Jizera kolísá, čistá je jen pár dnů, pak zase přijde přívalový déšť a řeka je zase jako kakao. Dříve jsem to vítal, ryby byly méně opatrné a můj oblíbený způsob lovu pod špičkou prutu pak býval velice úspěšný. S postupujícími lety se ale ryby v Jizeře stále méně ochotně seznamují s mojí maličkostí. Letos jsem si kupoval povolenku až dva dny před zahájením dravčí sezóny a to jsem ještě dost přemýšlel, jestli si ji koupím. Nakonec ji mám, ale stejně chodím chytat na revír, který není sice klasický soukromák, ale rybář, který si tady chce zachytat, musí mít státní rybářský lístek. Právě tady mne nad špičkami feederů napadla myšlenka, konečně proměnit některé ty své staré plány ve skutečnost.

Když jsem byl malý kluk, chodili jsme s kamarádem Vaškem pytlačit na jeden malý rybníček. Když se nad tím dnes zamyslím, asi to pytlačení ani nebylo, když ten rybník neměl majitele. Říkalo se mu Činkáč. Byl ukrytý mezi vysokou trávou a když jsme chtěli být neviditelní a nevystopovatelní, museli jsme k němu chodit oklikou. Byl totálně zarostlý leknínem. S naší výbavou – 1,8 m dlouhou žlutou děličkou Sona a malým nezničitelným Reexem s vlascem 0,25 mm to nebyl lehký lov. Nástrahou nám byly kopané žížaly, používali jsme splávek „Made in Husa“ a jako zátěž jsme měli zamáčknuté diabolky. Pamatuju si, jak jsem doma na zahradě trénoval hod na talíř, abych si nacvičil přesný nához, který tu byl naprosto nutný, protože jinak mi nástraha ležela na leknínovém listě a jejím osvobozením jsem si místo bezpečně vyplašil. O nějakém krmení jsme neměli ani ponětí, takže nám stačil jen silnější krajíc chleba, který jsem vždy nechával u kraje rozmočit a pak jsem ho po kouskách házel ke splávku.

Snímky doprovázející tento článek jsou ilustrační - pocházejí z podobných zanikajících rybníčků a tůní, většinou na jihu Čech

 

Často přemýšlím, kolik bych toho asi nachytal, mít dnešní vybavení. Dnes bych si vzal šestimetrový bič a krmil bych si přesně kalíškem na teleskopické tyči. Ale z takového lovu bych radost určitě neměl. Proč to ale nevyzkoušet? Jdu se tedy k Činkáči opět podívat, jestli se za ty desítky let něco změnilo. S potěšením zjišťuji, že rybníček je prakticky ve stejném stavu. Házím pár zrn kukuřice a malou kuličku šrotu do oka mezi lekníny. Sedím a čekám, jestli se něco bude dít. Sem tam je vidět, jak se list leknínu pohne, když do něj ryba narazí. Takže tady jsou. Zkusím si tedy opět zapytlačit.


Nejprve jsem měl v plánu to zkusit s původním vybavením a moderní výbavu nechat doma. Přesto jsem si ten bič nakonec vzal, ale nekrmil jsem. Místo husího brka jsem použil malý splávek. Opatrně jsem spouštěl nástrahu mezi lekníny. Jako nástrahu jsem dal dvojici červíků – bílý a červený červ se živě pohybují na malém háčku. Trochu jsem váhal, jestli to nebude moc velké sousto pro ryby, které očividně nejsou zvyklé na nějaký přísun potravy. Nic se neděje, tak zkouším malinko splávkem pohnout. Podivný záběr – splávek mi nadskočil nad hladinu. Co to bude za rybu? Karásek.

 

Je malý, asi zakrněl nedostatkem prostoru a potravy. Podle hloubky, která se pohybuje kolem půl metru, si myslím, že když je krutá zima, musí to tu promrznout až ke dnu. Jeden kolega, který chytá na živé rybičky, měl karasy ve vaně a zamrzli mu, po rozmrznutí však normálně plavali dál, tak asi podobně přežívají hibernaci i tady.

Bavím se lovem hltavých karásků, škoda, že tady není nějaký větší. Viděl bych zde rád i svého oblíbence lína, takové štěstí ale dnes nemám. Ani krátké boje po záseku ryby nevyplaší a vrhají se na červa, že ani nestačí klesnout ke dnu.

 



Tak jsem si připomněl své rybářské dětství a je potřeba vyzkoušet i jiný zapomenutý revírek. Dříve jsem sem chodil pozorovat ze stráně ryby, jak se vyhřívají na slunci. Jak rád a často říkám, bylo to takové mé malé rybí „pípšou“. Kapři zde byli o něco větších rozměrů, než na podobných místech bývá zvykem, což je dáno tím, že zmíněná voda leží v zátopové oblasti, kam se několikrát do roka rozlévá Jizera při povodních. Tak se sem zřejmě dostali ti větší. Tentokrát si s sebou beru bolonézku, bičem bych si na ně netroufnul. Ale z plánovaného lovu nebude nic. Myslel jsem si, že dnes se už nemelioruje. Mýlil jsem se! Do propadliny je svedena odpadová voda z nedaleké vesnice. Místo, které je místními nazýváno Bahýnka bude nutné přejmenovat. Nic mě ale zatím nenapadá.

 



Přecházím k další vodě, která mě v dětství dala pár ryb. Říkali jsme jí Cihlák. Těžila se tady hlína k výrobě cihel v blízké cihelně.

 

Moje poslední návštěva mi zůstala v paměti, i když je to už víc než čtyřicet let. Bylo to o prázdninách a já místo k Jizeře šel vyzkoušet ve čtyři ráno kapříky na Cihlák. Nahodil jsem k rákosí, během okamžiku tam byl na místní vodu neskutečně velký kapr. Tehdy  jsem o hnutí chyť a pusť neslyšel a tak jsem ho zmasil a dal do igelitky. Nahodil jsem znovu a najednou se na hrázi objevili, (jak to napsat, abych se snad někoho nedotknul) naši nepřizpůsobiví spoluobčané a mého upytlačeného kapra i s mou minivýbavou si ponechali. To se jim vyplatilo, tak brzo vstávat!  Nejvíc se jim líbilo moje krupicové těsto, obarvené potravinářským barvivem. Šel jsem domů s brekem a sliboval pomstu. Povím vám, že ještě dneska, když potkám toho jednoho, vidím rudě! Dnes bych ho přerazil jednou ranou, ale tenkrát mi nebylo ještě ani deset.

Tak jsem tedy tady, nebyl jsem tady léta, a jak vidím, o nic jsem nepřišel. Voda tady sice je, ale pokrytá žlutozelenou hmotou.

 



Další jezírko, kam mě táhnou dětské vzpomínky, je o kousek dál v oblasti, kde před lety kralovali vojáci spřátelených armád. Je to uprostřed hlubokých hvozdů a o to je to krásnější místo. Bývali zde krásní líni. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo je sem vysadil a jakým zázrakem přežili svéráz ruského rybolovu, ale jsou tady stále, oproti těm vojákům.

 

Je to kousek dál od mého bydliště, tak tam musím autem a svého čtyřkolého kamaráda musím nechat na lesní cestě. Snad se zase v pořádku setkáme. Voda je dost tmavá, na první pohled je vidět, že není úživná. Dozvěděl jsem se o ní od jednoho akvaristy, který si sem chodíval pro kyselou vodu. Byla prý ideální pro chov neonek. Sedím pod vysokým smrkem a sleduju hladinu, jestli se projeví nějaký podvodní život. Nic se neděje. Házím kousek rohlíku, jestli to ryby vyprovokuje. Rohlík se rozmáčí, ale ryby neláká. Najednou se u břehu něco pohne, bohužel je to jen žába.

 

Sedím tady snad půl hodiny a neobjeví se jediná známka života. Škoda, sliboval jsem si od toho víc.


Poslední vodou, kam mne vzpomínky vedou, je rybníček beze jména. Je to už víc než dvacet let, co jsem sem nanosil v kbelíkách stovky malých kapříků a karasů ze sousedního písníku, který se tenkrát začal zavážet komunálním odpadem a na to, že v propadlině je voda s živými obyvateli se tenkrát nějak zapomnělo. Dnes by to asi zelení aktivisté nenechali jen tak, i když…

Podívám se tedy, jestli za ta léta generace karasů povyrostla. Býval to zarostlý rybníček, pokrytý „žabincem“. Ani už nevím, odkud jsem před asi deseti lety sehnal pár amurů a do roka byl zase čistý. Amury už někdo dávno vylovil nebo odpluli s velkou vodou.

 

Ryby tady ale stále jsou, na hladině je jejich aktivita patrná. Mám s sebou feeder, tak se podíváme na její původce. Voda je trochu ještě přikalená po deštích. Sice se trochu bojím vázek, ale snad to vyjde. Nahazuju kousek od břehu, kde tuším hranu. Tam by mohli být. Jsou. Pár okamžiků po došponování špičky se již třepe a ani nemusím zasekávat. Páternoster to udělal za mne. Na kukuřici dostal chuť malý cejn. Nahazuju do stejného místa, další cejn. Napotřetí konečně karas, ale jaký! Nejdřív jsem si myslel, že to je kapřík, ale až v podběráku koukám na 42 cm dlouhého krásného karase. Tak ten mi udělal radost! To, že pak ještě přišel línek kolem pětadvaceti, mi radost z velkého karase, nepřekonalo.



A při cestě domů, jako známá třešnička na dortu mi dokonce přišla do cesty štika. Asi se budete ptát, jak se mi mohla dostat do cesty štika? Při velké vodě se neudržela v korytě Jizery a nechala se unést až na louku. Tam by ji určitě čekala pomalá smrt v malé kaluži, kde přebývala s několika drobnými rybkami.

Po menší honičce se mi ji podařilo ulovit, jako za mlada do ruky a po krátkém běhu jsem ji vypustil zpět do Jizery. Snad si na mne někdy vzpomene a za pár let mi udělá radost na mém vláčáku. Pustím ji zase, jako tentokrát!

 

Text:  Jiří Ludvík – chj.rybar

Foto: ilustrační snímky z Ospreyova archivu