Štičí ráj made in Germany

„Bodden“,  jak se obecně tato oblast nazývá, znamená v překladu zátoka. Je to jedinečné místo v Evropě, kde se pravidelně chytají štiky delší než 120 cm, pak kapitální candáti a atlantští lososi. 

Naše předvánoční výprava

Není  máj - lásky čas, ani hrdličin hlas už nezní. Je mrazivý prosinec a já slyším metrovky hlas! Zřetelně cítím ve svých stařeckých kostech nedostatek rybářského adrenalinu. Je právě čas na sedmou výpravu do štičího království. Rozhodl jsem se ji absolvovat těsně před Vánocemi. Sezval jsem své spolubojovníky z balkánských výprav - Davida a Patrika. Parťáka nám tentokrát bude dělat ostřílený rybí stopař Guido Jubelt.

V osm ráno se všichni setkáváme v přístavu městečka Schaprode. Rychle nastupujeme, protože už klasik říká, že čas jsou peníze a v tomto případě to platí dvojnásob. 

„Včera jsme museli dvě hodiny rozbíjet led, abychom vůbec dostali loď na vodu,“ informuje nás místní lodivod.

 „Jakou vidíš šanci na úspěch?“ vracím otázku. 

„Otepluje se, štiky by měly brát, šance je velká, ale….

„Jaké ALE?“ skáču Guidovi do řeči. 

„Pokud nebudeme moci projet díky ledu, tak nám bohužel zbyde k rybolovu pouze malý úsek,“ oznamuje průvodce mrazivou větu, která nám příliš optimismu nedává. Ale podobné situace už známe. Větru ani dešti neporučíš a tak se ALE stává skutkem. Kotvíme u ledových ker nedaleko přístavu v hloubce dvou metrů.

„Zkusíme gumy v délce okolo 20 cm, na začátek v bílé, šedé či modrobílé barvě. Využívejte dva základní styly vždy po dvou hodech,“ provádí taktickou instruktáž Guido. „Nechte dopadnout na dno, tři až čtyřkrát otočte kličkou navijáku, pak opět dno a znovu točit. Standardní „cukání“ gumou střídejte s rovnoměrným tažením gumy nade dnem stejně tak, jako byste pracovali s woblerem. 

První hodina v „mrazivé kolbence“ je za námi. Těla už jsou řádně prokrvena, záda prosí o polohu ležmo a tváře jsou vyhlazeny do ruda mrazíkem i pravou moravskou peckovicí. Měníme místo i nástrahy. 

První body v ledovém království!

„Voda je až neskutečně čistá, zkusíme tmavé nástrahy,“ seznamuje nás Guido s novou taktikou. Rychle přezbrojujeme. 

„Je tam!“ křičí náhle Patrik, kterému zabrala zubatice na černou gumu, ale po chvíli dodá: „Kruci, spadla…“ 

První zpráva o kontaktu s rybou je živou vodou pro naše těla i mysl. Každý z nás v sobě objevuje házecího transformera. Hody, hody, doprovody, hody, hody…

První štiku si připisuje David. „Zubatku“ vytáhl z jejího pelíšku za bok. Rozespalou štiku vracíme zpátky do ledové ložnice a výrazně zvyšujeme házecí frekvenci. Další kousek si připisuje Patrik. Je vidět, že štiky tady jsou, ale berou hodně opatrně.

„Hele, to je pěkná fešanda,“ volám na kolegy při pohledu na štiku, která se přijela podívat za mým woblerem v barvě okouna z dílny holandského vynálezce Henka Simonsze. Chvilku na sebe koukáme a štika ale bere roha. Ani se jí nedivím, také zkracuji pohled do zrcadla při každodenní hygieně. Je potřeba pozitivní přístup - mohu být ještě rád, že se při pohledu na mě neobrátila břichem nahoru. 

Postupně se probíjíme ledem, měníme nástrahy i taktiku, ale brzy je nám jasné, že bránu do ledového rybího království dnes neotevřeme. Omezený prostor znamená i menší naděje na úlovek. Další dvě štiky v délce mezi 70 a 80 cm si přece jen připisují David a Guido. Následně přidáváme dva nedobrané záběry a dvě štiky jen na „kukačku“.

„Je to škoda, ale chtělo by to ještě jeden dva dny, led povolí a šance na metrovky výrazně stoupne. Věřím, že se to zítra povede,“ informuje Guido promrzlou lodní posádku. 

„Pokud nás pustí led na volné moře, můžeme zkusit lov lososů, podmínky jsou dobré,“ přidává průvodce další trumf. Krátký pohledem stvrzujeme nabídku, zítra zkusíme lovit stříbrňáky. 

Jak se taví živé stříbro

Druhý den je situace opravdu lepší. Ledy výrazně povolily a brána do ledového království je otevřená. Více než hodinu svištíme na volné moře. Guido začíná připravovat lovecké propriety. Na zadní straně lodi má dva dowriggery, které dostanou nástrahu do větší hloubky. Na bočních stranách umisťuje vždy po dvou prutech za pomocí paravanů, které dostanou nástrahu do jednoho až dvou metrů pod hladinu. Deset prutů je nastraženo a my vyrážíme plni odhodlání na setkání se stříbrnými torpédy. Teplota vody je 5,5 stupně, hloubka kolem 30 metrů. Šest prutů je díky dowriggeru v různých hloubkách v rozmezí 12 – 18 metrů, čtyři boční pruty drží nástrahy těsně pod hladinou.

„To se nebojíš, že se to nezamotá,“ pokládám Guidovi pragmatickou otázku.

„Udržuji stálý směr a rychlost prostřednictvím automatického řízení. Největší problém je při záběru, to je samozřejmě potřeba většinu prutů vyndat. Záběry lososů přicházejí často ve dvojici, takže je důležitá vaše spolupráce. 

„Já budu fotit, k dispozici bude Patrik s Davidem,“ doplňuji informace. 

„OK, jsme domluveni.“ 

Během hodiny se výrazně zvedá vítr, bílé čepice pokrývají hřebeny vln. Na lodi je stále těžší se udržet, o úspěšném fotografování raději vůbec nepřemýšlím. 

„Bzzz, bzzz. Bzzz!“ chrčivý zvuk navijáku předává informaci o setkání s rybou. Guido zasekává. Záběr je na bočním prutu s paravenem. 

„Je to mořský pstruh“, hlásí průvodce a za chvíli vidíme stříbrné tělo i my. Těsně u bortu lodi se ryba vypíná. Než si stačíme uvědomit, co se stalo, přichází záběr z hlubší partie. Patrik rychle zasekává, vzápětí se ozývá známý zvuk i na dalším hlubinném prutu. Do akce jde David. Guido okamžitě stahuje pruty, já se snažím nalézt nejlepší pozici na focení. Komplikovaně fixuji nohy mezi konstrukci kabiny. 

„Tady máš prut, rychle s ním do držáku,“ křičí náhle průvodce. Pouštím se jednou rukou konstrukce a automaticky beru prut do ruky. Prudký náraz vlny do trupu lodi vymrští mé stařecké tělo do výšky. Instinktivně chráním foťák a prut. Dostanu tvrdou ránu do ledvin. Další zakymácení lodi mě nutí k rychlé akci - takhle pohotově jsem už dlouho nevstával. Dávám prut na místo a přebírám další. Zapomínám na bolest a znovu se snažím najít tu nejlepší fotografickou polohu rybářského paparazzi. Jediná fotka krásného stříbrného těla by byla tvrdě vykoupena zdecimovanou tělesnou schránkou. 

„Patrik má menšího, jde jako první, pak David,“ slyším povely našeho lodivoda.

„Super, Bravo,“ ozývají se oslavné výkřiky při pohledu na stříbrné torpédo. Urostlý krasavec na palubě měří 83 cm. Vypadá, jakoby se na nás smál. My se na něho smějeme doopravdy. Po necelých patnácti minutách přidává David druhého stříbrňáka do páru – mohutnou rybu v délce 99 cm! 

Po půl hodině přichází další krásný zvuk navijáku. 

„Je to na tobě Ráďo,“ hlásí David s Patrikem jako jeden muž. 

„Kdepak, pánové, je to na vás, chci se pokusit o focení…

Do akce jde Patrik. Za chvíli se díváme přímo do očí nádhernému 106 cm dlouhému krasavci. Broukám si píseň mistra Nového – Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít…

Pár informací pro případné zájemce:

V současné době je na Rujáně více než deset podnikatelských subjektů nabízejících výpravy za kapitálními rybami. Každý si může vybrat podle svého, mezi nejznámější patří: www.bodden-angeln.de, www.angelservice-jubelt.de a www.boddenabenteuer.de

K výpravě potřebujete trochu nadšení, dostatek odvahy a trpělivosti, český rybářský lístek a nějaké to Euro v peněžence. Těší mě, že jsem vám mohl předat zprávu z ledového království ryb ještě za tepla. Nebojte se zaklepat na jeho dveře, neboť jak praví klasik: náhoda přeje připraveným! A proto klepejte, klepejte a klepejte! My jsme (se) také klepali. :-)

Hodně štěstí přeje Beli Luk 

Text a fota: autor