Březen u vody

Ovšem ne vždy bývají přítoky dobrými lokalitami pro okouny. Vzhledem k odcházejícímu rozpuštěnému sněhu a splavené zemině bývá tato oblast dlouhodobě přikalená a voda zde může mít přechodně zvýšenou kyselost. Kaprovitým rybám tyto podmínky až tak nevadí, ale okoun to je jiná sorta! Vyžaduje vodu alespoň částečně průhlednou. Už z toho důvodu nenajíždí přímo do ústí kalných potoků, ale spíše se drží až za zónou, kde se usazují splavené sedimenty. Krátkodobě může (kvůli vyhledání potravy) provést výpad do „kakaového“ prostředí, ale brzy se zase vrací zpět.

Častým společníkem při březnových lovech je divoká kachna.

Životní potřeba čistější vody je asi nejvíc vidět na řekách. Stačí, aby se korytem valila šedozelená masa sněhové vody, a všichni okouni z okolí budou nahuštěni v jediném čistějším přítoku, který je v dosahu. 

Při té příležitosti si vzpomínám na nenápadnou svodnici vlévající se do Svratky pod Brnem, která byla každoročně v březnu našlapána okouny všech velikostí. Při každé výpravě jsem si zde zachytal dosyta. Teprve, až se řeka začala čistit, okouni se začali vytrácet – postupně se vraceli zpět do hlavního toku.

Nástrahy a rybolovné techniky, které v březnu frčí

Používané nástrahy jsou totožné jako předchozí měsíc – jedná se hlavně o masné červy a hnojáčky. Vzhledem k lovu v ledové vodě musíme nástrahy častěji kontrolovat a obměňovat. Potrava na háčku má být pro ryby co nejvíce žádoucí – tedy živá a pohyblivá s původní vůni i barvou. Červ, který je vylouhovaný celodenním máčením ve studené vodě, je od lákavé pochoutky na míle daleko!  

Plavačka je i nadále hlavní rybolovnou technikou! V březnu se ale dá častěji využít i feederové náčiníčko - zvláště pak jeli „vyzbrojeno“ páternosterovou montáží. Značnou výhodou páternosteru je především to, že nástraha neleží přímo na dně, kde by se mohla skrýt v nánosech dna, ale vznáší se těsně nade dnem. Pro okouna je tak potrava víc nápadná a paradoxně zase méně zajímavá bývá třeba pro bílou rybu.   

Páternoster umožňuje chytání na dva návazce, takže při lovu okounů nebývá nouze o double – ulovení dvou kousků naráz. Stává se to především tehdy, když lovným prostorem právě protahuje početnější hejno pruhovaných dravčíků. 

Navazovat krmítko při páternosterovém chytání okounů je celkem zbytečné! Úplně postačí, když je na konci kmenového vlasce zavěšené olůvko potřebné hmotnosti. První návazec (v délce 10 – 15 cm) umísťuji asi 40 cm od koncové zátěže. Druhý návazec (dlouhý 15 – 20 cm) pak ještě o cca 30 cm dál. Délka návazců by měla být taková, aby nástrahy visely těsně nade dnem. 

Samozřejmě přitom záleží na postavení prutu ve vidličce. Když je bezvětří a prut trčí vzhůru k obloze, návazce mohou být delší. Pokud mám ve větru špičku skloněnou k hladině, pak návazce výrazně zkrátím. Průměr návazců oproti kmenu dávám o dvě setiny nižší – např. návazec 0,14 mm a kmen 0,16 mm. Tenké průměry monofilů mají opodstatnění hlavně z důvodů opatrných záběrů. 

Používat při březnových lovech fluorocarbon není nutné – voda už nikdy není tak čirá, jak bývala pod ledem a navíc by nemalé potíže působila i jeho nižší pevnost. Už takhle je potřeba šetřit silou při záseku, neboť krátké návazce mají sníženou pružnost a při větší razanci švihu by mohlo snadno dojít k jejich uprásknutí. Návazce ke kmeni vážu obvyklými muškařskými spojovacími uzly.

(Ne)výhody páternosteru 

Nevýhodou dvojnávazcové montáže je její pracnější příprava, ale také větší spotřeba nástrah – při záseku se obvykle strhne i červ z druhého háčku. Naopak kladem je jednoznačně šetrné zaseknutí okounů. Při krátkých návazcích a citlivě vycentrované sestavě nedochází nikdy k hlubokému zažrání a 99% ryb je chyceno jen v okraji čelisti. 

Kde chytat s páternosterem?

Okoun je pověstný tím, že se rád „zuby nehty“ drží posledního ledu. Znamená to, že pokud je na hladině zbytek příkrovu, tak se okouni budou schovávat pod ním. Odtud pak podnikají krátké výpravy do nejbližšího okolí, a když se nasytí, vzápětí zase zaplují do relativního bezpečí pod ledovou pokličku. Vždy je tedy vhodné „obchytávat“ těsnou blízkost plovoucí kry. Pokud má led slušnou tloušťku, vyplatí se nahodit na jeho okraj a potom opatrně stáhnout nástrahy se zátěží do vody. Při dlouhodobé oblevě je dobré hlídat ubývající led a změnami míst ho následovat.

Okouni se v březnu stahují do prosluněnýchmělčin, najdou  tam více potravy než v temných hlubinách.

Někdo může namítnout, že pro chytání na krátkou vzdálenost je mnohem účelnější lovit na plavanou. To je pravda! Ale z důvodu utajení před ostatními kolegy je feeder mnohem spolehlivější (splávek na hladině je příliš viditelný i pro cizí oči). Nejednou jsem takhle s kamarádem tahal okouna za okounem, zatímco naši sousedé nahazující dvacet metrů daleko, neměli ani drb. Náš fígl spočíval v tom, že jsme sice také nahazovali do stejné vzdálenosti, ale sestavy jsme si pak nenápadně přitáhli až pod nohy, kde se nacházely ryby.   

Pár minut euforie

Přesně na Josefa (19. 3.) vyrážím na obhlídku přehrady. Můj známý „informátor“ mi dal předem echo, že se na jejím přítoku loví velké plotice, cejni. Dokonce se prý už lapilo i pár kapříků a línů. Musím si pravdivost zprávy ověřit na vlastní náčiní.

Když v sobotu dorazím k přítoku, nemám ani kde zaparkovat. Z výšky vidím, že rybáři sedí na flecích jako hřadující slepičky – jejich řady rozhodně rozšiřovat nehodlám! Radši popojedu o pár kilometrů dál a pokusím se najít volné místo, kde bych měl víc soukromí. 

Zanedlouho scházím po prudké stráni do hluboké klikaté zátoky, do níž se vlévá lesní bystřina. Doufám, že proud potoka do ledu vyhlodal nějaké oko. 

Jsem tu! Kousek volné hladiny tu skutečně je! Sice jen o rozměrech zhruba 2x3 metry, ale to by mi k „vyblbnutí“ mělo stačit. Smůlou je, že na místě nepůjde nasadit do hry matchovka. Převislé větve se ze břehu sklání až těsně k vodě. Z futrálu vytahuji winklepicker s navázaným páternosterem. Na háčky „namýšlím“ mrštné hnojáčky a bočním švihem sestavu pošlu škvírou mezi ledem a haluzemi do vody. Avšak ani tudy cesta nepovede! Vlasec se mi o ledový okraj láme jako přes kladku. Byl by problematický zásek a o zdolání případného úlovku ani nemluvím. Chtě nechtě musím změnit stanoviště. Podél vody se pracně prodírám blíž k přítoku. Přes hustě zarostlý břeh je to „skutečná lahůdka“. Nakonec najdu plácek, na kterém vybuduji miniaturní zázemí. Důležité je, že už před sebou mám vodu a ne led. Hlučným přesunem jsem určitě vyplašil vše živé pod hladinou. Mám fůru času vymyslet nějakou taktiku. Z plavačky stejně nic nebude, okolní větve mi neumožní moc pohybu nahoru ani do stran. Budu mít „honičku“ manipulovat s třímetrovým pikrem! Opravím žížalky a nahazuji je k ledu nalepenému u protějšího břehu zátoky. Koncové olůvko cinkne o ledový příkrov a sestava se potápí do zelenomodré hlubiny. No, dva tři metry tam určitě budou. Odložím prut do vidličky, vyšponuji volný vlasec a lehce prohnu špičku. Tak, rybičky, můžete se vrátit k prostřenému stolu

Bez hnutí sleduji jakýkoli náznak rybího zájmu o nástrahy. Dobře půl hodiny se neděje vůbec nic. Najednou se mi zdá, že se špička po milimetrech narovnává. Co to? Pro jistotu si položím dlaň na prut. A hele – našponovaný vlasec se najednou dočista prověsí. Lup ho! Prut se ohne pod odporem zaseknuté ryby. Stačí pár otoček kličkou navijáku a úlovek mám u nohou. Pod hladinou se blýskne hrbaté tělo dobře půlkilového okouna. Není sám. Doprovází ho suita stejně velkých soukmenovců. Když ji teď nepoplaším, čekají mě další záběry. Potichu dravce vysmýknu z vody. Jeho doprovod chvíli zevluje u kraje a pak se beze spěchu vrací do hloubky. Vyprostím háček z koutku prostorné tlamy a ježatce pokládám do mělčiny. Pomalu se nade dnem odplíží pod led.

Ostnatá korunka prořízne hladinu - vítězství rybáře je nadosah.

Rychle nahazuji. Tentokrát ani nestačím vyrovnat vlasec. Okouni mě předběhnou. Jejich útočící komando vyrazí z ledového přítmí a vrhne se na rychle klesající hnojáky. Nejbližší dravec kořist vsrkne ještě v propadu. Ucítím cuknutí. Stačí pozvednout prut a rozvibruje se špička. Než dravce dovedu k sobě, na druhý návazec se pověsí další komplic. „Rybí stereo“ přesto šťastně dostanu až na souš. Vyprostím je a šoupnu do vody. Spěchám s dalším náhozem. Než se naději, táhnu další páreček. Dravci na horním přívěsu se po chvíli podaří setřepat. Zbylého krasavce uvolním a pustím sám. 

Jenže ouha! Od té chvíle jsem dočista bez záběru. Ostatní členové smečky už asi dostali avízo, že je něco v nepořádku a stáhli se někam do ústraní. Důvodem jejich zmizení však mohl být i jiný... 

Asi po hodině nečinnosti se náhle ostře zhoupne špička prutu. Po přiseknutí ucítím silný tah. Ryba zamíří přímo pod ledový příkrov. Z poctivého odporu se neraduji dlouho. Přijde škubnutí a odpor ihned zmizí. Stahuji montáž a zjistím, že je amputovaný jeden z návazců. Takže štika! „Zubatá kmotra“ napřed vyhnala od přítoku okouny a pak sama dostala zálusk na hnojáčka.

Jarní jikrnačka se vyznačuje plnoštíhlým tělem.

Chybějící návazec mě donutí k převazování sestavy. Když je vše znovu vyladěné, nahazuji. To ještě netuším, že svůj díl rybí přízně už jsem si dnes vybral. I tak jsem spokojený – stačilo jen to krátké okouní běsnění a zase mám o důvod víc těšit na příští výpravu...

Přestože jsou v březnu úlovky okounů hojnější, přece jen to stále ještě není úplně ono. Proměnlivé počasí nesvědčí jejich apetitu a periody jejich aktivity jsou stále poměrně krátké. Teprve následující měsíc s vyššími teplotami, spolu s přiblížením se okouního tření, by měl být k cílenému chytání více nakloněn.

Pokračování příště

Text a fota: TORO