Výběr nástrahy – rybářský hlavolam 

V dnešní době, kdy je nabídka nástrah na trhu nepřeberná, bývá výběr těch „pravých“ tvrdým oříškem. Rybář se totiž musí rozhodovat hned třikrát. Poprvé v rybářské prodejně při nákupu, podruhé doma před odchodem k vodě a do třetice přímo na břehu revíru, kdy už konečně musí něco mrsknout do vody. Poslední výběr je samozřejmě nejdůležitější. Zvláště pak, když člověk navštíví neznámou vodu a nemá ani ponětí, co na něj čeká pod hladinou. Při této příležitosti často zavzpomínám na svá učňovská léta, kdy jsem měl v krabičce všeho všudy tři různě velké rotačky a pár plandavek. Volba nástrahy pro mě byla tehdy mnohem snazší a rychlejší. Na druhou stranu byly snazší a rychlejší i výsledky mého snažení. Když „nešly“ ryby, o to dřív jsem šel od vody já... 

Co podniknout u neznámé vody?

Vybrat tu správnou nástrahu hned na první pokus není nijak jednoduché. Platí to hlavně tehdy, když mě rybářská vášeň vyžene k neznámé lokalitě nebo k dosud nepoznanému úseku revíru. Kolikrát na břehu tápu dlouhé minuty, přehrabuji se v boxech a uvažuji, co z uložených „pokladů“ na úvod rybám představím. Pokud není v dosahu některý z místních borců, kterého bych se zeptal, když ne přímo na vhodnou nástrahu, tak alespoň na hloubkové poměry a případné překážky na dně, musím začít experimentovat sám. Při hledání „No.1 -  nástrahy“ na neznámém místě se řídím zažitým postupem. Nejdříve navážu „předskokana“ - nějakou levnější gumu na jiggové hlavičce a proházím s ní okolí. Odpočítávací metodou zjistím přibližnou hloubku. Když použiji jiggovou hlavičku o hmotnosti cca 7 g + středně velký twister, tak se dá předpokládat, že nástraha bude klesat rychlostí cca 1m/sek. V praxi to funguje asi tak, že po dopadu nástrahy na hladinu odpočítám vteřiny (metry) než guma dopadne na dno. Upozorňuji, že tato metoda měření hloubky je jen orientační. Ovlivnit ji může proudění vody, síla větru, hmotnost a celková velikost nástrahy. Je jasné, že těžší hlavička s menší gumkou se bude do hloubky řítit rychleji, naopak větší gumu na lehčí hlavičce bude více brzdit odpor vody. „Brzdou“ klesání může být například vrstva vodní vegetace (okřehku) a spadané listí na hladině, nebo vyšší hustota vody před zámrazem. Pokud se mi podaří přibližně zjistit hloubku, potom s nástrahou poctivě proťukám dno, čímž zjistím, z čeho se skládá jeho podloží – zda je tvrdé, měkké, porostlé rostlinstvem apod., a také ve zvoleném úseku odhalím případné závady. Teprve potom, až najdu bezpečnější trasy pro dražší nástrahu, vyměním „předskokana“ za skutečného závodníka – za nástrahu, které skálopevně věřím. Typ zvolené nástrahy by měl korespondovat se zjištěnými podmínkami. Měl by se pohybovat těsně nade dnem, na škodu není ani občasné škrtnutí o dno, rozhodně však na něm nesmí příliš váznout. Vyloženě začátečnickou chybou je ochrana dražší nástrahy před uváznutím tím, že ji „bojácný“ rybář plouží těsně pod hladinou nebo v půli vodního sloupce (výjimku může tvořit snad jen cílené chytání bolenů). Sice tak nic neutrhne, ale ani nic neuloví. Takové zbytečné cezení vody si může v klidu provozovat doma ve vaně. 

Na velikosti záleží!

Jestliže v místě lovu zhruba poznám hloubkové poměry, podklad dna a množství překážek, tak už přibližně vím, jaký typ nástrahy mám navázat. Její velikost odhadnu podle rozměrů rybiček, které ve vodě spatřím. Pokud rybičky nejsou vidět, tak nasadím nějakou „univerzálku“ -  nástrahu, která velikostně bude sedět většině dravců (5 - 9 cm). Jestliže chci cíleně lovit okouny nebo tlouště, držím se při spodní hranici. Naopak toužím-li po větších dravcích, nasadím přímo úměrné modely. Všeobecně také platí, že na začátku vláčecí sezóny (půlka června) je vhodnější používat menší nástrahy z důvodu hromadného výskytu čerstvých letošních rybiček. Na vrcholu sezóny (srpen, září), kdy je voda stále dostatečně prohřátá a rybky už jsou odrostlejší, větší nástrahy. S postupným ochlazením vody se zase rozměry nástrah zmenšují. Tolik praví teorie. Je však známé, že např. velké štiky ani v ledové vodě neztrácí svůj dravčí instinkt a s chutí se zakousnou do objemnější kořisti, protože ta jim přinese více energie, než nějaká titěrná plotička. Proto ani v třeskutém mrazivém dni není náhodou, když na pomalu tažené čtvrtmetrové kopyto zaútočí nějaký pořádný predátor.

Zbarvení (ne)rozhoduje

Barvu navazované nástrahy volím podle zkušeností, nebo intuitivně. Rozmýšlím se většinou až přímo u vody. Opět se dívám, které druhy rybek se v lokalitě nejvíc vyskytují, protože je předpoklad, že po nich místní dravci půjdou přednostně a nebudou je spojovat se zradou. Podle bohatšího výskytu konkrétního druhu rybek (např. ouklej, hrouzek, okoun) potom vyberu nástraze „kabát na míru“. Při volbě vhodného zbarvení také dost záleží na průzračnosti vody – zda teče „křišťálovka, příkalek, či kafíčko“ a na konkrétním čase lovu, jiné barvy zafungují při plném slunečním svitu, šeru, či naprosté tmě. Ve zkratce platí, že čím je voda kalnější, hlubší a panují horší světelné podmínky, tím vyšší úspěchy zaznamenávají lesklejší (leštěné stříbro, chrom) a pestřejší (oranžová, rudá, fluo-zelená) lákadla. Naopak do čistějších, mělčích vod a ostřejšího slunečního svitu je lepší zvolit nenápadnější, tmavší a přírodnější nástrahy. Jestliže do těchto podmínek nasadíte nástrahu v šatu stříbra, může se stát, že v dosahu nástrahy „nezůstane ve vodě ani bakterie“. Odborný termín tohoto jevu se nazývá „zrcadlový efekt“ a na ryby působí stejně, jakoby jim do očí blikaly blesky. Existuje však i opak tohoto jevu - některé lesklé nástrahy se jeví na suchu jako zrcadlo, ale pod hladinou jsou naprosto nenápadně. Je to příklad woblerů nebo třpytek v holografickém provedení. Folie na povrchu nástrahy absorbuje pod vodou světlo a nástraha se přebarví podle nejbližšího okolí. Výrobci holografických nástrah tvrdí, že zbarvení nástrahy se přizpůsobí jakýmkoli světelným podmínkám pod hladinou, a že se tudíž jedná o univerzální lákadla, která jsou naprosto nezávislá na průzračnosti či hloubce vody i na klimatických podmínkách v průběhu celého roku. Skutečností je, že holografické nástrahy na souši představují pastvu pro rybářovy oči, ale pod vodou jsou téměř neviditelné vždy a všude! Kvůli jejich „zviditelnění“ se je dobré doplnit nějaký optický detail. Útočný instinkt dravce vyprovokuje třeba jen namalování (nalepení) výrazných očí, vytvoření pestrých pruhů či teček na nástraze. 

Upřímně si však myslím, že barva nástrahy není při lovu to nejdůležitější (ačkoli se nám to mnohdy výrobci a prodejci snaží podsouvat). Zbarvení hraje spíš vedlejší roli, mnohem důležitější je správná prezentace nástrahy na vytipovaném místě. Na druhou stranu je třeba přiznat, že na hodně „profláknutých“ revírech, kde se jednostranně vláčí s několika základními odstíny nástrah, si proti nim dravci vytvoří určitou averzi a ignorují je. 

S oblíbenci to jde snáz

Snad každý rybář, který se věnuje delší dobu přívlači, má své favority mezi nástrahami, které preferuje před ostatními a nasazuje je, jak jen to je možné. Díky přibývajícím zkušenostem si k nim časem vytvoří jisté „citové pouto“ až uvěří, že ho nenechají u vody nikdy ve štychu. Pozitivním faktem je, že častým používáním se je rybář naučí mistrovsky ovládat, a tak jsou výsledky lovu s jeho „oblíbenci“ čím dál výraznější. Je to správný příklad uvedení hesla – zvol nástrahu a věř ji! – do praxe. 

Opakované používání pouze několika druhů nástrah však sebou nese riziko, že se na navštěvovaných revírech dravcům okoukají a časem se jejich úspěšnost sníží. Z tohoto důvodu je třeba mít v zásobě i další vytipované nástrahy a navázat je, když bude nejhůř. Třeba se zrovna některá z těchto „zálohovek“ projeví jako „černý kůň“ lovu a poskočí na úroveň spolehlivých favoritů. S větší zásobou prověřených nástrah se úměrně zvyšuje šance, že se některou z nich trefíte rybám do apetitu. Jak se k úspěšným nástrahám dopídíte? Pozorujte, na co loví úspěšní rybáři (třeba přívlačoví závodníci), čtěte odborný tisk, sledujte internetové diskuse a provádějte vlastní experimenty s nástrahami. Po získání informací a praktických zkušeností už jen zbývá sehnat potřebnou částku na nákup a na vytvoření si „soukromé stáje favoritů“.     

Každoroční nákupní horečka

Přiznám se, že docela na umělých nástrahách „ulítávám“ (podobně jako některé ženské na botách či kabelkách). Zkrátka ty, které se mi líbí, musím mít! A dokud si vybrané nástrahy neproženu vodou, tak nemám pokoje. Když se mi pak novinka osvědčí, jsem schopen udělat prodejcům zajímavý business. Loni jsem například v jednom rybářském obchůdku vykoupil osvědčené woblery a stal jsem se tak majitelem hned 52 kusů nástrah, které pokládám za jedny z „nejúčinnějších mastí“ na candáty. Pravdou je, že z původního množství mi jich už moc nezbylo. Dost jsem jich rozdal kamarádům při různých akcích a ještě více jsem jich utrhl v „rizikových partiích“ řeky. Ale jejich ztrát nelituji, jen za uplynulou sezónu mi přinesly téměř tři desítky candátů nad sedmdesát centimetrů a spoustu zážitků. O jeden z nich se s vámi podělím…

MRAZIVÍ CANDÁTI

Do konce roku zbývají tři týdny, a tak se chystám na možná jednu z posledních výprav k řece. Jobovou zvěstí je předpověď počasí na následující dny. Už v průběhu noci má dorazit studená fronta a s ní i tuhé mrazy! Co naplat, nastává konec dobrých časů. Čekat doma na lepší počasí je sázka do loterie, protože oteplení už do závěru sezóny nemusí přijít. Třeba je právě teď poslední možnost „vyvenčit“ vláčák. Tak nějak to vidí i kamarád Petr, který má za mnou přijet z Východních Čech. Patří mezi extraligové závodníky v přívlači, a tak ho považuji za vítanou posilu v honbě za candáty.  

Navečer parkuji u chaty a hned spěchám omrknout řeku. Z toho, co zjistím, moc nadšený nejsem. Hladina je hluboko pod normálem. Suchou nohou se dá dostat i tam, kde byl ještě před měsícem metr vody. Za extrémně nízký stav může „zašpuntovaná“ přehrada v důsledku stavebních prací u mostu. Udělám pár fotografií zapadlé vody a hledám podél břehu nějaké rybáře, které bych vyzpovídal. Až daleko po proudu najdu dva nešťastníky s pruty. Od rána v řece máčeli luxusní rybky, ale žádný dravec je ani neolízl. Vracím se na chatu a volám Petrovi. Vylíčím mu popravdě stav věcí. Dokonce mu doporučím, ať zbytečně nejezdí. Pozdě! Už za půl hodiny je u mě. Není pro něj cesty zpátky! Doma prý dostal výstrahu, že se bez vánočního candáta nemá vracet! No, potěš… 

Zanedlouho se setkáme u chaty. Proběhne tradiční vítání „ostrými švestkami“ a pak porada, co podniknout. Věčný optimista Petr mě ubezpečuje, že třeba nebude tak zle. Ale když mu ukážu čerstvé fotky řeky, svěsí koutky. „Teď jdeme na pivo, a pak se uvidí,“ zavelí. A jak řekne, tak uděláme. Po návratu z „kulturně-osvěžovacího stánku“ už situaci nevidíme tak černě a zodpovědně se chystáme na zítřejší lov. Na tenké pletenky navážeme kopýtka, nařídíme mobily na půl sedmou a hajdy do hajan. 

Je ráno. Postavím vodu na kafe a vylezu před chatu. Sotva vystrčím frňák ze dveří, hned po něm dostanu. Venku je mráz ostrý jak katova sekera! Předpověď se do puntíku splnila. Očistím zamrzlý teploměr a hle, rtuť se krčí na hodnotě -8C°. Pane jo, tak to bude u řeky při rozednívání mínus deset! Mám sto chutí znovu zalézt do peřin. Od zpátečnického úmyslu mě odradí Petrova natěšenost na lov. Když si opět (od včerejška asi podvacáté) vyslechnu, že bez candáta nesmí domů, začnu na sebe s nechutí navlékat další vrstvy oblečení. Vzhledem k panujícímu mrazu musíme vyměnit splétané šňůry za vlasce. Ti, kdo někdy chytali s pletenkami v mrazu, vědí proč. Těm, kdo to ještě nezkoušeli, prozradím, že to zkrátka nejde. Pletenka totiž do sebe absorbuje vodu, a ta po zamrznutí vytvoří ze šňůry drát obalený tlustou ledovou bužírkou. S pletenkou pak nejde nahazovat a navíc, díky svému zvětšenému objemu, začne doslova přetékat z cívky. Hotovo! Kafe je vypité, cívky vyměněné, gumky navázané - můžeme vyrazit.

Pod nohama křupe suché listí pokryté námrazou. Nad hlavami nám svítí měsíc jako pecen a tisíce hvězd. Zamrzají nosní dírky. I když jsem zatím ani nenahodil, začínám se těšit zpět do vyhřáté chaty. Lov hodláme zahájit pod mostem, který je přes den rušným staveništěm. Teď je tu zatím klid. Odhaduji, že do začátku pracovní doby zbývá ještě hodina a něco. Řeka je nyní pro změnu vysoká a proud letí jako zdivočelý mustang. Do úvodního náhozu nám chybí pár minut, tak si najdeme schůdná místa a odstraníme z nich nebezpečné zmrazky. Ani jeden z nás nestojí o pád a vykoupání v ledové vodě. Tak, jde se na věc!

Po slabé čtvrthodince chytání jsme oba chudší o dvě kopýtka. Zůstaly kdesi mezi škvírami zaplavených kamenů. Petr navazuje dalšího gumového „kandidáta“ na uváznutí. Já pro změnu sáhnu pro wobler. Je to můj oblíbený „candátobijec“! Petr výměnu nástrahy komentuje: „To už musíš být hodně bezradný, když ho tu chceš nechat v šutrech.“ Nástrahu posílám do oparu nad řekou. Pak znovu a znovu... Po každém třetím náhozu musím čistit od ledu očka a rozehřívat rolničku navijáku. Čím dál víc se mi do hlavy vtírá myšlenka na předčasný odchod. Ptám se Petra, jak dlouho ještě chce u vody trpět. Odpoví: „Než dorazí první candát nebo… bagr!“ „Bagr tu bude určitě dřív!“ pomyslím si. Vodím wobler u dna a občas cítím, jak orazítkuje nějaký balvan. Kupodivu ještě neuvázl. Až teď! Zavrčím kletbu a razantně se opřu do prutu. Ha, ono se to pohnulo? Ryba! Rychle povolím mrazem ztuhlou brzdu. Ve špičce prutu cítím razantní údery. Ryba se drží dna a má snahu táhnout na střed řeky. „Ani to nezkoušej!“ cedím mezi zuby. Zapomínám na zimu a snažím se vypáčit protivníka z proudu. Kousek po kousku se mi to daří. Náhle se přede mnou se blýskne pod hladinou štíhlé tělo. Hladina se vyboulí závarem. Na vodu se položí krásný candát a proud mi ho snese až k nohám. Ještě chvilka napětí a ryba bezpečně sklouzne do sítě prostorného rakeťáku. Zubatý dravec měří 78 cm. Teď si blahořečím, že jsem ráno překonal svou lenost. Je jasné, že se tenhle kousek stane hlavním chodem vánočního menu - buď v naší, nebo kamarádově rodině. Petr touží zabodovat osobně, a tak urychleně přezbrojuje. Navazuje stejný wobler na jaký chytám i já.  

Od zdolání uplyne sotva čtvrthodinka a historie se na vlas opakuje. Napřed pocítím „vázku“, provedu jakýs takýs zásek a vzápětí táhnu dalšího candáta. Brání se po čertech urputně! Když se po několika minutách zjeví na hladině, zdá se být ohromný. Ten má snad devadesát! Jen neudělat chybu! Nořím velký raketový podběrák pod jeho mohutný trup, ale rybu do něj napoprvé nedostanu. Mokrá síť totiž stačila po pár minutách na mrazu ztuhnout jako deska. „Rakeťák“ nyní vzhledem i funkčností spíše připomíná skutečnou tenisovou raketu. Chtě nechtě musím unavené rybě povolit a přitom máchám podběrákem v proudu, aby síť opět změkla. Daří se! Candáta zase zvedám k hladině a navedu jej nad podběrák. Druhý vylovovací pokus vyjde. Hurá! Pranic mi nevadí, že mám pravačku mokrou až po loket, hlavně že je v suchu úlovek. Uf, ten mi dal! Dravec je nádherný - měří 84 cm! 

Naše mise je splněna a štědrovečerní hostiny jsou zachráněné. Lákám Petra k návratu na chatu. Kamarád odmítá, chce si vánočního candáta chytit vlastnoručně. Přesunu k němu podběrák, a pak spěchám do tepla.

Za pouhou hodinku od našeho odchodu k vodě jsem zpátky na chatě. Nahřívám se u kamen a usrkávám horký čaj se „švestkovými kapkami“. Pozoruji úlovek na zápraží. Ze siesty mě vyruší vrznutí branky. Dorazil Petr. Už na první pohled je patrné, jak dopadl. Ani ho nemusím pobízet a okamžitě spustí: „Hned po tvém odchodu začala fofrem klesat voda. Přesto se mi ještě podařilo vyprosit jeden záběr. Byl to pořádný canďour! Jenže zatímco jsem ho vodil, dorazili ke mně dělníci s těžkou technikou. S bagrem za zády jsem se snažil zdolávání urychlit, ale to byla chyba! Ryba se lekla rachotu, udělala výpad po proudu a přitom vlascem škrtla o nějaký balvan. Potvora, zdrhla mi i s woblerem!“ 

Jako útěchu nabízím Petrovi velkou slivovici a vánočního candáta. Obojí s povděkem přijímá. Počkám, až trošku rozehřeje, a pak jdeme udělat několik památečních fotografií a zpracovat úlovek. Jsem rád, že nemusím v mrazu kuchat a škrabat obě ryby. Petr si pro změnu libuje, že se bude moct vrátit domů… :o)

Pokračování příště

Text a fota: ToRo