Po dlouhých letech jsem si pořídil „pstruhovku“. Na úvod jsem se rozhodoval mezi dvěma možnostmi. Začít na Mohelce nebo na potoku, který se jmenuje pokaždé jinak, ale oficiální název je Strenický potok. Zvítězila Mohelka, mluvilo pro ní to, že tam budu relativně sám, kdežto zmíněný potok bývá podle mých informací dost obležený, hlavně první den sezóny. Nenechal jsem nic náhodě a ještě poslední víkend před tím dnem D jsem si prošel zvolený úsek.

 

Zarybňování mě nezklamalo, nikde nebyly vidět stopy, že by se něco sypalo do vody. Nechci tady rozpoutávat válku mezi kapraři a pstruhaři, ale rozhodně se do vody dává víc kaprů než těch tečkovaných krasavců s tukovou ploutvičkou.


Když jsem šel do pstruhové povolenky, plánoval jsem, že budu hlavně mušit, ale tady si nedovedu představit, jak bych nahodil. A myslím, že až vyroste pobřežní vegetace, tak to bude ještě horší a se svým oblíbeným 2,4 m dlouhým Fenwickem tady budu mít problémy a budu muset jít do ještě kratšího prutu. Rozhodně to byl velice poučný výlet, vím kde zaparkovat, vím, kde jsou jezy, tůňky a tak. Jen ty ryby mi chybí, ale snad jsem je jen přehlídnul. Jenže voda je tak čistá, že si ani nemusím brát brýle, tak si myslím, že bych si jich snad všimnul. No, uvidíme…


A je to tady. Pondělí s velkým P. Leje, až se mi vybavuje slavná hláška pana Kemra (zase ty sprostý slova). Jsem takový blázen, že půjdu moknout? Jsem, ale jindy. Půjdu na ně, až se vyčasí. Vyčasilo se až druhý den, ale zase do úplného azura.

 

To je druhý extrém. Nemám to rád, musím přistupovat k vodě čelem k slunci, abych neplašil ryby stínem. Nemám ještě možnost krýt se vegetací. Stromy a keře jsou ještě holé. Nic nemusím připravovat, mám navázáno, mám vypsanou povolenku, jde se na to!
První tůňka, první hod, první vázka. Vše je jednou poprvé, ale toto znám dokonale. Musím trhat, nechci si vyplašit jedno z mála slibných míst. Prásk! Ten zvuk nemám rád, ale tentokrát to odnesla jen nymfa. Na těch nejlepších místech se nedá ze břehu nahodit a brodit se mi nechce, na to možná dojde až v létě.

Konečně mám první potah, je to ale jen opatrné ochutnání péřového jiga. Další slibné místo, ale bez ryby. Kdyby tady nějaká byla, buď bych ji viděl odplout, nebo by se alespoň otočila za nástrahou. Měním jiga za třpytku. Je lépe vidět, jak v proudu pracuje.

Hrozně mě baví tento „zálesácký“ způsob lovu. Musím být velice opatrný při přístupu k vodě, zem je plná malých větviček, tak je dost složité se dostat k vodě bezhlučně. Musím se střídavě dívat pod nohy a přitom sledovat vodu, jestli nezahlédnu pohyb. Asi na patnáctém místě zjišťuju, že to je úplně zbytečné, protože tato voda snad ryby nikdy neměla. Přitom to jsou naprosto učebnicová místa, kde by se pstruzi měli vyskytovat.


Přicházím k jednomu z nejkrásnějších míst, na ten polorozbořený splav jsem se těšil!

 

Nic mi ale nepřinesl. Pokud tedy nepočítám zážitky. Uklidňuje mě jedna věc – jsem tady první. Ostatní sem asi nechodí, když tu nejsou ryby.

Kilometr vody a jediný drbanec. Občas se to stane, ale po zimní abstinenci jsem zklamaný. Vracím se k autu, popojedeme! Napadá mě titulek – Na pstruhy Vávro, na pstruhy!


Další nádherný úsek uprostřed lesa. Před lety jsem tady sledoval lipany. Dnes by mi stačilo, kdybych je taky zahlídl. Konečně! Vidím prudký úprk.

 

Nejsem tady ale sám, někoho stopuju. Evidentně se mu líbí stejná místa, jako mě. Další jez, další zero. Kde jste?

Zkouším mikronymfu. Žlutá, bílá, hnědá, oranžová. Nejsem zvyklý tak měnit, ale zkouším se jim trefit do chuti. Přicházím ke krásně tmavé tůni. Že by? Zhoupnu mikronástrahu a čekám, kde se objeví kolečko od dopadající nástrahy. Že bych ji přehlédl? Jo, přehlédl, ale větev. Nymfa se mi houpe na větvičce nad tůňkou. Trhám.

V zoufalství dávám woblerka. Nepracuje dobře, tak nějak divně se jen houpe, ale asi to funguje, protože vidím první útok. Pstruh, ale nemá ani třicet čísel. Mám dilema – chytit dorostence, nebo ho netrápit? Zvítězí to lepší já a odcházím proti proudu dál.

Tok není tak zajímavý jako nižší část, ale zase to vyvažuje okolí. Je tady více klidnějších partií. A hlavně se začínají objevovat kolečka a sem tam i výskok! Ale ryby jsou asi (asi určitě) zkušenější a objevují se v místech, kam nejde nahodit ani náhodou. Dávám zpátky nymfu a protahuju ta místa, kam dohodím. Přilákávám dva pstroužky kolem deseti centimetrů. Hmm, nemusím mít rybu za každou cenu.


Pomalu se blížím k civilizaci, slyším rádio. Chatařům asi nestačí ptačí zpěv. Je vidět, že to nejsou rybáři. Kolem vody jsou narovnané ořezané větve, abychom se nemohli dostat k vodě. Když je někde vhodný průlez, není tam zajímavá voda, tak ani nenahodím. To mi připomíná mé toulky kolem Lužnice, tam zase nějaký místní Béda Trávníček pravidelně vyklápí posekanou trávu do řeky. I když jsem neúspěšný rybolovec, přesto jsem poměrně spokojený. Pstruhová voda je krásná.

 


Druhý den se vydávám na ten potok mnoha jmen. První mínus – není kde zaparkovat. Silnice je samá zatáčka, tak bych dost překážel. Druhé mínus, když se dostanu k vodě, zjišťuju, že bych k ní trefil i poslepu. Nejdřív si fotím první (a poslední) úsek. Je mi jasný, že tady dlouho nebudu. Za zády dost frekventovaná silnice, pode mnou smradlavá voda.

Strenický potok - škoda, že to nemůžete cítit

 

Vzpomínám si na jeden podzimní lov, kdy zaměstnanci družstva vyváželi exkrementy z kravína k Jizeře. Tehdy jsem napsal, že je škoda, že smrad nejde vyfotit. Tak tedy dvakrát škoda. Břeh potoku mi prozrazuje, že tady ryby byly. Z obou stran je vyšlapaná cestička a navíc je vidět, že rybáři byli úspěšní – kuchali hned u vody a ani se nesnažili vnitřnosti ukrýt. Projdu asi padesát metrů a jedu pryč. Kdyby takováhle byla každá pstruhová voda, do povolenky bych nešel.


Další den se vracím spravit si náladu na Mohelku. To bude zase letos rybokilometrů! Začátek je neuvěřitelný. Cestou jsem si koupil novou dvounulku, tak ji hned vážu. První hod, první potočák. Teda potočáček.

 

Druhý hod a v křišťálové vodě (nezaměňovat s původem peněz Standy Grosse) vidím, jak se ode dna odlepuje další stejné velikosti. Tak hoši, takhle ne! Vás trápit nebudu, myslel jsem si na nějakého granuláče. Škoda, ale zase jsou vidět ryby i tam, kde předevčírem nebyly. Jedu jinam, dorost si nechám na mušení.
Nacházím pěkný úsek, i parkovat se dá. Na přilehlé louce jsou vidět koleje od auta. Napadá mě jediný důvod – nasazovali!

Zachytám si granuláky! Nádherná voda! Dokonce vidím dvě mihule, jak se kroutí v proudu. Fotím je, ale mám sebou jen malý kompakt, tak foto nic moc.

 

Nade mnou krouží černý čáp. To je vždy, když nemám sebou zrcadlovku. Když si ji vezmu, nevidím ani sýkorku. Murphyho zákony.

Dnes to vypadá, že to odchytám s jedinou třpytkou. Ryby ji atakují, nemám důvod ji měnit.

 

Procházím loukou plnou meandrů, koleje od auta kopírují břeh, ale nikde není vidět, že by zastavilo a sypali. Asi to bude až na přístupnějším místě. Konečně ho vidím, ale je to kombi, tam se jim moc ryb nevejde. Postupně se přibližuju, ale rybáře žádné nevidím. Teprve nyní chápu, že nejsem svědkem nasazování čerstvých ryb, ale stává se ze mě kazišuk :-))

Ani se nestačili obléct…

 


Myslím si, že by to byla taková pěkná tečka za tím naším výletem. Cestou se ještě zastavuju na dalším zajímavém místě, ale už není čas, tak snad někdy příště. Teď, když to píšu, se už nemůžu dočkat, až tam zase ráno vyrazím. Pstruhové vody mě naprosto pohltily. Mám v plánu navštívit několik dalších tajemných vod, tak se snad o své zážitky podělím. Jenom mám strach, abych tam vůbec potkal nějaké ty ryby.

 

Text i foto: Jiří Ludvík – chj.rybar