Nezbytné potřeby a potřebné zbytečnosti

Do rybaření musíte mít chuť a… samozřejmě alespoň základní materiální vybavení. Když pominu povinné doklady a pomůcky potřebné k lovu ryb, tak do základního vybavení patří pět věcí: prut, naviják (při lovu na bič ho ani není třeba), vlasec, háček a nástraha. Podle konkrétní rybolovné techniky se k nim nabalují další nezbytnosti jako jsou splávky, či jiné indikátory záběru, šňůry a lanka, zátěže a krmítka, rozličné umělé nástrahy, podběrák, vidličky a stojany pod pruty, krmení a fůra dalších věcí, bez kterých to nejde, nebo by to zkrátka nebylo ono. Na pomyslném vrcholu „nezbytností“ se pak nachází kompletně vybavená rybářská vesnice včetně vozového parku nebo luxusní jachta na big fish. Rozhodně nelze opomenout ani vhodný oděv a obutí – je jasné, že když se rybář u vody bude třást zimou, omdlévat horkem nebo bude promočený na kost, těžko se může stoprocentně koncentrovat na rybolov.

Kvalitu náčiní neprověří jen velké ryby, ale i velká voda

 

Ohlédnutí do minulosti

Každý z nás nějak začínal. Těch, kteří chytali na vrbový prut se špagátem a zahnutým špendlíkem, už bude jen hrstka. Většina z nás měla při prvních rybářských krůčcích náčiní vzhledově i částečnou funkčností srovnatelné s tím dnešním. Možná bylo jen trochu primitivnější, méně spolehlivé, více poruchové, ale… bylo naše! I s ním se dalo dosáhnout solidních úspěchů, což bylo, popravdě řečeno, spíše dílem rybářovy obratnosti a štěstí. Každé zdolávání slušnější ryby se tak stávalo doslova vysokou školou improvizace. Ani já už bych nespočítal, kolikrát mě v začátcích rybaření vercajk u vody „vyšplouchl“. Podstatnou část mého učňovského chytání jsem místo s rybami zápasil se zaseklým navijákem a jeho nefunkční brzdou, s prasklým pérkem u překlapěče, s těžkým prutem, s háčky, které se při zátěži narovnávaly nebo se rovnou lámaly a s věčně „chlupatým“ vlascem. Velké ryby nade mnou měly dlouho navrch a uštědřily mému sebevědomí bezpočet políčků. Ačkoli na mládí vzpomínám rád, tak bych v současnosti s tehdejším náčiním k vodě nevyrazil ani náhodou.

 

Moderna versus nostalgie

Kvalita náčiní ze starých časů je oproti dnešnímu nesrovnatelná! Stačí se jen například podívat na nosnosti používaných vlasců, které se jen za posledních dvacet let zvýšily při stejném průměru několikanásobně (to ani nezmiňuji pevnost „pavučinkových“ splétaných šňůr). To samé platí i pro pruty, navijáky, háčky a řadu dalších věcí. Díky objevu nových materiálů a využití moderních technologií výroby kvalita u všech součástí rybářského vybavení pokročila sedmimílovým skokem. Je proto s podivem, kolik kolegů, které potkáváme dnes a denně u vody, lpí na svém téměř historickém náčiní. Může se sice jednat o vyznavače retro-rybaření, kteří mají ke svému letitému vybavení silné citové pouto, ale moc tomu nevěřím. Spíš se tito kolegové drží zásady: “Seženu si nové, až to staré doslouží!“ Tento přístup není vzácný ani v běžném životě. Stačí se rozhlédnout kolem – podobně se třeba odkládá návštěva zubaře (než vypadne poslední vykotlaná stolička), pořízení lepšího auta (než to staré sežere rez), oprava střechy (než se rozpadne)… 

 

Zdolávání velkého dravce v prudkém proudu - tady obstojí jen ten nejlepší cajk

 

Je nové lepší než staré? Ano i ne…

Pozor, aby nedošlo k nedorozumění! Ne vždy musí být horké novinky lepší než starší, ale praxí osvědčené modely. Usilovná snaha firem „o potření“ konkurence, hlavně v ceně zboží, někdy může vést ke zcela opačnému efektu – k použití méně kvalitního výrobního materiálu a levnějších součástek. V současnosti se 99% rybářského vybavení vyrábí kvůli šetření nákladů v zemích jihovýchodní Asie a výkyvy v kvalitě se mnohdy projevují už v jednotlivých dodávkách. Není tedy nezbytně nutné, aby se rybáři za každou cenu zbavovali oblíbeného náčiní a rok co rok ho od základu obnovovali. Stačí jen, když budou sledovat moderní trendy a novinky v rybařině a občas si pořídí něco, co jejich „mokrého koníčka popožene dál k bohatším pastvinám“. Informačních zdrojů je v současnosti celá plejáda – internet, DVD, odborná literatura, rybářské výstavy, doporučení úspěšných kolegů – a tak ani naprostý začátečník dnes nemusí nijak dlouho tápat…

 

Na čem šetřím a na čem ne…

Co se týče obměny cajku, pokládám se spíše za konzervativce. Některé pruty, na které dodones lovím dávno nejsou výkřiky moderní techniky – mají už na blanku pár křížků a zdolaly metráky ryb. A to samé platí i o mých navijácích. Ve své éře byly „vlajkovými loděmi“ předních evropských, amerických a japonských firem. I když jsou už na dnešní poměry dost robustní a těžké, jejich kvalita je dostatečně prověřena ohněm boje a je na ně stále spolehnutí. Vyžadují pouze zvýšenou péči a častější údržbu. Čas od času si udělám radost a pořídím si nový prut či naviják. Snažím se své náčiní „vyvětrávat“ rovnoměrně, ale přiznám se, že před odchodem k vodě častěji sáhnu po osvědčených veteránech. To, co ušetřím na každoroční obměně prutů a navijáků, následně nasypu do rybářských doplňků – do vlasců či šňůr, rozličných umělých nástrah, háčků. Na nich rozhodně šetřit nehodlám, protože to jsou maličkosti, které mohou rozhodnout o ulovení či neulovení. Pokud se mohu spolehnout na své vybavení až do nejmenších drobností, pak se s klidným svědomím věnuji rybaření a nemusím se obávat nějaké zrady. „Kvalitu celku“ vždy nejlépe prověří až první větší ryba na udici. A jestliže se ke zdolávání přidají navíc i extrémní přírodní podmínky, potom je prověrka vybavení víc než důkladná. Něco bych o tom věděl…

 

 

VELKÉ SOUBOJE VE VELKÉ VODĚ!

Už půl týdne vytrvale prší a vyhlášení třetího povodňového stupně na řece je na spadnutí! Z koryta se divoká voda valí do polí a luk a všichni suchozemští tvorové v panice prchají z dosahu stoupající hladiny. Naopak veškeří říční obyvatelé si nově nabytého území náležitě užívají. Ryby opustily svá obvyklá stanoviště a prozkoumávají zatopená místa. V klidnější vodě hledají nejen spásu před dravým proudem, ale také zde nacházejí spoustu potravy – utopené žížaly, hmyz, šnečky, shluky zooplanktonu a také netradiční rostlinné pochoutky. Při procházce kolem zaplavených pozemků si nelze nevšimnout čilého reje ve vodě. Cejni v šicích proplouvají nad zatopenými loukami, kapři se vyhazují v kukuřičných polích a v tišinách za stromy vystavují na odiv svá mohutná těla tolstolobci a amuři. Mezi stvoly kopřiv, routky křovin a šlahouny ostružiní se blýskají nekonečná hejna ouklejí. Občas se rozprsknou po hladině – to právě udeřil některý z vodních predátorů, který se k rybám nenápadně připlížil stínem zatopených překážek.


S příchodem soumraku vyrážím do akce

 

Takové úkazy nemohou v klidu nechat žádného rybáře, a proto s bratrem a přáteli domlouváme vláčecí výpravu na dravce. Problém je najít vhodná místa k lovu. Záměrně míříme k dobře známým flekům, kde nehrozí nebezpečí nabrání či dokonce sklouznutí do hloubky. Nejnadějnější místa však obsadili kapraři a jiná místa jsou nedostupná z důvodu silného proudu, nebo proto, že je tam hladina zanesená plovoucími nečistotami. Přestože jsme vybaveni vysokými brodícími kalhotami, ne všude se dostaneme tam, kam potřebujeme. Po usilovném pátrání konečně najdeme zaplavenou louku, odkud se dají nástrahami obstřelovat průrvy mezi stromy na hraně koryta. Že přívlač nebude úplně snadná ani zde, ukážou už úvodní náhozy. Na háčky se věší plovoucí stébla trav, větvičky a lisí. A co je ještě horší? Před námi se producírují „stáda“ cejnů, a tak chtě nechtě občas některou z ryb neúmyslně zahákneme za hřbet či ploutev. Tudy cesta nevede! Wobblery jsou dočista mimo hru. Abychom zamezili zbytečnému podsekávání a zachytávání nečistot, převazujeme na „jednoháčkové“ gumy.

Konečně přicházejí první regulérní záběry. Mají je na svědomí převážně boleni. Kromě nich zdoláme i pár menších candátků a štiček. Jediné pořádné vzrušení zažije brácha, kterému se po půlhodinovém přetahování podaří zdolat tolstolobce o délce hrubě přes metr. Monstrózní ryba se sice v průběhu boje snaží vší silou dostat do proudu řeky, ale lovci se pokaždé, díky spolehlivému náčiní, podaří „přitáhnout otěže“ a obrátit ji do klidnějších vod.  Celý souboj tak probíhá na ploše sotva deseti metrů čtverečních. K bratrovu štěstí má tolstolobec twister pevně zaťatý „pod bradou“, takže je neustále přetáčen hlavou k přemožiteli. Po vyčerpávajícím zápase oba soupeře vyfotím a rybí velikán opět zamíří do řeky.


Monstrum vytažené z rozvodněné řeky

To já takové štěstí nemám. Sotva po hodince od bratrova vítězství ucítím lehký kontakt. Po přiseknutí se mi prut ohne až k rukojeti. Pět metrů přede mnou se zavlní voda a na zlomek vteřiny se z ní vynoří rybí ocas o rozměrech eskymáckého pádla! V horním laloku ploutve svítí můj twister. Sotva stačím vykřiknout: „Bacha! Tolstoj na zpátečku!“ a ryba vyrazí… Brzda zakvílí a přitažená cívka se roztočí jako kola mezinárodního expresu. Prut se mi v mžiku téměř srovná s hladinou. Tahoun odporem nepovolí! Ba naopak! Zapne raketový pohon a jako lavina se řítí ke korytu. Dlaní se snažím brzdit cívku, je to však marná snaha. Během okamžiku se ryba průrvou mezi keři vřítí do řeky. Tam ji uchvátí tah vody a smýkne s ní prudce po proudu. Má situace je více než zoufalá! Napjatý vlasec se ohýbá přes kmen vrby do pravého úhlu a mizí z cívky rychlostí zvuku! Šance na úspěch je nižší než vyhrát euromilióny. „Zakápnu“ cívku a prut se skloní k hladině. Přetížený vlasec se zařízne do kůry jako pila. Prásk! Kvalitní osmadvacítka na deset kilo uletí jako pavučinové vlákno. V tu chvíli jsem ale rád, že mi v rukou zůstal alespoň nepoškozený prut. S třesoucími se koleny a poloprázdným navijákem se brodím na souš.  

Z kapsy vylovím náhradní cívku. Je na ní pletenka na 15 kg. Mám ji nasadit? Obávám se, aby mi šňůra při dalším podobném záběru nepoškodila rolničku navijáku nebo očka na prutu. Pro rezervní vlasec bych ale musel šlapat pár kilometrů k chatě, a než se vrátím zpět, propásnu nejnadějnější čas na dravce – stmívání. „Kdo se bojí, nadělá si do trenek!“ pomyslím si a nasazuji do útoku pletenku.

Na břehu řádí komáři jako šílení. Prchám před nimi zpět do vody. Bohužel mé místečko už je obsazené. No nic, pokusím se najít volný flek níž po proudu. Naštěstí nemusím brodit daleko. Brzy najdu asi třímetrovou průrvu mezi topolem a olší. Na hranu koryta je to sotva deset metrů, takže by s přesnými náhozy neměl být problém ani v naprosté tmě. Po několika zkouškách zjistím, že průrva je poměrně hluboká a navíc v ní nejsou žádné zatopené překážky. Hlavně tam také nejsou žádné „nechtěné“ druhy ryb – jako cejni či tolstolobici. Odvážím se dokonce navázat wobbler Salmo Slider. Po pás ve vodě mrskám nástrahu na hranici proudu a tišší vody. Uplyne půlhodinka bezúspěšného cezení vody a začnu uvažovat o navázání gumy. Zvolna houstne tma. Na kšiltovku si nasadím čelovku, aby byla v případě potřeby po ruce.


Třičtvrtěmetrový candát v náruči přemožitele

 

Nahazuji stále do stejných míst a připadám si jako stroj na setrvačník. Bum! Plynulý pohyb nástrahy se náhle a násilně zastaví. Jakoby narazila do zdi! Reflexivně přiseknu. Sotva tři metry od špičky prutu se vyboulí setmělá hladina. Útočník se otočí na pětníku a hned táhne jako vůl ke korytu. Zvedám prut vysoko nad hlavu a snažím se úprk zpomalit. Bzzz… Zatraceně, je to tu zas! Neurvalá síla mi připomene mé odpolední fiasko! Ať dělám, co dělám, rozjetá ryba stejně dosáhne řeky. Jedinou odlišností je, že tentokrát nepodlehne tahu vody, ale naopak se podél zaplavených stromů probíjí proti proudu. Rychle se přesouvám níž po vodě, abych vylepšil „kontaktní úhel“ s rybou. Napnutou šňůru navíc zaháknu do vidlice suché větve těsně nad hladinou. Haluz se prohne a šňůra přes ní klouže jako přes kladku. Jak dlouho asi bude trvat, než se do ní pevně zařízne?! Zatím vše drží. Větev pulzuje pod náporem vzdalující se ryby. Odhaduji, že z navijáku zmizelo dvacet, třicet metrů. Pojednou vidím, že se dřevěná vidlice narovnává. Tah ve šňůře však přetrvává. Ha, ryba změnila směr úprku! Domotávám a pumpuju, co mé náčiní snese. Mám kliku, že se ryba sjíždějící po proudu podvolí mému tlaku a zaparkuje do stejné průrvy, ve které zabrala. Teď už ji za žádnou cenu nesmím pustit zpět do řeky! Útočník metá kozelce u dna a já ho silou držím v klidnější vodě. Veškeré rybí záludnosti a snahy o výpad utlumí pletenka a fortelný prut v mé dlani. Cítím, jak ryba postupně ztrácí energii. Už ji v pohodě ovládám. Protože už delší dobu tuším, co mi nástrahu zakouslo, teprve nyní přišel ten správný čas na seznámení z očí do očí. Zvedám rybu ode dna, a když se pod špičkou prutu zavlní hladina, rozsvítím čelovku. Ve vodě spatřím krásně mramorovaného sumce. Pomalu couvám přes louku ke břehu a kníratý dravec se za mnou vlní jako vlajka v mírném vánku. Nemá sílu vzdorovat, ani když mu zatopené rostliny na mělčině masírují břicho. Je dobojováno…

 

Můj těžce vydřený úlovek

Po cestě se ke mně plouží jakési bludičky. Když dorazí blíž, vyklubou se z nich – brácha Milan s kámošem Frantou. Hned žadoním o památeční snímeček. Brácha praví: „Foťák jsem s sebou kvůli dešti a vysoké vodě netahal. Sumce ubytujeme do vany a zítra za světla tě s ním vyblejsknu. Teď je nejvyšší čas k návratu…“ Sumce rychle změřím (127 cm), zapíši do úlovkáče, a pak ho bafnu do náruče. Brácha mi nese výstroj. Během nekonečně dlouhé cesty se dozvím, že brácha dostal třičtvrtěmetrového candáta a Franta dva o fous menší kousky. Přes náročnost lovu a promočené svršky jsme navýsost spokojení. Společně se shodneme na jednom – v tak extrémních podmínkách obstojí jen to nejkvalitnější náčiní. Samozřejmě ho však musí mít v rukách jen ti nejšikovnější rybáři… :-)

Text: ToRo
Foto: autor a Milan Rozsypal