Na řekách se candáti zdržují na místech tradičních, ale také poměrně neobvyklých (to v případě nedostatečného počtu běžných stanovišť).

Tradiční místa výskytu na řece

  • pod jezy
  • u kamenných náspů nad jezy
  • v jámách za mostními pilíři
  • na hranách proudu a tišiny
  • u překážek v blízkosti hlavního proudu
  • v prohlubních u kamenné regulace
  • v korunách padlých stromů
  • pod písčito-kamenitými svahy říčních ostrůvků
  • spletence proudů za překážkami
  • vracáky podél kamenných regulací
  • v ústích přítoků – za předpokladu tvrdého dna

Netradiční stanoviště

  • v jílovitých prohlubních táhlých regulovaných úseků
  • u stulíkových ostrůvků
  • v jámách přímo v proudu

Na těchto místech se candáti zdržují po většinu dne v jakémsi polospánku (nemají rádi světlo). Sotva se ale setmí, nebo za úsvitu odtud vyrážejí k mělčinám do blízkosti břehů za potravou. Potěr či oukleje sdružené v hejnech pod hladinou jsou jejich nejčastější kořistí. Útok candáta se však narozdíl od štiky, bolena nebo sumce neprojeví hlasitě. Maximálně zaregistrujeme pršící rybičky a malý vír v jejich patách.

candat obecny Candát, jak známo, je však velmi náladový. Citlivě reaguje zejména na změnu světelných podmínek, kolísání teplot i proměny atmosférického tlaku, takže doba intenzivního lovu nenastává příliš často. Nejoptimálnější k rybolovu je větrné počasí s oblačnou až zataženou oblohou, konstantní tlak, nevadí ani mrholení či mírně přikalená voda v řece. Tyto podmínky ruku v ruce aktivují candáty, které pak můžeme ulovit třeba i dopoledne, nebo již vpodvečer.

Zcela nedávno jsem na Ohři zažil příhodu, která tuto candátí náladovost jednoznačně dokládá...

Po intenzivních deštích se hladina řeky zvedla asi o 40 – 50 centimetrů oproti normálu. A pochopitelně se přikalila. Na místě, o němž vím, že se tam candáti v létě zdržují, byl proud natolik silný, že tady zatlačil dravce do břehu - za kořeny pařezů.

Vzhledem k přikalené vodě, a také kvůli zatažené obloze jsem nasadil světle zeleného twistera (12 cm) se stříbrnými flitry a přehodil ho šikmo na mělčinu za hlavní proud. Byla to úspěšná barva, která zde vždycky fungovala nejen na candáty, ale i na štiky.

Po dopadu jsem zvedl měkkou špičku pickera, abych nástrahu v této mělké části řeky (cca 1 – 1,5 m hloubky) dostal pod svou přímou kontrolu, a o víc už se téměř nestaral. Proud se opřel do šňůry a začal rolovat gumu za dva větší pařezy u břehu, z něhož jsem chytal.

Krátkými a lehounkými přískoky v dravém proudu jsem poté přivedl twistera až na úroveň pařezů, kde jsem předpokládal ukryté dravce. A skutečně. Sotva jsem zde nástrahu dvakrát lehce potáhl, citlivá špička prutu se neomylně prohnula – byl to okoun (25 cm).

Následovaly další tři hody, až na stejném místě nástraha ztěžkla a signalizační špička předvedla učebnicový oblouk. Brzda navijáku proklouzla a ryba se svezla do proudu plného vírů. Chvilku jsem si s ní hrál a nakonec přivedl ke břehu candáta (40 cm). Pak už to šlo jako po másle – mezi 17. a 18. hodinou skončilo na mém twisterovi sedm candátů od 35 do 44 centimetrů. Všechny záběry byly kurážné a snadno rozpoznatelné, což svědčilo o tom, že dravci jsou v důsledku příznivých podmínek aktivní.

Když už jsem očekával konec candátího festivalu, ucítil jsem v prutu těžký tupý odpor, jenž se dal překvapivě rychle do pohybu – směrem do hlavního proudu (jak také jinak, že). Okamžitě mi došlo, že dokousaný twister skončil v čelistech velké ryby. Winklepicker s tenkou špicí byl najednou bezmocný proti jejímu manévrování mezi divými víry. Asi po pěti minutách přetahované jsem konečně kousek pod sebou spatřil velké břicho a široce rozevřenou „vlčí“ tlamu – byl to candát jako ponorka! A twister se nejistě třepotal na vnějším okraji jeho horní čelisti.

Srdíčko mi rázem začalo tlouct tak rychle, jako když Luděk Sobota alias František Koudelka v komedii „Jáchyme, hoď ho do stroje!“ rozklepával „nejtek“. A jak rychle se rozbušilo, tak rychle i dobušilo. Dravec, jakmile ucítil blízkost břehu, se jako utržený vagón spustil dolů po proudu. Sebral mi nějakých 15 až 20 metrů šňůry, a pak kdesi zalehl. Pokoušel jsem se ho znovu rozpohybovat, jenže v tu chvíli se háček mělce zaklesnutý v jeho tlamě uvolnil a já vytáhl twistera bez trofejní ryby. Ten candát měřil dobrých 90 cm.

Druhý den jsem na totéž místo vzal svého nového rybářského kamaráda, dvanáctiletého Jindru, aby viděl, jak to tady „umím“. Jenže – jak už to tak někdy chodí – zůstal jsem bez záběru. Důvod? S největší pravděpodobností proměna tlaku a změna světelných podmínek - zatímco o den dříve vál vítr a bylo zataženo, toho dne bylo bezvětří s naprosto jasnou oblohou.

Tak právě tak to chodí v záhadné říši candátů…