Poznej důkladně své (ne)přátele!

Když si někdo oblíbí určitou rybu, tak si o ní v úvodní fázi začne shánět veškeré dostupné informace. Právě to bývá první krok ke specializaci. Díky teoretické přípravě se záhy dozví, kde a jak dotyčný druh ryby žije, který druh potravy preferuje, jakými způsoby rybolovu (a na co) se dá chytit a kdy má denní či sezónní vrcholy v braní. Následuje sehnání a doplnění všech propriet i nástrah potřebných k lovu, a teprve pak rybář může podstoupit praktické zkoušky. Postupem času nasbírá zkušenosti, které jako korálky navlékne na nit vlastního poznání. Během chytání už musí zapojit vlastní rozum, aby zjistil, jak se jeho „miláčci“ chovají v konkrétních podmínkách dané lokality. Návyky ryb se totiž revír od revíru liší. V každém z nich si ryby žádají jiný druh potravy, vyhledávají „žvanec“ v rozdílnou dobu, nebo obývají drobet odlišná teritoria. Rybář, který brzy odhalí životní potřeby ryb a vcítí se do nich, má „našlápnuto“ na obdivovaného mistra lovu a legendu mezi rybáři. 

 

 

Klady a zápory specializace

Rybáři-specialisté mají v úspěších náskok před ostatními kolegy. S přibývajícími zkušenostmi a praxí se rychleji dostanou na pomyslný vrchol v oboru – k pravidelnému chytání velkých kusů. Specializace se však nesmí stát zaslepeným fanatismem! Je dobré ovládat i další rybolovné techniky a metody, neboť se může stát, že oblíbené ryby z nějakého důvodu přestanou na místě brát a v tomto „hluchém“ čase pomůže k výsledkům jen změna způsobu lovu, místa nebo nástrahy. Dost rybářů, místo toho aby změnili svůj styl rybaření, tak se raději vymlouvají na rozmlsanost ryb, na špatné zarybnění revíru, na nedostatek času k lovu či na velký tlak ostatních kolegů. Zakořeněný postoj, pasivita a lenost jsou pouta, která svazují ruce i myšlenky lidí. Naopak přemýšliví jedinci, kteří podle nastalých konkrétních podmínek dokáží změnit techniku rybolovu, nebo se zaměří na beroucí druhy ryb, jsou rázem mnohem úspěšnější, než rádoby odborníci, kteří lpí na jediné metodě a přitom čekají, až se jejich rybí favorité proberou a začnou přijímat jejich nástrahy. 

 

Jak přečkat nezájem oblíbenců?

Rybařina je tak krásná, protože má mnoho podob a tváří! Kdo jí propadne, má možnost vybrat si přesně to, co se mu líbí a co ho baví. Je jasné, že každému z nás některá technika lovu přirostla k srdci více, než ty ostatní. Ne vždy jsou okolnosti k oblíbené metodě přející. Mohou za to třeba konkrétní přírodní podmínky, hájení ryb, absence vhodných míst k lovu atp. Není však třeba házet pruty do vody! Existuje spousta dalších rybolovných metod, které lze aplikovat, a které můžou v nouzi vytáhnout lovce z bryndy. Nezatracujte proto ani tu, ani onu. Všechny mají svůj význam a opodstatnění. Některé způsoby lovu lze vhodně kombinovat – třeba položenou, feeder a plavačku, jiné jsou si hodně příbuzné - kupříkladu přívlač a muškaření. Střídáním lovných technik se tak dá lépe propracovat ke kýženému cíli – k záběru ryby. 

 

A co je také důležité? Rybář nezakrní ve vývoji, bude mít přehled o všemožném zboží na trhu a dozví se, co se zrovínka děje v táborech rozličných specialistů. Zkrátka bude stále v obraze. V neposlední řadě se občasná obměna rybolovných metod odrazí v bohatších a druhově pestřejších úlovcích, a tím i v záchraně téměř promarněných jalových dnů. Ne každý je ovšem ochotný uhnout z vyšlapaného chodníčku stereotypu a zvyku. Obavy z těžkých začátků a investic do vybavení vrací řadu rybářů zpět na tisíckrát pošlapané území a ke stále stejným chybám. Troufám si tvrdit, že je u nás zatím jen hrstka rybářů, kteří jsou natolik přizpůsobiví, že mají rovnoměrné výsledky ve všech odvětvích sportovního rybolovu.  

 

Pozitivní univerzálnost

Snažím se být všestranným rybářem! Není to ale jednoduché. Převážně se specializuji na dravce a snažím se je přelstít, jak jen to je možné (někdy si až myslím, že jsem byl v minulém životě jedním z nich). Avšak jejich doba lovu je zákonem omezená. Hájení dravců mě donutilo vyzkoušet si chytání jiných druhů ryb a tím i přičichnout k jiným technikám, než je má oblíbená přívlač. Rybolovné metody jsou různorodé a umožňují optimální rozložení sil a tlaku ze strany rybářů. Kdyby všichni chytali stejně, nebo pásli jen po nejatraktivnějších rybích druzích, bylo by s revíry zle. Představte si, že by se rybáři soustředili třeba jen na dravé ryby. Vodní predátoři by se z vod vypařovali rychleji než peníze ze státní kasy a přeživší zbytek dravců by si v opatrnosti nezadal s nepolapitelným Zoro mstitelem. 

Každá rybolovná technika má něco do sebe. Při muškaření mohu za pár hodin lovu obdržet víc záběrů, než při ostatních způsobech za celý týden, ba i měsíc. Plavačka při zvolení správné nástrahy umožní chytat různorodé druhy ryb ve velikostech od několika centimetrů až "do nekonečna". I zdánlivě pasivní sedavá položená může mít při výběru správného místa a zakrmení překvapivé výsledky, zvláště pak, použije-li se k lovu jemnější a citlivější feederové náčiní. 

S tímto poznáním mi čas do dravčí zahájené utíká tak nějak rychleji a radostněji. Pomáhají mi však i ryby, které jsou nenasytnými predátory a mohou se chytat ještě v „předtermínu“. Jsou to hadovití cestovatelé – úhoři, které miluji pro jejich záhadný život, houževnatost a sílu.. 

 

Detailní portrét vodního slídila.

Dlouholetá známost s úhoři

Od chvíle, kdy jsem vzal poprvé prut do ruky, jsem hned toužil chytit úhoře. Úhoři pro mne byli synonymem pro největší vodní tajemství. Studoval jsem jejich život se zanícením fanatického vědátora. „Slizkým hadům“ jsem poté za 30 let rybolovu obětoval spoustu času a také jsem jich spousty ulovil. 

 

Když se lov daří.

Vzpomínám si, jak jsem rád bořil obvyklá úhoří tabu – navzdory odborné literatuře jsem je zkoušel chytat za bílého dne, a také jsem přes parné poledne ulovil právě ty největší kusy. Rovněž jsem zkoušel chytat „hady“ v neobvyklých ročních obdobích. Na první úhoře v sezóně jsem líčil už v březnu a jejich apetit jsem třeba zkoušel ještě v listopadu. Když nahlédnu zpět do historie, tak jsem podle dlouhodobých záznamů dostal na břeh první kousky už na svatého Josefa - 19.3. A nejpozději naopak v druhé půlce listopadu! V obou těchto případech sice panovalo atypicky teplé počasí, ale voda už měla pouhých 7°C. V současnosti svou úhoří sezónu startuji zhruba od pstruhové zahájené. V té době už má většina stojatých revírech teplotu vody kolem 12°C a úhoři si brousí zuby na čerstvě nakladené okouní jikry. Chytání úhořů od dubna mi odjaktěživa pomáhá vyplnit čas do vypuknutí pravé vláčecí sezóny. Svou přízeň mohu navíc rovným dílem rozdělovat mezi pstruhy a úhoře. Mnohdy se mi oba dravce podaří ulovit v jediném dni. Zatímco dopoledne se plížím s vláčecím náčiním kolem pstruhových bystřin, v podvečer už v poklidu číhám na velké řece či přehradě na „vodní hady“. Ačkoli jsou přívlač a položená rozdílné jako den a noc, jejich střídání mi nevadí a oba způsoby lovu se ani nijak nevylučují. Přiznám se, že zpočátku mi dávali úhoři pěkně na frak svým nezájmem nebo lstivostí, která jim je vlastní. Teprve až jsem proniknul do stylu jejich života, začala se karta obracet. Dosáhl jsem slušných úspěchů jen díky tomu, že jsem si, obrazně řečeno, "navlékl" jejich slizkou kůži. 

 

Notorický útěkář v akci.

V souvislosti s úhoři jsem už zažil ledacos. Samozřejmě se mi přednostně vybaví úspěšné výpravy - takové, při kterých byla fůra záběrů, nebo jsem chytil „hadici jako nohavici“. Někdy ale v paměti uvízne lov, který nedopadl úplně podle představ, ale přesto byl něčím výjimečný. Na takový se nezapomene nikdy...

 

Na stopě vodních hadů

S kamarádem Mirkem vyrážím na úhoře. Místem činu je velká nížinná řeka, konkrétně místečko, které je jako vystřižené z učebnice o lovu úhořů. Ukázkový flek mě ještě nezklamal, a tak doufám, že se to nezmění ani dnes. Čím je tak zvláštní? Posuďte sami. 

Místo se nachází se asi padesát metrů pod splavem a sotva dvacet metrů po proudu leží do koryta vyvrácený topol. Právě v něm se úhoři ukrývají před denním světlem. Je to jejich nedobytná pevnost. Za soumraku se z ní „hadi“ vysoukají a podél břehu se pomalu vlní směrem k jezu. Vše, co cestou najdou, a je z masa a krve, skončí v jejich útrobách. Naše nastražené rousnice prostě nemohou minout! Pokud nebudeme zbytečně svítit a popocházet, úhoři jen tak beztrestně neprojdou! 

Nahrává nám i počasí - panuje dusno na padnutí. Zdá se, že nás večer u vody zastihne májový deštík. Cestou míjíme zahradní restauraci.

 „Dáme jedno od čepu, ať máme co potit,“ lapá po dechu Mirek. 

„Fakt jen jedno! Do setmění máme ještě spoustu chystání,“ zamelu vyschlými rty. 

Z jednoho piva jsou nakonec tři. Po občerstvení se polňačkou šineme se ke splavu. Mé exkluzivní místečko je na dohled. Pojednou nás předjíždí rybář na kole. Na řidítkách se mu houpá kyblík se šrotem a z batohu čouhají teleskopy s navázanými krmítky. Utěšuji se, že domorodec míří na kapry do klidnějšího nadjezí. Rybář ale náhle zahne k řece a s bicyklem zaparkuje přímo na „mém“ fleku. Zatraceně! Pivo, které nás zdrželo, mi zhořkne v žaludku. Mám pocit, jakoby mi právě někdo ukradl nejmilejší hračku. Kamarád situaci tak tragicky nevidí, najdeme prý lepší flek. Ploužíme se podél řeky. Všude je buď silný proud nebo příliš strmý či zarostlý břeh. Se zastávkami dorazíme až pod splav. Mirek chce zůstat přímo pod nim. Což o to, úhoři zde pravděpodobně budou, ale představa, že bych měl lovit z třímetrové betonové zdi a v ohlušujícím randálu padající vody, mě moc neláká. Navíc pod splavem bude určitě spousta tloušťů, cejnků a plotic – tedy ryb, které budou za tmy ukrádat rousnice. Opouštím ho a vyrážím na sólový průzkum nadjezí. 

Soumrak - čas vodních hadů.

Voda nad splavem se téměř nehne, na břehu jsou vydupané fleky, ale ty mě nezajímají. Hlavou mi probleskne rada jednoho starého praktika: „Na jaře táhnou úhoři proti vodě, na podzim po ní.“ Mířím proto dál a dál od splavu. Zastavím se až v místech, kde se říční tah rozplývá ve vzdutí nadjezí. Snad tady by mohl nějaký úhoř číhat na proudem unášenou potravu. Koneckonců je tu i náznak jakýchsi úkrytů - níž po vodě je utržený podemletý břeh a nad hladinu trčí nějaké větve. Slunce se schovává za stromy. Rychle praštím batohem a začnu upravovat místo k lovu. Musím napřed vidličkou pokosit kopřivy a vytvořit přístup k vodě. Než vše provedu, padne šero. Obě montáže s nabitými rousnicemi posílám po proudu. Dopadnou asi metr od mého břehu, přesně jak jsem chtěl. Úhoři totiž při slídění po kořisti vždy proplouvají krajem a nevyhýbají se ani úplným mělčinám – právě v nich se v noci ukrývá rybí drobotina a nachází se tam i nejvíce vodního hmyzu. Mé nahozené žížaly také budou vypadat přirozeně, jakoby samy ze břehu spadly do řeky. Vyladím průvěsy a rozsvítím kroužky. Hotovo! Úhoři mají míč na své straně hřiště a mohu v poklidu očekávat jejich smeče! 

Kdesi nad jezem zaštěká vyplašený srnec. Podívám se po zvuku a v dálce spatřím světlo, které se zvolna blíží. Světelný kužel šermuje po řece, po zemi i okolních stromech. „Co je to, sakra, za vola!?“ skřípám zuby. 

Mirek! Sotva rozeznám jeho shrbenou postavu, tiše hvízdnu. Vzápětí mě oslepí záře halogenu. Připadám si jako pachatel u výslechu. 

„Zhasni! Co blbneš?“ zavrčím. Kamarád zhasne a po tmě doklopýtá až ke mně. Vzápětí si od něj vyslechnu litanie na smolný den. Pod splavem zkazil pár záběrů a vytáhl jedinou rybu - malou parmu. Při jejím podebírání však uklouzl na mokrém kameni a spadl do řeky. Po kolena zmáchaný vzdal marné úsilí a šel mě hledat. Prozradí ještě, že kaprař z mého fleku při stmívání odjel. Stěhovat se zpět se nikomu z nás nechce, a tak se dohodneme, že přesun provedeme po půlnoci. Ráno od čtvrté zahájíme lov na úhořím místečku.

Mirek odchází po proudu hledat místo. Varuji ho, ať zbytečně nesvítí na vodu, neleze krajem břehu a moc nedupe. Je to marné, je to marné, je to marné… Při prodírání porostem dělá rambajz jako stádo mamutů a jeho svítilna oslňuje hladinu až za půlku řeky. Zastaví asi padesát metrů pode mnou a baterka konečně blikne. Vzápětí na mě něco huláká. Povoluji brzdy a obloukem zamířím k jeho posedu. Mirek mi oznámí, že není schopen nahodit potmě, takže to mám provést za něj. Nechápu, co je na tom těžkého, ale nehodlám ho to učit. Rozhoupu montáž a podhozem ji pošlu podél břehu. Žblunknutí olova mě ubezpečí, že jsem hladinu trefil. Vzápětí stejným způsobem nahodím i druhý prut. Pruty odložím do vidliček a pověsím do průvěsu čihátka. Kamarád si mezitím ždímá mokré nohavice a ponožky a hned se balí do spacáku. Urychleně se vracím ke svým prutům. Na nějaké prostoje není čas, do půlnoci zbývají necelé dvě hodiny.

Povolený čas lovu vypršel bez jakékoli rybí odezvy. Balím výstroj a přesunuji se za Mirkem. Najdu ho, jak chrní ve spacáku. Vzhledem k tomu, že jeho číhátka stále leží na zemi, tak asi žádný záběr nepropásl. 

„Sbal si spacák, já ti zatím stáhnu pruty,“ zahlásím. 

Kamarád se s nechutí začne soukat do mokrých kalhot a rozmáchaných bot. Zvednu první prut. Vázka! Odložím prut do vidliček a uchopím druhý. Zase vázka! Rozsvítím čelovku a po břehu se přesunuji k místu, kde montáže uvázly. Tam s údivem zjistím, že nad hladinu trčí suchá větev a na ní, asi půlmetru od sebe, visí oba háčky i s doposud se kroutícími rousnicemi. Olůvka, která žblunkla do vody vlastně jen do ní sklouzla po vlasci. Mirek měl, díky mým „mistrným“ náhozům, po celou dobu lovu nástrahy ve vzduchu! Samozřejmě jak můj kiks zjistí, neodpustí si rýpnutí: „Ty seš umělec! Já myslel, že s tebou jedu na úhoře a zatím chytám netopýry!“ Ohradím se, že kdyby přitáhl dřív, tak bych nahazoval za světla a „úlet“ žížal by se nestal. 

Zážitkem se bavíme ještě při přesunu pod splav. Na uvolněném místečku rozložíme spacáky, zaplujeme do nich a šumění splavu nás brzy ukolíbá.

„Vstávej! Je čas!“ budí mě lehce promodralý Mirek. Je patrné, že toho moc nenaspal. Od řeky táhne syrový chlad a jeho vlhké kalhoty mu k zahřátí nepřispěly. Cvaká zuby jako smrtka. Aby nemusel vylézat ze spacáku, tak mi, i přes negativní zkušenosti, svěří nahození svých prutů. Uděluje mi přitom pokyny, až si připadám jako malý Bobeš před cestou. Řídím se podle jeho rad a tentokrát svěřený úkol zdárně splním. Máme nahozeno. Sotva po půlhodince se rozpohybuje kamarádův policajt. Mirek ze spacáku vyletí jako vržené kopí. Když číhátko s dutým zvukem orazítkuje prut, zasekne. Vzápětí z vody vydrtí pětašedesátku hada, který je tlustý jako špekáček. Úhoře uloží do plátěného pytle, a pak si dokonce i sám nahodí. Kvůli zvýšenému adrenalinu zapomene i na zimu. Pro trpícího kamaráda je dosažený úlovek hotovým darem z nebes. Zanedlouho skóruji i já. Můj úhoř je však tenký jak tkanička z kopaček. 

Přes koruny stromů se začínají prodírat sluneční paprsky a najednou je se záběry amen. Mirek leze až na kraj lesa a nahřívá se. Když se vrátí, oznámí, že půjde zase chytat pod splav. Na úhoře už je prý podle něj pozdě a ve vývařišti jezu je větší šance na záběry. Já se ještě hadů nevzdám, akorát jim budu muset nástrahy naservírovat blíž k dřevěnému hradu. Beru prut a vyrážím k potopenému topolu. Montáž s čerstvou rousnicí spustím ze břehu těsně před kmen a tah vody ji pod něj zašoupne. S povoleným vlascem se vracím zpět. Prut odložím do vidliček, došponuju vlasec a věsím do průvěsu zatěžkaný kroužek. Mirek nad mým experimentem jen kroutí hlavou. Dobírá si mě, že asi toužím trénovat časté navazování háčků. Chystám na „zanesení“ druhou montáž. Zrovínka napichuji na háček mrštnou žížalu, když uslyším výkřik: „Vole, bere ti!“ 

Mrknu po cajku. Fórek to není. Průvěs je vyrovnán a špička se ohýbá po vodě! Vše pouštím z rukou a skokem jsem u prutu. Švih! Ucítím pořádné zacloumání, ale už se po pár vteřinách se změní v mrtvou tíhu. 

„Jako bych to přivolal! Mám ti nachystat nový háček?“ sýčkuje kamarád. S ohnutým prutem se blížím k topolu a Mirek je mi v patách. Zkouším cloumat prutem, ale vázka je tvrdá. Teprve až stanu u kmenu, u dna se cosi hne. „Rychle nahoru!“ houkne na mě Mirek. Nemusí napovídat, vím co dělat! Opřu se do prutu, až v něm zalupe. Na hladinu se vynoří půlmetrový kus ulomené větve. Světe, zboř se – kolem ní je obtočený tlustý úhoř! Mirek nemešká, po zadku sjede svah a zahučí do řeky až po pás. Nehledí na nepohodu, hbitě drapne nacucanou haluz a fííí… Přes záda jí obloukem vyhodí na břeh. Málem mě praští do kebule. Jen tak, tak, že jsem uhnu! Bafnu větev i s namotanou rybou a rychle ji odvleču až na okraj lesa. Zanechám ji na pařezu a spěchám kamaráda vytáhnout na souš. Zanedlouho oba obdivujeme těžce vydřený úlovek. Úhoř má hodně přes osmdesát! 

Vzpouzí se, kroutí se, ale je mu to houby platné. Stále je k haluzi přivázaný jako Apač k mučednickému kůlu. Napřed vytvořím pár památečních snímků, a teprve potom za pomoci nože začnu slizkého zajatce zbavovat pout. Zmáchaný Mirek poletuje okolo a řehní se. Neodpustí si poznámku: „Přesně takovou hadici jsem mohl chytit už včera, jen kdyby ta větev s mými žížalami nebyla tak vysoko…“ 

Zajatec u mučednického kůlu.

Hadice 80 +

 

Pokračování příště

Text a fota: ToRo