Hodně lidí už výrobu woblerů zkusilo, hodně se tím zabývá, hodně se na to chystá a tak se pokusím něco málo ze svých zkušeností začínajícím velrybářům prozradit. Je sice pravda, že s rozvojem Internetu se zájemce o domácí výrobu woblerů dostane prakticky k jakékoliv světové informaci na toto téma, ale dotazů ohledně domácí výroby je stále dost. I na českých serverech s rybářskou tématikou jsou již roky speciální fóra zabývající se výhradně výrobu woblerů. Myslím si ale, že když přibude ještě jeden článek na toto téma, nikomu to neublíží a začínajícím „modelářům“ to třeba v něčem i pomůže.

Výrobou woblerů se zabývám již nějaký ten rok a každým rokem jsem o něco chytřejší a něco nového přidám do té své „kuchařky“. Tak proč se nepodělit o zkušenosti nebo omyly?
Předesílám, že vyrábím woblery jen pro svou potřebu, maximálně sem tam podaruji nějakého kamaráda, ale jsem sobecky raději, když si své výrobky trhám sám. Byť jistě potěší, když i kamarád na mou nástrahu občas něco chytne.

Ve své pověstné lenosti vyrábím woblery co nejjednodušeji, bez nějakého velkého využívání techniky apod. Nehledejte u mě brusky, frézky, soustruhy, odlévací formy, kompresory, stříkací pistolky  - vše provádím opravdu „hand made“!!! Proto bych mohl oslovit začínající „amatéry“ a tomu se v mém článku budu podřizovat – žádné komplikované postupy, pěkně vše polopaticky.

Jak a kde začít, pokud jsem ještě nikdy žádný wobler nevyrobil? Především si musím uvědomit, že jako dítě se učí nejdříve chodit a pak teprve běhat, tak i při prvovýrobě woblerů musím začít od toho jednoduchého a až časem mohu přejít k složitějším tvarům a postupům výroby.

Myslím, že pro začátek je vhodné začít normálním tělíčkem. Ideální je okopírovat „Original Floating“ od Rapaly. Na tomto jednoduchém, ale účinném typu se naučí začátečník základní věci jako trefit tvar a vyvážení, zjistí jaký vliv má sklon a tvar lopatky atd. Já jím začínal a vlastně jsem se až na pár výrobních odbočení ani nikam jinam nehrnul – v jednoduchosti je síla!

Moje úplně, ale úplně první vyrobené woblery

Nyní už woblerům dávám trošku jiný tvar, délku upravuji podle svých potřeb a více je zatěžuji, aby se lépe nahazovaly. Chytám z 90 % na nepříliš hluboké řece (max. hloubka něco přes 2 m), okolo břehů a pod jezy, takže většinu sezóny mi woblery, které se dostanou do hloubky max. 1 – 1,5 m, stačí. Když náhodou potřebuji dostat nástrahu hlouběji, chytám na podobné, ale přetížené, co klesají rychleji ke dnu nebo před ty plovoucí dávám zátěž.
 
Ale dost již byl plků, jdeme na věc. Já jsem tedy za příklad výroby zvolil plovoucí wobler o šířce asi 1 cm, výšce 2 cm a délce 8-9 cm – takový univerzál, za kterým se ohlédne pěkný okoun, tloušť, štika, candát, ale i sumec. Používám tuto velikost nejvíce. Nejsem už nějaký čas milovník ultralehké přívlače a dráždění rybího potěru mě moc nebere. Když ryba na háčku, ať je aspoň vidět!
Pokud úspěšně zvládneme tuto velikost, nikomu nic nebrání pokračovat ve výrobě pidíků okolo 2-3 cm či obludek 14 cm a více.

Pro začátek je důležité zvolit materiál. Já osobně preferuji balzu – dobře se opracovává, hodně unese a ještě plave. Možné je začít i nějakým měkkým dřevem z domácích luhů a hájů, ale pokud se dá sehnat balza, jděte do ní!

Pro začátek je prkénko tloušťky 1 cm to pravé! Ale pokud náhodou máte špalíček jiné tloušťky, uříznete si z něho 1 cm široký polotovar. Existuje také hodně stupňů tvrdosti balzy, ale to bych moc neřešil, prostě nějakou sežeňte. Neseženete-li, zkuste třeba lípu a hurá do dílny nebo na balkón, či kde budete tvořit.


Podle originálu si udělám na tvrdý papír šablonku a tu překreslím na prkénko.

 

Vyříznu lupénkovou pilkou tvar a pilníkem a smirkem doladím.

 

Faktem je, že při této činnosti létá vzduchem balzový prach a já osobně ji provozuji na zahradě po větru. Občas stejně pilinky nadechnu a následné slzení, kuckání a někdy i obracení kufříku stojí za to – takže bacha na směr větru!

 

Tělíčko tedy mám a musím nějak vyřešit, jak do něho uložit očka na trojháčky. Já, stejně asi jako většina výrobců, na to jdu od břicha. Buďto vyříznu drážku do břicha pilkou na železo a doladím smirkem a nebo párám břicho vhodným pilníkem.

 

Kostřičku jsem donedávna dělal z nerezového drátku Osteofix, který se dá koupit ve zdravotnických potřebách. Bohužel, dříve stávalo 5 m do 100 Kč, letos je to již 250 Kč a tak jsem přešel na jinou alternativu. Nemusí mě doma vyráběná nástraha stát tolik, co kupovaná!
Vsadil jsem na svářecí drát. Je možnost nerezového, ale málokde se dá pár metrů sehnat a klubko 5 kg jde do tisíců. Koupil jsem tedy obyčejný 0, 8 mm svářecí, klubko 5 kg za asi 400,-  Kč. On se hodí i jinde. Je měkký, dobře se tvaruje a nestalo se mi, že by očko povolilo.

 

Z lenosti očka kroutím na kleštích, většina výrobců domácích woblerů je tvaruje a ohýbá. Dělám jednu přímou větev s předním a zadním očkem a spodní očko(a) ukroutím a vsadím zvlášť, polohu opět dle originálu nebo zkušeností a pocitu  – obr.8.

 

Při kostřičkování zároveň vyřeším zatížení. Nedělám z toho vědu, prostě do drážky na kostřičku vsadím dle pocitu a zkušeností zátěž. Její hmotnost závisí na tom, jestli chci lehkou variantu plovoucí nebo těžkou na velké dálky anebo variantu přetíženou -  potápivou. Nestalo se mi, že by wobler nechodil z důvodu zatížení, nedotížení, přetížení. Pokud nastanou problém, vždy za to (u mě) může lopatka. Někdo dovažuje broky do tělíčka apod., já to řeším takto:

Zátěž je olověná. Kdysi jsem dával olověný drátek, když jsem rovnal pokrutiny, zakoupené v Rybářských potřebách. V důsledku krize a snadné dostupnosti olověných trubek to řeším jinak. Trubku rozříznu, narovnám a kladivem na kovadlině vyklepu do požadované tloušťky. Patvar pak nařežu na plátky požadované výšky a délky. Ty pak ještě před vsazením do těla wobleru upravuji dle požadavků.

 

Po vsazení kostřičky a olova (plátky zároveň dobře fixují spodní očko proti vytrhnutí) zakápnu koncová očka a vložené olovo vteřinovým lepidlem a nechám zaschnout.

 

Pro ještě větší pevnost rozmíchám dvousložkové epoxidové lepidlo a zakápnu drážku až po okraj.

 

Co teče, dostane se všude. Někdo používá na fixaci jen chemopren a pevnost sestavy pak sichruje vrchním lakem, ale mě by to nedalo. Také jsem zkoušel na zaplnění dvousložkový tmel, ale mně se z hlediska špatné manipulace neosvědčil.

 

Mezitím, co lepidlo v útrobách nástrahy tvrdne, si připravíme lopatku. Poslední roky používám polykarbonát (Lexan). Je to prostě to pravé – neláme se a jde tvarovat za studena jako plech kleštěmi, tudíž si časem můžeme dovolit i divoké tvary lopatek. Dříve jsem polykarbonát sháněl všelijak. Kryty starých dálnopisních strojů, krabičky noname, co jsem sebral otci v garáži a ani on už nevěděl, kde se mu tam ocitly nebo část potápěčských brýlí. Letos jsem už nakoupil dva průměry u firmy, která z polykarbonátu cosi vyrábí.

 

Další možností volby dostupnějšího materiálu na první pokusy o lopatku je třeba obyčejný plast z krabičky od filmů nebo rozkrájený kanystřík od náplně ostřikovačů skel u auta. Léta mi to stačilo, ale svět jde dál.

 

Někdo tvar lopatky udělá podle šablonky, což jsem kdysi také dělával, někdo má i raznici, já už nyní dám na oko, ruku a pocit. Nedělám těch woblerů zase tolik, abych nestihl vybrousit během několika minut zopár lopatek. Sice nejsou stejné na setinu milimetru, ale podobají se a účel splňují. Uříznu si proužek polykarbonátu, z toho nařežu pilkou stejné obdélníčky a dotvaruji pilníkem.

 

A jaký tvar, délku, úhel a polohu usazení lopatky vůči tělíčku a přednímu očku? Doporučuji udělat to podle originálu, protože toto je téma pomalu na diplomovou práci! Jestli má něco podstatný vliv na chod a práci wobleru, tak je to právě lopatka!

I po mnoha letech výroby se mi stane, že se zamyslím při řezání drážky nebo tvaru lopatky, dokončím celý wobler a ten pak při zkoušení dělá ve vodě psí kusy! A ani dolaďování předním očkem nic nezmůže. V zátěži to není, je to v lopatce! Takže ji uříznu, udělám novou, novou drážku a vsadím na druhý pokus.

Ještě se musím zmínit o drážce na lopatku. Někdo ji udělá hned na začátku, když má ještě neopracované tělo, spolu s drážkou na kostřičku. Asi tělíčko i lépe pilníkem tvaruje na již vyříznutou osu.
Já ale většinou dělám drážku a vsazuji lopatku po zatuhnutí lepidla v břichu a když barvím, lopatka mi slouží za držátko. Nebo dokončím celý wobler i s barvením, dám jednu vrstvu laku a až poté vyříznu drážku a vsadím lopatku.
 
A teď POZOR!!! Je třeba myslet na polykarbonát a jeho reakci s vteřinovým lepidlem! Nejsem chemik, ale zjistil jsem praxí, že pokud vlepím úplně celou lopatku vteřiňákem, polykarbonát zkřehne a lopatky se u tělíček lámou!!! Takže to nyní dělám tak, že vteřiňák jen lehce nanesu dospodu drážky, aby se lopatka jen tak tak „chytla“ dřeva. Dokud je to ještě živé, vypolohuji lopatku v ose a nechám chvilku zaschnout. Až poté dolepím celou lopatku do tělíčka dvousložkovým epoxidem - přechod lopatky do tělíčka pak nepraská.

 

Máme už tedy hotový wobler a můžeme se nyní věnovat povrchové úpravě. Hodně samodoma výrobců před barvením woby vytvrzuje, aby odolaly dravčím zubům. S mojí spotřebou a životností mých nástrah se tímto nezabývám, škoda energie. Kdyby každý můj wobler chytil jednoho dravce, který ho potrhá, s radostí si udělám jiný. Ale ruku na srdce, kolikrát vám dravci wobler zcela zničí?

A když se tak stane, není nic jednoduššího než ty dírky a šmouhy zakápnout vteřiňákem. Příštího masakru se nástraha. asi stejně nedožije a když, není problém zase „rány“ zamalovat a třeba i dát vrstvu nového laku navrch. Pokud už bych tedy chtěl nějak tělíčko vytvrdit před barvením, napustím ho opět starým, dobrým, universálním vteřiňákem! Když to zaschne, přejedu povrch smirkem a jdu na barvení.

Co se týče výběru barev, nebudu tady zase zabíhat do podrobností, o tom už bylo napsáno pár řádek jindy a jinde. O změnách barevného spektra v závislosti na hloubce vody a její čistotě se lze také občas někde dočíst. Záleží i na zručnosti dotyčného, jaký vzor je schopen ručně nebo i jinak vytvořit.
Osobně jsem se časem dopracoval k základním barvám – bělička, okoun, rudá hlava – RH, fluo oranž, fluo citron. Sem tam něco jiného a 1 - 2 tajné barvy, na které bere všechno a všude - ty tu ale prozrazovat nebudu!
A hlavně, jak říká nestor samodoma výrobců Lerak: „Budou žrát to, co je v krabičkách!!!“

Nyní zde popíši jednoduchou výrobu běličky. Za tímto účelem jsem si zakoupil samolepící alu fólii. Kdysi jsem nalepoval alobal z čokolád Herkulem, Kanagonem a patlal se s tím. Nyní je to hračka, zabalím do fólie celé tělíčko a šupiny vytvaruji rašplí.

 

 Na barvení používám různé akrylátové barvy, nebo co kde seženu.

 

Také jsem zkoušel jít cestou polepů, ale obtiskový papír s natisknutým vzorem mě pěkně vypekl, po namočení obtisku se obrázek rozpadl na několik kusů a bylo to spíš o skládání puzzle než o výrobě povrchové úpravy té nejvyšší kvality. Někde něco prostě soudruh z bývalé ČSSR udělal špatně. Tak jsem se navrátil ke kořenům – obr.21!

 

U plotičky černou nebo zelenou barvou namaluji hřbítek , popřípadě červeně naznačím ploutvičky, žábry a udělám očko. Tisknu ho žlutě hlavičkou nástřelného hřebíku a panenku udělám černě špejlí – prostě tiskátka – obr.22.

 

Obdobně jen barvou a štětcem udělám povrchovou úpravu okouna či ostatní chuťovky.

 

A co zbývá už skoro nakonec? Vše uzavřít kvalitním lakem, který na tu naši parádičku a hlavně dovnitř nepustí vlhko ani žraločí zuby. Pro začátek, pokud zatím jen zkoušíme co dovedeme, bych vsadil klidně na lodní lak nebo něco levnějšího. Kdysi jsem pruboval i parketový a nebyl špatný! Já už roky používám modelářskou pryskyřici, tedy dvousložkový epoxid Letoxit. A nejen já. Sehnat se v normálním modelářském obchodě moc nedá, ale máme e-shopy.

 

Pro začátečníka je to ale dle mého zbytečný luxus.

I lakování má ovšem svá úskalí – lak neschne rovnoměrně, stéká a tak to musíme nějak vyřešit. Já to řeším pro začátečníka nejjednodušším způsobem – po nalakování zavěsím wobler na háček. Když je venku už dostatečně teplo (nad 18°C), suším nástrahy venku, v zimě je umístím do sklepa či jiné teplé místnosti. Stékání laku bráním občasným přetočením nástrahy z hlavy na zadek a opačně.

 

„Profíci“, kteří vyrábějí ve velkém, používají tzv. kolotoč, jehož konstrukce se pomalu otáčí poháněna motorkem. Lak nemá šanci někam stékat a v klidu si tiše zadumán zasychá.

 

Ufff, jsme skoro v cíli. Čeká nás okamžik pravdy – testování chodu. Výborně se pro to hodí zahradní zapuštěný bazén, ale poslouží i jakákoliv jiná hlubší a čistá voda. Ve vaně se také nechá testovat, ale finální doladění chce prostor.

Nejdříve zkouším nástrahy bez háčků, na vlasci a s prutem. Případné vady chodu se projeví ihned.
A jak ladíme chod? Wobler sedí horizontálně na vodě, v mém případě mu kouká asi polovina tělíčka ven a nepadá v klidu ani na jednu stranu. Pokud se nám při vedení vodou převrací nebo přímo „vyskakuje“ z vody, přihneme přední očko kleštičkami ve směru převracení. Převrací se doleva, přihnu očko doleva. A naopak.

Pokud wobler ani po několikerém přihnutí nereaguje, je na 90% něco špatně s lopatkou. Jak jsem psal výše, určitě bych ji vyměnil - většinou je na vině umístnění v předozadním směru. Pokud jde wobler rovně vodou, ale nevlní se, nekolébá, klidně ho tak necháme, své obdivovatele si i tak najde! Anebo ho rozhýbeme tím, že přední očko přihybáme směrem dolů, k lopatce. To by určitě mělo mít odezvu v oživení chodu. Pokud už není očko kam ohýbat a výsledek je nulový, zase se zamyslíme nad postavením a výměnou lopatky. Pokud naopak přihneme očko směrem nahoru, chod wobleru se zklidní. To používám hlavně u velkých, „podzimních“ wobů.


Woblery máme nanečisto vyladěné, nyní už zbývá jen vybrat ty vhodné k ostrému nasazení, nasadit kroužky a trojháčky, uložit do vhodné krabičky, u vody doladit načisto a čekat na první záběr!!!
Možná jsem na něco zapomněl, ale myslím, že to nejdůležitější jsem snad osvětlil a když ne, v následné diskusi to můžeme dořešit.

Text i foto:  Michal Kukla - Big Mike