Chytání sleďů – lov nebo těžba?

Celé to začalo při mém prvním zájezdu do Švédska. Jel jsem tam sice s vidinou metrové štiky, ale věděl jsem, že pobřeží Baltu dává naději na úlovek řady dalších ryb, zejména jehlice rohozobé, mořského pstruha, tresky a sledě. Štiky moc nebraly nebo jsme je nedokázali najít, ale z mořských druhů jsem si postupně ulovil všechny s výjimkou toho nejhojnějšího. Ačkoli jsem žil v přesvědčení, že chytit nějakého toho herynka nebude problém, ukázalo se to být stejně nereálné jako úlovek vysněné metrovky.

 

Podle slov správce kempu sledi najeli, vytřeli se a odjeli, aniž by projevili snahu počkat, až dorazíme. Poprvé jsem se tak setkal s tím, co je na moři je běžné - celé čtvereční kilometry vodní plochy se mohou v krátké době zarybnit kvanty ryb anebo zase vyprázdnit tak, že tu nezůstane pomalu ani šupina. Tahle zkušenost mi v budoucnu hodně pomohla vyrovnat se s rybolovem na dalších velkých vodních plochách a jsem za ni s odstupem času docela rád.

Utekly dva roky a přede mnou se začala rýsovat možnost dalšího zájezdu. Kamarádům odpadl člověk ze sestavy na Alandy a tak mi nabídli uvolněné místo. Zvažoval jsem tu nabídku dlouho. Rozhodlo nakonec to, že Vlasta, který celou akci organizoval, už na místě dvakrát byl a měl naprosto jasnou představu, jak tam věci fungují. Proti předchozí výpravě, kde jsem o fungování tamní vody dopředu nevěděl v podstatě nic, to byl značný rozdíl a  tak jsem kývnul. Sestava účastníků zájezdu se ale začala během zimy rozpadat, takže jsem si musel sehnat ještě parťáka do lodě. Podařilo se mi ukecat Tomáše Urbánka alias Prutose. Sice to se mnou neměl nikdy jednoduché, ale už jsme spolu na těch pár čtverečních metrech houpajících se ve vlnách dokázali přežít dvě týdenní akce a v průběhu času jsme vytvořili sehraný tým schopný efektivně lovit téměř cokoli.

Vlasta nás před odjezdem zásoboval radami a instrukcemi. Radil nám co s sebou i na sebe, jaký cajk i jaké nástrahy. A nikdy nám nezapomněl připomenout, abychom si kromě věcí na štiky vzali i sleďový systémek. Lov sleďů je prý neskutečná záležitost, určitě se nám bude líbit a byla by škoda se o tu legraci připravit.

Věděl jsem, že na rozdíl od centrálního Baltu, kde mívají sledi celkem běžně přes 30 cm nebo okrajových částí Atlantiku, kde se najdou i ryby přes 40 cm, žije na Alandech zakrslá populace, v níž je dvaceticentimetrová ryba pomalu trofejní a trošku jsem nechápal, co může být za legraci na chytání rybek ve velikosti naší oukleje.
„To uvidíš,“ říkával Vlasta.
Když jsem ale dlouho otravoval, nakonec mi neskutečným způsobem popsal průběh toho úžasného lovu:

„No je to hrozná psina. Spustíš systémek pod loď, poboucháš olovem dno, oni ti na to naskáčou a když máš „plnej autobus“, tak je vytáheš nahoru. Na lodi každýho vyháčkuješ, cvrnkneš ho do hlavy a on se na tebe zasměje... 

Určitě tě to bude bavit, o tom nepochybuj.“

Nepochyboval jsem. A hrozně mě zajímalo, jak se smějou sledi. Bylo mi jasné, že takovou věc je třeba vidět a říkal jsem si, že se holt nechám překvapit. A nakonec jsem byl překvapen hlavně tím, že do odjezdu jsem si systémek ani nekoupil (nebudu přece kupovat něco, co dokážu vyrobit) ani nevyrobil (nebudu přece dneska vyrábět něco, co můžu vyrobit zítra).  Odjel jsem bez systémku a do zavazadel nacpal jen hromádku potřebného materiálu. Další běh událostí se ale nesl v podobném duchu a v konečné fázi jsem pochopil, že za těch pět minut, co zbývají do odjezdu na „velrybářskou výpravu“, už žádný systémek neumotám. Vzal jsem si tedy prut na okouny s tím, že on mi nakonec některý kolega znavený neustálým taháním ryb svůj „sleďoklacek“ na chvilku půjčí a já si nějakého sledě do sbírky taky chytím.

Startujeme. Motory vrčí a dvojice lodí vykresluje na hladině veliké rozlitiny obklopené nesčetnými ostrovy dvě rovnoběžné brázdy zpěněné vody. Míříme k červené skále porostlé borovicemi, která se zvedá na obzoru. Ryby už prý na nás čekají.

Na chvilku odbočím. Sleď je pelagická ryba (to znamená, že žije volně ve sloupci) živící se planktonem. Vytváří obrovská hejna. Ta největší mají i několik čtverečních kilometrů a mohou v nich být údajně až miliardy ryb. Tahle masa se pak pohybuje někde na otevřeném moři, takže většinu roku byste pro výpravu za sledi potřebovali nasednout na nějaký rybářský kutr.
Před výtěrem se ale hejna sleďů vydávají na cestu do mělčích vod u pobřeží. Tam se pak masově vytírají na libovolný podklad – kameny, štěrk, rostlinstvo…
Na jihu Švédska najíždějí sledi ke břehům někdy v dubnu, ale na severněji položených Alandech připadá jejich rozmnožování až na květen, tedy právě do období, kdy se sem sjíždějí početné zájezdy štikobijců. Pro řadu z nich je pak lov těchto drobných rybek jakýmsi zpestřením pobytu a také jídelníčku.

Sledi jsou prý před výtěrem mimořádně tuční a delikátní. Tato poznámka mě hluboce zaujala a byl jsem skutečně zvědav, jestli to tak opravdu je.

To je on - alandský sleď

 

Migrující hejna sleďů toužících splnit své rodičovské povinnosti pronikají až dovnitř souostroví (často následována skupinkami štik) a ryb je tolik, že není těžké je najít. Použít se dá echolot, někdy se sledi prozradí sami kroužkováním na hladině, jindy stačí sledovat lovící rybáky a jiné ptactvo. Typickými místy, kde se nakonec sledi koncentrují, jsou hlubší zátoky nebo průlivy mezi ostrovy, zvláště jsou-li chráněné před větrem (i když u dostatečně hlubokých míst není tato podmínka nutná). Na těchto destinacích narazíte na sledě víceméně každoročně, takže Vlasta s námi jel na jistotu na jeden z dlouhodobě úspěšných fleků.

Kotvy padají do vody. Letmý pohled na echo – něco tu je. Kolegové rozmotávají systémky, jen já nadávám na vlastní blbost a posílám do vody dvoupalcové kopyto. Paradoxně mám první záběr. Pětadvacítka okoun se nasupeně ježí, ale pak je rád, když může odplavat zpátky do hloubky. Tím mám ale příděl štěstí vyčerpán a stávám se divákem. Přesněji řečeno divákem pocukávajím prutem.

Vidím první záběr. Někdo z kolegů seká a vzápětí se nad vodou mrská první sleď. Má šupiny jak z perleti, obrovské oči, hubu jako tarpon a s trochou štěstí možná i patnáct čísel. Jedním plynulým pohybem je nemilordně vytažen na palubu...

A teď přijde to, na co jsem celou dobu zvědav. Rád bych viděl, jak se sledi smějí, když je cvrnknete do hlavy.

Cvrnk!
Tlama ryby v smrtelné křeči vystřelí dopředu a celá hlava vykvete jako tulipán. Je to nečekané, zvláštní, bizarní. Na jednu stranu víte, že právě byla zabita ryba a na tom rozhodně není nic veselého, na druhou stranu vás něco nutí, abyste si to zkusili sami. Nějaký zvláštní atavismus nebo kus surového pětiletého dítěte někde hluboko v nás.

Na dno vany, kde je asi 5 cm vody, aby na rybách nezaschly šupiny, dopadá první tělíčko...

Zase odbočím. Lov sleďů je lov v pravém slova smyslu. Bohapustá masařina. Nemá cenu si tu na něco hrát. Jsou to nesmírně křehké a zranitelné ryby se snadno opadavými šupinami (kam se hrabe ouklej). Nějaké chyť a pusť tu podle mě nepřichází v úvahu. Sleď není kámoš, sleď je večeře. Nachytej si, kolik sníš a vypadni od vody – to je jediný rozumný přístup. Proto také za celý pobyt pořádala naše parta vždy jen jedinou sleďovou výpravu. Víc není třeba.

A jsme zpátky u vody. Sledí hejno je obrovský hladový organismus s tisíci hlavami a žaludky. Jakmile se někde začne něco dít, ryby se sem stahují a pokoušejí se zúčastnit hostiny. Záběrů postupně přibývá. Během chvilky stoupá přes bort první „dabl“.

Cvrnk! Cvrnk!

Sedím, koukám na to a zapomínám tahat svoji okounovou gumu. Svým způsobem je to opravdu legrace. Ryby drbou, tahají, věší se na háčky a občas z nich zase padají, protože komerční systémky stavěné na pořádné sledě jsou na tuhle droboť příliš hrubé. Do toho někdo vytáhne rybu, další dvě a někdo dokonce tři, což je odměněno pochvalnými komentáři. A vzápětí následují další cvrnknutí.

I při pouhém pokusu o šetrné vyfocení ryby mi zůstává na dlani plno šupin. Snažím se je stírat, aby fotky k něčemu vypadaly, ale je to o ničem. Ne, pouštět tady opravdu nemá cenu…

Asi jsme padli na malé hejno, záběrů pozvolna ubývá. Rozhodujeme se přejet o kousek vedle. Po pár desítkách metrů hlásí Vlastův echolot větší koncentraci ryb. Zastavujeme a kdosi dostává při pohledu na vodu ve vaně plnou opadaných šupin nápad. Lejeme nějaký ten litr pod loď s nadějí, že poletující stříbrné „vločky“ ryby zaujmou.

Zdá se, že to funguje. Záběrů je postupně čím dál víc a jak se chytají stále nové ryby, vřava ve vodě narůstá. Na obrazovce echolotu je pod lodí jedno veliké černé klubko a když nahodíte do vody systémek, nemá cenu tahat ho s první rybou z vody. Necháte ji s ním cvičit a jenom cítíte, jak „nastupují“ další. Zkouším si to a je to vážně legrace. Při normální přívlači čekáte na záběr, ale tady jich máte na jedno nahození několik. Snažíte se odfiltrovat pohyby dříve chycených ryb od záběrů těch nových, trochu jim „pomůžete“ pohybem špičky, aby vám na prutu zůstaly a sledujete, jak se špička postupně ohýbá a úlovek ve vodě těžkne.

Dostávám se k tomu, že si konečně také „cvrnknu“. Ukazovák zasáhne temeno čudly a tlama se v mžiku rozevře v posledním „úsměvu“. Teda takhle jsem ještě rybu nezabil…

Rozruch dole začíná lákat i dravce. Dvakrát někomu na systémku uvázne slušný okoun a pod Vlastovu loď se dokonce nastěhuje hladová kudla, která střídavě obírá systémky obou lovících a ohýbá jim pruty, což vnáší do už tak hektické atmosféry další vzrušující prvek.

Konečně máme dost, balíme se a odjíždíme. Teď bude nutné zpracovat úlovek. Podezřívavě hledím na dno vany a doufám, že nad jejím obsahem nestrávíme zbytek mládí. Ale Vlasta je ostřílený praktik. Chvíli holou rukou míchá ryby ve vaně a z těch během té doby opadá většina šupin.
Pak nám poskytne krátkou instruktáž.
„Setřeš prsty z ryby zbytek šupin, utrhneš jí hlavu a vytáhneš i s „motorem“. Opláchneš a jdeš na další.“
Snažíme se ho napodobit. „Motor“ je balík vnitřních orgánů. Vytahuje se většinou nadvakrát a v rybě hlavně nesmí zůstat žluč. Jikry nebo mlíčí se nechávají uvnitř. Zpracovat jednoho sledě trvá 20 – 30 sekund, takže s rybami jsme hotovi překvapivě rychle. Dáváme je do ledničky a jdeme ještě na štiky. Další kolo bude následovat večer.

Venku už je tma a my se mačkáme u kuchyňského pultu. Sledě je třeba nasolit, obalit ve směsi hladké mouky a papriky a nakonec usmažit v silné vrstvě rozpáleného oleje dokřupava. Jedí se sakumprásk i s kostmi, jsou jemní, opravdu tuční a dost sytí. Zatímco po obsahu první pánve se jen zapráší, pátá až šestá už nám zaberou docela dost času. Už nemůžeme… Utíráme si mastné prsty a těšíme se, jak si za rok dáme repete.

Omlouvám se za prakticky nulové aranžmá, ale ono by na mě jinak nezbylo...

Rok uteče a kupodivu, naše sestava se tu schází v nezměněné podobě podruhé. Dojde i na sledě. Musí na ně dojít. Svým způsobem je to rituál.

Tentokrát jsem nic nepodcenil. V předvečer odjezdu jsem za strašného nadávání vyrobil vlastní verzi systémku upravenou pro alandské poměry (hlavně je celkově menší a jemnější). Důvodem nadávání byla skutečnost, že systémek vyžaduje zlaté háčky a ty jsem sehnal jen s lopatkou. Napřed jsem tedy posvazoval systémek a pak na již navázané háčky vyvazoval jednotlivé „mouchy“. Fakt radost.

Systémek po návratu - mouchy už nejsou zrovna v nejlepší kondici, ale rybám to bylo doposledka jedno

U vody měl tentokrát lov dvě fáze. Protože nám nešly štiky, vyjeli jsme s Prutosem přes poledne na obhlídku terénu. Sledi kroužkovali na hladině a pohybovali se ve sloupci. Chytali se špatně a po vyzkoušení několika míst a ulovení zhruba dvaceti rybek jsme odjeli na chatu s tím, že se vrátíme později a v plné sestavě.

Kroužky na nezčeřené hladině jsou opravdu od sleďů - a jak je vidět, najíždějí tyto ryby i do těsné blízkosti břehů. Viděl jsem je i v půlmetrové hloubce.

 

Když nastal onen slavný okamžik (byly asi čtyři odpoledne a aktivita ryb u hladiny výrazně polevila), sjeli jsme se loděmi k sobě a vylili pod sebe šupiny z těch dvaceti chudáků. Dál to byl docela fofr. Za půl hodiny jsme měli odchytáno a můj výtvor se ukázal být učiněnou sledí zhoubou. Sledíci malé mouchy s přehledem dobírali a když to šlo, tahal jsem je ven i po pěti naráz. Taková odměna za loňský výpadek. Brzy jsem ale půjčil svůj výtvor Tomovi a už jenom fotil, protože hrozilo, že se úlovkem udávíme.

Je mi jasné, že podobné, ale mnohem intenzivnější zážitky mají ti, kdo na otevřenějším moři loví velké sledě, makrely nebo dokonce tresky. Je asi rozdíl, když vám "do autobusu" nastupují ryby kolem půl kila anebo taky o hodně větší. Může to být fakt nářez.

Na druhou stranu jsem ale rád po té půlhodinové těžbě zpracoval svůj úlovek a vrátil se k lovu štik, které se i na Alandech chytají jen po jedné a často si musíte na záběr pěkných pár desítek minut nebo i několik hodin počkat. Nějak mi ta rybařina, kde se musíte k rybě postupně propracovat, dává větší smysl.

Nachytané ryby jsem si z části společně s kolegy snědl a něco málo zamrazil a vzal domů, aby z toho rodina také něco měla a tím mám odbyto. Zatím to byly jediné ryby, co jsem si ze Severu dovezl. Nemám k tomu sklony. Jezdím tam za rybami, ne pro ryby.

Dost jsem přemýšlel nad lidmi, kteří jezdí podobnou těžbu ryb praktikovat do Norska a věnují tomu v podstatě celý zájezd. A zároveň jsem si vzpomněl na známého, který v téže zemi strávil týden muškařením s cílem ulovit lososa, měl dva záběry a ani jednu rybu nezdolal. Předem věděl, že to tak může dopadnout, ale stejně do toho šel.
Co je vlastně dobře?
Těžko říct, ono je to individuální. Ale myslím si pořád, že rybařina je o zážitcích. Hodinu jednou ročně je zážitkem i to masakrování mrňavých sleďů po pěti najednou. Všichni jsme se na to letos těšili, takže něco na tom být musí. Zároveň ale nikoho nenapadlo, že bychom to zopakovali.

Stejně tak je zážitkem, když vám po třech dnech házení něco škubne prutem a začne rvát šňůru ze zkřehlých prstů. Ten záběr dá těm třem dnům smysl a vy si pak uvědomujete jeho cenu.

Zážitkem může být, když pouštíte velkou rybu,  ale třeba i to, když sedíte večer s přáteli a grilujete si něco, co jste během dne ulovili.
Co neuznávám, je slepé hromadění úlovků za jakýmkoli účelem bez toho, že by si člověk stačil uvědomit jedinečnost těch chvil, kdy se může oprostit od svých problémů a v klidu rybařit.

Ale jak už jsem psal, ono je to hodně individuální a tak si s mými názory moc nelámejte hlavu. Ať už budete chytat a pouštět nebo plnit filety už několikátou bednu, já vám do toho kecat nebudu :-)

Radši se s vámi podělím ještě o pár fotek stříbrných rybiček, které mě inspirovaly k předchozím úvahám.
 

Trofejní kus přes 20 cm :-)

 

Text i foto: M. Horáček – Osprey