mu časem vysadí do revíru baculatou fešnou jikernačku. To bude příjemné učení. To bude tření!  

Vojta přes zimu zapsal brkem do rybářské kroniky celou kapří patálii. Potom už psal pravidelně. Třeba o tom, že na podzim Konrádovi přivezli opravdu opravdovou fešnou jikernačku. A že se voda následující jaro hemžila kapřím plůdkem. 

Inu, i vrchnost, byť náhradní, může někdy dostat rozum...

Text: Jiří ONDRÁČEK

Foto: archiv Chytej.cz