Už zase skáču přes kaluže!

Rybářské háčky jsem si z těla vytahoval nesčíslněkrát. Většinou jsem je měl v dlani,  prstech a dvakrát i v chodidle. Při osvobozování jsem se zatím pokaždé obešel bez cizí pomoci a troufám si tvrdit, že bych si od háčku pomohl sám kdykoli. Jediným kritériem pro zdařilou operaci je, abych na místa vpichu viděl a dosáhl na ně. A jsem u jádra pudla! Loni jsem se napíchl tak nešťastně, že jsem byl zcela odkázán na pomoc bližních. O tom vám nyní povyprávím podrobněji…

Je parné léto. Děti jsou na prázdninách u babičky a manželka pracuje přesčas. Bloumám po panelákovém bytě a nemám do čeho píchnout. Pak mě napadne skvělý nápad - vyrazím k nedaleké řece a do večera se budu věnovat tloušťové přívlači! Zabiju čas a užiju si přírody. Paráda! Nachystání ultralehkého náčiní je dílem okamžiku. Do vesty nacpu krabičku s miniaturními woblery a jeden z nich ihned navážu na pavučinkový vlasec. Je to malý Salmo Hornet.

Malé velikosti Hornetů mají jeden trojháček, větší pak dva

Pro zajímavost: Hornet v překladu znamená sršeň. To si, prosím, zapamatujte. Na tuto nástrahu jsem pochytal spoustu tloušťů, ale také pěkných pstruhů.

Protože je opravdu horko, jsem oděn jen do trika s rybářskou vestou a tenkých plátěných trenýrek. Obuji si sandály a už mažu na parkoviště k autu. Vláčecí proutek opřu o sedadlo spolujezdce. Honem, honem, ať jsem u vody! Jenže, když se nejvíc spěchá, tak většinou zapůsobí zákon schválnosti, který překotný spěch náležitě zbrzdí. Sotva sednu za volant, bleskne mi hlavou, že jsem doma nechal mobil. Zatraceně, zase zdržení! Chci vystoupit z auta, ale ledva se hnu, tak se to stane…

Jauvajs! Něco mě jedovatě píchne do zadku přímo mezi půlky. Vyskočím až do stropu, ale druhé bodnutí mě zaboří zpět do sedadla. Sedím s vytřeštěnýma očima a bojím se pohnout. Po zádech mi tečou čůrky potu. Zpočátku se domnívám, že jsem přisedl vosu a schytal od ní přes trenýrky dvojité žihadlo. Při dodatečném ohmatání citlivých partií těla ale zjistím, že důvod bolesti je daleko závažnější.
Když jsem totiž dával prut do auta, tak se mi vyháknul woblírek z očka a usadil se na sedačce řidiče. Já si toho ve spěchu nevšiml a nyní mám obě půlky zadku sešité k sobě trojháčky. Aby toho nebylo málo, tak jeden z volných hrotů uvázl v potahu sedačky a tím mě definitivně zafixoval v autě. Co teď? Nemohu se pohnout, nedosáhnu si na zaseknuté místo a navíc nemám ani telefon, kterým bych zavolal o pomoc manželce nebo kamarádům. Je to v řiti! A to doslova…

Po půlhodinovém usilovném přemýšlení dospěji k názoru, že si musím pomoci sám. Jednak na liduprázdném sídlištním parkovišti není ani noha a řvát o pomoc mi přijde, vzhledem k povaze zranění, poněkud indiskrétní. Je mi jasné, že bych se v tu ránu stal v místě bydliště populární jako nějaká bulvárová Star. Zatnu zuby a snažím se v sedačce vzepřít na rukách. Docílím jen toho, že hroty zajedou do masa ještě hlouběji a veškerou mou snahu utlumí pérující potah. Jsem tam, kde jsem byl. Přišitý v autě, navíc vystaven horké sluneční výhni. Teď vím, jak si připadá stejk na rozpáleném grilu. Jenže maso kuchař alespoň jednou za čas obrátí, zato já se nemohu pohnout ani o centimetr.
Po bezmála hodině strávené v rozpáleném voze mě napadne jediná rozumná věc. Opatrně, pomaloučku a se sevřeným zadkem vyjedu z parkoviště a auto zastavím přímo před vchodem do našeho baráku. Ve stínu paneláku vyčkám návratu ženy. Je mi naprosto fuk, že parkuji v zákazu zastavení! Ve skrytu duše dokonce doufám, že mě tady odchytí městští policajti a osvobodí mě. Jenže znáte to, když je náhodou potřebujete, jsou na míle daleko.

Má zoufalost dosahuje vrcholu, když v tom přichází nečekaná záchrana. Soused odvedle jde venčit psa. Přes stažené okénko na něj mávám a jakmile přistoupí blíž, hned mu líčím své trápení. Nevěřícně třeští oči a polyká na sucho. Naštěstí je mužem činu a hbitě odbíhá do domu. Po minutě je zpět i s montážní brašnou. Napřed se mě snaží odříznout plátkem pilky na železo. Když už přes slzy nevidím, tak marné činnosti zanechá. Následně pode mě zkouší podstrčit nůžky na plech. Bezvýsledně. Nakonec sedačku kolem zadku obkrouží nožem. Hurá! Až na sešpendlené půlky jsem relativně volný, přesněji řečeno mohu po téměř dvou hodinách vystoupit z auta. Děkuji svému osvoboditeli. Najednou si uvědomuji, že celou záchrannou akci sledovaly přes okna největší drbny v baráku. To zas bude keců! S kusem potahu na zádi ustupuji do vchodu a soused mi takticky kryje záda. Šourám se po schodech a už se těším až za mnou zapadnou dveře do bytu. Kupodivu je odemčeno. Že bych zapomněl zamknout? Ne, manželka už je doma! To bych se na ni načekal. Soused je rád, že jeho mise skončila a rychle nás opouští.

V krátkosti ženě povyprávím, co jsem v uplynulých hodinách zažil. Její reakce mě docela namíchne, dostane totiž pořádný záchvat smíchu. Smích ji přejde až ve chvíli, kdy ji žádám o uvolnění zaseklých háčků. Jediné, na co se vzmůže, je odstranění látky z potahu a rozstřižení trenek u nástrahy. Pak prohlásí: „Nehodlám se ti hrabat v zadku, jedeme do špitálu!“

Názorný model popsaného zranění z falešného pozadí, kečupu a kousku potahové látky

S mikinou uvázanou kolem pasu se znovu šourám k autu. Natáhnu se na břicho na zadní sedadlo. Snažím se neposlouchat manželku, která ostře komentuje díru v potahu. Za deset minut jsme v nemocnici. Modlím se, aby v čekárně na pohotovosti nebyli nějací známí. Je to dobré, nikdo tam není. Jdu hned na řadu. Manželka za mě vše řekne. Doktor nehne ani brvou, zato mladá sestřička si musí neodkladně odskočit. Za deset minut je po všem. Citlivá místa mám vydesinfikovaná, vpichy přelepené a wobler je bezpečně zabalený v papírovém kapesníčku. Manželka ho pro jistotu ukládá do kabelky. Děkujeme, odcházíme. Na chodbě potkáváme shluk pochechtávajících se sestřiček. Zdá se, že jsem popularitě stejně neutekl.

 
Co dodat? Do smrti smrťoucí si budu pamatovat, že se mám dívat, kam si sedám, že nemá cenu zbytečně spěchat a také to, že Hornet znamená sršeň, který stejně jako jeho živý vzor dovede pěkně bodnout. Ale protože vše zlé je pro něco dobré, tak naše auto dostalo fungl nové potahy, se sousedem - záchranářem jsme začali společně jezdit na ryby a hlavně - už zase skáču přes kaluže!

Podle vyprávění nejmenovaného kolegy sepsal a ilustrační fotky dodal: ToRo