I.

    Nad zátokou na jezeře
    seděl pytlák od večeře:
    "Sviť, měsíčku, sviť,
    ty se, rybo, chyť!
    Nahazuji chobotničky
    hop, rousnice, do vodičky:
    Sviť, měsíčku, sviť,
    ty se, rybo, chyť!
    Dnes je čtvrtek, zejtra pátek,
    vrčet zas bude kolovrátek:
    Sviť, měsíčku, sviť,
    ty se, rybo, chyť!
    Sedmero prutů, háky rudé,
    zítra z dravce řízek bude:
    Sviť, měsíčku, sviť,
    ty se, rybo, chyť!"

II.

    Večer po filmu panna vstala,
    k jezeru za milým pospíchala.
    Pytláctví chtěla mu rozmluvit,
    život s ním poctivý domluvit.
    "Nechoď už v noci na jezero,
    nervi z něj, co jest věky jeho.
    Já měla hrůzný právě sen,
    tma byla ve dne, v noci den!
    S vousatým jsem rozmlouvala,
    lehká jak pírko v tichu vlála,
    a květiny zdobil žabí hlen,
    tma byla ve dne, v noci den!
    Šaty jsem měla sněhobílé,
    však nepodobala jsem se víle,
    a studený byl ten hrůzný sen:
    tma byla ve dne, v noci den!

III.

    Nemá pytlák, nemá stání,
    k jezeru vždy ho cos pohání.
    Půlroční štěně doprovod,
    zlým jeho úmyslům tma je vhod.
    Vždy sedm prutů v noční čas,
    ryby jsou maso – hodokvas.
    Tisíce jich už z jezera zved,
    do pohostinství rozprodal hned.
    Nepustil žádnou do vody,
    pro žádnou gesto svobody.
    Bral velké i malé pod míru,
    pro čí potěchu, čí víru?
    Bez citu srdce tlouklo v něm,
    rozum byl plísní zasažen.
    A slovům milé jen se smál:
    "Ryby jsou prachy," vzkazoval.

IV.

    Nevesely, truchlivy,
    jsou ty vodní kraje,
    ryb v nich není jako dřív,
    málo jich dozraje.
    Málo ryb v nich zůstalo,
    pár druhů už vůbec:
    "Kraj jezerní pustý je,"
    hřmí v hlubinách sumec.
    Nevesele, truchlivě,
    hučí jeho voda,
    starý sumec dávno ví:
    tisíců ryb škoda.
    Škoda jejich životů,
    padlých pytlákovi,
    jenž to málo z citů svých,
    dává svému psovi.

V.

    Psík na břehu honí klacky,
    pytlákovi dává packy,
    leč na jezeře pod skalou,
    ryba s vousy čeří proud.
    Ukrytý dole v hlubině,
    samotný v tiché krajině,
    mezi kořeny vývratů,
    ďábelskou chystá odplatu.
    A když pes pro klacík do vody,
    a měsíc v křesle pohody,
    tu nadešla psova hodina:
    pukla pod ním hladina!
    Vyvalily se vlny zdola,
    roztáhnuly se v širá kola,
    a nad korytem podle skal,
    obrovský sumec zamlaskal.
    Vykřikl pytlák za štěně,
    zmizelé v černé hlubině.
    "Azoré!" do tmy stále řval,
    však kdo by se jeho dovolal?!
    Slzy se derou do očí,
    snad přece z vody vyskočí,
    snad byl to všechno jenom sen.
    "Snad nejsem jenom probuzen."

VI.

    Pytlák sedí mezi vraty,
    ach, líto je mu psíka.
    Milá jeho mladá, čilá,
    jak stará pro něj vzlyká:
    "Neměls činit hříchů rybám,
    mordovat jich z jezera,
    proto štěně vzala s sebou,
    divá noci příšera.
    Varování mého nedbals,
    pro sny živé výsměch měls,
    dál masařils bez přestání,
    příliš peněz, příliš chtěls."
    "Život psíka za to nestál,
    vím již, že jsem pochybil,
    pověz, ženo, co si počít,
    z nejdražších to přítel byl.
    Zlatou srstí hřával nohy,
    z přízně mé se radoval,
    věrný byl a chytrý taky,
    vše bych za něj, vše bych dal."

VII.

    "Teď žalostně vypínáš,
    k nebi ruce obě,
    a náš Azor předobrý,
    v mokrém leží hrobě.
...epos jako jediná dokončila Andrea Ondrášiková ze Zbirohu... 
    V mokrém, chladném hrobě,
    bez slunce a světla,
    byl jak naše robě,
    láska nám s ním kvetla."

    Přišel konec,
    krutý trest,
    rozlícený sumec,
    vymyslel si lest.

    Kde je konec štěněti?
    Azor už je v cizí moci,
    pes byl milý, přátelský,
    teď pod hladinou bez pomoci.

VIII.

    Záludné je potrestání,
    není všem dnům konec,
    příliš pozdě na pokání,
    pomstou žije sumec.

    "Za tvé viny,
    za to štěně,
    za vraždy,
    co zmizely v pěně.

    Odcházím od tebe,
    můj krutý muži,
    raději do pekla,
    smažit svou kůži."

IX.

    Zhrzen osudem,
    v niterné lítosti,
    zaplaven studem,
    jen ze své hlouposti.

    "Do smrti uslyším,
    kňučení psíka.
    Čím já je přehluším?
    Zbývá jen dýka.

    V uších zní výčitky,
    nešťastné ženy,
    slyším jen úryvky,
    v krku schnou hleny."

    Něco padlo. Pode dveřmi,
    mok se jeví krvavý,
    pytlák našel ostrou dýku,
    nebo nožík rezavý.

    Tak ukončil život marný,
    chladne jeho tělo,
    pohled očí už je skelný,
    ve světnici šero!