Děda žil postaru s babičkou, sice na pohled ještě štramandou, sice již dávno bez erotických potřeb, které nahradily problémy s kyčlemi a revmatismem, ale s chutí vařit.
Děda se snažil vymyslet pro sebe trochu pobavení a radosti. A protože ve dvou se radost násobí, pověděl to kamarádovi Háčkovi, který se v baráčku naproti přes ulici nudil v parném létě určitě stejně. Tímto sdělením se stalo to, že se jeho množství nudy, které se tangenciálně blížilo nekonečnu, rozdělilo napůl. Návrh dědy Splávka spočíval v tom, že provětrají ještě dnes v konětopském písníku zvaném Černá tůň svoje „zánovní“ rybářské náčiní. Pro pobavení smyslů si usmysleli, že budou chytat ryby jako dnes, ale starým nářadím.

Černá tůň je trochu tajemná pískovna, je notně hluboká a často ponořená do hustého ranního oparu nebo mlhy, neboť po těžbě kopaného písku je hladina utopena o čtrnáct metrů oproti normálnímu terénu. Prý se tam za mlhy utopil i družstevní traktor, když si lajdácký jezevec nevšiml sugestivní pravotočivé zatáčky doleva, ale to je asi jen pomluva, to bylo ještě za vlády Komančů. Rostly tam ale voďanka žabí, žebratka bahenní, skřípenec jezerní, šejdračka a řečanka a ty s ním mohly něco pozitivního udělat. Třeba zamaskovat traktor po eskapádě nějakého opilého jezevce. Mohli to potom nazvat Traktortopy, když Konětopy přestaly být aktuální. Ale to je jen pověst. A tak to zůstaly Konětopy. Naštěstí.

Je nejvyšší čas jít na ryby na Černou tůň. A ovšem vyprubovat to již historické nádobíčko, které má datum výroby skoro v půlce půlky druhé půlky minulého století. Prostě změna! Dva pruty z plného laminátu značky TOKOZ s datem narození 1964 a 1965, navijáky NORIS SHAKESPEARE rok 1966, čtyři mosazné zásuvné držáky na pruty a jako signalizátor záběru proužky papírků z novin, které děda mínil zatížit kamínky. Jen vlasce, háčky a noviny použili nové. Ty se svojí jemností, ale zároveň i pevností zřetelně přiklonily na stranu bezpečnosti úlovku ryb. Za nástrahu posloužil rohlík, také čerstvý.

Splávek to považoval za dokonalý protiklad všem těm automatickým indikátorům záběrů, boilím, feederovým prutům a navijákům s bojovými brzdami nebo s baitrunnerem. Nic proti nim, některé vyjmenované vymoženosti děda Splávek i děda Háček, kterého Splávek zasvětil do tajů nyní moderního retra, s radostí používali. Dnešní lov se ale rozhodli oba dědové věnovat nostalgické vzpomínce na vercajk z dob před jejich vojnou a tedy počátků jejich rybaření, kdy si už sami vydělávali. Splávek půjčil Háčkovi jeden ze dvou starožitných prutů.

Pravda, museli dávat pozor, aby se jim vlasec nedostal pod cívku, ale stačilo protáhnout dírkami v boku cívky bavlnku a silon tam nepropadal. Jinak si staří šedí vlci rybolov s historickými rekvizitami užívali blaze ke své všeobecné spokojenosti. Na plných laminátech nebyl znát zub času vůbec a sloužily, k plezíru z historického rybolovu, výborně. Navijáky, kromě zmíněných potíží s vlascem, šlapaly jako hodinky. Každý si sestavil jednoduchou udici s průběžným olůvkem a ventilkovou gumičkou, háček veteráni uvázali asi metr od gumičky, napíchli s gustem odborníka špičku rohlíku a šup na hladinu rybníka. Samozřejmě nezapomenuli namazat špekem kousek silonu u háčku, aby lépe plaval. Vlasec mezi očky mistři svého oboru povytáhli do trávy na zem a protáhli přehnutým papírkem, který zatížili malým kamínkem a hotovo.

 

Hodinu a půl dědoušové jenom přehazovali udici a pořád nic, ale pak se začala dělat kolem jejich rohlíků kola, bylo slyšet mlasknutí a kapr vsrknul jednu z nastražených špiček. Papírek se vysmekl z pod kamínku, skončil na prutu a v tu chvíli Splávek razantně, ale s citem zasekl. A už byl kapr na háčku. Po chvilce škádlení a přetahování byl i v podběráku a měl pěkných 51 cm. Macatý naháč byl na břehu a šup s ním do pytle, pardón, do vezírku a rychle do vody. Za chvilku měl i Háček 49 cm lysce a bylo vymalováno.

 

Měli radost, že bude dobrá večeře, dál nechytali a rychle balili cajk. Bleskově vykuchali kapry, škrábat nemuseli, proto jsou lysci i naháči oblíbenější než šupináči.
Kapr grilovaný v troubě na česneku s bílou opečenou vekou a skleničkou veltlínu, panečku, to byla delikatesa. Zatímco vařila či lépe řečeno grilovala dcera Splávková, matka Splávková pila s chlapy veltlín, protože ji ten den bolely klouby a raději poseděla. Ráno udělá odpočinutá matka Splávková z jiker, mlíčí, vnitřností, hlav a páteře rybí polévku, ta stoprocentně vyléčí potíže spojené s delší a větší konzumací veltlínu. Aby ráno po snídani byli v klidu a seděli doma, když večer chytli vinný splávek.

Ještě ten večer každý doma z tajných skrýší, jako například z komory a půdy nebo z úložného prostoru postele, vynesl na světlo ještě starší nářadí. Splávek objevil navijáky Stabil IV a TAP s křížovým návinem a k tomu vytáhl Háček ze své půdy třídílné bambusové pruty délky 450 cm vybavené ocelovými očky s achátovými vložkami. S těmito pruty a již zmíněnými navijáky to teprve bude ta pravá retro rybařina. S tímto vercajkem bude mít retro zítra pokračování.

 

Toto byla již náročnější akce. Stabil IV pracoval tak, jak byl sestrojen, respektive konstruován. Není divu, že fungoval jako hodinky, když ho Splávek opatroval a promazával každý rok. U navijáku TAP dědové ocenili křížové navíjení silonu, které jim umožňovalo dlouhé hody poměrně lehkou udicí. TAP dal děda Háček na třídílný bambusový prut z roku 1964. S bambusy to ze začátku pomalu ani neuměli. Větší váha, tvarová paměť a menší pružnost prutu i roztomilá neohrabanost Stabilu IV, zejména brzdění, překlápění řadiče i chod převodu, už nebyly úplně příjemné, zvykli si na lepší cajk. Ale jako vzpomínka na staré časy to bylo v pohodě.
Opět zlobil silon s chutí se vrhající pod cívku, proto ji zase opatřili po obvodu bavlnkou. Konstrukční dírky na odlehčení cívky se k tomu přímo nabízely. Potom si dal silon říci a již pod cívku tolik nelezl. Fígl starých rybářů mazáků. Dnešní rybáři už dávno nevědí, co to bylo za trápení s navijáky, jak se na nich dělaly fousy a jak se holily nožem. A kolik vážila vidlička z mosazi?


Tentokrát zasedli v Mlékojedech u rybníka od nepaměti zvaného Puškvorcová louže, protože se kolem vody mimořádně dařilo puškvorci. Tady se borcům pod vysokými topoly, bachratými olšemi a rozsochatými javory vynořila v hlavách myšlenka rybářských závodů pouze s nářadím limitovaným rokem výroby 1970 a starším, něco na způsob automobilových veteránů. Navijáky PROUD, REEX, ROEN a SHARK nebo prehistorický HUDSON v ostré akci by skutečně stály za zamyšlení a následnou realizaci takového projektu.
Tentokrát veteráni ulovili ráno na Puškvorcově louži v Mlékojedech další kapry, byla to ale droboť, až posléze Háček zasekl lysce 47 cm, takže s bžundou by domů nešli. Jen Splávek brblal, že TAP mu byl prdlačku platný i s křížovým navíjením. Tak to předělal na plný laminát se Stabilem IV na plavanou. A za chvíli mu zajel splávek pod hladinu a děda zasekl úhoře 62 cm.

 

A tak znovu byl dobrý oběd, pečený kapr s úhořem a bramborami. U skvělého obědu, který vařila babi Splávková, protože mladá byla tentokrát v práci, ukončili mazáci „historické rozjímání“.
Obědvali venku u dřevěného stolu pod oskeruší, což je jeřáb dovezený z Moravy před hodnými lety a za tu dobu vyrostl do rozsochatého stromu, byv sám a maje dost místa i světla. Háček je už deset let vdovec a Splávkovi mu nahrazovali rodinu. Háček se odvděčoval rybami, ovocem a bráchou. Jeho bratr se totiž už za vojančení oženil do Perné. No a odtud mu vozil víno. Proto ten veltlín, když rozvážel zboží po republice. Někdy přivezl i něco ostřejšího, třeba říznou 56% slivovici anebo lahodně nasládlou, ale o to zrádnější oskerušovici. A to se potom silná rybí polévka hodila druhý den tuplovaně, zvláště když byla s čerstvou petrželkou.

Jestli bude v dohledném budoucnu Memoriál starého vercajku a věčně mladých rybářů s širokou účastí veřejnosti nebo to nazvou nějak jinak, to se ještě neví, o tom se rozhodne v brzké době u postřižinského piva v hospodě U štiky a okouna při bilaterálních rozhovorech. Cenou za vítězství v Memoriálu může být rybí oběd. Také přizvou kamaráda z nedalekých Odřepsů, aby byla větší bžunda. „Když vidíš kamaráda Mihuli, ihned nalej grog do papuly,“ říkal U štiky a okouna kdysi Mihule. Jo, chodit na ryby není sice žádná sranda, ale legrace tam je. I příjemný a zdravý životní styl to může být. Zkuste si starý vercajk také Vy! Vypadá to sice jako pohádka, ale můžete ji zkusit realizovat. Plné skříně máte všichni!!!

 

Text:  Jiří Ondráček - Inženýr

Foto:  autor a Osprey