Je dusný srpnový večer a já se po příchodu ze zaměstnání připravuji na stavbu domku. Doufám, že opět trochu přiblížím termín, kdy se přestěhujeme do „svého“. Ještě sbalit jídlo a můžu vyrazit. Plány mi však zcela zhatí kamarád svým telefonátem: „Vyraž na sumce! Na Labi jdou na vláčku jak praštění!“ V ten okamžik letí montérky zpět do skříně a zednické nářadí vystřídá v kufru auta sumcovo-přívlačové vybavení. Nečekám na nic, nasedám a rychle k vodě!

Po půlhodince dorážím na oblíbené místo. Navlékám si vestu a na hlavu nasazuji oblíbený kožený klobouk. Tak, ještě hodit přes rameno foťák - „co kdyby něco“ a fofrem k vodě. Je právě 20.30. Hned na svou „charismičku“ s 0,25 Fire line navazuji 14 cm dvoudílný wobbler. Po předchozích zkušenostech jsem na něm vyměnil původní kroužky za vysokopevnostní a vyzbrojil je poctivými kovanými trojháky. Jde o zbrusu nové trojháky ještě s původními protihroty, ale protože jdu na sumce, tak si říkám, že je zbytečné protihroty zamačkávat. Ó, jak jsem se mýlil! 

Chvíli prohazuji vodu, ale zatím se nic neděje. Až po chvíli, kousek ode mě, něco většího zaloví. Podle způsobu to mohl být bolen. Ihned tam posílám wobbler. Sotva dvakrát otočím kličkou a bum! Rána jako z děla! Prut se na svou pevnost celkem slušně ohne. Zatím netuším, co že se to na nástrahu pověsilo za raubíře. Ztuha přitahuji rybu k sobě. Světe div se, je to obrovský tloušť. Možná můj životní! Odhadem kolem 60 cm. Ještě ho nechávám vyzuřit ve vodě, aby se uklidnil.

Pozor na prsty!

číhající nebezpečí

 

Konečně se zdá být dostatečně vysílený, a tak jej opatrně zvedám z vody. Sakra! Tloušť začne protestovat a vyklouzne mi z ruky. Aúúú! Jeden z hrotů mi nemilosrdně prošívá poslední článek ukazováku pravé ruky. Aby toho nebylo málo, tloušť padá zpět do vody, ale je pevně připoután jedním trojhákem za tlamu a druhý visí v mém prstu. Okamžitě odhazuji prut.  

To byste nevěřili, co dokáže taková dobře dvoukilová ryba, když zjistí, že je zpátky ve vodě. Okamžitě ožívá a snaží se od břehu odjet. S tím však nesouhlasím já a ani můj prst. Pokouším se tlouště dostat zpět přitažením postižené ruky. Při každém pohybu ryby cítím neskutečnou bolest. Trojhák se do rány prodírá dál a hlouběji. Po chvilce a neskutečném klení rybu znovu dostávám na břeh. Sláva! První bolestná fáze je za mnou, ovšem ty horší mě ještě čekají. Pokleknu vedle ryby a snažím se jí z tlamy vypáčit co nejrychleji zaťatý trojhák. Nedaří se. Tloušť má ještě dost sil a začíná se mrskat. Znovu zažívám neskutečná muka. Zkouším tedy jinou strategii - volnou rukou tlouště hladím a domlouvám mu, aby se uklidnil. Prosím, ať je v klidu, že ho jen vyháknu a pustím. První dva pokusy zklidnění nevyjdou, jakmile rybu pustím, okamžitě ožije a začne metat kozelce. Až při třetím pokusu zůstává tloušť na chvíli v klidu. Využiji toho a rychle sahám do vesty pro kombinačky. Hurá! Jsem relativně volný. Tlouště levačkou postrčím do vody. Na foťák si v té chvíli ani nevzpomenu. Nato prostě nemám čas ani náladu. Není mi zrovna do zpěvu. Pohled na zaseklý trojhák je morbidní – celý oblouček je až po středový spoj hluboko v prstu. Co s tím? Nejprve nabírám do klobouku vodu a polévám si obličej. Následuje pokus sejmout trojhák z kroužku. Už dost těžké bylo vůbec trojhák na něj při výměně navléci. Stáhnout ho je nevyřešitelný problém. Zkouším tedy kleštěmi kovaný trojhák přestříhnout. Záhy mi dochází, že tudy cesta také nepovede. Co dál? Hledám po kapsách telefon, ale jak se mi občas stává, zůstal ležet asi doma. Existuje jediné řešení. Odjezd domů autem s prstem ozdobeným sumčím wobblerem. Odstřihnu šňůru, omotám prst a hlavně druhý trojhák toaletním papírem. Je to zábrana, abych cestou neměl o starost víc. Opatrně sundávám vestu a vše skládám do auta. Jsem u vody rovnou hodinu a zase nasedám do auta a vydávám se zpět domů. 

Několikrát cestou zastavím, abych ruce trochu ulevil. Ve 23.00 hod. dorazím před barák. Doma mě čeká srdečné uvítání: “Tak co, kde ho máš?“ Dobrá nálada ze všech spadne v okamžiku, kdy spatří zakrvácenou ruku. Někteří členové rodiny opouštějí scénu s bledými tvářemi. Mé první kroky vedou do sklepa pro fortelnější nářadí. Je na mě prý zajímavý pohled, když na stůl skládám kombinačky, skalpel, štípačky a další nářadí. Základní úkol je jasný - musím sundat trojhák z nástrahy. Bohužel i přes několik pokusů se mi to nedaří. Proto přistupuji k razantnímu řešení! Poslední centimetr wobbleru rozdrtím kleštěmi. Jeho středový drát se mi již daří štípačkami přestříhnout. Mám neskutečnou radost alespoň z tohoto drobného vítězství. Jsem smířen s tím, že má cesta stejně povede na chirurgii a bylo by mi trapné tam přijít i s nástrahou. Manželka už mé zranění rozdýchala a hurá do nemocnice. 

asi takhle nějak to vypadalo

Do čekárny chirurgie přichází sestřička a hned, když mě spatří, radostně vykřikne: „Jé, další šikovný rybář.“ Nějak podobně poté reaguje i doktorka. S úsměvem dodává, že se nemám bát, že háček bude hned venku. Končím na malém sále, kde do prstu dostanu injekci na umrtvení, a protože dávka nestačí, tak následuje další. „Koukám, že se vám to povedlo. Takhle hluboko to už dlouho nikdo neměl. Jen to trošku naříznu, propíchnu ven hrot, a pak háček ustřihneme,“ říká lékařka. Podotýkám, že to nepůjde tak lehce, ale dostává se mi odpovědi, že tohle už dělala několikrát a bylo to v pohodě. Nebylo! Po naříznutí prstu a pokusu ustřihnout konec háčku lékařka odhazuje kleště a s nešťastným výrazem ve tváři se mě dotazuje, co to mám za divné háčky. 

„Ty jsou na sumce, paní doktorko, poctivě kovaný...“ Lékařka otáčí oči v sloup a k mému úžasu posílá sestřičku pro údržbáře, aby jí přinesli kloudné kleště. Po chvilce do ordinace přichází kamarád rybář a začíná se hlasitě smát. V ruce drží kombinačky, ale při pohledu na trojhák v prstu dodává, že tohle je tak na pákovky. Pak pokrčí rameny a odchází pryč. Lékařka mi pak s nešťastným výrazem sdělí, že bude muset rozříznout celý čánek prstu, zda mi to nevadí. „Co mám dělat, paní doktorko? Přeci nepojedu domů zpátky s tímhle dárkem,“ odpovím. Po chvilce práce mi vítězoslavně předává trojhák na památku. S díky odmítám...

Musíte uznat, že jsem prožil nádherný večer. Byl plný zážitků a dojmů, snad jen, kdyby se netýkal přímo mě a nebyl tak bolestivý. A co z toho plyne? Lov bez protihrotů není jen pouhou snahou o zlepšení zacházení s rybami, ale zároveň velice dobrou prevencí před několika hodinami „skutečně adrenalinového zážitku“. Zamyslete se nad tím pokaždé, když budete navazovat háček s protihrotem.

S pozdravem Petrův Zdar - Tomáš Tichý.

Ilustrační foto: Milan Rozsypal, redakce