Prudce se budím ze snu. Zaspal jsem! Kontroluji hodiny a ihned vyskakuji z postele. Automaticky na sebe začínám házet vrstvy oblečení, až se začínám cítit jako sněhulák a má pohyblivost tomu odpovídá také. Nacpu do tašky nejnutnější věci k lovu a rychlostí blesku mizím z bytu. Otvírám vchodové dveře bytovky a v momentě se do mě opře poryv větru doprovázený kapkami deště. Hlavou mi proběhne otázka, jestli to už vážně nepřeháním. Přesto pokračuji k autu. Samotná jízda k přehradě je divoká, vidím sotva na pár metrů a moje rychlost je tak srovnatelná s rychlostí couvajícího kamiónu s návěsem. Těsně před cílem cesty mě dokonce zastavuje policejní hlídka. Na dotaz, kam jedu odpovídám popravdě, že na ryby. Samozřejmě mi moc nevěří, tak mě alespoň podrobí důkladné kontrole. Po ní mě s ironickým popřáním šťastného lovu pouštějí dál. 

Vypínám motor auta a zhasínám světla. Pořád ještě vládne pořádná tma, ze které se linou zvuky běsnících živlů. Je to hotový horor. Opřu hlavu o volant a cítím, že je toho na mě docela dost. Dnes to bude pátá noc v pořadí, kterou hodlám strávit prochytáváním té nevděčné mělčiny. 

Vše zatím napovídá, že i pátá noc bude bez ryby. A ráno? Ráno na mě čeká práce! Je mi téměř do plače. Nakonec přece jen nasazuji na hlavu kuklu, přikrývám ji kšiltovkou a následně i kapucí. Vyrážím do deště...

 

Po tmě candáti slídí po kořisti na zatopené louce.

Pomalu se blížím na místo, které mě snad dnes odmění za mou snahu pořádnou „zubatou příšerou“. Bez světla zdolávám svah, který mě dělí od cíle, když mě v momentě „předběhnou“ nohy a padám na rozmoklou zem. Tak to už je moc i na mě! Zatínám zuby a překonávám poslední metry k vodě...

Štíhlý wobbler na tenkém vlasci dopadá nedaleko zlomu, kde se mělčina pomalu svažuje do hloubky. Zařezávám ho pod hladinu a znova pociťuji to jemné chvění, které zvýrazňuje časté kopnutí nástrahy do dna. Desátý nához, dvacátý, padesátý… Pomalu se ze mě vytrácí poslední jiskřička nadšení. Myšlenkami se začínám ztrácet někam daleko od mých milovaných dravců a soustředění se přesouvá na déšť, vítr a zimu zalézající pod oděv. Tento myšlenkový pochod přeruší až fantastický stop-úder! Konečně jsem se dočkal! Konečně...

Po záseku, který se nedá nazvat jinak, než křečovitý se ihned ocitám v jiném světě. Chaoticky, ale přesto úspěšně, rozsvěcím čelovku a snažím se odhadnout pozici dravce. Rozvážný tah a čas od času prudký úder do špičky prutu mi vlévají do žil adrenalinový roztok a za to že se chvěji, už nemůže zima, ale vzrušení.

Dvě obrovské, nádherné oči problesknou nedaleko břehu a já se fascinovaně vydávám naproti mému soupeři. Zuřivé zatřepání jeho hlavy jsou pro mě tím nejkrásnějším přivítáním. Vlny mi posouvají dravce přímo do náruče a konečně mohu obdivovat majestátnost mohutného predátora. Neuvěřitelné! Konečně tě mám! Zbavuji rybu zaseknuté nástrahy a přemáhá mě pocit, že tento ostnoploutvý lovec se začíná loučit s místem, kde vyrůstal. Mám dojem, že ztrácí naději a úplně se odevzdal do mé moci. Hladím rybu po boku a už vím, že druhou šanci dostane.

 

Do monstra mu ještě nějaký rok chybí.

 

Portrét nočního dravce.

Z rozplývání nad úlovkem mě probere až zatřepání mohutného těla. Pokládám rybu do vody. Chvilku trvá, než se krasavec rozhýbá, ale jeho odchod je stejně úchvatný, jako první vynoření. Cítím, jak mým srdcem probíhá vlna štěstí a radosti. Cítím, že je droga, na které jsem nenávratně závislý...

 

Kvůli těmto okamžikům jsem tichým bláznem.

 

Smysly se mi pomalu vracejí a začínám pociťovat chlad. V rychlosti balím a vracím se do auta. Teprve tam, v suchu, znovu nastává chvíle, kdy si uvědomuji, proč se ze mě stal lovec a pro některé možná jen tichý blázen...

Ano, stalo se to právě kvůli těmto okamžikům!

Text a fota: Ondrej Majoroš