Když si představíte, co tak mohou ryby v řece žrát, zjistíte, že o kus žvance je tam docela nouze. Proto si část rybích druhů zařadila do jídelníčku i vodní rostlinstvo, i když to s jeho stravitelností a výživnou hodnotou není žádná sláva. U nás nemáme rybu, která by se specializovala na hrubou vodní vegetaci nebo naopak na jemný rostlinný plankton (proto rybníkáři tak ochotně dovezli amura a tolstolobika). Ale máme tu několik druhů, které jsou spíš všežravé s tím, že rostlinná složka tvoří v jejich potravní základně významný podíl.

 

Známým milovníkem zeleného je ostroretka, která během vegetační sezóny pilně oškrabuje řasové nárosty z kamenů, jemnolisté rostlinstvo v zarostlých tůních dokáže oždibovat perlín a kromě nich si vegetariánskou stravu dopřeje vícero druhů, mezi nimiž je třeba na prvních dvou místech jmenovat plotici a tlouště. Obě tyhle ryby jsou potravní oportunisté, což znamená asi tolik, že žerou prostě to, co zrovna je (mimochodem, také jsem potravní oportunista).



V letním období, kdy se ryby po stovkách hromadí v prokysličené vodě podjezí, dochází k situaci, že o „lepší žrádlo“ je v těchto přerybněných oblastech nouze a tak mnohé ryby s celkem slušnou ochotou konzumují řasové nárosty i svazečky řas uvolněných z jezového tělesa. Plotice a tloušti tak činí ochotně a bez mrknutí oka (ono jim to mrkání ani moc nejde), ale i některé další druhy si tu a tam dají říct. A tak můžete občas chytit i cejnka, cejna nebo parmu a pokud vytáhnou do podjezí, zaberou na vlající cár „zeleniny“ i amur nebo tolstolobik.
Z pohledu rybáře je důležité, že ryby jsou na řasy zvyklé a není třeba jimi vnadit, stačí je strávníkům jen dostatečně důvěryhodně předložit. Snad jediným problémem je, že ubývá  takových těch klasických starých jezů, u nichž můžete chodit po jezovém tělese nebo brodit v podjezí. Takový jez je hotový poklad. Většina z nich je pěkně obrostlá hned několika druhy řas a pokud se po nich někdo tu a tam projde, tak aniž o tom ví, vnadí jako o život. Železobetonová monstra se sklápěcími poli, přizdobená vodními elektrárnami nebo plavebními komorami a korunovaná stometrovým zákazem lovu kolem vší té nádhery jsou z pohledu „řasolovce“ úplně na pendrek.

Takový ideální jez pro "řasolovení" vypadá nějak takto:



První řasy začnou na tělese jezu, vydrhnutém ledovými krami z jarního tání, rašit už koncem března. Někdy v dubnu sem dorazí první ryby migrující vzhůru proti proudu v očekávání výtěru. Už v této době jsou řasy jako nástraha plně funkční, i když máte co dělat, abyste nějaké použitelné našli. Potravy je po jaru málo a ryby si nemohou vybírat. Někdy je tou dobou skutečně těžší sehnat vhodný chomáček řas než se pak dočkat záběru. Ale s přibývajícími slunečními paprsky začne vegetace bujet a kromě luk na stráních a stromů nad řekou se zazelená i kamení nebo beton jezu.

 

Od té doby se z řas stává regulérní potravní zdroj a tím pádem na ně můžete chytat od jara přes celé léto až do doby, kdy se podjezí vyrybní a ryby odtáhnou do hlubší pomalejší vody, aby tu přečkaly zimu. Nemám ve svém okolí jezy, pod nimiž jsou takové jámy a tůně, aby ryby trávily zimu přímo tam. Vyrybnění proudů a podjezí je proto u nás v podstatě každosezónní jev, který ukončí většinu typicky letních rybářských aktivit včetně lovu na řasy. Poslední záběry jsem na ně míval někdy během října, ale už jich bylo málo. Zato se občas chytil opravdu pěkný tloušť.
Ideální pro lov na řasy je ale samozřejmě doba, kdy je jez plně obrostlý a podjezí nabité rybami. V závislosti na počasí je to od května do července a někdy i v srpnu nebo začátkem září.



Už jsem někde naťuknul, že řas je víc druhů. Přestože mám jisté biologické vzdělání, nejsem schopen je pojmenovat a k tomu, abych na ně lovil, to ani nepotřebuju. Ryby samozřejmě konzumují to, co jim z jezu padá, takže velmi pravděpodobně byste je ulovili na většinu řas, které tu rostou. Některé jsou hrubé, mají lístky a připomínají mech, jiné jsou dlouze vláknité, další tvoří spíš jen jakési povlaky.

Různé druhy řas rostoucí na jednom jezu

 

Viděl jsem, že někteří rybáři preferují hrubé mechovité řasy a dovedně je obtáčejí kolem háčku, aby jim na něm držely. Já zase udělal nejlepší zkušenosti s temně zelenými bochánky, z nichž lze utrhávat kousky a velmi komfortně je napichovat.

Ta tmavě zelená věc, to je ono

 

Řekl bych ale, že všechny ty rozdíly jsou možná dané jen tím, že každý jez je obrostlý jinak (zejména na různých řekách) a ryby preferují to, na co jsou zvyklé. Proto je jako u všeho v rybařině třeba zkoušet a najít si svou vlastní cestu.



Zajímavou záležitostí je velikost sousta, které rybám nabídneme. Tady je důležité, zda budeme usilovat o tlouště, kteří zhltnou i velký balík „zeleniny“ anebo o plotice, které u příliš velkého sousta tahají za vlající konečky, trhají z nich kousky a vyrábějí plané nesekatelné záběry. Co je pod jezem momentálně k dispozici, to člověk nikdy předem neví, ale doporučuji začít velkým balíkem a propátrat s ním rýhy ve dně nebo okraje proudů, kde by mohla stát velká ryba. Na řasy zabere i největší tloušť a když píšu největší, myslím tím opravdu největí – tedy i 70+. Vím o několika takto chycených.
Pokud velká ryba nepřijde, určitě zjistíte, že vám nástrahu tu a tam drapne plotice a uškubne si z ní svůj díl. Pak se vyplatí zmenšit sousto tak, aby milá ploťka neměla co škubat a brala to pěkně komplet.



Nejvíc záběrů dostanete přímo v podjezí, ale pokud je pod jezem mělčí proudný úsek, vyplatí se prochytat i ten až do vzdálenosti několika desítek metrů. Pokud mi někdy vzal na řasy amur, nebylo to ve vířící pěně pod šlajsnou, ale právě v té klidnější rozlité pláni.

Všimněte si, že jsem zatím nic nenapsal o technice, kterou je třeba lovit. Důvod je jednoduchý – to záleží na rybáři. Naprostá většina řasolovců loví na plavanou. Ale zkuste si někdy lovit jen tak na cit nebo snopeček řas zatížený menším brokem vést aktivně ve stylu UL přívlače. A jeden známý, který pod jezem muškařil, dokonce jednou zjistil, že nejvíc záběrů má na nymfu, na kterou se nabalil chomáček řas – a tak si je obalil všechny a dal místním ploticím a tloušťům co proto. Muškařští puristé by asi takovýmto jednáním byli pobouřeni, ale změna je život a berte to prostě tak, že není nutné za každou cenu koupat v pěně pod jezem špunt s anténkou. Ostatní způsoby vám sice sotva přinesou víc úlovků, ale zato možná větší porci zážitků a tím pádem stojí za to je občas vyzkoušet. Já už na ryby dávno nechodím kvůli počtu popíchaných tlam a daleko víc mě těší poznávání nového a unikátní okamžiky upřednostňuji před nacvičenou rutinou.

 

Předpokládejme, že ale zrovna na plavanou lovíte (ono to tak stejně většinou dopadne) a zajímalo by vás, jak nastavit hloubku a rozmístit zátěž. Protože většina ryb stojí v proudu u dna, musíte jim vyjít vstříc a dostat jim nástrahu prakticky před oči. Broky by měly být tím pádem poměrně nahloučené a to tak, aby ten poslední sem tam šrtnul o dno. Řasy na háčku musejí mít dostatečný prostor, aby ve vodě „pracovaly“, takže se snažím mít nejnižší brok aspoň 15 cm nad háčkem, na hlubší vodě někdy i o dost výš.

Samozřejmě platí stejné pravidlo jako v plavané – čím blíž je zátěž k háčku, tím snáz vidíte záběr, ale tím dřív může ryba cítit hmotnost zátěže a nástrahu pustit. Pokud tedy nesekáte záběry podle svých představ, je rozmístění broků (zejména toho posledního) jednou z věcí, se kterými je možno laborovat.
S nástrahou je třeba pracovat – nadržovat, popouštět a vést ji atraktivními oblastmi, kde přichází nejvíc záběrů.
Stane se, že jsou ryby tak aktivní, že jsou ochotny zvedat se za chumáčem řas vysoko do sloupce a pak jim klidně nastavenou hloubku zmenšete. Snížíte riziko váznutí na minimum a ryba vracející se ke dnu stápí splávek velmi nekompromisně.

 

Blok informací o tom, jak na to, ukončím krátkým varováním. Pokud se budete pohybovat po jezu porostlém řasami, myslete na to, že se mnohdy jedná o slizký gelovitý povrch, kterému není co věřit a to i v případě, že přes jez teče minimum vody a řasy místy vypadají dokonale suché. Mám za sebou nepříjemný pád, který jsem sice ustál (tj. udržel jsem se v takové pozici, že jsem si nenarazil hlavu a nic nezlomil), ale byl jsem zedřený a pobitý až běda.

 

 

 

 

S lovem na řasy mám spojené dvě zajímavé historky. Jsou už pěkně staré a u obou byl shodou okolností kamarád Standa.

První story se udála někdy v devadesátých letech pod jedním z jízků na Blanici. Bylo krátce po červnovém zahájení lovu dravců, vláčeli jsme a po pravdě řečeno, moc nám to nešlo. Vyzkoušeli jsme téměř všechno z toho mála, co jsme tenkrát měli a byli jsme úplní bezrybkové, dokud Standa nenavázal twister. TEN twister.
Dotyčný kus gumy se srpovitým ocáskem byl nevelký, odrbaný a zelený jako brčál. Sotva ho Standa nabil, začal rubat čtyřicítky tlouště jakoby mu je tam věšel vodník Česílko. Během čtvrthodiny jich měl asi šest a pak záběry ustaly jako když utne. Řekl bych, že došly ryby.
Nebyl jsem takový chudák, abych také neměl twistera. Dokonce i stejně velkého a taky zeleného, ale ne tak jako byl ten Standův. A ačkoli jsem dělal, co jsem mohl, nedostal jsem ani drb.
Došlo mi to až o hodně později. Ten Standův twister měl přesně tu barvu, jako řasy na jezu. Tloušti ho vůbec nebrali jako nějaké dráždidlo nebo vodního živočicha. Normálně ho ve vířící vodě pod jezem sbírali s přesvědčením, že se jedná o vlající cár řas. Však taky jinde než v té pěně Standa záběry neměl.



Podruhé jsem málem zabodoval já. Byl květen a my stáli zabrození pod jezem a chytali na řasy plotice a tlouště. Standa byl po zimní pauze nějaký nevychytaný a já, který, jak známo, žádnou zimní pauzu nedržím, jsem chytal dvě až tři ryby na jednu jeho. Součástí vycházek se Standou bývala i bohatá konverzace, která se začala točit kolem této skutečnosti. Přesněji řečeno, začala se kolem ní točit ve chvíli, kdy Stáník zdolal dobře kilového tloušťáka, který byl jednoznačně největší rybou výpravy.
„Na toho jsem čekal,“ přeřvával kolega hukot jezu. „Já jdu po pořádný rybě, nemusím popíchat každou čudlu.“
„A myslíš si, že já ty menší tahám proto, abych si moh dělat čárky?“ utrousil jsem, zasažen do živého.

Přece jenom pěkná ryba je pěkná ryba a na počet se mezi námi nikdy moc nehrálo. Nezbývalo, než přijmout výzvu a dostat ještě většího tlouště, abych Standovi dokázal, že kdo se směje naposled, ten se směje poslední.


Všiml jsem si, že směrem dolů po proudu silně ubývá záběrů, ale většinou to pak jsou větší ryby. I Standův krasavec zabral nějakých 40 metrů pod námi. A tak jsem začal přehazovat zónu s menšími rybami a pouštět splávek do takové dálky, že jsem na něj sotva viděl. Chytil jsem asi dva tlouště, u nichž jsem si přinejmenším v první chvíli myslel, že by mohli konkurovat tomu Standovu, ale jinak byl lov v dálce silně neefektivní. Snažil jsem se ale vytrvat a doslova tlačil splávek očima. A jak jsem ho tak tlačil, najednou udělal přesně to, k čemu se ho ty moje oči pokoušely donutit – dvakrát lehce poskočil a pak se stopil, jak kdyby ho někdo ukrad.
Zasekl jsem a i na tu dálku cítil, že je to jak do pařezu. Ovšem živého. Ryba se zamlela, pak se rozjela po proudu dolů a brzda začala kvílet.
„Tak, hochu, jestli ho vyndám, budeš se s tím svým moct jít zahrabat,“ utrousil jsem směrem ke Standovi.
„No, ještě jsi ho nevyndal.“

To byla taky pravda a záhy jsem skutečně zjistil, že si vůbec nejsem jistý, zda to, co mám na prutu, vyndám. Ta ryba si totiž jela s proudem dolů a se mnou a mým návazcem z dvanáctky si vůbec nelámala hlavu. Musel jsem vybrodit a následovat ji kus cesty, než našla jámu, kde se rozhodla svůj útěk zastavit. Pak následovalo asi pět minut vyrovnaného přetahování, načež jsem přece jen začal v souboji vyhrávat.
Jenom jsem marně dumal, co to vodím, protože bylo nad slunce jasné, že ať je to co je to, musí to mít tak tři až čtyři kila. Jeden tloušť podobných rozměrů se tu prý kdysi chytil, takže jsem doufal, že i já budu mít to štěstí a sáhnu si na takovouhle rybu.
Naděje, že se mi to podaří, rostla. Od doby, co jsem tu ponorku dokázal otočit, jsem ji plynule metr po metru přitahoval. Nakonec mě míjela a já poprvé v životě udělal tu pitomost, kterou jsem v následujících letech ještě dvakrát zopakoval a přišel tak o dvě ryby z kategorie životních.

Rozhodl jsem se, že rybu trochu přizvednu k hladině, abych viděl, co to vlastně vodím. Přizvedl, nebylo to těžké. Z té délky mě až zamrazilo. Ale ryba, když už jednou mířila vzhůru, dotáhla ten pohyb do konce. Hladinu prorazila… No to snad ne! …široká štičí morda následovaná tělem dobře živené osmdesátky. Zelenozlaté poleno se prohnulo tam a zase zpátky a háček, stále ještě obalený snopečkem řas, náhle plachtil vzduchem. Majestátní dravec se zvolna propadl do hloubky a poslední , co jsem viděl, bylo, jak se stáčí směrem do proudu a rozplývá se v zelenavém šeru.


Slzu bych uronil při téhle vzpomínce na svá první jihočeská léta. A kýbl by jich byl, kdybych ořval to, co v následujících letech s řekou udělaly povodně a kormoráni. Lov na řasy přestal být zajímavý, stát půl dne pod jezem kvůli pár plotičkám nebo nějakému tlouštíkovi nemělo půvab. Až v posledních letech to trošku vypadá, že by snad mohlo být lépe. I tak jsem ale většinu obrázků pro tento článek pořídil jednoho letního dopoledne na hraničním jezu orlické přehrady. Tloušti tu zrovna nebyli, ale plotice v přiměřené míře spolupracovaly. A protože ploťky z přehrady nejsou žádná ořezávátka, bylo to docela fajn.
Uvidíme, co bude za pár let, ale bojím se jednoho. Protěžovaní černí opeřenci loni zdevastovali západní Čechy a budou hledat nové zdroje potravy. U nás je, bohužel, najdou, protože v řece zvolna dorůstá nová generace ryb. Tím pádem se stromy nad řekou zase začernají. Možná jen na pár týdnů, ale ono to bude stačit…

Takže vlastně ani nevím, jestli mělo smysl, abych se s tímhle článkem zatěžoval. Je mi to líto, ale bojím se, že jednou přijde den, kdy budeme všichni chytat kapry.

 

Text i foto:  M. Horáček - Osprey