Alandské štiky I

Rok od roku klesal počet i průměrná velikost úlovků a přibývalo zklamaných návštěvníků. Příčina? Jednoduchá – sotva se rozkřikne, že jsou někde ryby, sjíždějí se tam rybáři z širokého okolí, v tomto případě z celé Evropy. Spousta z nich se pak uprostřed toho rybího bohatství začne chovat jako kuna v kurníku a nepřemýšlí, co bude za rok, za dva, za pět…
A jak je to na Alandech teď? Abych řekl pravdu, vlastně nevím. Nemám s čím srovnávat a viděl jsem z celého obrovského souostroví jen maličkou část. Ale štiky tam pořád ještě jsou. Dokonce si myslím, že pořád ještě tam stojí za to kvůli nim jet.

Když jsem v devadesátých letech hltal články o výpravách za severskými štikami, snil jsem o tom, že bych se jednou na nějaké podobné místo také vypravil. Trvalo to sice pěkných pár let, ale nakonec se mi to podařilo. Když jsem se ale nakonec šťastně pohupoval na vlnách Baltu a servíroval své nástrahy místní štičí populaci, zjistil jsem, jak málo mi vlastně všechny ty články, které jsem přečetl, daly. Většinou se v nich dozvíte, kolik autor a jeho přátelé chytili štik a jakých, někdy dojde i na doporučené náčiní a nástrahy. Ale souvislosti unikají, což je škoda, protože proniknete-li do logiky věci, můžete tvořit a reagovat na různé změny situace. Pokud pouze budete kopírovat poznatky vytrhané z kontextu, možná dopadnete stejně jako ti domorodci, kteří po válce stavěli na opuštěných letištích v Tichomoří dřevěné antény a napodobovali činnost pozemního letištního personálu, aby opět přilákali ty kovové stříbrné ptáky, jejichž posádky jim přivážely tolik zajímavých věcí.

Před první návštěvou Aland jsem moc jasnou představu o tom, jak to tam chodí, neměl, ale naštěstí jsem dostal obrovské množství nesmírně cenných informací od Vlasty, který už v té době měl za sebou dvě návštěvy souostroví. Díky tomu jsem byl celkem dobře morálně i materiálně připraven na to, co mě čeká. Přesto byla realita kapku jiná a tak jako tak není nad vlastní zkušenost. Na druhý pobyt už jsem byl vybaven zcela jinak a hlavně – vezl jsem si toho s sebou půlku.

Pokud stejně jako já toužíte poprvé v životě vyměnit naše vody se svazovými „mírovkami“ za rozlehlé pláně brakických vod, kde stále ještě plavou poněkud lepší kousky, třeba se vám budou některé z následujících informací hodit. Vezmeme to pěkně bod po bodu tak, jak jsem se ze svých iluzí léčil já sám. Protože jsem ale grafoman, délka dokumentu mi velice rychle přesáhla „stopáž“ běžného článku a tak jsem ho musel rozdělit. Vznikl kratší seriálek, díky němuž ale můžu jít víc do detailů a zamýšlet se nad věcmi, které za to někomu jinému třeba ani nestojí.

Zkreslená představa štičího ráje

V první řadě byste měli vědět, že výraz „štičí ráj“ je velmi zavádějící pojem. Když přepočítáte množství štik na Alandech na jednotku plochy, zjistíte, že jich tam zas tak moc není. Ono to platí pro brakické vody a velká jezera tak nějak všeobecně. Ryby tam jsou, často i velké, ale když byste si tam namátkou vykolíkovali hektar vody, vůbec není jisté, že zrovna tam něco bude. Představa, že vyjedete lodí na vodu a okamžitě tam ty holky zubaté začnete mydlit jak tresky v Norsku, je tím pádem, naprosto scestná. A to nemluvím o tom, že ani v tom Norsku to nemusí být pokaždé nějaká hitparáda.
Fór je ale v tom, že ty ryby nejsou v té obrovské ploše rozptýleny rovnoměrně a pokud se někde nahromadí, můžete si zachytat víc než slušně.

Dál musím přiznat, že je to místní štikaření vůči těm rybám tak trochu „podpásovka“.
Zatímco po velkou část roku je poměrně obtížné zjistit, kde se zubatice zrovna nacházejí a co dělají, v jarním období je to celkem jasné. Všechny štiky z těch obrovských plání se stáhnou do vyhřátých zarostlých mělčin, kde napřed splní své rodičovské povinnosti a potom v té teplé vodě ještě nějaký čas zůstanou, aby se tu daly do pořádku a nacpaly si břicha bílými rybami a okouny, kteří sem vyjíždějí za výtěrem krátce po nich. Najednou je máte stažené na zlomku plochy a ještě k tomu hladové.

K protějšímu břehu je to přes 2 km a valná část tamních štik vytáhne zjara do přilehlých mělčin

Nejvíc návštěvníků proto přijíždí na Alandy v květnu až červnu a loví tu hladové agresivní ryby zotavující se po nedávném výtěru. Netvrdím, že je ten lov za všech okolností snadný, ale v porovnání s přemlouváním ochytaných zubatic na jihočeských řekách a říčkách je to dost velký rozdíl.

Celé to má jen dva drobné stíny na kráse. Prvním je skutečnost, že jako náhodný návštěvník vůbec nemusíte poznat, kterým oblastem dávají štiky přednost. Na pohled téměř identické zátoky se svým zarybněním mohou diametrálně lišit. Některé štiky evidentně přitahují, jiné kupodivu ne. Zřejmě existují nějaké migrační trasy dané třeba reliéfem dna a uplatňuje se tu i směr větru, který prohřátou vodu z některých zátok vyfoukává a do jiných ji hrne. Ale někdy v tom žádnou logiku neobjevíte ani kdybyste se rozkrájeli a prostě musíte ryby hledat.

Tohle je velmi líbivé místo, rybářsky je ale dost slabé

Protože rozlohy revírů jsou tu obrovské, nemohou se všechny ty štičí přesuny uskutečnit naráz. Ryby postupně najíždějí, přejíždějí a po nějaké době zase zátoky opouštějí a vracejí se na hlubší vodu. Některé jsou mezitím odloveny a dalším je uštědřena bolestivá lekce, díky níž si následně pamatují, že není radno vrhat se jako smyslů zbavené po všem, co se hýbá.
Jako rybář se tedy budete muset snažit odhalit zákonitosti konkrétní oblasti, po příjezdu co nejrychleji zjistit, jestli jsou ryby volně v zátokách, namačkané v rákosí anebo na volné vodě, soustavně prochytávat zajímavá místa a najít ta nejzajímavější. Kromě zátok, které jsou očima snadno objevitelné (a tím pádem je prochytává každý) se musíte snažit dostat pod kontrolu migrační trasy – průlivy mezi ostrovy, rýhy na dně a jejich křižovatky. Hezky se to napíše, realita je pak trošku horší, ale nemusíte se bát. Nikdy jsem nic pod kontrolu nedostal a na rybu jsem si nakonec vždycky nějak sáhnul.

Úspěch může přinést i monitorování výskytu sledích hejn (echolotem), kolem nichž určitě bude patrolovat nějaká ta zubejda. No a samozřejmě se vyplatí i sledovat, jak si počíná konkurence. Tím plynule přecházíme k dalšímu odstavci.

Nejste tu sami

Pokud toužíte po samotě uprostřed nedotčené severské divočiny, budete muset buď vyrazit na vlastní pěst nebo tento svůj požadavek konzultovat s majitelem cestovky. Jinak se musíte smířit s realitou, že majitelé revírů ekonomicky profitují z přítomnosti rybařících turistů a tím pádem se snaží přilákat jich co nejvíc.

Oblíbené místo, kde byly v minulosti opakovaně uloveny velké štiky, je pod stálým rybářským tlakem

Nakonec se tak může stát, že se pohybujete v místech, kde rybaří spousta dalších lodí. Kromě určité ztráty pocitu samoty to má samozřejmě i další dopady. Můžete například s určitým zklamáním zjistit, že slibnou oblast, kam jste plánovali odpolední vyjížďku, od rána systematicky pročesává několik plavidel. Ještě horší může být okamžik, kdy si tak pěkně v klidu chytáte, najednou vám za zády zaburácí motor a kousek od vás se upíchne loď s rusky mluvící posádkou, která haleká, pytluje okouny ve velkém, štiky si vyvazuje kusem drátu provlečeným za skřele k lodi a tak podobně.
Nemá smysl nad tím brečet. Svět je malý, je nás tu sedm miliard a úplnou samotu musíte hledat sami na místech, o kterých se moc nepíše. Všimli jste si, že jsem nikdy nejmenoval lokalitu svého prvního severského pobytu? Důvod je prostý. Chci se tam ještě vrátit.

Co pro vás budou ostatní posádky znamenat, to už záleží na každém jednotlivci. Nemusíte je nutně vnímat negativně a můžete s nimi například pokecat. Třeba se něco dozvíte nebo si jenom ukrátíte dlouhou chvíli. Seveřané umí anglicky, Rusové, pokud odhlédnete od svérázu jejich národního rybolovu (já to nedokážu) jsou celkem ukecaní chlapíci a něco jim asi rozumět budete a samozřejmě můžete potkat i dost Čechů – zejména v oblasti, kam pořádá zájezdy česká CK Pepa.
Můžete také před ostatními loděmi prchat – je tu celá řada oblastí, kde je krásná příroda a ryby se tam z nějakého důvodu odmítají hromadit. Tam se můžete „zašít“ a velmi pravděpodobně vás tam nikdo nebude otravovat.
No a konečně je tu třetí forma vztahu k ostatním, řekněme taková soutěživá. Je možné, že jste vyrazili na sever za úlovky. Chcete prostě chytit veliké krásné ryby – konec konců, kdo by nechtěl. Velice rychle potom zjistíte, že lidí s podobným záměrem je tu trochu víc, než by vám bylo milo. A věřte, že jsou mezi nimi matadoři, kteří jsou tu poněkolikáté, velice dobře vědí, co a jak a proto kromě jiného systematicky okupují atraktivní místa nebo fleky, kde se v uplynulých letech chytily největší kusy. To oni pak většinou drží v rukou ta žíhaná torpéda z kategorie 100+ a lákají tak mimoděk do země zaslíbené další nováčky.

Taky už můžu lákat nováčky... Není to ale důkaz mých rybářských kvalit, jen jsem byl hodně rychlý a měl trochu štěstí

Mohli byste říct, že klidně budete všechny ostatní ignorovat a chytat si po svém. To dělali během obou výprav naší nejbližší sousedi. Ti první vstávali pozdě a pak projížděli od pohledu nejatraktivnější fleky, které už ale mezitím poházelo několik posádek. Druzí na začátku pobytu objevili celkem úspěšné místo a pak se ho vytrvale drželi, přestože nové ryby jim do něj natahovaly velmi sporadicky. Ani jedni nakonec neodjížděli příliš spokojeni, jedna ta parta se dokonce cítila být oklamána a podvedena.
Abyste se tak po návštěvě jakékoli sice vyhlášené, ale silně navštěvované lokality necítili i vy, počítejte s tím, že se budete muset trochu snažit. Pokud nejste žádní excelentní rybáři, možná bude stačit i to, že budete vstávat dřív, jezdit dál a trošku koukat, co dělají ti druzí. Počítejte s tím, že v době jarního lovu na Alandech jsou štiky v pohybu a i vychytaná místa se průběžně doplňují v závislosti na počasí a aktivitě ryb. Jenom je pak otázka, kdo nakonec chytí ty největší a nejzajímavější a věřte mi, že tím člověkem by chtěl být téměř každý z těch, kdo sem vážili tak dlouhou cestu.

Vedle právě zakotvila loď, takže tenhle slibně vyhlížející koutek už proházet nestihnem

Na závěr této kapitoly zdůrazním, že nejde o to někoho přechytat, závodit s jinými v tom či onom, stresovat se neustálým špiclováním těch ostatních a podobně. Ale člověk odjíždí s určitými sny a představami, hýčká si je a doufá, že se mu splní. Bylo by smutné, vracet se pak zklamán.

V článcích a prospektech cestovek většinou není nic o tom, že se množství dostupných ryb dělí poměrně nerovnoměrně mezi momentálně přítomné rybáře a pokud si někde přečtete, že průměr je například 40 štik na osobu za pobyt, tak vězte, že průměr je jen číslo a v reálu měl někdo deset, zatímco jiný přes stovku. Samozřejmě pak každý z těch lidí odjížděl s úplně jiným pocitem. A rozdíl není v tom, že ten úspěšnější chytal desetkrát líp nebo byl na vodě desetkrát delší dobu. Jenom se rozhodoval rychleji a byl ve správnou dobu na správných místech.

Počasí

To, že je počasí na rybách klíčová věc a nikdy si ho nemůžete předplatit, to je asi každému jasné. Jarní aktivita ryb je na počasí velmi závislá a když si půl roku dopředu objednáváte pobyt na Alandech nebo i kdekoli jinde ve Skandinávii, nemáte naprosto žádnou představu, co vás tam nakonec bude čekat. Klidně může i sněžit.
Alandy leží dost daleko na severu a květen je tam asi jako náš duben, takže důležitý je samotný průběh zimy. Pokud bude příliš dlouhá, může se stát, že v době vašeho pobytu bude voda ještě studená a štiky pasivní. Situace se ale může měnit doslova ze dne na den a pár slunečných dnů může situaci zcela změnit. Kolegové z turnusu před námi měli v květnu 2011 první polovinu pobytu velmi slabou, ale s lepšícím se počasím začala aktivita ryb prudce stoupat a tři poslední dny zažili doslova rybářskou nirvánu. My po nich zažili dozvuk tohoto výbuchu rybí aktivity a pak to šlo s množstvím úlovků tak nějak z kopce a braly čím dál menší štiky.

V roce 2012 jsme začínali ve vodě s teplotou 9°C, která se postupně vyškrábala na 14 – 15°C. To se projevilo i na bojovnosti štik. V teplé vodě bojovaly o svou svobodu s daleko větším důrazem. Jednou na konci pobytu jsem zasekl na kraji rákosového porostu štiku, kterou jsem nedokázal zastavit. Vletěla mi mezi stébla, která jsme společně poráželi jako kuželky a já se s ní pral s tepem někde na infarktové hranici, protože jsem měl dojem, že má k metru a že o ni skoro určitě přijdu. Nakonec jsem ji vyhnal ven a po zdolání zjistil, že má „jen“ 79 cm. Ovšem tím, co předvedla, překonala ryby víc než dvakrát těžší, jenom ulovené v devítistupňové vodě.

Samozřejmě je důležité i konkrétní počasí. Osobně se mi jako nejúspěšnější jevily teplé dny se zataženou oblohou a stálým větrem. Krásné dny, kdy je na obloze „azuro“ a nefouká, jsou z pohledu rybolovu méně úspěšné. Snad je to tím, že štiky v čisté vodě za jasného světla lépe vidí a snáze prokouknou umělé nástrahy.

Ne, že by se v tomto počasí nedala chytit pěkná ryba, ale žádné orgie se nejspíš konat nebudou

Podobné zkušenosti jsem často získal také u nás. Řešení je podobné na našich i severských vodách.
Jestliže máte problém s mizerným braním za krásného počasí, soustřeďte svou pozornost na rána a večery (opravdu až do tmy).

V podobném osvětlení se stále ještě dají lovit štiky a někdy i snáz než přes den. Je to ale hodně o výběru místa.

Další možnost je věnovat více pozornosti hlubším lovištím. A co je ještě důležitější – maximálně využijte první den, kdy se zatáhne a začne foukat.
Já osobně vnímám teplé dny jako investici – i když se toho v danou chvíli tolik nechytí, roste teplota vody a štiky jsou pak v následujícím období aktivnější. Škoda jen, že doba pobytu je tak krátká.

Nejlépe se nám chytalo, když bylo zhruba takto

Při posledním pobytu jsme zažili zlom počasí, kdy se během krátké doby zatáhlo, začalo foukat a mírně mrholit. V tu chvíli to vypadalo, že se štiky zbláznily. Na místech, kde byl krátce předtím problém vymodlit si záběr, najednou braly chvílemi i na hod. Snad každý jsme ten den chytili přes dvacet ryb, ale pro mě bylo rozhodující, že jsem chytil tři pěkné kolem 80 cm. Druhý den byl rybářsky dost slabý, ale když si uvědomíte, kolik ryb se popíchalo během té krátké doby jejich hektické aktivity, tak není divu. Ani na severu nejsou štiky hloupé a to, že jsou po výtěru agresivní, neznamená, že budou na nástrahy skákat opakovaně.

Žádnou z větších ryb jsme, pokud vím, nechytili dvakrát, zato jsme se na místech, která jsme často navštěvovali, setkávali se štikami, které nástrahu nedůvěřivě sledovaly až k lodi a rozhodně se netvářily, že by na ni chtěly zaútočit. Klidně to mohly být ty, které jsme zdolali v minulých dnech.

Protože optimální počasí pro lov není bezvětrný „pařák“, ale spíš větrný den s průměrnými teplotami, počítejte s nutností dobře se obléct. Pokud je vážně nevlídno, vezměte si s sebou aspoň nějaký kus oblečení navíc. Pamatuji se na jeden den, kdy jsme s kolegou Prutosem pronikavou vlezlost panujícího větru podcenili a vraceli jsme se jako dva totálně vymrzlé rampouchy. Vítr byl tenkrát takový, že člověku připlácl membránovou bundu k tělu a a přes vrstvu flísu a moiry vytahoval z těla teplo tak, že by tomu jeden nevěřil. Kdyby ryby nebraly, tak jsme to zabalili dávno, ale rybářská vášeň dělá divy. Ostatně každý ví, že rybáři jsou nenapravitelní blázni.

Pár takových a zapomenete na všechno...

O tom, jak velký význam přikládám kvalitní membránové bundě, svědčí následující historka. Sraz s kolegy a odjezd byl časně ráno v Praze. Abychom s Tomem – Prutosem nemuseli cestovat v noci, přespali jsme u mých rodičů, od nichž je to do matičky stověžaté přeci jen blíž. Když jsem k nim v předvečer odjezdu dorazil, pršelo. Sáhnu si dozadu do auta pro bundu, abych při vykládání věcí moc nezmokl a ejhle, ona tam není. Zůstala, mrška, někde na věšáku v jižních Čechách. Tam je mi tedy platná…
Díky rychlým kolům, platební kartě a obchodním centrům s dlouhou otvírací dobou jsem naštěstí ještě stihl koupit bundu novou, ale bylo to o chlup. Prodavačka v liduprázdném obchodě pět minut před zavíračkou už jistě nedoufala, že ještě udělá takový kšeft. Dovolená se mi tedy neplánovaně prodražila. Odjel jsem ale nakonec s bundou a hodila se. Zatraceně se hodila.

Doufám, že vás zmínka o chladu v horkém létě osvěžila a pokračovat budeme někdy příště.

Text i foto:   M. Horáček – Osprey