Lov bezprostředně u druhého břehu (pro sebe mu říkám krátce „lov do břehu”) dává rybáři do rukou účinnou zbraň – totiž moment překvapení. Mnoho rybích druhů (tloušti, jeseni, okouni, pstruzi, štiky, boleni...) se od léta až do podzimu (a někdy i v zimě) zdržuje v těsné blízkosti břehů. Jsou zde schováni pod větvemi stromů, pod převislou travou, za kameny apod. Jelce, štičky nebo útočící boleny přitom můžeme pozorovat na mělčině kolikrát jen pár centimetrů od souše.
Pokusíme–li se je vyvláčet z té strany, na níž se nacházejí, ve dvou případech ze tří se nám to nepodaří. Vždyť jen než se prodereme přes džungli porostu, jsou již ostražité ryby fuč! A nebo setrvají na místě, ovšem jsou tak stresované, že sotva vystartují po naší nástraze. Možná ještě malý okoun nebo nezralá štičí kudla... Možná plotice nebo ouklej... Ale větší tloušť, pstruh nebo jesen?! Cha, nenechme se vysmát. Tyto ryby se jakoby vypaří...
A právě kvůli nim, avšak nejen kvůli nim, přichází na řadu mnou zmíněný „lov do břehu”, resp. lov přes řeku u protějšího břehu.
Tento způsob klade obrovské nároky na perfektní techniku náhozu! Právě nához totiž rozhodne o tom, jestli rybu na druhé straně řeky přelstíme, a nebo jestli ji vyplašíme. K vlastnímu rybolovu si proto musíme vybrat místo, odkud můžeme bez problémů nahazovat na druhou stranu. Tedy takové, aby nám nad hlavou nepřekážely větve, nebo aby vedle nás byl prostor k bočnímu náhozu (zároveň ale musíme zůstat ukryti před zrakem plachých ryb).
Pak už nám jen zbývá přesně nahodit – co nejblíže k protějšímu břehu, nejlépe pak k větvím či naplaveninám. Důležité přitom je, aby nástraha dosedla na hladinu absolutně zlehka, bez zbytečného rámusu. V takovém případě ji ryba sebere ihned po dopadu na vodu, nebo okamžitě poté, jakmile ji uvedeme prutem do pohybu.
S velkým úspěchem takto chytám tam, kde jsou naplavené větve, koruny stromů nebo mírné vracáky. Je to s rizikem, jenže zrovna tady se ryby ukrývají a čelem proti proudu sledují, co přináší hladina. Snažím se proto nahazovat tak, aby nástraha dopadla na vodu jeden až tři metry nad ně (podle síly říčního proudu), a nejlépe pouhých 10–20 centimetrů od protějšího břehu. Tady je obvykle trochu klidu na to, abychom ji rychle dostali pod svou kontrolu. Jak už jsem předeslal, překvapená ryba je v reakci pohotová – prudký záběr je v prutu opravdu cítit.
Nejčastějšími úlovky – používám zejména malé lehké wobblery, menší rotačky a marmyšky – pak jsou tloušti, okouni, boleni, štiky a oukleje, i když ani ostatní druhy ryb (pstruh, cejn, jesen, plotice) se nenechají k útoku příliš přemlouvat. Například včera jsem takto přelstil asi 30 cm zlatého jesena, který se ukrýval pod dubovou větví jen 20 cm od protějšího břehu.
Ten nához se mi povedl jako málokdy, byť mně trochu zatrnulo. Malá černá rotačka přelétla 8 metrů širokou říčku a přistála přesně na hladké plošince jednoho z mnoha „regulačních” balvanů – pár centimetrů nad břehem. Promyslel jsem následující tah tak, aby na jemné poškubnutí prutem třpytka zlehka sklouzla do říčky a okamžitě rotovala. Vaškovka nezklamala, a tak jesen vystřelil jako šíp. A já si mohl na své konto připsat vůbec první vyvláčenou „zlatou” rybku...
Á propos... Když už zde opěvuji úspěšnost přesných náhozů na protější břeh, musím zmínit také druhou stránku věci – určitou ztrátovost nástrah. Tu a tam totiž něco utrhnu. Ve snaze přelstít i ty nejopatrnější ryby pod ponořenými větvemi stromů (např. trofejní tlouště) občas maximálně riskuji, takže nástraha skončí na druhé straně ve větvích. Někdy ji dostanu druhý den zpět, někdy nikoliv. Důležitější pro mne je, že někdy díky tomuto riskování dostanu opravdu krásnou rybu!