Na soubojích, které jsem k rybami vedl v posledních letech, není nic k vyprávění. Pět, deset, maximálně patnáct minut soustředěného zdolávání a když ryba nespadla, tak jsem ji prostě chytil. Budiž čest několika říčním kaprům, kteří věděli, kde je nejbližší křoví a dokázali se mi vlastním přičiněním utrhnout.
Nedávno jsem ale zažil jednu z těch zdolávaček, kdy nezbylo než trpělivě počítat minuty a vítěz nebyl do poslední chvíle jasný. Došlo i na klasické momenty jako „vázka se rozjela“ (naprosto nutný prvek), „brutální tah“ (ten taky nikdy nesmí chybět), různé fáze únavy a fyzického utrpení i nečekané zvraty ve chvílích, kdy jsem se již cítil jistým vítězem. Dokonce jsem se byl nucen, jak je dnes v módě, vrhnout do kalných vln a bojovat s rybou v jejím domovském živlu tváří v tvář (to je novinka, ale dneska bez toho fakt nejste in). Prostě dost na to, abych se z toho jako profesionální rybářský publicista pokusil „vydojit“ nějaký ten text a vydělat si tak na rohlíky s mlíkem nebo i něco víc.

Začalo to nevinně. Pracuji v podkrovní místnosti, kde bylo za nedávných veder celý den k nevydržení a tak jsem se večer rozhodl trochu se osvěžit. Vzal jsem si lehčí vláčecí prut, krabičku s nástrahami a do malého kyblíku nasbíral pod třešní na dvoře asi půl kila mokvajících srdcovek posrážených špačky, kteří nám každoročně zlikvidují většinu úrody.
Nazul jsem si sandály, které se po letech nošení už zjevně rozpadaly a rozhodl se jim ukrátit jejich agónii tím, že se v nich budu chvíli courat řekou. Vzhledem k tomu, že jsem si za cíl vycházky vybral nejmenší vodní tok v okolí, nebylo brodění nijak nutné, ale já se prostě vyráchat chtěl.

Po příjezdu k řece jsem napřed vysypal  na slibném místě třešně z kyblíku. Ač zmožen vedrem, nezapomněl jsem si jich napřed asi dvacet schovat pod trsem trávy na břehu, abych měl později co napíchnout na háček.

Pak už jsem mohl šťastně popojet asi o půl kilometru dál a zabrodit si do osvěžující vody. Motal jsem se v ní chvíli po kolena, chvíli po „koulena“ a snažil se zjistit, jak to s tou vodou po letošním zahájení vypadá.
Materiálně jsem byl vybaven velmi univerzální sestavičkou, kde hrálo klíčovou roli číslo 18. Prut do 18 g a naviják s vlascem 0,18 mm. S tímhle ještě neutrhnete okounovi hlavu a zase nemusíte propadat panice, když náhodou vezme něco většího. Taky utáhnete nástrahy od jedničky rotačky až po slušný štikový wobbler, kdyby vám snad za tou rotačkou nějaká větší zubatá vyjela.
Věnoval jsem se spíš menším nástrahám, hlavně právě rotačním třpytkám. Po zahájení je na neproházené vodě zblajzne kdejaká havěť a tak jsem střídal různé tvary a barvy křidélek a sem tam vytáhl tlouště nebo okouna.

 

Věděl jsem, že v mělkých úsecích, jako je tento, letos moc štik vyjetých není - jestli vůbec nějaké. Ale stejně, jakmile jsem opustil nejmělčí partie, kde je to skutečně jen o okounech, poctivě jsem do sestavy zařadil lanko, protože kam čert nemůže, tam spolehlivě nastrčí nějakou tu čtyřicítku kudlu.
Jak slunce zapadalo, postupně jsem vychládal a vzpomněl si, že mám ještě dole flek nakrmený třešněmi.
Vybrodil jsem a přitom téměř dorazil jednu ze svých chátrajících bot. Slíbil jsem jí hned po příjezdu domů slastné spočinutí v popelnici a cestou k zakrmenému místu ještě proházel asi dva oblíbené štičí posty. Neúspěšně.

Převázal jsem tedy vláčecí sestavičku pro lov na těžko, napíchl jednu pěknou třešeň a poslal ji tam, kam jsem před dvěma hodinami naházel její kamarádky. Pak jsem s vlascem v ruce čekal, co se bude dít a ono se skoro nic nedělo. To je u tloušťů divné. Většinou se na první záběr moc dlouho nečeká a pak teprve začnou pauzy narůstat, až narostou do neakceptovatelné délky. Tady pauza narůstala od samého začátku a i když jsem několikrát přehodil, stále jsem čekal marně. Nakonec přece jen přišlo ono lehké klepnutí a neznámá síla mi začala protahovat vlasec mezi prsty. Nechal jsem ji ho dopnout a zasekl. Byl tam. Nebyl malý, trochu i bojoval a když jsem ho nakonec vytáhl, nějakých 45 cm musel mít s přehledem.


Nahodil jsem ještě jednou, držel vlasec a díval se kolem. Na slunce jak zapadá, na to, co létá nad vodou i kolem a samozřejmě i na postupně ožívající hladinu. Kolem zalovilo pár tloušťů a nějaký ten bolínek a já si vzpomněl, že cestou domů pojedu kolem fleku, který se už před zahájením jevil za šera jako poměrně aktivní. Mohl bych to tam ještě zkusit…

Volba padla na Rapalu Original. Dost velký a přitom lehký wobbler, který bez potíží atakuje velký tloušť, bolen, candát i štika. Navíc při dopadu téměř nedělá hluk a má velmi decentní přirozený projev.
Za chvilku jsem tedy stál na dnešní poslední štaci, nechával svou siluetu splynout s trsem trávy na břehu a tiše prohazoval vodu kolem sebe. Asi na třetí hod přišlo to, na co jsem čekal. Ostrý úder do nástrahy od větší ryby. Na háčcích ale neuvízla a jen slušné kolo na hladině dokládalo, že to nebyla žádná čudla. Tipnul jsem to na velkého tlouště kolem padesátky a zalitoval, že neskončil na háčcích. Ani jsem moc nedoufal v další záběr, ale snažil jsem se dokončit celý vějíř hodů, jimiž jsem chtěl místo prohledat. A jak jsem tak házel, uprostřed řeky si vyšlápl na mou Originalku další dravec. Útok byl veden zdola, byl pěkně razantní a kromě poctivého škubnutí prutem ho provázel i pěkný závar. Zásek seděl a ryba se klidila zpátky ke dnu.
Zubatá! Dušička zajásala, protože bylo jasné, že tohle je pěkná kudla a bude to hezký závěr dnešní vycházky. Zdolám ji, cvaknu pár fotek a za deset minut pojedu s pocitem krásně stráveného večera domů.
Jak krutě jsem se mýlil!


Kudla mezitím vykroužila v řece jakési kolečko a pomalu se blížila k mým nohám. Teď se objeví na hladině, trochu si zacákáme, pak objede ještě pár koleček a vlezu si do vody pro ni. Malá není. Zálov sice nebyl kdovíjaký, ale táhne pěkně klidně a nedivočí, takže sedmdesát mít určitě bude…
Neobjevila se. V klidu nasadila na další kolo, hravě ustála můj pokus o zastavení nebo aspoň vychýlení ze směru a v širším oblouku než předtím vymetla koryto přede mnou, načež začala odjíždět po proudu. Divné… Že by měla víc?
Nakonec ryba opět míří ke mně, ale to už si dávám sakra pozor, co se bude dít, protože na prutě rozhodně nemám tuctový kousek. Trochu přitáhnu a… Dostávám takovou šlupku do prutu, že na okamžik ztratím s rybou kontakt. Pokud máte v ruce cit, dokážete vnímat dynamiku pohybu ryby. Tohle byla dlouhá ryba, jedním pohybem se prohnula o desítky centimetrů. Takovouhle věc mi naposled provedla stopětka štika na Alandech a tenhle hovád nebude menší. Navíc se lepí na dno a nasazuje na další oblouk. Je to vůbec štika? Pokud ano, musí mít ke sto dvaceti číslům. Ale něco mi říká, že tohle štika není. Takže… Sumec? Tady? Ne, že by tu být nemohl, ale na tomhle revíru se chytá tak jeden za dva roky. Takovou kliku mít prostě nemůžu…

Bzzzzzzzz… Ryba nabírá směr po vodě, směje se mé osmnáctce a pomalu se mi vzdaluje. Přemýšlím, kolik metrů vlasce jí nechám vymotat, než za ní vyrazím. Tohle je regulovaný tok s naprosto otevřenými břehy a můžeme tady korzovat do nekonečna.
Bzzzzzzzz… Tak jo, už jdu.


Pěkně si udržuju kontakt s protivníkem, držím prut vysoko, aby vlasec nepřišel do kontaktu s kameny polorozpadlé navigace a připomínám si, že pokud je to sumec, musím dávat pozor, abychom nenarovnali háčky na wobbleru. Originalka je má spíš pro smích. Trpím je tam jen proto, že její typický chod lehké háčky vyžaduje.

Po padesáti metrech soupeř otáčí. Vím proč. Dno tam začíná stoupat. Tam, kde jsem ho zasekl, je hlouběji. Zřejmě se tam pokusí vrátit. Kontroluji vlasec, vyvíjím stálý tah a snažím se moc neměnit jeho směr.A šlapu zase zpátky. Tohle bude na delší dobu. Když to vydržím hodinu nebo dvě, soupeř zkolabuje. Do té doby nesmím udělat chybu. Budu tu stát, držet prut, koukat, jak krajinu kolem pohlcuje noc a čekat...

 

Jsem na svém původním stanovišti a stalo se přesně to, co jsem čekal. Ryba krouží kolem místa, kde mi zabrala. Nejspíš tu bude jáma nebo rýha. Ono dno regulovaných řek není tak rovné, jak se zdá. Akorát jsem tuhle díru zatím neznal. Nu což, teď už o ní budu vědět.
Zkusím se do ryby trochu opřít. Když budu mít štěstí, uvidím nad vodou oslizený kus vlasce a budu mít jistotu, co to vlastně vodím. Povede se mi to. Po vlasci mám roztaženou krásnou lepivou „nudli“, takže je to nepochybně fousáč. Přizvednutí se mu nelíbilo a několika kopanci mi to dává najevo.
Za chvíli poprvé vidím i jeho hlavu. Na první pohled není ani malý ani velký, těžko říct. Metr by mít mohl, možná i víc.
Oslavíme spolu tohle zjištění několika dalšími pěkně vykrouženými kolečky. Hlava se na hladině objevuje opakovaně, už ji tam i chvilku udržím.

Je čas na první pošťouchnutí. Vzpomínám si, jakou explozi vyvolalo u jednoho z mých prvních sumců lehké plesknutí po hlavě. Připravím se na něco podobného, slezu do vody, najdu si v kamení flek, kde se dá jakž takž stát, trochu povolím brzdu a jak mě sumčí hlava míjí, zavadím o ni konečky prstů.
Fuj! Jsem celý mokrý. Exploze se dostavila, po ní brutální tah a nakonec tradiční vytáčení koleček prokládané občasným zabzékáním brzdy.
Vím, co bude dál. Po několika minutách, pokud se nikde nezamotá a pokud vlasec i háčky vydrží, se sumčí hlava vynoří znovu. Bude následovat další plesknutí a další kolečka a to tak dlouho, dokud nedokážu s jistotou vrazit prsty do tlamy ryby. A to půjde špatně. Wobbler je zvenku v koutku, takže sumík nemá moc velkou snahu tlamu otevírat a krom toho přestává být vidět. Ke všemu je nástraha vražená ze strany, odkud přikládám ruku k rybí hlavě a dva trojháky jsou volné. Jedna blbá chyba a visíme na tom oba. To je to poslední, po čem bych toužil.
Jediným receptem na celou situaci je trpělivost.


Minuty běží a tma houstne.
Už jsem zvládl tři další plesknutí, ale nedaří se mi přitáhnout sumce dost blízko, abych se dokázal vyhnout wobbleru a vrazil mu prsty do tlamy. Snad teď. Hlava se natočí ke mně. Prutem vychýlím wobbler a ještě o trochu víc přitáhnu sumce na dosah. Pak moje levačka vystřelí kupředu, prsty putují po hraně tlamy a hledají skulinu vedoucí dovnitř.
Blaf!
I sumec vystřelí dopředu, s efektním cáknutím mě rafne a bleskově se stáhne. Neuhýbal jsem, doposledka jsem se snažil narvat prsty dovnitř tlamy a zahákovat je za čelistí. Nepovedlo se mi to, ryba couvla příliš rychle a parádně mi rozedřela špičku prostředníku.

A následuje něco, s čím jsem už v téhle fázi boje nepočítal. Dlouhý prudký výpad, při němž ryba zběsile vymetá dno a já nemůžu dělat nic víc, než se pohybovat s ní a hlídat, aby vlasec o něco nepředřela. A nakonec přichází to, čeho jsem se celou dobu obával. V prutu najednou cítím mrtvou tíhu. Kontakt je ostrý a tvrdý, je to zcela jistě kámen. Buď se mi sumec někde zamotal nebo zalehl za balvanem anebo narval wobbler do nějaké škvíry a vytrhl si ho.

Nechápavě kroutím hlavou. Před chvílí jsem se mu dral rukou do tlamy a teď ho mám zalehlého někde uprostřed řeky nebo je dokonce fuč. Do psí řitě!


Jdu po břehu, opatrně se snažím dostat téměř až nad rybu, což při šířce zdejšího veletoku není až takový problém a sonduju, zda by se snad vázka neuvolnila. Jak moc teď toužím, aby se ona okřídlená věta „vázka se rozjela…“ stala skutkem. Bohužel, pocit, že na udici mám kus betonu, přetrvává. Nezbývá než udělat to, co už jsem musel udělat kdysi před deseti lety. Dojdu si pro něj. Pokud je sumec ještě na prutu, musí být kámen mezi námi. Zalehl při jízdě odzdola a tudy by měl i odjet. Pokud se tedy dostanu šikmo proti proudu nad něj, dosáhnu špičkou až za úroveň kamene a nějak odtud fousáče vypudím, měl by vyjet a neurazit mi to…
Hezké úvahy. Teď je jenom zrealizovat. Potmě lezu do řeky a slézám postupně po navigaci. Kameny jsou ostré, díry mezi nimi bezedné a stoupnout si tu rovně snad ani nejde.
Teď konečně přichází chvíle, kdy pochopíte, proč jsem tak pečlivě líčil zbědovaný stav své obuvi. Jedna z bot, které mi tolik let poskytovaly věrné služby, se právě teď rozhodne skoncovat se světem a rozpadne se. Jsem tedy napůl bos v hromadě ostrého kamení, ten pitomý sandál mi povlává na řemínku kolem kotníku a chytá se o všechno možné. Tohle se nedá ustát, takže se zanořuju po krk do vody, abych zatěžoval nohy co nejméně a mohl rozmotat ten gordický uzel.
Tak to by bylo. Teď ještě sklouznout k patě navigace a zase se plnou vahou postavit. Dobrý, je tu po vody tak po prsa, dno je tvrdé, schůdné, sem tam velký šutr. Jde se za rybou.


Kličkuju mezi kameny, vleču za sebou botu, které se prostě v tuhle chvíli nedokážu zbavit, udržuju napnutý vlasec a po chvilce se dostávám na pozici, kde jsem chtěl být. Pro jistotu si to kontroluju. Mžourám do tmy a proti lesknoucí se hladině, představující poslední světlejší plochu v okolí, se snažím zjistit, kde je špička prutu a kam mi vede vlasec. Asi dobrý. Zesílím tah… a nic. Posunu tedy špici ještě dál a zvolna obcházím místo, kde je ke dnu přibita moje nástraha. Pořád nic. Pokusím se tedy místo osahat a jestli to půjde, tak odtud toho holomka vykopu. Přirozeně tou nohou, která je ještě v botě, protože prostředník levé ruky mi pálivě připomíná, že soupeř není úplně bezbranný.

Před deseti lety ve stejné situaci vyrazila ryba přesně v ten moment, kdy jsem byl na krůček od ní. Děje se tak i nyní. Vázka se rozjela. Jsem šťastný jako blecha a snažím se stáhnout sumíka brousícího po patě navigace zpátky na koryto a vycouvat zase na břeh. Strašně mi ale překáží ta pitomá bota. Výstup vzhůru po kamenech navigace je jedna velká směsice bolestivých syknutí a výživných nadávek. Nakonec konečně dosáhnu rukou ke kotníku, nahmatám sandál, z něhož se mezitím stal složitý prostorový rébus, najdu a rozervu suchý zip, který to celé drží pohromadě a vyhodím ten krám na břeh.
Celou tu dobu se sice snažím držet napnutý prut, ale o rybě nemám zrovna moc přehled. Je třeba to napravit. Napínám vlasec a… nevěřím.
To snad ne. Boha jeho sovětskýho… on je zas tam, co byl!


Tak pro něj holt budu muset znova. Minule jsem si stačil nohou přejet tu věc, pod kterou zalehl. Mohl by to být kus nějaké skruže nebo tak něco. Je to vyduté, ne moc vysoké. Wobbler trčí nahoru a mám tam třicet čísel lanka. Chce to držet špičku prutu nahoru a neměl by to předřít. Hlavně ho vyhnat z té správné strany, aby to neurazil. Snad leží stejně jako před chvílí.
Tentokrát sumec ani nečeká až k němu dojdu a vystřelí z úkrytu hned. Stáčí se širokým obloukem dolů a uniká po proudu, čehož využívám k tomu, abych konečně vybrodil.

S pevnou půdou pod nohama se snažím pokračovat v souboji. Brzy je tmavý stín představující hlavu ryby opět na hladině a pokračuje naše hra na plesknutí a následná kolečka po obvodu jámy. Smutná hra, v níž nikdo nechce prohrát.

Kdybych pořádně viděl, kdybych měl bytelnější cajk, mít tady kolegu nebo velký kaprařský podběrák nebo být tady poblíž mělčina, dávno bych rybu vylovil a celou tuhle záležitost ukončil. V reálu ale musím pokaždé zalézt po kolena do vody, balancovat na kamenech a pokusit se zachytit čelist, kterou vidím jen v  náznaku. Přitom v žádném případě nesmím skončit na háčcích své nástrahy, které mou ruku míjejí o centimetry. Sumec už tráví minimálně půlku času s hlavou na hladině, ale pokaždé, když se k němu přiblíží má ruka, dokáže popojet nebo zaškubat hlavou a to činí všechny pokusy o vylovení značně riskantními.


Jenže já nechci riskovat. Ne po tom všem, co jsem už tady prožil. Uvodím tuhle rybu do padnutí a pokud ji vylovím, nemilosrdně ji napytluju.
A tak tu stojím ve tmě, držím prut s velikou rybou převalující se na hladině a čekám, až jí dojdou síly. Sumec je ale bojovník do posledního dechu. Silná statečná ryba, která se nechce vzdát a nevzdá se, dokud bude mít poslední zbytky sil. Jestli jednou budu muset bojovat o svůj život, chtěl bych mít taky takovou výdrž a tolik vůle. I když to nemusí stačit. Ani jemu to stačit nebude. Svět je krutý a i stateční prohrávají. Ale mají svoji hrdost a zaslouží si úctu.

Konečně přichází chvíle, na kterou čekám. Tlačím prsty do ochabující tlamy a ta už nedokáže chňapnout ani uhnout. Prsty se sevřou a bez ohledu na to, co se možná bude dít, se snažím udržet pevný stisk a zvedat rybu z vody. Nic zvláštního se ale neděje. Zvítězil jsem.

Vynáším sumce na břeh. Je větší a těžší než ve vodě vypadal, ale mám tenhle pocit skoro pokaždé, když nějakého lepšího fousáče zdolám. Rychle jdu dostatečně daleko od vody a pokládám úlovek na zem.

 

Cítím jakousi úlevu, radost snad ani ne. Ostatně ještě jsem neskončil. Rychle tahám foťák a cvakám, jak jen se dá. Orientuju se jen podle předblesknutí, jimiž si foťák osvětluje scénu, aby mohl zaostřit a doufám, že z toho něco vyjde.
Pak přijde ta smutná věc. Zabíjím rybu, která mi skoro dvě hodiny tak srdnatě vzdorovala, nechávám ji ležet, kde je a odjíždím domů pro auto. Šlapu do pedálů, ženu se nocí a přemýšlím, jaká je ta rybařina zvláštní. Nevyzpytatelná, nelogická, krásná i krutá – jako sám život.

Jak vidíte, sumec byl jeden z těch mála, kteří mají rozvětvený fous - zřejmě po nějakém úrazu

 

Možná se zeptáte, kolik měl. A záleží vůbec na tom? Já si nebudu z téhle letní noci pamatovat pohled na stupnici metru, ale ten trpělivý boj prodchnutý vůlí neudělat chybu, neskutečnou výdrž protivníka, překvapivý úder proti mé levé ruce, který mě stál převážnou část kůže z bříška levého prostředníku, svůj nedobrovolný výlet do koryta řeky i tu pitomou botu, která už dnes, doufám, že spokojeně, odpočívá v popelnici. Je to můj zážitek, něco, co se nedá koupit, něco, k čemu se musíte prochytat stovkami jiných vycházek. Jsem rád, že jsem tam byl sám bez svědků, nepozorován, nefocen, nefilmován. Dokonce jsem i váhal, zda si ten zážitek nemám nechat jen pro sebe.
Nakonec nenechal. Mimo jiné i proto, že bych rád připomenul, že tyhle vlastní osobní a niterné pocity jsou na rybařině to hlavní a v podstatě jediné, co má skutečný smysl. Přinejmenším já to tak vidím.

 

Text i foto:  M. Horáček - Osprey