První zastávka – první drbanec, ale nedobraný. Svádím to na zamáčklé protihroty. Tím to ale nebude, v čisté vodě je vidět útok. Jen vystartuje a obloukem se vrací ke dnu. Nepomůže ani výměna třpytky. Zkouším mikronymfu, ale ta plandá proudem bez povšimnutí. Je to zajímavý, já bych řekl, že nymfa by měla být pro pstruha přirozenější než rotující plech. A i velikost pstruhů mi napovídá, že moc zkušeností by mít neměli. Ale asi se zase pletu. Člověk se holt furt učí.
 
První úsek mám za sebou, popojedeme. Pokuta za stěračem? Ne, jen nějaký vzkaz. Stál jsem na soukromém pozemku. Přitom jsem nestál ani na trávě, ani na nějakém příjezdu. Rybáři to mají těžký. Zemědělci si tady kolem vody drandí v různých traktůrcích a my nemůžeme nikde na chvilku zaparkovat.
Slunce dnes pálí ostošest, na ryby to není nejlepší počasí, ale sedět doma? Ani náhodou. Stromy už mají listy, tak není problém se krýt, jak před paprsky, tak i před rybami. Konečně jsou i vidět. Ne, jak při zahájení.


Nechci se opakovat, ale nedá mi to. Pstruhová voda je to nejkrásnější, co mne letos potkalo. Mohelka se klikatí v údolí, peřeje se střídají s hlubokými jámami, ve kterých je konečně vidět život. Ani mi nevadí, že se nedá do některých tůní z mé strany nahodit, stačí mi se jen z úkrytu za stromem dívat, jak se pstruzi ladně pohybují a předhánějí ve snaze sebrat něco k snědku, protože silný proud jim sousto okamžitě odnáší daleko z dosahu. Jsou to ale jen pubescenti, pochybuju, že by nasazovali takovou velikost. Popravdě by mne lov takových pstruhů ani nebavil. Prodírám se po proudu houštím a jen sleduju, jak se pstruzi vždy najednou rozprchnou všemi směry. Když se ale zastavím, je vidět, jak se stejně rychle zase vrací zpátky na svá stanoviště. Proud je silný, přesto zkusím povodit třpytku po proudu. Moc dobře nepracuje, přesto ale ji jeden kousek následuje. Že bych dal plandu? Mám jednu podobnou třpytce, kterou mi atakují, tak ji navážu. Nához a můžu o ní mluvit v minulém čase. Normálně bych vodu přešel, ale nechce se mi plašit ryby. Vím, kde je, dojdu si pro ni někdy příště.


Kolem břehů je vidět, že tady také proběhla velká voda, ale je na první pohled jasné, že tady jsou inteligentnější obyvatelé než kolem Jizery. Nikde není vidět na stromech rozvěšený igelit, nebo jiné vymoženosti civilizace. Místo toho je kolem břehů jemný písek. To je něco jiného! Když už si k vodě přinesu pití v PET lahvi, není přece problém ji zase odnést. Vědomě porušuju řád a na jedné takové pláži si rozdělávám malý ohýnek, abych si na něm spálil svého „liberečáka“. Sedím na pařezu a kam se na to hrabe nějaké suši!

Za celé dopoledne jsem neviděl člověka. Až teď, rodina sází brambory. Mají to pěkně organizované – hlava rodiny sedí na traktoru a manželka s dětmi sází. Když sází špatně, hlava je seřve. Nevraživě po mě hází pohledy, oni se hrbí a já si užívám. Nepletou se. A to mám před sebou ještě hodně rybokilometrů.

Na Mohlece se mi snad ze všeho nejvíc líbí rozbořené jezy. Je dobře, že je zatím nikdo neopravuje. Dává to říčce ještě více romantiky. I když pod nimi ryby nenacházím, vynahrazuje mi to ten romantický pohled.

 

Přicházím k letnímu táboru. Od minulého roku je opuštěný, ale je vidět, že s obnovou letos nebude moc práce. Jen natáhnout plachtu nad jídelno-kuchyní a je hotovo. Ale to už tady takový klid nebude.

Jedeme dál. Další krásný úsek, další pstruzi standardních rozměrů.

 

Najednou je ale změna, ryba bojuje trochu jinak. Bodejť by ne, je to lipan. Padá mi, ale v proudu. Škoda, ale zase na druhou stranu dobře, že vím, že je tady. Teď si uvědomuju, že jsem se ještě nezmínil o další zvláštnosti. Za celou svou rybářskou kariéru jsem neviděl tolik mihulí. Řekl bych, že jdou do tření. Jsou dostatečně veliké a tak pstruzi pro ně nejsou nebezpeční. A další věc, která mně překvapila, je fakt, že jsem ještě nezahlídl žádného predátora a ani stopy po nějaké rybí hostině. Občas kolem prolétne skorec, ale ledňáčka nevidím. Přitom kolem vody je spousta vhodných míst pro hnízdění, ale asi (určitě) by se tu neuživil. Jedině nade mnou krouží čáp černý. Napadá mně, jaké asi může nosit děti, když je černý? :o)


Za celé dopoledne jsem nezahlédl žádnou konkurenci. Je to dobré znamení, snad jí po zveřejněni tohoto článku nepřibude. Mohl bych místo Mohelka napsat nejmenovaná pstruhová říčka, ale to si nezaslouží. Při troše dobré vůle by se z ní dalo i pít. Jen mě mrzí, že jsem nenašel vhodné místo pro mušení. Jedině snad z vody. Ale do toho se mi nechce. Snad později.



Den je ještě mladý a tak se ještě popojedu podívat jinam. Tady ale skutečně navštívím nejmenovaný pstruhový revír. I já jediný jsem tady narušitel.

 

Se svým 2,4 m prutem bych se tu na řadě míst neuplatnil. Džungle kolem vody by mi nedovolila nahodit. Měním tedy za 1,8 m. Parkuju u malého splávku. Nedá mi to a jen tak cvičně nahodím do proudu péřového jiga. Z bublinek pod splavem se objevuje typický pstruží loping. Chytne peří, ale háček netrefí. Během té nanosekundy se mi zastaví srdce. To je to, proč k vodě chodíme! Pro tyto mikrookamžiky. Tedy alespoň já.

Potok meandruje loukou mezi olšemi a křovinami černého bezu. Úplně se vyžívám v takovémto dobrodružném lovu. Člověk musí dávat pozor na to, po čem chodí, abych nevyplašil ryby prasklou větví, musí dávat pozor na prut, aby ho nezlomil a samozřejmě na vodu, jestli uvidí nějakou známku pohybu. Potok má někde sotva dvacet centimetrů vody, ale najednou je přede mnou jáma, kde by se dalo koupat. Nádhera! Teď, co vám nabídnout? Nymfu, jiga, streamera, nebo plech? Zkusím hnědou nymfu, přijde mi jako přirozená potrava.

Myslel jsem si, že to bude jednodušší, ale nejde mi pořádně nahodit, nechci vyvolat podvodní paniku. Představoval jsem si to tak, že hodím na konec tůňky a pomalu ji protáhnu, ale křoví kolem je proti. Nechci se prozradit, jsem schovaný za stromem. Dám tam rotačku, je těžší, snad to vyjde. První nához mi nevyšel, táhnu ji uprostřed jámy, chtěl jsem blíž ke břehu. Druhý nához je super. Třpytka začíná hned rotovat. Taky hned je atakovaná pstroužkem kolem 15 cm. Chvíli ho tahám, pak se ale vypíná, ale téměř okamžitě na rotačku útočí jeho větší kolega a ten visí dobře. No, ve vodě jsi vypadal větší.

 

Možná spíš, že přání bylo otcem myšlenky. A já jsem si moc přál už většího pstruha. Ale i tento mi udělal radost. Jenže to tu dost rozplašil a tak se musím přemístit.
Ve vodě je spousta popadaných větví, takže najít další vhodné loviště je problém. Ale zase tak dalece mi to nevadí, vynahradím si to tou atmosférou. Dalšího pstruha dostávám na místě, kde jsem jen tak ze zoufalství nahodil měděnou nulku. Ta mě dalším hodem opouští, loučím se s ní v neviditelném kořenu.


Přicházím k vysokému smrku, pod kterým je funkční jez a most, přes který se asi dost často jezdí. Tady narážím na stopy rybáře. Také na rybách je to vidět – jsou opatrné a na umělou nástrahu se ani nepodívají. Možná, že to je jediné místo, kde by se dalo mušit. Nějakou nymfu s sebou mám, tak co mi brání to vyzkoušet? I bez brýlí se mi daří ji navázat, po čtyřech se plazím nad tůň. Buď to dělám blbě, nebo nemají chuť. Konec vycházek, musím domů.

 

Doma si prohlížím fotky a přemýšlím, co mi brání si vzít dovolenou a jet na ně v týdnu? Jenže pak vítězí rozum, chybělo by mi to pak na podzim. Stejně přijde plánované ochlazení a bůhví, co to s rybami udělá. Bude mi muset stačit odpoledne. Jedu na ten nejmenovaný pstruhový potok. Jak jsem si liboval, že nemám konkurenci, hned při cestě vidím, že tam nebudu sám. Mám konkurenta, který je úspěšnější. Ta potvora popelavá stojí nad krásnou tůní, na kterou jsem si myslel! Pochybuju, že tam něco pro mne zbylo. I když jsem loni jednoho pstruha dostal z pod větve, na které seděl kormorán. A toho jsem si tehdy hodně vážil.


Nemýlil jsem se, byli schovaní někde hluboko mezi kořeny. V dálce začíná bublat bouřka, je dusno, že by se dalo krájet. Najednou se všude kolem mne začíná rodit neuvěřitelné množství něčeho křídlatého. Lituju, že nejsem entomolog, na tom budu muset jako budoucí muškař zapracovat. Hmyzáci ale nevylétávají jen z vody, ale i z trávy kolem. Zažil jsem takovou záhadu u vody několikrát a to se vždy voda jen vařila a ryby by mi snad šly i na holý háček. Mít mušák… No jenže ho nemám s sebou.

Ale jak jsem předpokládal, rybám to nevadí a jdou i za plechem. Na krátkém úseku mám tři ryby standardní velikosti. Upouštím od svého zvyku je fotit a bez dotyku rukou je osvobozuju. Ryby jsou ale skutečně jako v transu a vrhají se na vše, co je v jejich dosahu. Jeden to má opravdu hodně hluboko, tak měním plech za gumu ve tvaru nymfy. Buď ale skončilo potravinové šílenství ryb nebo, jak už jsem napsal, dělám s nymfou něco blbě.


Bouřka se rychle blíží a rodina má strach o svého živitele, ale spíš by už jela domů, tak mě odvolává od vody. První obrovské kapky na mě dopadají, když mám k autu ještě asi sto metrů. Jenže právě procházím kolem slibného místa, nejsem z cukru! Vítr zesiluje, bude další problém, jeden dva hody mě snad nezabijí. V bouřce nerad chytám, nemám dobrý pocit z blesků a uhlíkových hromosvodů v ruce, není to dobrá kombinace. Nenahodím, rána mě od toho odrazuje. Skládám raději prut, aby byl co nejkratší, a chvátám k autu.

Už v bezpečí automobilu (Faradayova klec) posílám SMS kamarádovi: Na rybách je líp jak na světě. Okamžitě mi odepisuje, že mám pravdu a že by to byl hezký titulek, že to má myšlenku a hloubku. To, že to bude titulek, jsem věděl hned, ale jestli to má hloubku? Tak posouzení už nechám na vás.

 

Text i foto: Jiří Ludvík – chj.rybar