Sibiř – rybářský a lovecký ráj

Vše začalo před lety, když jsem s kamarády opakovaně rybařil na Kamčatce. Při první návštěvě v roce 2003 bylo na Kamčatce 3000 návštěvníků (většinou rybářů, horolezců, geologů a vulkanologů). O rok později, při mé druhé návštěvě, už navštívilo Kamčatku 30 000 lidí. Přibyli turisté, lyžaři, vodáci. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Zatímco lidí geometrickou řadou přibývalo, geometrickou řadou ubývalo důvodů proč sem jezdit. Z okolí vybrakovaných řek posetých nově zbudovanými chatami pro turisty zmizeli medvědi, na místech, kam nevstoupila dříve lidská noha, jsou chodníky… Ne že by divočina zmizela, ale je dál a je podstatně složitější a dražší se do ní dostat. Už tehdy při návratu domů, při letu přes Sibiř, ve mně uzrálo přesvědčení, že Sibiř je to správné místo, kde ještě chvíli opravdová divočina vydrží. Dnes, téměř o 10 let později, pokročila civilizace až sem, ale místní lidé si na příkladu jiných, dříve také neposkvrněných oblastí Ruska, dobře uvědomují, že jejich největším bohatstvím je zdejší nedotknutá příroda a životní styl.

 

Takže se přes mírně rozvleklou předmluvu dostávám k faktům. Na podzim 2011 mi zavolal kamarád Zdeněk, že možná našel vysněné místo v naprosté divočině, kde je čistá řeka, nejsou tam lidi, jenom zvěř a hlavně, že našel průvodce, kteří jsou schopni se o nás postarat. Při vší úctě k dobrodruhům různého typu, není Evropan běžného ražení (zvyklý spát po každodenní sprše v povlečené posteli) schopen bez potřebného zabezpečení přežít desetidenní pobyt v úplné divočině. 

Těžký život na Sibiři

Místo, které Zdeněk vybral, byla řeka Sparta - bezvýznamný přítok Jeniseje. No bezvýznamný... Tato řeka je dlouhá skoro 500 km a svůj význam má hlavně pro lovce. Je to totiž hlavní dopravní tepna v oblasti. Jediným způsobem, jak se dostat do nepřístupné tajgy je použití lodí a v zimě sněžných skútrů při cestě po řece. Ačkoli je oblast absolutně nepřístupná, život zde existuje. Je zde hodně zvěře a její lov je v podstatě hlavní způsob obživy místních lidí. Skoro každý domorodec zde má svůj „učastok“, rozuměj lovecký revír. Celá Sibiř je takto rozparcelována a minimální velikost jednoho revíru je 800 000 hektarů (velikost zhruba jednoho našeho okresu). Pro jednoho člověka. Jenom pro porovnání, když má některý myslivecký spolek u nás více než 1000 hektarů honitbu, tak si myslí kdoví co nemá…. 

Lovci zde v „izbuškách“ tráví celou zimu a loví do pastí kožešinovou zvěř – zdroj jejich obživy. Ti nejschopnější uloví přes zimu až 300 sobolů a za jednu kůži dostanou až 3000 rublů. S tím se na Sibiři vyžít dá, ale není to ale nic jednoduchého. Milionáři z lovců nikdy nebudou. Ve vesnici, kde je 200 lidí, se tímto lovem uživí pouze deset jedinců. Obnáší to samozřejmě spoustu nákladů, času i námahy a hlavně - nikdo ve vsi neživí jen sebe. 

 

Zdánlivě není tak složité stát se lovcem v tajze. V první řadě musí mít lovec psa. Při návštěvě vesnice, kde se neřízeně množí volně pobíhající psi, to není problém. Ačkoli zde neexistuje řízený chov a plemenné knihy, psi jsou si v sibiřských vesnicích všichni podobní. Nekříží se zde doga s jezevčíkem. Tito psi by nepřežili místní zimu. A tak se po vsích potulují lajky, husky a podobná plemena.

V druhé řadě musí mít lovec loď. Loď mu slouží k dopravě benzínu, potravin a materiálů do izbušky před zámrazem řeky. Lodě mají lovci speciální, vyrobené místními starověrci tak, aby s nimi bylo možné proplout peřeje. Jsou dlouhé s malým ponorem, hodně uvezou (až 3 tuny) a k jejich pohonu není třeba silný motor. Byl jsem překvapený, jak přetížený člun s dvacetikoňovým motorem (se čtyřmi chlapy, bagáží a psem na palubě) postupoval svižně proti peřejím.

Cestu ze vsi do revíru lovci absolvují i opakovaně, musí si během léta navozit dostatek zásob, materiálu a potravin, aby přežili tuhou zimu. A zkuste něco zapomenout - představovalo by to 150 km pěšky do vesnice. Třeba i v padesátistupňovém mrazu a ve dvoumetrových závějích, což není právě lákavá představa. Obvykle je lovec v revíru od října do Vánoc. Po dvoutýdenní sváteční přestávce s rodinou se zase vrací zpět a věnuje se lovu až do března.

 

Ve třetí řadě musí mít lovec izbušku. A to nejlépe hned několik. Izbuška je chata v loveckém revíru, kde lovec žije přes zimu. Více jich musí mít proto, že každodenně pořádá okružní výšlap revírem a vybírá z pastí ulovenou zvěř. Vzhledem k rozlehlosti revíru se však nemůže stihnout vrátit na základnu a musí přespat cestou. Obvykle urazí za den na lyžích nebo skútru 10-40 km a jeden okruh revírem mu trvá asi týden. Izbuška je malý srub, který dovedou dva místní chlapi vyrobit za týden, včetně sauny. A to vše pouze motorovou pilou. Shodí strom, pilou z něj nařežou trámy, krovy, desky a bez hřebíku na tzv. „lastovčij chvost“(vlaštovští ocas) sroubí z nařezaného materiálu srub. Ten utěsní mechem a lišejníkem, na střechu dají térpapír, postaví kamna vincky a mají útulný domov. Venku ještě udělají takové drobnosti jako kadibudku (ve které se nesedí, ale stojí, protože přimrznutá prdel v mínus padesáti je neřešitelný problém), psí boudu a baňu. Baňa je místo kde probíhá hygiena. Na kamnech se roztopí sníh a člověk se v podstatě saunuje , vodou se sebe smývá špínu. No špínu, spíše pot z tvrdé práce a dlouhých cest.

 

Tyto izbušky poskytovaly i nám po celou dobu našeho pobytu neobyčejný komfort . Ono i na podzim je zde většinou odporné počasí, prší, bývá zima a usušit se večer v izbušce, lehnout na pryčnu z nehoblovaných fošen, to je neuvěřitelná pohoda proti chrápání v mokrém stanu a vlhkém spacáku. A to se nebavím o ránu. Rozhodně se líp protahuje rozlámané tělo skokem z palandy na prkennou podlahu, než gymnastikou při natahování studených ponožek v mokrém stanu .

No a s tímto základním vybavením přežije lovec v tajze 5 až 6 měsíců, loví zvěř a zajišťuje tak živobytí pro svou rodinu žijící ve vesnici.

 

Cesta na start výpravy

Cesta letadlem do Krasnojarsku probíhala dle světových standardů. Obrovské překvapení nás ale čekalo v Krasnojarsku. Je to sice obyčejné milionové město, ale těch bab a mercedesů! Každý z nás obdivoval něco jiného. Zatímco se Zrzeček trýznil slintáním nad neuvěřitelným množstvím nádherných mladých Rusek, které po celý den korzovaly ulicemi, mě sžíral počet Mercedesů třídy GL, které zde jezdily. Není se čemu divit. Díky prosperujícímu průmyslu a těžbě surovin je zde průměrný plat více jak 1000 dolarů a díky tomu je ve městě úplně vše. Včetně asi pěti druhů českých piv. My jsme však navštívili místní trh, koupili si uzeného lososa, několik různých láhví vodky (to kvůli testu kvality - který druh si vybereme ke konzumaci na vodě) a zmizeli jsme v útrobách hotelového pokoje k degustaci. Druhý den nás čekal vnitrostátní let.

 

Vnitrostátní dvouhodinový let jsme absolvovali moderním vrtulníkem ATR a vše probíhalo hladce. Jen při pohledu z letadla jsme si začali naplno uvědomovat rozlehlost tajgy. Po přistání ve třítisícovém městečku Kamenná Zemljanka teprve začalo dobrodružství. Po vystoupení z letadla byla všechna bagáž naházena na gruzavik a zmizela někde v dáli. My jsme šli za těmi deseti spolucestujícími, kteří se nám cestou do odbavovací haly ztratili. Ona totiž žádná příletová hala ani neexistuje a lidé se roztrousili různými zkratkami mezi břízkami do vesnice. My jenom tušili, kterým směrem jel náš gruzavik. Před přízemní dřevěničkou poblíž startovací dráhy nás však oslovil vousatý mužik. Pravil, že pro nás přijel a kde prý máme bagáž? Pokrčili jsme rameny a pro něj to byl povel ke startu na nedaleké obratiště aut, kde stál nestřežený gruzavik s naší bagáží. Naštěstí neporušenou a kompletní. Po seznámení s Michailem Tarkovskym jsme přeložili věci do dodávky a vyjeli do přístavu. Cestou jsme se stavili na nákup vodky. V malém dřevěném supermarketu nám neznámého řetězce bylo vše. Mandarinky, hroznové víno, paštiky Hamé, asi 30 druhů vodky, Tokajské víno, prostě vše... Pečlivě jsme spočítali počet dnů pobytu, vynásobili je počtem osob, něco málo navíc, kdyby bylo potřeba posunout práh bolestivosti a už jsme pelášili do přístavu na břehu Jeniseje. 

Přístav vypadal tak, že asi kilometr po jeho břehu byly rozesety typické plechové necky. Jenom jedna loď byla nová, zaplachtovaná, s turbínou americké výroby jaké znám z Fraseru. Modlil jsem se ať je to ta naše. Byla! Naložili jsme bagáž, otevřeli vodku na přivítání, nakopli třílitrový benzíňák a nic…. Loď přes ukrutný řev nechtěla do skluzu. Různým přesouváním nákladu a pozic se nic nezměnilo a Michail naznal, že jsme přetíženi. Zanadával něco na značku Made in USA a začal situaci řešit. Se slovy „vsjo normalno“ nakrájel soleného syrového jesetera a mobilem zavolal Viktora Stěpaniče, aby vytáhl loďku a pomohl s naším transportem do více než 100 kilometrů vzdálené vesnice. Asi po 2 hodinách, 30 telefonech, litru vodky a se stálým ujišťováním, že „vsjo normalno“, se dostavil Stěpanič. Rozložili jsme náklad tím, že Zrzeček přestoupil do plechových necek ke Stěpaničovi. Až později jsme zjistili, jak to byl geniální tah. Nikdo jiný by totiž tu cestu nepřežil. Nejenže téměř celou cestu (6 hodin) pršelo, ale Stěpanič se vybarvil jako náruživý pijan. Na přivítání „druzjej z Čechie“ vzal 2 litry vodky, kterou cestou se Zrzečkem vypili… No jestli si ale myslíte, že zůstat v rychlé lodi bylo nějaké terno, mýlíte se. Po vyzkoušení, že loď jde do skluzu, jsme popili „poněmnožku“ vodky na přivítání Stěpaniče. 

 

Lodní motor zaburácel a my jsme vmžiku docílili šedesátikilometrové rychlosti. Naše radost však netrvala dlouho. Během minuty jsme zase stáli. Říkám: „Čto slučilos?“ Odpověd: „Vsjo v parjadke, nužno poněmnožku vodky popiť - za charošuju darogu“. Během toho nás dojel Stěpanič. Pár zdvořilostních a pochvalných frází, že „vsjo normalno“ a další flaška byla v čudu. Pak už jsme se rozjeli. Po docílení přepravní rychlosti opět brzda. Čto slučilos? Nužno druga pozdravljať! Poblíž nás na voru z prken seděl mužik u samovaru a druhý ho plechovýma neckami postrkoval po Jeniseji. Přeprava řeziva do 120 kilometrů vzdáleného místa… Pochopili jsme, že je třeba druha trošičku povzbudit před dvoudenní cestou. Pak už to šlo ale hladce. Sice ještě asi 4 zastávky se Stěpaničem, zda „vsjo v parjadke?“ A už jsem se nějak ztratil. A to dost snesu!! Až později jsem pochopil, že to v podstatě byla součást plánu. 

Rychle jsme se tak sžili s prostředím. Ono jet absolutní tmou, bez světel 150 kilometrů po řece, kde jediný orientační bod je „dva prsty od polárky“, to střízlivý člověk nezvládne. Tehdy poprvé jsem si uvědomil, co to je „osobennost nacionalnoj rybalky“. Naše počty a plán konzumace vodky získal značné trhliny, přesněji řečeno – úplně vzal za své…

 

Vyrážíme na pozici

První ryby, které jsme na Sibiři potkali, byly vlastně ryby k jídlu. Při čekání na Viktora Stěpaniče uprostřed Jeniseje vytáhl Michail odněkud z lodi nevábnou mastnou krabici a z ní nevábný obsah zabalený v natrhaném prostěradle. Rozbalil odpornou žluto-hnědou hmotu, nasekal ji loveckým nožem na kus kartonu a vybídl nás ke konzumaci. Pod vlivem vodky a nepřekonatelné touhy po dobrodružství jsem ochutnal a světe div se: šlo o syrového nasoleného jesetera a byl skvělý! Ostatní nenašli odvahu, jejich netrénované žaludky bojovaly už s vodkou… Rovněž Stěpanič se rozhodl uctít hosty a cestou po Jeniseji se Zrzečkem kromě čtyř flašek vodky snědli mísu tugunů – syrových, pouze solí konzervovaných rybek. A to Zrzeček ryby nejí – jako bývalý správce rybí líhně považuje ryby skoro za své děti a prý není kanibal. To totiž netušil, že se jím stejně stane. Celých 10 dní, jsme téměř nic jiného než ryby v různých úpravách nejedli….. 

Po příjezdu do vesničky Sparta, kde nás přivítali ostatní průvodci naší expedice Anatolij a Nikolaj, se strhl radostný uvítací ceremoniál. Každý se s každým vítal sklenicí vodky, všichni jsme se objímali. My tedy hlavně radostí, že snad to nejhorší - cestu tmou po Jeniseji - už máme za sebou. Téměř do rána jsme rozebírali politickou situaci, diskutovali jestli jsou krásnější rusky nebo češky, vzájemně si připíjeli na to či ono. Zkrátka, jak by napsal Zdeněk Edelmann: "Do rána jsme vázali mušky". 

 

Komfortní posilující spánek v domku Michaila ukončil ranní budíček Nikoly, že Viktor Stěpanič už jede zpět domů. Měl před sebou dlouhou šestihodinovou cestu za svou zlou ženou, která má pramalé pochopení pro jeho výlety s programem na utužování přátelských vztahů mezi národy. Nu, što sdělať? Je nutné se rozloučit. „Já nikam nejdu“, znělo z různých spacáků uvnitř domku. „Běž tam ty, ty jediný snad neumřeš“. Nu což, jako doayen výpravy jsem vzal povinnost rozlučky s nově nabytým kamarádem na sebe. Tak nějak jsem tušil, co obnáší rozlučkový ceremoniál a chystal jsem se s ním vydupat. Vzal jsem naše malé panáčky, půl litru vodky a šel se rozloučit na břeh Jeniseje se Stěpaničem. Po vypití malých štamprlí a po nezbytném projevu na rozloučenou, řekl Stěpanič: „Teď rozlučka po našem!“ Odsunul mé panáčky, vytáhl své hořčičáky a spustil proslov. Ten trval tak dlouho, až v nás zmizel i jeho litr vodky. Řádně rozloučen a zocelen jsem usedl na břeh řeky a bylo mi úplně jedno, co se bude dít a kudy plyne čas. Čas i prostor začaly dostávat tak trochu jiný rozměr... 

Zanedlouho mne však z letargie probral nebývalý ruch. To přijeli mužici gruzaviky, které by u nás nemohly snad ani na vrakoviště a začali navážet věci na naši výpravu. Dvě lodě se začaly postupně plnit zbožím. Už bylo naneseno téměř vše, chybělo jediné - sehnat kamarády a doplnit vodku! To naštěstí nebyl problém. Ve vesničce, kde žije 200 lidí, jsou čtyři obchody, ve kterých je vše. Od tyčinek Mars, přes mandarinky, po vložky Allways.

 

Konečně na vodu

 

Obvyklým ceremoniálem jsme se rozloučili s obyvateli vesničky a vyrazili v osmi lidech a s jedním psem na Jenisej. Hned za vesnicí se do sibiřského veletoku vlévá na ruské poměry malý přítok, řeka Sparta. Tento téměř bezvýznamný přítok je 300 metrů široký, skoro 500 km dlouhý a odvodňuje území velké jak půlka naší republiky. Vpluli jsme do něj. Hned po 100 metrech však stojíme. „Čtos lučilos?“ „Nužno dědušku Spartu pazdravljať za charošuju rybalku“. No, co se dá dělat? Pozdravili jsme půllitrem vodky a zase naskákali do loděk. Čekal nás celodenní přesun loděmi 70 km proti proudu. 

 

Po hodině plavby připlouváme k první peřeji. Ze břehu na nás mávají tři mužici. V domnění, že jde o záchranu jejich života, přirážíme ke břehu a ptáme se Míši: „Čto slučilos?“ „Nužno druga pardravljať !“ Po vroucím přivítání a předložení neuvěřitelných dobrot, jako jsou různé rolády, domácí uzeniny a zelenina na „zakusku“se u plamenných projevů dozvídáme, že náš průvodce Michail je z rodiny spisovatelů a filmařů, sám je největším současným prozaikem Sibiře. Původně vystudovaný biolog, pracoval na nedaleké stanici Mir jako správce národního parku. Zde se seznámil s Toljou a oba se rozhodli zůstat na Sibiři natrvalo. Nikolaj byl z Kurska a jeho zaměstnání je, že jezdí s turisty po celém Rusku jako průvodce. Naproti stojící admirál jenisejské flotily je zase apoštolem kultury po tomto velikém toku. Loni přivezl do vesničky soubor balalajkistů, aby vesnička kulturně nestrádala. Zkrátka: dvacet minut, 6 projevů, dva litry vodky a můžeme vyrazit dál. Vpadli jsme s Tomášem do lodě a tehdy v nás uzrálo zásadní odhalení a rozhodnutí - nemá smysl se čemukoli bránit, co se má stát se stane a všechno je tak, jak má být. Těmito pravidly jsme se pak řídili po celý zbytek fantastické rybářské výpravy. 

Po šesti hodinách plavby v chladu a dešti jsme přistáli u břehu. „Zdes budět lager!“ vyřkne Tolja a Nikolaj hned staví stany. Nataša chystá večeři a Míša nás žene na ryby. Probouzím se ze třetí opice tohoto dne, vytahuju vercajk a jdu na ryby. Vyhlídl jsem si peřej kilometr proti proudu. Chtěl jsem se hlavně projít a vystřízlivět. Než však dojdu pod peřej, slyším volání: „Mám tajmena!“ To volá Jirka. Dvě minuty po něm slyším: „Ty vole, já taky!“ To kontruje překvapeně Tomáš. 

Zrzeček Zdéňa šel dolů po toku, takže nevím co chytil, ale u večeře říká, že stál v jednom místě a chytil množství malých lipanů a dva lenoky. Všichni chytali na trojky rotačky. 

 

Já však ten den nechytil nic. Třetím hodem jsem zlomil nový cestovní pětidílný prut a s přesvědčením, že se mi už asi dařit nebude, jsem se rozhodl, že se radši z té opice pořádně vyspím. 

Začal jsem si chystat spaní. Vlezu do svého stanu, roztáhnu samonafukovací karimatku, spacák Rakoncaj s komfortem mínus 20 a nic: karimatka se nenafukuje. Následoval krátký souboj se vzpurnou karimatkou uvnitř stanu. Vyhrála karimatka. Nenafoukla se. Je píchlá. 

Vzpomněl jsem si na rozhodnutí z lodi: nemá smysl se čemukoli bránit, co se má stát se stane a všechno je tak, jak má být. Vrazil jsem do sebe čtyři vodky, hodil si pod sebe mikinu a ulehl k posilujícímu spánku v říčním korytě. Kamení dělalo kvalitní masáž zad zadarmo, mikina v mínus dvou pěkně hřála pod zády...

Ráno z mého stanu vylezla skoro mrtvola. Nemohl jsem se narovnat, byla zima jak v psírně a všechno vlhké, protože půl noci pršelo. Čaj, vajíčka a stakan vodky mě dokonale zahřály a zase jsem si uvědomil, že všechno je tak, jak má být…. 

 

(Pokračování příště)

Text: Jiří Nauš, fota: autor a přátelé