Kousek od rybníka stály sádky plné kaprů, karasů a línů a také stopadesát let starý mlýn s dvorem a hospodářskými staveními. Ten starý mlýn vždycky působil tajuplně, zvláště při pozdních návratech z ryb. S kamarádem a jmenovcem Honzou jsme často vymýšleli různé strašidelné příběhy o tom, co se asi v noci v té prázdné budově děje. 

Na samotném konci rybníka se rozprostírala úžasná scenérie. Do rybníku padal přes neveliký jez přítok. Za ním se nad vodní hladinou tyčily tisíce stonků rákosu a mezi nimi vyčnívaly uschlé větve vyvrácených stromů. Zde postávaly majestátné volavky, rejdila hejna kachen a lovili ledňáčci.

 

Rychle s nástrahou do vody!


Přichází poledne a rybí aktivita pomalu slábne. Není divu, začíná být pořádné horko. Vzduch se tetelí jako nad rozpálenými kamny. Přes zátoku přeplavala ondatra, občas se na nás připlují podívat labutě a kachny, jen ryby jsou kdoví kde. Vyměníme nástrahy na háčcích. Kukuřici a červa vystřídá voňavé vařené kolínko obalené ve strouhance. Potom vybalím nachystanou svačinu. Nade mnou proletí šedobílá volavka a usídlí se na stromě naproti.

Malý amur byl náplastí na naše předchozí  zklamání


Najednou se ohne špička Ondrova feederu. Prut mu málem vyletí z vidličky. Další amur! 

 

Ondrův kousek


A pak už dlouho nic. Horko začíná být nesnesitelné, a tak pomalu balíme. Míjíme starý mlýn a vstřebáváme pocity ze skvělého dne. Od té doby jsme místo přejmenovali na „Amuří zátoku".

 
Text a fota: Jan Senft (Padák)