Odkaz zeleného hada

Na má nejlepší místa nikoho netahám. Rád je navštěvuji sám, třebaže jen jednou či dvakrát v sezóně. Místní ryby si zde žijí svým životem a já je intenzivními návštěvami a rybolovem nechci vyrušovat. Pořád se tu cítím pouze jako nezvaný host. Na těchto místech si čistím duši a jsem zde schopen navázat kontakt s čímsi nadpřirozeným. Vnímám zvířata, rostliny, vodu i vzduch úplně jinak. Možná je v tom nostalgie minulosti... Kdo ví?

Jak už je to vlastně dlouho, co jsem tady rybařil naposledy? Dvacet let? Tak nějak to může být! I když si stále do detailu vzpomenu, jak jsem navštívil místo u potoka poprvé. Okolní krajina se změnila. Stromy na břehu se pěkně rozrostly, ale určitě méně než rekreační chaty. Řeka zůstala téměř stejná, jen ty okolní kopce zvolna mizí - těžba kamene je stále zlatým dolem. Pohled na vrchy tyčící se nad řekou je sice pořád impozantní, ale nyní spíše připomíná tvář kdysi krásné ženy, která při úsměvu odhalí chybějící přední zuby…

Konec s rozjímáním! Musím přejít silnici, což při zdejším šíleném provozu může být vysoce rizikovou záležitostí. Podařilo se! U vody, kde byly krásné plácky, jsou jenom pole kopřiv, ostružiní a divokých křovisek. Není to žádná extra romantika, když za zády projíždí jeden kamion za druhým. Jsou jich stovky a možná i tisíce za den. Lidé, kteří bydlí poblíž, musí být zoufalí. V mém případě se to obejde pouhým poklepáním na čelo na adresu „ekoteroristů“ neustále napadajících dostavbu dálnice D8. Jako radikální řešení bych nechal přivázat „děti, co chtějí spasit svět na 24 hodin“ ke svodidlům u této frekventované silnice. Ať vidí, slyší a cítí, co vidět, slyšet a cítit nechtějí...

O co horší je situace na souši, o to lepší je ve vodě. Ve třetině toku se nachází podélná hráz - to dřív byla navigace starého koryta. Od břehu kolmo ke středu toku vedou další hráze. Všude kolem nich je plno kamení a vázek. Balvany z rozpadlých zdí jsou obalené koloniemi škebličkek - dá se proto předpokládat, že právě sem budou připlouvat ryby za svou potravou. V škvírách mezi kameny budou mít svá stanoviště úhoři a mníci, na štěrkovou naplaveninu pod potokem budou vyjíždět candáti na lov. Tedy tak to alespoň fungovalo před dvaceti lety…

Jsem zvědavý, čím mě překvapí místo v současnosti. Zapichuji vidličky do břehu a rozbaluji své těžké feedery od Sportexu. Natočená pětadvacítka vlasec není v lokalitě plné vázek žádnou ostudou. Navazuji montáž s průběžnou plochou zátěží, zakončenou jednoháčkem. Na něj navléknu pořádnou rousnici.

Trefil jsem parádní počasí na úhoře. Mračna nad kopcem mají barvu oceli a je dusno k zalknutí. Na špičku feederu připevňuji chemické světlo. Obě montáže posílám asi patnáct metrů od břehu. Vyšponuji vlasce a konečně usednu na stoličku. Teprve teď si v klidu zapálím voňavou cigaretku s velbloudem. Neslyším žádné zvuky podvečerní přírody, jen hukot kamionů.

Špice obou feederů se naráz rozkmitávají. V obou případech sekám jen do prázdna. Na háčcích není po rousnicích ani památky. Za půl hodiny mám deset rousnic pryč a na rybu jsem si ani nesáhl. Tuším, že je něco špatně. Proměním až následující záběr. Ježdík ve velikosti ukazováku mi dává pádnou odpověď, kdo zde krade žížaly! Jediné co mohu udělat je nahazovat jinam – buď dál, nebo blíž. Co chci vlastně chytat? Přece úhoře! A kde jsou obvykle úhoři? Podle teorie - v příbřežních kamenitých partiích. K tomu, abych pravidlo potvrdil (nebo vyvrátil) nahazuji sotva pět metrů od břehu. Druhou montáž naopak posílám do dáli. První lepší záběr přijde v dálce. Prut se zhoupne ve vidličce! Lup! Na opačném konci vlasci ucítím slušnou rybu. Brání se festovně, ale co je jí to platné, můj proutek s vínovým blankem si s odporem hravě poradí. Netrvá dlouho a u břehu se zjeví menší sumec. Má něžná očka připomínající korálky a nervózně mrská tenkými fousky. Vůbec svým vzhledem nepřipomíná vraždící monstrum, které z něj za pár let vyroste. Draveček možná míru má, ale pouštím ho, ať si užívá dospívání ve statného bojovníka.

Po novém náhozu vzpomínám na úhoře. Kdy jsem vlastně chytil posledního? To už také bude víc než desetiletí. Úhoři byli, jsou a budou tajemnými rybami neustále. Důvodů, proč je chci ulovit, je víc.

Třeba proto, že je miluje můj táta. Přestože nikdy nebyl mojí rybařině nakloněn, ale když jsem v minulosti jel na „hady“ vždycky ho to obměkčilo. A když jsem nějakého přinesl domů, na chvíli zapomněl, že jsem nechtěl pomáhat na zahradě a podílet se na domácích pracích. Vzpomínám, jak mi vyprávěl o úhoři jako ruka, kterého kdysi viděl na výlovu rybníka. Byl bych prý kabrňák, kdybych takového macka chytil! Od té doby jsem vždy toužil ulovit úhoře jako ruka. Jsem přesvědčen, že v očích táty mohu být v tu chvíli tím, čím jsem si vždy přál být, byť jsem mu v minulosti mnoho důvodů k radosti nedával. Byl jsem svůj a nerespektoval mnoho z jeho přání. Teď, když tady sedím a přemýšlím pod mračny z ocele, moje šance přichází.

Pojednou jako bych viděl pod hladinu. Úplně cítím, jak desítky úhořů vyjíždějí ze svých úkrytů v kamenných valech. Touží se pořádně nakrmit, protože je čeká dlouhá cesta Labem až do moře, kterým poplují do Atlantického oceánu až k Sargasovému moři. Tam, v cíli cesty, se vytřou a umřou. Z těch, co se právě teď soukají ze škvír pod balvany, se jich do míst jejich zrodu vrátí pouze nepatrné procento. Někteří skončí rozsekáni lopatkami turbín vodních elektráren, další podlehnou parazitům a nemocím, jiní budou obětováni predátorům…

Špička feederu osvícená zeleným světýlkem se ohne. Napřed zvolna, pak rychleji a víc. To už zavrčí i brzda navijáku. Uchopím prut a hned sekám. Tuhý odpor! V prutu cítím rány a škubance. Rozsvěcím čelovku. V kuželu světla se na hladině zjeví tlustá spirála. Úhoř jako roura od kamen! Neskutečně tlustý a olivově zelený úhoř. Nastavuji prostorný podběrák a rotujícího dravce do něj navedu. Ze zaslizené sítě úlovek putuje rovnou do plavečkového vezírku. „Mám ho!“, řval bych nejraději na celé údolí.

„Had“ má určitě přes osmdesát! Je tím bájným kouskem tlustým jako ruka, o kterém mi vyprávěl táta? Je jeho úlovek dílem náhody nebo cíleného lovu? Vmžiku navazuji nový háček a nastražím na něj další rousnici. Nahodit už nestačím.

Na poslední chvíli zachytávám za rukojeť druhý prut, který se zhoupnul ve vidličce. Divoce ječící brzda znamená souboj s dalším soupeřem. Neznámá ryba si bere desítky metrů vlasce a upaluje dolů po proudu. Brzdu dotáhnu na únosnou mez, teprve teď mohu obdivovat akci prutu ohnutého nadoraz. Pink! Málem sebou praštím o zem. Ryba je pryč! Stáčím zpět vlající vlasec. Tak na takovou rybu moje štěstí a ani výzbroj nestačilo. Prut už znovu nenavazuji. Soustředím pozornost jen na jeden: Konečně nahodí do prostoru těsně za kamennou navigací. Nečekám dlouho. Světélko špičky se mírně ohne, pak podruhé a potřetí, jenže to už svírám rukojeť prutu. Švih! Divoké trhavé pohyby špičky vyvracejí všechny pochybnosti o tom, že by na háčku uvízla jiná ryba než úhoř. Olivově zeleného hada znovu podebírám do podběráku. Je o něco menší než první kousek, ale sedmdesát mít bude.

Je dusno jako ve skleníku a na nebi není ani hvězdička. Z nebe se začínají snášet těžké kapky. Chytám na jeden prut, ve vezírku mám dva úhoře a v krabičce pět rousnic. Půl hodiny se nic neděje. Rychlá bouřka už opustila údolí řeky. Vodní páry začínají vonět blížícím se podzimem. Skrze roztrhané mraky probleskne první hvězda, která k sobě nalákala svého věrného druha - Měsíc. Jakmile se objevil za kopcem, ihned osvítil celé údolí. Pro milence je to romantická krása, pro rybáře spíše konec nadějí na úlovek. Zvlášť sumcařům nade mnou už pšenka nepokvete. I úhoři se odmlčeli. Balím…

Cestou domů uvažuji, proč záběry tak náhle ustaly. Stoprocentní odpověď nenajdu, třeba mi napoví příští rybolov na znovuobjeveném místě.

Ráno tátovi dovezu velkého zeleného úhoře. Dostává se mi uznání, ale tuším, že to ještě není ten pravý had, který by měl díky své velikosti naplnit mé sny a přiblížit se tátovu dávnému vyprávění. Však já ho dostanu, umíním si.

Hodlám se k řece vrátit hned, jak to půjde. Problémem jsou rousnice. I přes intenzivní bouřku je relativně sucho. Pomoci elektriky je v záhonech chytat nehodlám a zaléváním záhonů chemikáliemi, což bylo kdysi prezentováno jako vychytávka na lov žížal v jednom rybářském periodiku, už vůbec ne!

Těším se na další výpravu. Vím, že jsem propojen s určitým kouzlem místa, a doufám, že úhoři zase budou lomcovat mými pruty. Zase budu nahlas hovořit do vzduchu, vzhlížet k nebi a budu strašně šťastný.

Sotva dvakrát jsem se vyspal a už zase mířím k řece. Tentokrát je chladno a větrno – podle teorií mizerný čas na úhoře. Ale zkusím s tím něco udělat. Vždy, když panovaly ideální podmínky, přemrštěně jsem věřil v úspěch. V minulosti jsem ale býval vytrestán zato, že jsem kráčel s hlavou vzhůru a zapomínal na pokoru vůči přírodě. Kdepak, tuhle chybu už u řeky neudělám.

Pomalu do sebe skládám díly prutu. Oproti minulé výpravě jsem trošku pozměnil montáže. Na dně plném vázek to ostatně ani jinak nejde. Místo klasického průběžného olůvka jsem navázal na obratlík slabý vlasec a na něj namáčknul broky - půlgramové až gramové. Když teď zátěž uvázne mezi kameny, lehce ji utrhnu, nebo alespoň strhnu jemně zamáčknuté broky. Jednoduché a účinné! Nástrahu si mezi kameny úhoř snadno vyčenichá. Nahazuji tučné rousnice pět metrů od břehu. Pruty opírám ve vidličkách směrem vzhůru a zase sleduji světýlka na špicích. Už ani nevnímám stovky kamionů za mnou a neděsím se hbitých potkanů pobíhajících sem a tam po břehu.

Levý prut ohlásí záběr! Typicky úhoří! Už ho bezpečně poznám. Špička feederu se přiohne a už se nevrací zpět, nastane krátká pauza a ohne se ještě víc. To už nevydržím a seknu. Zase to známé zalomcování v prutu a na hladině se zjeví tlustá spirála na hladině. Nastavuji podběrák. Jejda! Úhoř se vykroutí z háčku a je fuč! Byl jsem při záběru moc netrpělivý.

Při chytání na feeder je dvojité ohnutí špičky jasným signálem k záseku, při lovu úhořů to však nemusí být vždy pravda. Také způsob nastražování rousnice musím změnit, protože „balík“ žížal na háčku úhoř oškubává a trvá mu, než si ho srovná v tlamce.

Rousnice nastražuji na kalhotky a povoluji víc brzdy navijáků. Pozorně sleduji další špičky prutů. Teď? Ne! Ještě počkám! Cívka navijáku se váhavě roztáčí. Švih! Hned po záseku přivádím na hladinu menšího úhoře, odhadem má něco přes šedesát. Podebírám jej a v podběráku vyháčkuji. Naštěstí visí za krajíček. I tak to jde těžce, jsem celý zapatlaný od slizu až na loktech. Úhoř dostává svobodu. Na cestování k Sargasovému moři ještě nedospěl. Do půlnoci jsem bez záběru. Uléhám do spacáku pod hvězdami. Pohodlné to zrovna není. Ležím jen pod deštníkem na holé zemi. Potkani měli v noci olympiádu. Ležím jim snad na překážkové dráze. Naštěstí brzy tvrdě usnu.

Ve tři ráno mě budí monotónní zvuk starého lodního motoru. Je to rybářská stráž na kontrole, zda někdo nepáchá téměř hrdelní zločin a neloví přes noc. Jen mi uniká smysl tohoto zákazu. Na druhou stranu spousta rybářů či pytláků se v přírodě chovat neumí, takže zákaz nočního rybolovu vlastně chrání přírodu. Je jasné, že se to spoustě lidí, co jsou v přírodě jako doma, právem nelíbí.

Je mi hrozná zima. Dobu do čtvrté doslova protrpím. Dám si čajík s rumem a konečně můžu poslat žížaly do kamenné navigace. Na východě začíná rudnout obzor. To zrovna nesvědčí o zvýšení úhořích šancí, ale jelikož chytám poblíž jejich úkrytů, mohl bych dravce zastihnout při návratu z nočních cest za potravou. Tu hledali v mělčinách plných rybek nebo možná u ústí potoka. Teď se budou vracet zpět a snad nepohrdnou mými zákusky.

Na chvíli za mnou stavuje táta. Mám z neplánovaného setkání obrovskou radost. Není mi však dopřáno, abych mu předvedl lov úhoře naživo. Zdá se, jakoby kdosi uzavřel brány mé rybářské radosti. Svítí sluníčko a fouká silný vítr. Na silnici za mnou sviští stovky kamiónů. Jak rychle projíždějí, působí neuvěřitelný hluk. Půda se třese jako při zemětřesení. To chvění se jistě přenáší až do vody. Být rybou, tak prchám ke druhému břehu. Možná to už vodní obyvatelé udělali. Marně čekám na záběr v samém kraji. Oba pruty proto přehazuji na dvacet metrů od břehu. Špičky prutů se hned rozechvějí - ježdíci mi zase leští háčky. Tudy cesta nevede! Navlékám těžší průběžné olovo a vyloženě na divokou kartu nahazuji co nejdál do koryta. Je to spíše akt čirého zoufalství, než cílevědomá činnost. Nic jiného mi ale nezbývá.

Začínám pomalu balit, a proto nevěnuji prutům potřebnou pozornost. Bzzz… Jen se zvědavě ohlédnu. Prut ve vidličce balancuje jak na váze. Brzda navijáku vrčí a do řeky mizí metry vlasce. Záběr jako od velikého kapra! Po záseku se také domnívám, že jsem velikého kapra zapřáhl. Ryba si bere přes brzdu další metry vlasce a chvíli trvá, než ji zastavím. Sportex je ohnutý do úchvatné paraboly a já cítím kdesi u dole u dna zběsilé „rumplování“. Vypadá to spíš na sumce. Ještě trošku přitáhnu brzdu a snažím se rybu dostat k hladině. Jde to ztuha! Drc, drc, drc! To snad není ani sumec! Konečně ryba vystřelí vzhůru na hladinu. Je to HAD! Tlusté a snad metrové tělo zeleného úhoře rotuje ve vodě. Okamžitě se mi rozvibrují kolena. Ani nevím jak, ale najednou mám svíjejícího se úhoře v podběráku. Hledám háček, ten je už ale zavěšený v síti podběráku. Úlovek ihned ukládám do vezírku a volám tátovi, že mám hada z jeho vyprávění. Mám obrovskou radost! Než znovu nahodím, dorazím rum z placatky a vykouřím pár cigaret.

Úhoři se museli zbláznit - z koryta pojednou přichází záběr za záběrem. V poledne a za slunečného větrného dne. Jejich šílenství vůbec nepochopím. Některé zdolám, jiní mi spadnou z háčku. Jsem z nich v transu. Až nemám co napíchnout na háček, zjišťuji, že to nebyl jen sen.

Odcházím od štědré řeky. Svírám vezírek, ve kterém se proplétají silní úhoři. Netrvá to dlouho a hadi plavou ve vaně na zahradě. Táta s maminkou na ně koukají a nevěří, že něco takového plavalo v Labi. Úhoře jsem vzal, abych společně se svými blízkými ochutnal jejich lahodné masíčka. Připravil jsem je s grácií šéfkuchaře. Až teprve potom na mě dolehl pocit marnosti nad ukončením životů vzácných ryb. Mám se utěšovat, že by stejně skončily rozsekané lopatkami turbín níže položené vodní elektrárny? Nebo že by je dorazili cizopasné hlístice, které parazitují v jejich plynových měchýřích? Nakonec špatné svědomí zaháním myšlenkou, že mi úhoři byli souzeni za odměnu, když jsem rozvážel monté po okolních rybnících.

Každopádně úhořům jsem se rozhodl obětovat už jenom jednu noc. Bylo nutné vyčkat na správné počasí. Konečně nastalo! Přišel čas jako z odborné publikace o úhořích. Zkouším v něm chytat blízko i daleko, ale mými úlovky jsou úhoříci sotva míroví. Zdálo by se, že zůstali v kamenných valech sami a jejich starší druzi se už vydali na cestu k Sargasovému moři.

Než jsem začal psát toto povídání, zdál se mi krásný sen. V němž jsem, společně se svými nejlepšími kamarády, tahal z kamenné navigace jednoho metrového úhoře za druhým. Měli jsme jich plné vezírky a jejich prodejem bychom určitě neskutečně zbohatli. Uložili jsme je do velikého uzavřeného sudu a odvezli ho daleko po proudu - až pod vodní elektrárnu a mimo její smrtonosné turbíny. Tam jsme jednoho po druhém pustili do řeky. Naši úhoři pak plují a plují řekou Labe až do moře. Mořem do oceánu, kde svoji dlouhou pouť zakončí milostnými hrátkami v Sargasovém moři. Sice tam uhynou a jejich potomstvo unášené Golfským proudem zase dosáhne břehů Evropy. Už jen proto bych si tento sen si chtěl zhmotnit.

Text a foto: Vašek Turek