Americký sen 

Základním vybavením lovce bassů je kvalitní a rychlá loď upravená přímo na míru. Člun mého favorita byl „vyzbrojen“ dvěma desítkami prutů v maximální délce okolo dvou metrů. Pruty byly, jako vojáci hradní stráže, vyrovnáni kolmo ve stojanech, a na každém byla navázaná jiná nástraha. Z dálky to vypadalo, jakoby se lovec chystal vyrazit na ryby s „kaťušemi“. Za pozornost stál i samotný člun, který byl „našlapaný“ posledními výkřiky techniky. Celkem tři echoloty s GPS na třech odlišných místech byly nezbytnou samozřejmostí, stejně tak i prostorné nádrže na ulovené ryby, jimž čerpadlo pod rypáčky přihánělo čerstvou vodu. Loď poháněla dvojice benzínových motorů o výkonu 100 koní - to kvůli rychlým přesunům z místa na místo. Po hladině pak člun mazal rychlostí kolem 60 km/hod. Palubní deska s volantem připomínala kokpit formule, jen tachometr byl nahrazen echolotem. Sedačky v kůži a koberec přes celou palubu pravděpodobně patřil k běžným standardům.  Kromě „hnacích spalováků“ byl ještě na přídi zabudován elektromotor na nožní ovládání, který sloužil k tichému a těsnému přibližování k horkým okounkovým místům. Elektromotor se řídil pouze pedály, neboť bylo nad slunce jasné, že rybář potřebuje obě ruce k lovu. Aby byl lovec co nejvíce mobilní a přitom nenápadný, seděl na otočném křesílku s opěrátkem, a tak bez zbytečného vstávání a nežádoucího pohybu po palubě mohl s přehledem pochytávat celou vodní plochu v okolí lodi. Vyrovnané proutky měl přitom pěkně nadosah. 

Přiznám se, že jsem profíkovi nejvíc záviděl to pohodlné otáčivé křesílko…

Tuzemská realita

Na ten „vymazlený profi-člun“ jsem si znovu vzpomněl, když mě kamarád loni v prosinci pozval na závěrečnou přívlač z lodě. Na chytání z boatu už bohužel nebyly podmínky. Abych byl úplně přesný, tak ony vlastně nebyly nic extra ani na chytání z lodě. Ale to jsme ještě při domlouvání výpravy nemohli tušit…

Na břehu nádrže jsem byl první. Kamarád mi cestou volal, že se zdržel hledáním klíčů, ale dorazí nejpozději za půl hodiny. Z auta jsem sledoval neveselé venkovní úkazy. Nad vodou kroužilo stohlavé hejno kormoránů. Černí ptáci jakoby se nevěděli rozhodnout, kde si zobnou do rybiny. K tomu vanul ostrý ledový vítr s příměsí sněhových vloček. Hladina byla v čilém pohybu a občas se přelila i vlna se zpěněnou čepicí. Pouštěla se do mě zima, i když jsem zatím seděl v relativním teple. Už, už jsem přemýšlel, že plánovanou akci odpískám, když kamarád zaparkoval vedle mě…

Hned po přivítání jsem se ho snažil od lovu odradit. Jenže Ondra je buldok a navíc to má oproti mně k revíru o pěkných pár kilometrů dál. Vůbec nepřipustil, že by jel zpátky bez namočení nástrah. Jenom utrousil, že si každý chytneme jedno „céčko nad 70“ a pak se můžeme klidně přesunout do tepla. Tím rozhodl i za mě.

Byl jsem zvědavý na jeho vybájenou loď, která měla v následujících hodinách odolávat vichrem rozbouřené hladině. Když otevřel dodávku a spatřil jsem na korbě laminátové „necky“ v délce sotva tří metrů, šly na mě mrákoty. Jedinou výhodou plavidla byla jeho lehkost. Tím ale veškeré výhody končily! Když jsme loďku vysmýkali z auta, překvapilo mě, že i její vybavení je víc než skromné. V podstatě se jednalo jen o laminátový skelet s podlážkou a jedinou dřevěnou lavičkou na zádi. Když jsem vznesl dotaz, jestli se na sedačku vlezeme oba, Ondra mě odbyl, že si nemám dělat starosti, protože budu mít trůn jako král. Ještě dodal, že k odstranění středové lavičky ho donutily okolnosti, protože mu už byla jedna loďka zcizena. Podle jeho logiky – loďka bez vybavení (sedaček) lupiče moc neláká. 

Loďku jsme odnesli k vodě, nainstalovali do ní baterii s elektromotorem a na podlážku naskládali rybářskou výbavu. Zatímco jsem držel loď, aby se ve vlnách moc neomlátila o pobřežní šutry, Ondra odešel pro zbytek věcí a uzamknout auto. Za chvíli byl zpět. Když jsem po něm otočil hlavu, nevěřil jsem vlastním očím. Vlek sebou kancelářskou židli! 

„Tak tohle dneska bude tvůj trůn!“ zahlaholil a židli umístil na příď. Potom zasedl dozadu k motoru. Čekalo se jen na moje nalodění. Zvládl jsem to výjimečně bez vymáchání. Odpíchnul jsem loď a hned se usadil. Byl to zvláštní pocit sedět na měkké otočné židličce vysoko nad vodou. Zpočátku jsem měl obavu o svou stabilitu ve vlnobití, zvláště pak když jsem měl těžiště hodně nahoře. Židle však v lodi držela jako přilepená. Po zhruba půlhodinové nejistotě jsem se uklidnil. Částečně tomu napomohl i fakt, že jsem celkem brzy zaskóroval a dostal do lodi pěkného candáta...

Na rozbouřeném jezeru jsme nakonec vydrželi až do soumraku. Užili jsme si do sytosti „zimních radovánek“ a dokonce jsme proměnili i pár vzácných záběrů. Rozhodně to nebyl promarněný čas! Velký vliv na mou pohodu mělo určitě i profi-křesílko z kamarádovy dílny. Když bych shrnul jeho přednosti, tak bych vyzdvihl: spolehlivou stabilitu v lodi, měkké a teplé posezení, opěrátko chránící záda před vichrem, možnost libovolného otáčení se do směru náhozu a díky vysokému posedu i přesnou kontrolu nad vedenou nástrahou. 

O koncentraci při lovu často rozhodují maličkosti – v mém případě to bylo určitě i komfortní usazení. Kdybych dřepěl na tvrdém a studeném prknu, tak bych po pár hodinách vzdychal po návratu do civilizace. Takhle jsem si rybolov parádně užil i přes hnusnou plískanici...        

 Jak upravit kancelářskou židli na lodní "profi-křeslo"

V první fázi si seženete vysloužilou otočnou židli na kolečkách. Kolečka odstraníte a k nohám pomocí plastových stahovacích pásků pevně přitáhnete vysloužilou bezdušovou pneumatiku z předního kola motocyklu (ideální rozměr:  120/70-17). Tím je úprava hotová! 

Klady křesílka jsem naznačil výše, tak je nebudu znovu opakovat. Nevýhody spočívají v tom, že je židle poněkud neskladná a objemná při převozu autem a také těžká a neforemná při přenášení. Rovněž není úplně vhodná k posezení v hustém dešti – příliš saje vodu.

"Inspirace pro Amíky"  

Náš tehdejší zimní rybolov jsem přes Skype popsal známým - jedná se o Čechoameričany, kteří žijí a rybaří ve státě New York. Mimo jiné jsem se zmínil o chytání z přenosného otočného křesílka. „Amíci“ ho okamžitě zatoužili spatřit. Když jsem ji snímky e-mailem zaslal, obratem mě požádali, zda by „vynález“ nemohli předat do místního rybářského časopisu.

Samozřejmě jsem souhlasil a dodatečně poslal další fotografie detailů. V duchu jsem si říkal - ať mají zámořští profíci nad čím přemýšlet! Časopis Sport Fishing následně snímky rybářského křesílka zveřejnil v rubrice pro kutily i s krátkým doprovodným textem. Název příspěvku zněl: „Rybářské křeslo pro hosta“! Věřím, že se co nevidět najde nějaký americký podnikavec, který nápad a práci „zlatých českých ručiček“ přetaví v lukrativní byznys...

Text: ToRo