Začneme popisem přírodních podmínek panujících na celém souostroví. Kromě toho, že si pak v případě návštěvy možná víc vychutnáte seznámení se zdejší faunou a vůbec celkový kontakt se zatím poměrně neporušenou severskou přírodou, dovolí vám to i pochopit některá místní specifika, jejichž ignorování se vám po rybářské stránce obvykle těžce nevyplatí.

Alandy jsou souostroví nacházející se v Baltském moři mezi Švédskem a Finskem. Jsou autonomní oblastí Finska (takže se tu platí eurem), ale převládá tu obyvatelstvo švédské národnosti.

Zdroj: http://www.selfdrivescandinavia.com/Maps___links/maps___links.html

 

Detailní informace o této mimořádně zajímavé autonomní republice najdete na patřičné stránce Wikipedie:

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%85landy


Celá oblast se nachází zhruba na 60°severní šířky, takže je tu dlouhá zima a během léta se tu setkáme s fenoménem „bílých nocí“. Přírodní podmínky jsou na naše poměry dost drsné, i když díky těsné blízkosti moře zdaleka ne tolik, jak by mohly. Přesto tu hodně fouká, teploty jsou výrazně nižší a jaro tu přichází asi s pětitýdenním odstupem oproti české kotlině. Důsledky právě uvedených skutečností rozvedu níže.

Alandy leží v ústí Botnického zálivu zhruba mezi Stockholmem a finským městem Turku. Celkový počet ostrovů a ostrůvků tvořící tuto zajímavou oblast se pohybuje kolem 6700. Přesněji řečeno – píše se to. Jde ale spíš o to, jak velký kámen trčící z vody budeme ještě považovat za ostrov.
Zatímco centrální část tvoří ostrovy značně rozlehlé, na nichž si ani neuvědomíte, že nejste na pevnině, směrem k okrajům souostroví se ostrůvky zmenšují a jeho obvod je tvořen malými nehostinnými kousky kamene trčícími z vln a každou chvilku bičovanými mořem a větrem.

Vložil jsem místo obyčejné geologickou mapu souostroví. Je jednoduchá, přehledná a je dobrým podkladem pro následující odstavec.

Zdroj: http://www.kristallin.de/rapakiwis/alandkarte.htm


Prakticky celé souostroví tvoří červená skandinávská žula označovaná někdy místním názvem Rapakiwi. Dává nezaměnitelnou barvu pobřežním útesům, mnoha přírodním scenériím a také místním silnicím, které jsou samozřejmě budovány s využitím tohoto všude dostupného materiálu.

 

Právě odolnost mohutných žulových desek vůči zvětrávání dala vzniknout členitému reliéfu souostroví. Najdete tu tím pádem celou řadu výrazně odlišných lokalit – od malých bažinatých jezírek přes větší jezera, zálivy, průlivy, velké vodní plochy uzavřené uvnitř souostroví, pláně protkané věnci ostrůvků na jeho okraji i oblasti otevřeného moře.

Maják na okraji souostroví vyznačující trasu trajektům


Zajímavou informací je to, že celé souostroví a zejména pak jeho severní část, se několik posledních století trvale vynořuje z moře. Rychlost stoupání je 1 – 3 cm za rok a to už je tolik, že dlouholetý návštěvník (o stálých obyvytelích nemluvě) může tento rozdíl zaznamenat. Lze se tu setkat se zbytky opuštěných středověkých přístavů dnes situovaných daleko od hlubší vody anebo ještě častěji s místními „garážemi“ pro kotvení člunů, které ale přestávají být použitelné, protože hladina v jejich okolí klesla o několik decimetrů.

 

Stále častěji se také vynořují nová a nová pole kamenů představující hrozbu pro šrouby motorových lodí. Tam, kde se ještě před 10 – 20 lety dalo bezpečně projet, musí dnes rybáři volit delší trasy nad místy s větší hloubkou.
Salinita vody je už v samém moři v okolí Aland nízká a směrem do jejich nitra ještě klesá. Vodní pláně v centru souostroví mají proto spíš charakter sladkovodních jezer. Obsah soli by vám dovolil tamní vodu klidně vypít a je poměrně „přátelský“ i vůči rybářskému náčiní. Flákat někde na skutečném moři údržbu cajku tak jako na Alandech, to bych si rozhodně nedovolil.

S ohledem na měnící se salinitu a charakter vody se mění i její rybí obsádka. V moři na okraji souostroví lze narazit na tresku, sledě, mořského pstruha nebo lososa, zatímco směrem dovnitř přibývá sladkovodních ryb, které běžně známe i z našich vod. Vyskytuje se tu cejn, plotice, perlín, jelec jesen, síhové a z dravců okoun, candát a štika. V době tření sem pronikají i početná hejna sleďů.

Půlmetrový cejn bloudící v době tření mezi trsy rákosu v mělké zátoce
 

Obsádka je oproti našim revírům druhově chudší a myslím si, že i biomasa (množství ryb na jednotku plochy obvykle uváděné v kg/ha) za našimi vodami rovněž zaostává. Zato je tu té vody po čertech hodně a tak o ryby není nouze.
Když se ale podíváte na obvyklé hloubky, zjistíte, že převažují oblasti s hloubkou kolísající od 5 do 25 m. To vede k tomu, že mezi rybami převládají pelagické druhy orientované na pobyt ve sloupci a mezi nimi pak jednoznačně dominuje sleď následovaný síhovitými rybami. Místní populace je velikostně výrazně odlišná od sleďů z centrálního Baltu nebo Severního moře. Zejména v těsné blízkosti souostroví a uvnitř jsou sledi malí, obvykle do 20 cm. Protože se jedná o nejběžnější potravu dravých ryb, promítá se tato skutečnost i do výběru vláčecích nástrah, o čemž bych se rozepsal v některém z dalších článků.

 

Pelagické druhy ryb mají značnou tendenci migrovat a dravcům nezbývá než se těmto pohybům přizpůsobit. Mořští pstruzi, lososi i značná část místní populace štik jsou proto rybí nomádi bez stálých stanovišť. Uhonit je na rozlehlých plochách ve vrcholné sezóně vůbec nemusí být snadné. Proto se staly Alandy známými zejména jako „jarní“ rybářská destinace, přičemž většina přijíždějících rybářů se orientuje hlavně na štiky, které se z plání a okrajových oblastí moře přijíždějí vytřít do mělkých prohřátých zátok a nějakou dobu po výtěru tu zůstávají, aby v teplejší vodě snáze doplnily energii vynaloženou na zachování druhu.

Štiky jsou po výtěru velmi hltavé - tahle osmdesátka skončila s přetrženým žaberním obloukem jako naše neplánovaná, ale vcelku vítaná večeře

 

Klíčovým faktorem pro úspěch je to, kolik, jak velkých ryb, kam a v jakou dobu najíždí. Množství štik trvale obývajících mělké zátoky s rákosinami není nijak velké a během roku dostávají tyto ryby tvrdou školu. Nebýt štik najíždějících z otevřených vod, Alandy by se k žádné velké rybářské slávě nedopracovaly.

Ono zde obecně vzato není množství štik na tu obrovskou plochu nijak závratné. Ale pokud se zkoncentrují v některých oblastech, může se jich tam pohromadě objevit docela dost a o to tu jde. Když zejména němečtí rybáři Alandy někdy v 80. letech 20. století objevili a začali o nich psát, získalo souostroví nálepku štičího ráje. Bohužel, na krátkou dobu. Masařské nájezdy dokázaly zdejší štičí populaci pořádně zredukovat. Tenkrát proti tomu protestovaly i takové kapacity jako známý holandský štikař Jan Eggers.

Dnes se díky usilí mnoha zainteresovaných osob stavy štik opět zvedají, ale nic není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo.

 

Spousta českých rybářů si při cestách na sever neuvědomuje dvě věci. První je skutečnost, že na většině rozlehlejších vodních ploch probíhá komerční rybolov. Ryby se loví do sítí, vrší, vězenců a podobně, takže se může stát, že kdekoli ve Skandinávii objevíte nádherné jezero s minimálním rybářským tlakem a přesto zjistíte, že jeho zarybnění stěží odpovídá běžnému českému svazovému revíru. Komerční rybolov samozřejmě probíhá i na Alandech. Jedním z důvodů, proč tak pečlivě popisuji drsnou přírodu souostroví je i to, aby si čtenář nebo případný návštěvník uvědomil, že místní obvytelstvo si nemůže dovolit ten luxus, aby přírodní bohatství místních vod nevyužívalo.
Důležitá je i skutečnost, že značná část severských revírů má soukromé majitele. Týká se to i téměř celého souostroví. A na Alandech to se soukromým majetkem myslí sakra vážně.

„Bezprizorní“ jsou tu jen vody v některých okrajových částech hraničících s otevřeným mořem a pak samotný Balt. Tam máte právo lovit s udicí bez povolení a jen s minimem omezení. Na soukromých vodách jste ale nuceni podřídit se pravidlům stanoveným majitelem. Ten má právo rybařící osoby sám kontrolovat a v případě neoprávněného lovu jim zabavit veškerou rybářskou výbavu. Majitelé ale obvykle nejsou tak drsní a rozhodně tu nedochází k nějakému nadměrnému „šikanování“ rybařících turistů. Zmiňuji tuto skutečnost hlavně proto, že osobní stanovisko a přístup majitele má značný vliv na kvalitu revíru. Jen část vlastníků má zájem, aby se na jejich revírech provozoval sportovní rybolov. Pokud už ale hodlají lákat na své vody rybařící klientelu, je obvykle redukován komerční rybolov (i když vzhledem k rozsáhlým migracím ryb nelze tuto skutečnost brát jako něco absolutního, protože jen o kousek vedle může být všechno jinak) a v řadě případů potom majitel věnuje značnou část prostředků získaných prodejem povolenek na zarybnění revíru sportovně atraktivními druhy.

 

Pokud tedy dorazíte na Alandy za štikami, musíte počítat s tím, že je naprosto klíčovou záležitostí, na jakém revíru lovíte, jakého má majitele, s jakými revíry sousedí a jaká je jeho poloha v rámci souostroví. Obecně platí, že vnitřní oblasti jsou mělčí, snáze prolovitelné, s menším vlivem počasí na rybí obsádku a ulovíte tu více ryb. Převládat budou spíše ty menší, větší mohou být do jisté míry i "ochytané" a ne vždy reagují na vláčecí nástrahy s dostatečnou ochotou.

Okrajové části jsou hlubší, mají čistší vodu, ryby tu více migrují, v případě nepříznivého počasí se hůře hledají a navíc i sám rybář onu nepřízeň pocítí v daleko větší míře (silnější vítr, větší vlny). Je tu ale šance padnout na podstatně větší ryby, které budou dík menšímu kontaktu s nástrahami rybářů ochotnější zabrat.
Důležité je i počasí a roční doba, protože od toho se odvíjí, jak momentálně migrují rybí hejna. Trefit se do doby, kdy tah ryb do mělčích oblastí vrcholí, to je samozřejmě terno.
Protože sami nejspíš jen těžko získáte dostatek klíčových informací, vyplatí se využít služby renomované cestovní kanceláře. U nás nabízí zájezdy na Alandy zejména CK Pepa, jejíž majitel Zdeněk Edelmann je hotovou studnicí informací o celém souostroví. Můžete sice brát tuto větu jako reklamu, ale zároveň se jedná o nesporný fakt.

Velice zajímavou rybou je na Alandech z pohledu sportovních rybářů okoun. Je tu dost hojný a i on vyhledává zjara mělčí místa vhodná k výtěru. Zejména v některých mělčích zátokách chráněných před větrem se okouni menších a středních velikostí mohou koncentrovat ve slušném počtu.

 

Pokud na ně narazíte a jsou při chuti, není problém jich nachytat desítky za den. Bude se ale jednat hlavně o jedince ve velikostní kategorii 20 – 25 cm. Padnout na ryby ve velikosti 30+ už zdaleka není tak jednoduché a k lovu čtyřicítek potřebujete dobré znalosti revíru, musíte tomu obětovat relativně velkou část pobytu a i tak potřebujete mít štěstí. Představa, že si tu velké okouny zachytá každý, komu se zamane, je velmi optimistická. Já na tyto ryby v podstatě rezignoval a lovil jsem je buď náhodně nebo když se nedařil lov štik. Myslím, že jsem alandského okouna přes 30 cm nechytil a ani jsem se téhle metě nijak výrazně nepřiblížil. Pokud byste ovšem viděli moje chabé nasazení při lovu pruhovaného bratrstva, pak byste pochopili, že ve většině případů se museli hodně snažit zejména sami okouni.

Candát je na Alandech během jarních rybářských zájezdů náhodným úlovkem. Osobně si myslím, že je to dáno tím, že tuto rybu zde na prut téměř nikdo z návštěvníků záměrně nechytá. Štika a okoun jsou podstatně snadnější cíle a většina rybářů se zaměřuje právě na ně. Sem tam se nějaký candát chytí při lovu okounů, ale jinak je v tomto ohledu ticho po pěšině.
Ono by to chtělo přijet později – koncem května nebo v červnu, mít na lodi echolot, k tomu trochu štěstí na počasí a věnovat několik dní v kuse výhradně tomuto druhu. Pak by se teprve ukázalo, jak to tu s candáty reálně vypadá.

Losos a mořský pstruh by představovali velmi atraktivní úlovek, ale jsou to spíš ryby otevřené vody. „Mořáci“ sice připlouvají zjara k pobřeží, ale pravděpodobně daleko lepší a dostupnější loviště této ryby najdeme na západě nebo jihu Švédska, v Dánsku a podobně. Nejsem si jist, jestli by někdo vážil  dlouhou cestu na Alandy kvůli pár nejistým záběrům, když má k dispozici daleko dostupnější a pravděpodobně i bohatší loviště.

Pravděpodobnost náhodného ulovení pstruha při lovu štik a okounů někde uvnitř souostroví se pak téměř blíží nule.

 

Podbné je to s treskou. Dosahuje zde malých rozměrů (většinou kolem 50 cm) a není tu kdovíjak hojná. O kus výše na sever, v Botnickém zálivu, se už ani nevyskytuje. Žádné masakry ve stylu norských zájezdů se tu tedy čekat nedají. Navíc jen málo kempů je dostatečně blízko volného moře a má lodě vhodné k delším výletům mimo klidnější vody uvnitř souostroví.

S treskami byste se asi mohli setkat mezi ostrůvky na okraji souostroví. Nikoho jsem tu ale rybařit neviděl. On je to také od všech civilizovaných center pěkný kus cesty.



Jak jsem ale už psal, většina rybářů přijíždí na Alandy v jarním období lákána možností bohatých úlovků štik a okounů. Hodně z nich ale může být i tak zklamáno a sám jsem se s takovými lidmi potkal. Realita je taková, že počasí nemusí být žádný med, ryby jsou v pohybu a situace se mění ze dne na den. Nechytit na Alandech za celý den rybu není nic neobvyklého stejně jako možnost zažít okamžiky, na které do smrti nezapomenete.

Přechodný stav rybího bohatství (tj. dobu, kdy jsou hladové štiky po výtěru natlačené v mělčinách nebo v jejich blízkosti) se pokouší využít poměrně značný počet rybářů a majitelé revíru se snaží prodat povolenku co největšímu počtu zájemců. Na vodě tím pádem rozhodně nebudete sami. Pokud se nedokážete rychle zorientovat na obrovské ploše revíru, nebudete reagovat na změny počasí a pohyby ryb, necháte zajímavá místa napospas „konkurenci“ a nejste dost kreativní vláčkaři, nemusíte být nakonec se svými úlovky ani zdaleka spokojeni. O tom všem by měl být následující článek.



Teď se ale ještě vrátím k přírodě, která je ve Skandinávii obecně daleko zachovalejší než u nás. Důvod je jednoduchý – takové Švédsko má asi šestkrát větší rozlohu než naše republika, ale přitom menší počet obyvatel. Podobné je to i s Finskem a Norskem. Ačkoli okolí měst se i zde mění ve stavební zóny, kde vyrůstají nové výrobní haly, sklady a supermarkety, stále ještě zbývá dost míst, která jsou tak opuštěná a řídce navštěvovaná, že u nás snad ani na podobná nejde narazit.

 

Je pravda, že Alandy takové zas tak moc nejsou. Jejich vnitrozemí je poměrně pravidelně vyplněno drobnými vesničkami a osamělými statky a na pobřeží zátok a průlivů stojí na řadě míst rekreační chaty nebo rybářské kempy. Přesto zde najdete dostatek opuštěných zákoutí a zdejší příroda dokáže na člověka hluboce zapůsobit.
V první řadě je zde neuvěřitelná čistota vzduchu. Hvězdy jsou tu čistší a jasnější, západy barevnější, mraky kontrastnější. Fotky leckdy nemusíte ani moc upravovat a přesto vypadají, jakoby na nich někdo strhal Photoshop.

Díky blízkosti moře tu často fouká. Na noc se vítr obvykle utiší a v noci nebo časně ráno je hladina jako zrcadlo.

 

Během dne postupně začne vítr nabírat na rychlosti a odpoledne většinou fouká pěkně zostra a zvedá vlny, v nichž se nechytá právě nejlépe. Mám rád dokonalý kontakt s nástrahou a nikdy jsem si na to úplně nezvykl. Ryby ale preferují spíše zvlněnou hladinu a tak člověku nezbývá než se přizpůsobit, což se ale v mém případě neobejde bez četných protestů (nadávám jak špaček).

 

Lesy jsou na Alandech jiné než u nás. Protože rostou na skalnatém podloží a čelí drsnému klimatu, jsou stromy nízké, rostou řídčeji a bývají hustě porostlé lišejníky.

 

Najdeme tu podobné stromy jako v našich lesích, jen v jiném zastoupení. Převládají borovice, smrky, břízy, jasany a kolem vody olše. Na skalnatých vyvýšeninách jsou poměrně četné keře jalovce a dávají těmto místům občas charakter parků nebo japonských zahrad. Les je celkově otevřenější a světlejší, takže porosty květin v bylinném patru jsou daleko hustší než u nás. Na jaře tu kvetou záplavy sasanek, jaterníků, petrklíčů, orsejů, konvalinek a dalších rostlin běžně známých i v Čechách.

 

S překvapením jsem tu objevil i množství orchidejí podobných našim vstavačům. Protože tu ale jaro přichází později, má daleko rychlejší nástup než u nás. Všechno raší a nakvétá doslova zběsilým tempem a najdete tu společně kvést druhy, které u nás nikdy v jednu dobu kvést nespatříte. Na jihu Čech kvetou jaterníky začátkem dubna a vstavače koncem května. Tady přijedete začátkem května, jaterníky dokvétají, lesy se bělají záplavou sasanek a na otevřených místech raší vstavače jako o život. Zjevně je to nutné, protože listí na stromech přímo exploduje a během pár dnů se ze suchých košťat stanou zelené košaté stromy, čímž je bylinné patro do značné míry odříznuto od světla.

Pokud při lovu ryb nebudete zaslepeně koukat do vody, ale dokážete se rozhlédnout kolem, uvidíte, jak se okolí doslova den po dni mění a během týdenního pobytu se celý kraj obvykle změní k nepoznání.

Rostlinstvo není jen na souši. Mělké zátoky jsou ho rovněž plné. Nepřehlédnutelné jsou rákosiny, které se tu ale v zimě z ledu sekají (nevím, jestli se jedná o zdroj paliva, celulózy nebo stavební materiál). Většinou tu proto najdete oblasti se suchými stvoly lemující bezprostřední okolí břehů a na volnější vodě pak stébla „přistřižená“ cca 20 cm nad hladinou (zřejmě nad úrovní sněhové pokrývky).

V popředí pokrácené, vzadu nepoškozené rákosí - podobný pohled nabízí více obrázků doprovázejících tento článek

 

Rákosem zarostlé zátoky jsou oblíbenými trdlišti ryb, ale bylo by naivní myslet si, že jsou v nich ryby neustále. Zkoušet se to musí, ale spoléhat se na to nedá.
Kromě rákosí jsou na dně rozsáhlé porosty dalších rostlin, které neznám jménem. V jejich okolí se rády zdržují ryby, ale na druhou stranu dovedou tyto rostliny značně znepříjemňovat přívlač, protože se neustále zachycují za háčky nástrah.

Při lovu kolem rákosí se často setkáte s mnoha zástupci zdejší fauny. Potkat nějakého savce je zde sice problém, ale ptáků jsou tu kvanta. Setkáte se jak s druhy běžně známými z okolí našich vod, tak i s typickými zástupci severské zvířeny, kteří k nám zavítají jen ojediněle nebo se u nás neobjevují vůbec. Tady si je můžete prohlížet často velmi zblízka. Protože se blíží doba jejich hnízdění, jsou všichni ti opeřenci parádně vybarvení a je radost se na ně podívat. Ornitolog by zaplesal, protože tolik hus, kachen, labutí, potápek, racků, bahňáků a jiné opeřené havěti by u nás takhle pohromadě viděl málokde. Nad tím vším občas krouží majestátní mořští orli nebo jejich štíhlejší kolega orlovec říční.

Hlasy bernešek, labutí a racků jsou pak i typickou zvukovou kulisou zdejšího kraje. Protože sám mám „za barákem“ jednu z nejznámějších jihočeských ptačích rezervací, připadal jsem si tu „jako doma“. Jednou večer, když ustal vítr, utekl jsem kolegům a šťastně si lovil na okraji rákosového pole kousek od racčí kolonie. Chytil jsem víceméně prd, ale bylo mi neskutečně...


Pár zástupců ptačí říše sem pro potěchu oka vložím. Podobné složení ptactva je typické pro řadu míst po celém Švédsku a nejspíš i v sousedních státech.

Berneška velká - nápadný druh s výrazným hlasem. Nebojí se a často se zdržuje i v blízkosti lidských sídel. Jde o druh introdukovaný z Kanady a v poslední době jsou pocity z jeho dalšího šíření Skandinávií dost rozpačité.


Na mnoha místech Skandinávie potkáte naši labuť velkou. Běžně tu hnízdí a ačkoli obvykle není agresivní a z velkých rybářských lodí má respekt, přesto si dejte v okolí hnízd pro jistotu pozor. Zrovna tenhle labuťák z přístavu v Kapellskäru byl docela ostrý.

 

Na severu Evropy se setkáme i s labutí zpěvnou. Dobrým poznávacím znakem je žlutý zobák. Je menší a plašší než labuť velká.

 

Typickým severským ptákem je jeřáb popelavý. Potkáte se s ním možná už cestou přes Německo. U vody není tak běžný, mnohem častěji uvidíte jeřáby postávat někde na poli. Jsou to velcí ptáci, větší než čáp.

 

Potápka žlutorohá je vysloveně severským druhem, u nás se s ní potkáme jen v zimě. Ani na Alandech není běžná.

 

Ústřičník velký - nápadný krásný a velmi fotogenický pták obývající na Severu zejména pobřežní oblasti. Pro mou fototechniku dost nesnadný cíl.

 

Těchhle krásných bílých racků je na Alandech plno. Myslím, že se jedná o druh racek bouřní. Pták nahoře krouží kolem naší lodi, aby si mohl sebrat rybky, které vydávila zdolávaná štika.
Na druhém obrázku je vidět, že racek může spolknout i hodně velký objekt - a často to i předvádějí. Docela by mě zajímalo, jak velkou rybu by racek spolknout nedokázal.

 

Největším druhem racka je racek mořský. Představuje hrozbu i pro mláďata ostatních druhů racků a ti se ho snaží z okolí svých hnízd vypudit. Ne, že by se dal...

 

Racek chechtavý - malý pozdrav domova.

 

Během lovu nás vítr zanesl až k racčí kolonii a tak jsem pořídil pár fotek. Příště už jsme se ostrůvku vyhnuli.

 

Na kraji racčích kolonií hnízdí rybáci. Jsou to obratní lovci ryb, hlavně malých sleďů. Občas se vyplatí je sledovat, protože za sledi táhnou štiky. Ale velký spoleh na ně není.

 

Vrána šedá je zde významným predátorem. Setkáváme se s ní mnohem častěji než s klasickými dravci a každou chvíli má v patách racka nebo jiného opeřence projevujícího obavy o své hnízdo. Nepochybně právem...


Poslední "ptačí" fotka je sice zdaleka nejhorší, ale mám k ní osobní citové pouto. Zachycený dravec je orlovec říční, anglicky osprey.



Co říci na závěr. Na sever už jsem se vypravil třikrát. A ačkoli se pokaždé dost snažím něco pěkného šupinatého ulovit, nikdy tam nejedu s nějakým konkrétním cílem. Podmínky a počasí se zde natolik mění, že není možné úlovek jakýmkoli způsobem garantovat a ani to po nikom nežádám. Je třeba na to myslet, nedělat si žádné plány a prostě chytat nakolik to je reálné a nakolik to člověka baví. Může se stát, že zažijete týden ve větru a dešti a vydržíte u vody hodinu denně, může přijít týden nádherného počasí, kdy je na vodě úžasně, ale ryby se zdekují kamsi na hloubku a odmítnou zabrat na jakoukoli nástrahu. Můžete zkrátka zachytat jakkoli, protože na ryby není spoleh. Jsou to jen ryby.
Zato příroda jako taková je věčná stálice. Je tu pořád a vystavuje se na obdiv ve své nekonečné proměnlivosti. Pokud ji dokážete vnímat, stojí sama o sobě za tu dlouhou cestu. Navíc jsem zjistil, že ti, kdo ji dokážou vnímat, nakonec většinou i nachytají. Protože rybařina je lov a pro něj je určité sepjetí s přírodou základem úspěchu.

Ti, kdo vybírají místo lovu podle vzdálenosti od auta a jde jim o úlovky jako takové, si mohou místo cesty na sever zaplatit celoroční povolenku na dobře zarybněném soukromáku a možná nachytají víc ryb a větší. Dokonce to může platit i o štikách a okounech.



Rozloučím se s vámi řadou snímků, které jsem pořídil během svých dvou pobytů na Alandech.

 

Ty snímky lžou. Zachycují často jen kratičké prchavé okamžiky rán a večerů. Pár minut, během kterých stojí za to přestat chytat a pokud ho máte, tak vytáhnout fotoaparát. Podobné snímky najdete v časopisech, knihách či na Internetu. Alandy jsou ale většinou jiné. Pamatuji si z nich spíš šedavé nebe, po němž vítr žene špinavé cáry mraků, temnou zvlněnou hladinu, údery vln do boku lodi, ledové poryvy větru a nekonečné točení kličkou navijáku v očekávání záběru ryby. A tak jako se najednou z mraků vynoří slunce a osvítí nekonečnou vodní pláň s mořem ostrůvků, tak čas od času přeruší to věčné točení úder do prutu a následný boj se zubatou krasavicí. Někdy je to častěji, jindy máte pocit, že se už ani nedočkáte. Ale tak je to správně – příroda taková je a o té severské to platí dvojnásob.

Text i foto:  M. Horáček - Osprey