Začít mohu hned tím, že pokud jde o počasí, zatím takový sraz nepamatuju. Ale byl to teprve můj šestý...

Hlavně pátek byl doslova tragický. Prokousával jsem si cestu na západ v autě narvaném bagáží a s kajakem na střeše za neustálého mávání stěračů. Přejížděl jsem zkalené řeky, díval se na louže vody na polích a říkal si, co tam na tom Jezeru u Radnic asi tak budu dělat. Kus před Plzní na mě čekala objížďka a dvacetikilometrová rallye po uzoučkých rozbitých okreskách ucpaných kamióny. Neutěšené popojíždění krokem zšeřelou krajinou mokvající deštěm s pohledem upřeným na koncová světla auta přede mnou. A pak jsem dorazil na místo a najednou se rozjasnilo. Na obloze ani tak ne, ale uprostřed lidí, se kterými se už roky v tuhle roční dobu na tři dny potkávám, prostě to nebe nedokázalo být tak tmavé, déšť tak protivný a nálada tak mizerná. Díky všem za to.

Podařilo se mi dorazit tak pozdě, že na mě nezbyla skoro žádná práce. Vedle buňky správce revíru už stála řada spojených altánů, pod nimiž bylo dost stolů a lavic pro všechny, na grilu se pekly steaky a ohřívaly klobásy a slib, že Hechtovi pohlídám, aby na něj zbylo místo pro stan, jsem nemohl, ale ani nemusel splnit, protože všechny stany už stály a místa i tak zbývalo dost.

Pohled z kuchyně skrz tři spojené altány, čtvrtý byl z druhé strany


A ještě pohled odnaproti

 

Skeptické poznámky některých pochybovačů o tom, že to či ono nepůjde nebo se sem nevejde, se ukázaly být liché. Ono to už patří ke srazové atmosféře, že problémy se řeší zdánlivě skoro samy - byť je tomu tak hlavně díky kreativitě a vynalézavosti některých jedinců. A věřím, že kdybychom s touhle partou pořádali sraz na Měsíci, tak i tam bychom si tu živáňskou nakonec upekli.

Kromě grilu a udírny hořel po celou dobu srazu před kuchyní oheň. Ten spotřeboval celkem slušnou hromadu dřeva, které není v lokalitě k dispozici a tak David požádal účastníky, aby nějaké to polínko či poleno vzali s sebou. Na tomto místě bychom rádi poděkovali všem, kdo tak učinili a zejména pak Ondrovi Brichtovi (OBr - tvůrce mobilní aplikace Smartchytej), který toho dřeva dovezl takovou hromadu, že nám z ní ještě skoro půlka zbyla.

 

Účastníci

Letos bylo na srazu hodně nových tváří, naopak jsem (opravdu) postrádal některé staré známé. I mezi srazovými nováčky jsem ale poznal pár skvělých osobností a jistě by se našly další, jen mít trochu víc času.

Ono je to i o tom, jak se kdo dokáže zapojit do celkového dění. Pokud máte pocit, že jste trochu mimo, nestyďte se a vrhněte se do středu dění. Nikdo vás nekousne, na to je kolem spousta lepších věcí.

Stejně tak můžete využít sraz k tomu, že si osaháte nebo se naučíte věci, ke kterým se běžně nedostanete nebo ani nevíte, jestli by vás mohly oslovit. Namátkou se tu trénovalo zacházení se sumčí vábničkou, jezdilo na rybářských kajacích, házelo multiplikátorem, chytala plavačka s centrepinem, dal se tu okoukat nejeden kaprařský fígl, diskutovalo se o focení... Prostě možností kopec.

Abych nikomu nekřivdil, nebudu jmenovat ani jinak vyzdvihovat. Dám sem pár fotek, které se relativně povedly a dalších několik desítek obsahuje fotoalbum, které najdete TADY.

 

 

Sraz v datech

Celkem se srazu zúčastnilo kolem 65 lidí, z nichž někteří s námi strávili třeba jen jeden den, protože jim povinnosti víc nedovolily.

 

V průběhu roku se dost přihlášených zase odhlásilo a co je smutné, dost lidí se zřejmě kvůli počasí rozhodlo na poslední chvíli nepřijet. Učinili tak bez oznámení, čímž způsobili určité organizační problémy, protože například potraviny se nakupovaly i pro ně. I díky tomu se stalo něco, co by v minulých letech bylo pokládáno za nemožné - zbyla živáňská. A myslím, že u Havlíčků budou rozhodně mít v příštích týdnech co jíst...

Určité změny zaznamenala srazová kuchyně. Jediným, ale skvělým a všestíhajícím kuchařem byl po celou dobu akce Petr Navrátil.

 

Aby se nestrhal, u vaření mu asistoval David a je třeba říct, že se dokázali sakra ohánět.

 

To je to, co někteří, kdo na srazu nikdy nebyli, nepochopí - Davida sraz baví. Baví ho vozit sem a tam ty hromady krámů, budovat, instalovat, řezat, štípat, vrtat díry do země i do brambor, rožnit, péct, užírat co se kde právě dá, vylepšovat věci kolem i řešit problémy všeho druhu a mezitím si odskočit chytit nějakou tu rybu. A je šťastný, když to všechno funguje a lidé kolem něj jsou spokojení.

 

Padla tu zmínka o změnách v jídelníčku. Ta největší spočívala v tom, že se nepeklo prase a bylo nahrazeno pečenými a uzenými vepřovými žebry, hromadou kuřat a větším objemem surovin na živáňskou. David navíc uvařil svou vlastní verzi zelňačky se zvýšeným obsahem proteinů (prostě masa) a pro zpestření chuti toho všeho byl k dispozici salát coleslaw a řecké tzatziki.

 

 

Živáňská

Je dobrým zvykem zdokumentovat výrobu i konzumaci dnes již legendárního špízu, bez něhož by už dnes chytejácký sraz nemohl zdárně proběhnout. Protože se jedná o věc již notoricky známou, nechám dál hovořit pouze fotografie.

 

Pamatuji doby, kdy živáňská měla 15 kg a po zpřístupnění davu se její životnost počítala v sekundách. Tentokrát byly k dispozici dva obrovské špízy a nedělal jsem si iluze, že je dokážeme zvládnout, protože většina přítomných se průběžně nacpávala celý večer. No a očekávání se naplnilo. David se sice vlastním příkladem pokoušel strhnout dav k nějakému poslednímu výbuchu žravosti, ale nepodařilo se mu to.

 

 

Zajímavosti srazu

 

Didgeridoo

Letos se od večerního ohně poprvé v historii srazů ozývaly zvláštní bručivé zvuky, jejichž vibrace pronikaly hluboko do těl i mozků přítomných a navozovaly atmosféru prehistorických časů. Měl je na svědomí Vláža a jeho didgeridoo - dutá to dřevěná trubka původně vymyšlená australskými domorodci. Část Vlážovy produkce si můžete poslechnout ZDE.

 

Nástroj zaujal spoustu lidí a mnozí si ho i vyzkoušeli. Já osobně jsem to také zkusil, ale ani jsem si neškrtnul. Zato kolega Chose projevil nemalé nadání a pokud by se v příštím životě narodil jako australský domorodec, má úspěch a vysoké postavení v kmenovém žebříčku zaručeny.

 

 

Lodě

Letošní sraz se vyznačoval množstvím plavidel, která si přivezli jednotliví účastníci. Největším plavidlem byl Džigitův nafukovák, na němž si majitel dopřál i vyhlídkovou jízdu ve velmi stylovém úboru.  Počasí ale umělecký dojem z celé jeho produkce kapku znehodnotilo.

 

Zbylé dva šífy byly rybářské kajaky, s nimiž dorazil Hecht a moje maličkost. Projelo se na nich dost zájemců a snad si z toho někteří odnesli ten skvělý pocit svobody a mobility, které tento druh plavidla nabízí.

 

V roli rybářských pomocníků kajaky moc neuspěly - v hloubkách a na volné vodě nezaznamenal úlovek slušnějšího dravce asi nikdo a v okolí břehů bylo jedno, odkud člověk chytá.

 

Vláčej.cz

Jako každoročně dorazila na sraz i parta ze Sokolova v čele s Bobem a Příchym. Dnes mají firmu, která vyrábí vláčecí nástrahy, ale mnozí z nás pamatují ty prastaré výtvory, které Příchy vyráběl někde v garáži a pak je vozil na srazy. Tam jsme na ně koukali, žmoulali je v ruce, žasli nad tím, že na ně opravdu jdou chytat ryby a čekali, co Příchy vymyslí a přitáhne příští rok.

Kluci a jejich gumídci prostě ke srazu patří už léta a já jim jejich současný úspěch přeju. Jak správně říká Bobo - proč by ty nástrahy měli dělat Číňani, když si je můžeme vyrábět u nás doma?

Malý srazový "šopík"

 

Noční pivo

Poslední noc jsme v asi posledních pěti lidech seděli u ohně a tak trochu bilancovali sraz. Konečně nás bylo tak málo, že bylo slyšet praskání ohně a člověk se mohl začít trochu dívat kolem sebe. A při tom dívání jsem si všimnul hry světla na půllitru prozářeném plameny ohně. Pokusil jsem se ho vyfotit, pak jsem ho popondal, přesunul, kolegové zaujati mou činností přitáhli další půllitry, dolili je pivem, hlídali, aby neztratilo pěnu a regulovali výšku plamenů, aby byla tak akorát. Strávili jsme nad tím šťastnou čtvrthodinku a tady se můžete podívat na pár obrázků z celé té pivní fotošou.

Pokud máte zájem, třetí z fotek je vložena ve větší velikosti mezi pozadími na obrazovku.

 

Pořád ještě existuje účastník všech chytejsrazů

Jediný, kdo byl na všech chytejsrazech od prvního do posledního je je kolega Jarv. Doufám, že se mu příští rok podaří zkompletovat celou desítku a že si své výjimečné postavení nejzasloužilejšího srazového pamětníka udrží ještě hodně let.

 

Defekty

Na každém srazu se něco rozbije a pokud se to pak podaří nějak originálně a funkčně opravit, jsou na to zúčastněné osoby hrdé pomalu jako kdyby se jim podařilo dopravit sondu na Mars.

Letos by se dal do téhle kategorie zařadit snad jen zlomený rožeň na živáňské, který byl kvůli větší kapacitě nastaven, ale po zahřátí a dlouhodobém zatížení svár nakonec praskl. Živáňská se pak bez větších ztrát dopekla i na zkráceném rožni. Proti slavné scéně s napichováním prasete to ale nebylo nic.

 

Horší byly defekty věcí, které se opravit nedají.

Nebyl by to sraz, aby se nezlomil nějaký ten prut. Tentokrát to odnesla Regulova telematchka, kterou si postupně půjčilo pár lidí a ten poslední se poučil, že dávat rybě "houpačku" s prutem vztyčeným kolmo k nebi není ideální nápad.

Kromě toho praskla Davidovi při zpáteční cestě pneumatika u vozíku a mě se zase těsně před odjezdem podařilo zničit foťák. Při pokusu o pár podvodních fotek se mi při vstupu do vody vydrolil pod nohou kámen a jak jsem zamával rukama ve znaze nehodit tlamu, podvodní pouzdro s foťákem mi vyletělo z ruky a trefilo jeden z kamenů u mých nohou přesně na hranu. Pouzdro ze silného polykarbonátu úder vydrželo, elektronika fotoaparátu bohužel nikoli.

 

Voda, ryby a rybaření

Samotné jezero jsem už celkem snaživě popsal v motivačním článku před srazem. Pokud by to někoho zajímalo, klikněte SEM.

Dál už jen v rychlosti. Jezero u Radnic je v podstatě zatopený lom po těžbě černého uhlí s rozlohou asi 8 ha a hloubkou až kolem 20 m.

 

Typická je pro něj velmi čistá voda a naprostý nedostatek mělčin. Břehy strmě spadají do hlubiny kolem 10 m, sem tam je tu nějaká plošina či hrana a dno je většinou kamenité. Asi takhle.

 
Místy jsou na kamenech početné kolonie sláviček (pro kapraře, kteří s nimi mají rozsáhlé zkušenosti, prostě "škeblí"), které všichni rybáři "milují", protože ostré hrany jejich lastur silně poškozují vlasce a šňůry.
 
Je jasné, že v takhle čisté vodě jsou ryby opatrné, do mělčin je to moc netáhne a kolem břehů se tudíž poflakují hlavně za šera a v noci. Přes den se pak často a s oblibou producírují ve sloupci uprostřed jezera nad hloubkou 15 - 20 m. Rybáři tam na ně dost dobře nemůžou. Pokud se k tomu přidá nějaká nepříznivá změna počasí a aktivita ryb výrazně poklesne, jako tomu bylo v době srazu, mají to pak rybáři tuplem těžké.
 
Trochu jsem s tím počítal a abych měl nějakou výhodu na své straně, dovlekl jsem si na sraz rybářský kajak. Ukázal se být velmi zajímavou a užitečnou pomůckou, docela jsem si to na něm užil, a díky němu jsem uvláčel asi největšího dravce srazu - okouna kolem 35 cm.
 
Jenže okouna jsem nechtěl. Cílil jsem na větší dravce, zejména štiky a candáty, takže jsem ani neměl žádný lehký vláčecí prut. V tomto ohledu jsem však zaznamenal totální nulu a ostatní na tom nebyli jinak. Přítomní vláčkaři se proto věnovali nahánění menších okounů ve velikosti 15 - 30 cm, kteří se v malých skupinkách pohybovali kolem břehů a sem tam se nechali přemluvit k záběru.


Většina účastníků se ovšem nevěnovala pošetilému pocukávání kusem neživé hmoty, ale raději kaprařila. Přece jen to dává větší prostor ke konverzaci, konzultaci, konzumaci a jiným běžným srazovým činnostem. Nakrmíte, nahodíte, došponujete, zapnete patřičnou elektroniku a pak už se můžete oddávat tomu, čemu se říká pohoda na rybách.

 

Pohoda nepochybně byla, ale s kapřími záběry už to bylo slabší. Přesto se nějací šupináči nachytali. Pokud mohu sloužit svými postřehy, pak víc záběrů přicházelo v noci a spíše tam, kde měly ryby větší klid. Rušná oblast kolem srazového společenského centra byla rybářsky téměř mrtvá.

Hádám, že se nakonec ulovilo zhruba kolem 15 kaprů, což je na vysoký počet účastníků málo. Našli se ale jedinci, kteří dokázali s přehledem kapry lovit i v těchto podmínkách

Nejefektivnější metodou lovu se zdálo být použití krmítka (ideálně methodmixového s nějakým kvalitním obsahem) a menší nástrahy.

Vyfotit jsem dokázal jen jediného kapra dlouhého 70 cm, ale chytili se i větší.

 

Ve stínu kaprařiny a přívlače zůstaly ostatní rybolovné techniky, zejména plavaná. Na tu se ulovilo poměrně dost ryb, převážně plotic a perlínů (níže na snímku je Prutosův úlovek  v mé ruce).

Našly se ale oblasti, kde bylo i bílou rybu těžké ulovit, zejména šlo o místa, kde dno rychle padalo do hloubky.


Králem plavačkářů se stal Chose, který při zkoušení lovu s centrepinem půjčeným od Regula zapřáhl půlmetrového tlouště a dokázal ho šťastně zdolat. Slovo "šťastně" píšu z toho důvodu, že teprve během zdolávání se řešily takové otázky jako jestli a kde to vlastně má brzdu. Za svůj hrdinský skutek pak Chose následně obdržel četné gratulace od přihlížejího publika.

 

 

Závěrem

Zmokl jsem, chytil málo ryb a žádnou pěknou, nenafotil podvodní záběry, ve které jsem doufal a nakonec ještě rozbil foťák. Takže mám důvod cítit se po srazu zklamaný víc než kdo jiný. Ale ani nejsem, protože na druhou stranu jsem strávil skoro tři dny s fajn lidmi a to je v mém osamělém povolání obrovská morální vzpruha. Srazy jsou hlavně o tom setkávání. Nakonec mě nejvíc mrzí to, že jsem si na některé lidi nedokázal udělat víc času. Doufám, že ostatní účastníci to dokázali.

Jednou všichni zjistíme, někdo dřív a jiný později, že v dnešní uspěchané době je největší chybou nenajít si čas na druhé - na svou rodinu, přátele a vůbec lidi kolem.

Chytejsraz 2012 je za námi ale už teď se mluví o tom, že za rok bude další. Doufám, že se tam co nejvíc z nás opět ve zdraví sejde a že to bude stát za to.

Všeobecné balení

 

Text i foto:  M. Horáček - Osprey