Nejvyšší priorita – rybu vydráždit a dobře zaseknout!

Možná, že existují rybáři, kteří dotáhli svou úspěšnost do dokonalosti. Ti nejlepší třeba vytáhnou každou rybu, která jim zabere. Svůj um zdokonalili dlouhými léty praxe, neustále zkoušeli různá vedení, přesně vyladili nástrahy a vypilovali včasné načasování záseku. 

Zatímco „rekreační vláčkaři“ při chytání na měkké nástrahy obvykle zaseknou hned, jakmile ve špičce prutu ucítí podezřelý odpor, opravdoví specialisté dokážou odhalit pravé záběry od těch „falešných“ (způsobenými vázkami) a podle toho reagují. Jejich tajemství spočívá v používání optimální sestavy a v trpělivosti při záseku. 

Candát - cílový dravec při razítkování dna.

Optimální cajk pro optimální lov

Základ úspěchu tkví ve výběru správného náčiní. Začíná vždy prutem! Rozmezí vrhací zátěže prutu by mělo odpovídat váze používaných nástrah. Špička vláčáku musí být dostatečně pružná a jemná, aby se z ní dal záběr „vyčíst“! Dravec by rozhodně neměl ihned po útoku pocítit odpor prutu. Pro styl „razítkování dna“ s měkkými nástrahami nejčastěji sáhnu po prutu se středně tvrdou akcí, vrhací zátěží do 30 g a svižnou špičkou. Při chytání z lodě či belly boatu využijí spíše typy s maximální délkou do 240 cm. Tyto pruty s rychlou, ale dostatečně měkkou špičkou umožňují plynulé klouzání nástrahy a také rozpoznání opatrných záběrů.

Za nástrahy vesměs používám tří až čtyřpalcové smáčky a rippery (kopyta). Při mizerném braní navážu menší nástrahy a naopak. Věřím, že přímá úměra platí – čím větší nástraha, tím větší dravec si na ni troufne! Pevné usazení gumy na háčku pokaždé „sichruji“ kapkou vteřinového lepidla. Hrot háčku také pravidelně po vázce či záběru „olíznu“ brouskem, aby byl stále jedovatě ostrý. Nemusím si tak dělat dodatečné výčitky, že jsem svou leností přišel o úlovek. Občas, když jsou dravci hodně liknaví a chňapají po kořisti jen „zvadle“, dozbrojím nástrahu pomocným trojháčkem. Pak už zbývá optimálně seřídit brzdu a poslat gumu vstříc nebezpečí číhajícímu pod hladinou.

Výrobní komponety.

Šikmé zaříznutí čumáku.

Kapka vteřiňáku zafixuje gumu u hlavy.

Připraveno k lovu!.

Dozbrojení kopyta přídavným trojháčkem.

Trpělivost ryby přináší!

Udržet nervy na uzdě a se zásekem počkat je druhým důležitým předpokladem k úspěchu. Spousta rybářů zasekává zbytečně zbrkle a navíc i přemrštěně. Ve snaze „trefit“ rybu co nejrychleji se unáhlí a nenechají měkkou nástrahu dravcům dobrat. Také pokusy o co nejpevnější zaseknutí vedou k ostrým švihům prutem, při kterých nástrahu doslova ukradnou rybám od tlam. Ve výsledku obě chyby vedou pouze k vyplašení dravců! 

Rybářova sebekontrola se promítá i do jednotlivých způsobů presentace nástrah. 

Pokud spouštím gumu k překážkám u dna (kaskádám balvanů, utopenému stromu, trsům rostlin či pařezům), pak je cílem vzbudit zájem dravce, aby vyjel z úkrytu a nástrahu atakoval. Toho nejlíp docílím postupným zastavováním propadu, spouštěním, pozvedáváním a opětovným spouštěním s dalšími pauzami. Pokud spustím nástrahu volným pádem až na dno, přijdu o možnost vylákat dravce z úkrytu.

K pozvolnému propadu se nejlépe hodí lehčí nástrahy – kopýtka a smáčci s jiggovou zátěží maximálně do 5 g. Protože nástrahy klesají pomaleji, tak se postupně a s pauzami zastaví až na dně. Anebo v predátorově mordě... 

Ovšem vylákání dravce z překážky znamená nepřetržitou pozornost, tedy bedlivé sledování špičky prutu i vlasce zařezávajícího se pod hladinu. Pokud vlasec poskočí do strany nebo se zachvěje špička prutu, může to být známka rybího útoku! Lehké záškuby patrné na vlasci jsou typičtějším úkazem, než náhlá tíha v prutu či zastavení nástrahy během spouštění. Tady je potřeba provést „záběrový test“. 

Jedna z obětí testovaného záběru.

Provádím ho tak, že opatrně pozvednu špičku prutu o pár centimetrů a pozorně ji sleduji. Kouzlo triku spočívá v tom, že musím rybu ucítit dřív, než ona ucítí mě! Když se špička začne ohýbat dolů, jdu se špičkou také dolů. Zaseknu teprve tehdy, až ucítím pružné zhoupnutí nebo zvyšující se tah. Pak je to opravdu ryba! 

Obava, že by dravec měkkou kořist vyvrhl předčasně, je lichá (to se děje pouze u tvrdých nástrah – wobblerů a třpytek). Naopak při krátkém počkání si ryba lépe srovná gumku v tlamě a následný zásek poté většinou míří „do černého“

Jak bylo výše uvedeno, při chytání „na propad“ používám lehčí twisterové hlavičky. Nepoužívám však běžné kulaté hlavy, ale spíše jiggy typu Erie (Stand-up-jigg), které vodou klesají ještě o chloupek pomaleji. „Žehličkové“ hlavy mají ještě jednu citelnou výhodu oproti klasice - mnohem méně váznou ve škvírách mezi velkými kameny. Nedovedu si tak bez nich představit lov podél balvanitých srázů a regulací z lomového kamene.

Jak se pozná planý poplach?

Pokud se guma zastaví o překážku a začnu s „testem záběru“, pak po ní nástraha většinou neškodně sklouzne, nebo se uvolní už v důsledku pozvednutí prutu. Když se špička prutu ohne, ale chybí „živý pohyb“ či zaškubání, potom se nástraha ve vázce chytila. Hlavní zásadou rozpoznání záběru (i uváznutí) je vždy pečlivé sledování špičky během pozvednutí prutu! K lepšímu odhalení se vyplatí používat tenkou pletenku namísto vlasce. Nízká průtažnost šňůry je pojistkou pro přesný zásek a tenký průměr pletenky (při vysoké nosnosti) snižuje vliv větru nad hladinou oproti mnohem silnějším monofilům – dvojnásob to platí při chytání na delší vzdálenosti, ve větší hloubce nebo silnějším proudu.

Lov candátů (a dalších dravců) na propadající gumy je hodně napínavý a za „vhodné konstalace hvězd“ i neuvěřitelně úspěšný! Může ho zhatit pouze jediná věc – nevhodné přírodní a klimatické podmínky. Při velkém větru nebo v silném tahu vody ztrácím kontakt s lehkou nástrahou, a tudíž si můžu nechat zdát o nějakém „testování záběrů“! Potom nezbývá než „přitlačit na tonáži“ zátěže a začít razítkovat dno běžným způsobem (viz první díl).

Konec špatný, všechno špatné...

Na tu výpravu jsem se těšil jako děcko na řetízkový kolotoč! Nyní stojím na břehu přehrady a je mi do pláče. S připraveným boatem a s „nabitým“ vláčákem v ruce smutně sleduji rozbouřenou hladinu. Vlny s pěnovými čepicemi se přelévají přes sebe a vítr duje s čím dál větší intenzitou. 

Bez boje lov nevzdám! Přece jen se nasoukám do neoprenu, zasednu do nafouklého křesílka a vzhůru na vodu. Na konci šňůry se mi kýve osmadvacetigramová hlava s čtyřpalcovým kopytem. Jak za chvíli zjistím, tak i silně zatížená nástraha je v panujících povětrnostních podmínkách příliš lehká! Nejsem stavu udržet trvalý kontakt s nástrahou. Houpu se na hladině nahoru a dolu a navíc i rychle splouvám po větru. Díky tomu několikrát uváznu na kamenitém dně. Při vyprošťování mi párkrát hrozí, že předvedu „krmící se kačenu“: Takhle to nepůjde! Ač nerad, zápas proti běsnícímu živlu vzdávám. Ne kvůli ztrátě trpělivosti, ale spíš z technických důvodů!

Na břehu přemýšlím, kam se vydám, abych zachránil alespoň zbytek rybářského dne. Napadne mě objet přehradu a zkusit objevit nová místa na závětrné straně. Jak si usmyslím, tak provedu!

Za půl hodinky jsem na opačném konci přehrady. Napřed obhlídnu situaci. Paráda! Vysoké stromy vytvářejí přirozený větrolam a hladina se začíná vlnit až dobrých padesát metrů od břehu. Nové místo však není bez kazu. Díky závětří a slunečnému počasí je pláž osypaná rekreanty a ve vodě je hlava na hlavě. Musím od nich co nejdál! 

Než se nalodím na belly boat, vyslechnu si řadu rádoby vtipných poznámek. Dostávám dokonce nabídky, jestli bych na plavidle nepovozil malé caparty. Abych se nestal pouťovou atrakcí, rychle prchám na vodní plochu. Konečně mám klid. S těžkou hlavou bubnuji do dna a odměřuji hloubku. Dno je jako mlat a sloupec vody pode mnou slabých dva a půl metru. To je zatraceně málo! Popojíždím dál na širou pláň, ale tam už se do mě opřou poryvy větru a vlečou mě dál ke středu přehrady. Vracím se zase zpět. Stále se snažím najít nějaký sešup na větší hloubku. Ještě před napuštěním nádrže zde někde bylo slepé rameno, které mělo břehy zpevněné kameny. Jenže zatopené koryto ne a ne vyslídit!

Konečně! Testovací razítkování dna přináší výsledek. Guma se najednou propadne o dobrý metr níž. Poklepem dokonce ucítím i tvrdý podklad. Radost z objevu mi kazí jen blízkost souše – nacházím se sotva dvacet metrů od přelidněné pláže. Musím se od ruchu alespoň duševně odizolovat. Otáčím se ke břehu zády. Vyměním cívku s pletenkou za cívku s vlascem a na jeho konec navážu „pětku“ hlavu s kopýtkem. 

Jdu na věc! Soustředím se na rybolov, že přestávám vnímat cákání i jekot za sebou. Nástrahu nahazuji asi deset metrů od sebe a s pauzami ji nechávám padat ke dnu. Současně se snažím kopírovat hranu zatopeného koryta. Pomalu se podél ní posunuji. Bohužel se po několika desítkách metrů stáčí ke koupáčům. Mezi ně se cpát nemíním! 

Vracím se po zlomu na opačnou stranu. Je to však stejné. Pode mnou se nachází zatopené rameno ve tvaru gigantického rohlíku, ale oba jeho rožky směřují ke břehu. Nezbývá mi nic jiného, než kočovat sem a tam po jeho vnějším oblouku a stále dokola prochytávat asi padesátimetrový úsek. Na jeho koncích, těsně před další obrátkou, pokaždé vyměním nástrahu. 

Když rameno projedu asi čtyřikrát, špička se mi zhoupne k hladině. Je to záběr? Není to záběr? Prut lehce pozvednu vzhůru. Ucítím slabé škubnutí do protisměru. Jo! V duchu odpočítám tři vteřiny a zatnu! 

Prut se mi prohne až v dlaních. Zaseknutý útočník se zvolna vydává podél zlomu. Ještě netuším, co je vlastně zač, ale v koutku duše doufám, že je to „Velký voko“ - neboli candát nad osmdesát! Mé myšlenky jsou naprogramované na candáty, tak si ani jinou možnost nepřipouštím!   

Po uplynulé pětiminutovce a odplutí asi o dvacet metrů od místa záběru, je mi jasné, že ježatou ploutev na hladině neuvidím. Takový tah by žádný candát nevyvinul. Zbývá tedy sumec. V závěsu za tahounem dorazím až na konec rohlíku. Ryba se podle tvaru zatopeného ramene stočí ke břehu. Zadupe na místě, pak se v klidu otočí a míří zpátky. Usilovně se drží větší hloubky.

Vcelku poklidné zdolávání se záhy zkomplikuje! Koupáči na břehu si povšimnou mého ohnutého a pulzujícího prutu. V tu ránu mám kolem sebe pět plovoucích kybiců. Jeden „voprsklej“ puberťák se dokonce snaží chytit mého boatu. Sprostě ho pošlu do patřičných mezí. Stůj co stůj musím dravce dostat dál od břehu, abych se zbavil neodbytných rádců. Rybě se však z relativního „bezpečí“ koryta ven nechce. 

Doufal jsem, že se na hladině zjeví Velké voko, ale...

Podaří se mi to až po dalších pěti minutách. Sumce táhnu na volnou vodu a plavce nechávám za sebou. Rozhlížím se, kam úlovek navedu, abych kolem sebe neměl zhrocený dav čumilů. Asi osmdesát metrů ode mě, napříč zátoky, je závětrné místečko. Na břehu tam nikoho nevidím. Fousáč už je v klidu a nechá se vodit jako loutka na provázku. Pomalu šlapu k vyhlédnutému kousku břehu. Když k němu dorazím asi na dvacet metrů, hned vím, proč se zde žádný rekreant nevyskytuje. Hladina je pokrytá tlustou vrstvou sinic. Zelenisko je husté jako špenát! Do takového sajrajtu se mi zrovna nechce. Sumec je opačného mínění. Přítmí pod řasami v něm znovu probudí touhu bojovat. Několikrát svým pádlem zfackuje šňůru. Najednou je plný energie! Odolávám jeho běsnění, a jakmile vlna zuřivosti odezní, zvedám dravce vzhůru. Fousáč se zamele na hladině. První střízlivý odhad jeho délky je metr až metr dvacet. Nachystám si „sklo“na focení. Střelím pár snímků nehybné ryby, ale záběry jsou „vo ničom“! Jednak jsem dost daleko a tmavý hřbet na brčálové hladině připomíná kládu v mechu. Snažím se dostat blíž a rybu rozpohybovat. Chci získat nějaký akční snímek. Jenže, jak se říká - nedráždi bulldoga holou rukou! Ve snaze o přitažení se, fousáč se náhle splaší. Zamydlí sebou a provede loping ke dnu! Ve špičce ucítím řádný škubanec a prut se ihned narovná. Mám po fotkách i souboji...  

O překvapení není při razítkování nouze!

Zklamán vytáhnu kopýtko ze zeleniska. Háček je narovnaný téměř do pravého úhlu. Už je to tak! Příliš dlouho jsem přepínal pevnost materiálu i trpělivost svatého Petra. Jedinou útěchou mi může být, že se mi podařila alespoň jedna akční fotka uprchlíka. 

Na další chytání nemám chuť. Vylezu se ze špenátové vody, zapatlaný boat hodím na záda a vracím se pěšky k autu. Obcházím skoro celou zátoku. Po břehu je to skoro kilometr. Než dorazím, sinice na křesílku i neoprenech uschnou, takže mě ještě čeká půlhodinové drhnutí „brčálového nátěru“. 

Rybařina (a razítkování zvláště) hold přináší i občasné „bonusy“ navíc!

Text a fota: ToRo