Základy feederu – 8. díl - Krmítka a zátěže

Obecně hraje zátěž při lovu na položenou nebo v našem případě na feeder značnou roli. Díky její hmotnosti můžeme nahazovat do požadované dálky, dopraví nám nástrahu na dno a fixuje ji na požadovaném místě, dovoluje vypnout kmenový vlasec nebo šňůru pro lepší detekci záběru a jako součást koncové sestavy se podílí na ulovení ryby (například tím, že po napnutí návazce se háček vlivem hmotnosti zátěže zachytí v pysku ryby).
Tím pádem není jedno jak je zátěž těžká či tvarovaná, kde je v sestavě umístěna, jestli je uchycena napevno nebo průběžně apod.

V kapitolách o montážích později rozvedu i skutečnost, že zátěž má vliv i na tloušťku použitého návazce (ryby mohou návazec urazit proti hmotnosti zátěže) nebo na snadnost zdolání ryby (zátěž dovolí rybě se snáze střepat nebo může někde uváznout).
Samozřejmě by měla zátěž harmonovat i s použitým prutem. I když výrobci udávají maximální nebo doporučenou odhozovou zátěž, je daleko lepší si v praxi ověřit, jak se blank prutu chová a kolik se mu dá reálně naložit. V tomto ohledu se dost liší hmotnost, kterou prut odhodí na kratší vzdálenost pozvolným plynulým pohybem a hmotnost zátěže, do které se můžete při náhozu skutečně opřít. Záleží tu i na akci blanku, síle jeho stěny a kvalitě materiálu. Jsou pruty, u nichž lze výrobcem doporučenou odhozovou hmotnost výrazně překročit a u jiných naopak začnete mít nepříjemný pocit ještě v rozsahu schválené gramáže.
To je už ale otázka výběru prutu a většina feedrařů nutně skončí u toho, že jich má ve svém arzenálu několik.

Několik prutů určených pro různé zatížení

Určitým symbolem feederového chytání je krmítko, ale jeho použití není vysloveně nutné. Je celá řada situací, kdy vystačíte s běžným olůvkem nebo jinou podobnou zátěží. Můžete například používat lehčí nebo i "plnohodnotné" kaprařské montáže, běžně se s olovem chytá např. při lovu tloušťů a amurů na ovoce, u lovu parem, úhořů nebo i menších sumců na rousnice krmítko také nepotřebujete a podobné je to při lovu na mrtvou rybku nebo její část. Protože většinou usiluji o ulovení menšího počtu velikostně zajímavějších ryb, lovím bez krmítka poměrně často.

Běžně se cejni loví s krmítkem...

...ale ty úplně největší jsem u nás na řece chytil bez krmítka na místech zakrmených hrubým partiklem.

V mnoha situacích je lov s krmítkem naopak nutný nebo přinejmenším velmi žádoucí. I na místě, kam jste dopravili vnadící směs rukou (např. v podobě koulí) je při použití krmítka nástraha nalézána daleko rychleji, takže pokud ho použijete, významně vám vzroste frekvence záběrů.
Ačkoli feeder vykazuje jisté speciální vlastnosti, pořád je to jen prut na položenou a prakticky jakékoli běžně prodávané krmítko se tu dá využít. Vzhledem k tomu, že ne každé krmítko se ale hodí do všech situací a obecně existují krmítka pro feederování vhodnější a méně vhodná, uděláme si teď malou exkurzi po tom, co trh nabízí.


Jednoznačně nejpoužívanějším typem feederových krmítek je drátěný košík. Má celou řady výhod. Tou největší je skutečnost, že krmení namačkané v kleci je při dopadu na hladinu chráněno před rozpadnutím a rozplavením. Tak je možné dopravit na dno i rozpadavější směsi, které se tu rychle uvolní a začnou pracovat. Poznáte to tak, že v krátké době po náhozu se dá krmítko vytáhnout prázdné. S košíkem se proto dá poměrně snadno zakrmovat a i když se to nezdá, snadno s jeho pomocí dopravíte na místo lovu litry krmení. Kromě toho lze v uzavřeném krmítku dopravovat i nesourodý obsah – konce zazátkujete vnadicí směsí a uprostřed můžete uzavřít hromádku červů, kukuřice nebo třeba pelet. Není tedy divu, že mezi závodníky je drátěný košík jednoznačně nejpoužívanějším typem krmítka, což dokládá i pohled na zásobu krmelců prvoligového závodníka připravenou k použití během soutěže.

Feederových košíků je obrovská spousta typů. Liší se tvarem, velikostí, zatížením a samozřejmě i použitým materiálem nebo způsobem zpracování.

Asi nejrozšířenějším a uživatelsky velmi přívětivým typem je hranaté krmítko se stěnami z perforovaného plechu, jaké vyrábí například polský Kostal. Dík svému tvaru dobře sedí na dně, snadno se plní a je velmi odolné, takže s ním budete chytat, dokud ho neutrhnete.

Podobných krmítek je na trhu řada. Celkem se vyplatí se s nabídkou seznámit, protože je například problém sehnat velké těžké modely, s nimiž si leckterý výrobce vůbec neláme hlavu. Existují zde také značné cenové rozdíly a některá krmítka nabízejí takové bonusy jako uzavřený (nebo uzavíratelný) spodní konec, výměnu zátěží apod.
Osobně jsem ale zastáncem nejjednoduššího řešení. Krmítko je spotřební materiál a každou chvíli někde nějaké utrhnete. Když pak zjistíte, že za cenu úžasného krmítka s vyměnitelnou zátěží můžete mít tři normální, každé jinak těžké, vyvstane otázka, zda má cenu takové drahé novinky kupovat. Ale třeba má – pokud si to dokážete zdůvodnit.

Hodně feedrařů ale skutečně kráčí spíše cestou minimalizace nákladů a snaží se krmítka vyrábět sami. Někteří se dostanou svými výrobky na téměř profesionální úroveň, jiní si doma něco „zbastlí“ pro vlastní potřebu a na krásu a dojem nehledí. Malá ukázka amatérských konstrukcí je na následujícím snímku. Některé z těchto věcí se v době českého feederového středověku (v letech 2002 - 2005) prodávaly normálně v obchodech, jiné (levé a prostřední) jsou skutečně určeny jen pro osobní spotřebu výrobce.

Pokud jde o tvar krmítka, tak ten rozhoduje zejména o dvou věcech – objemu a stabilitě na dně. Pro stojatou vodu jsou optimální válcovitá krmítka. Mají při daných rozměrech maximální objem a na stojáku nehrozí, že by je proud někam posunoval. Na řekách se daleko lépe uplatní polooblé, hranaté, trojboké a další podobné modely s plochým těžkým dnem, které snáze odolávají náporu proudu.

Jestliže proud posunuje i relativně ploché krmítko, je třeba ho nahradit těžším, přidat další zátěž (navěsíte na konstrukci krmítka olověný pásek nebo přidáte vedle něj olůvko). Někdy lze zkusit i to, co s oblibou dělával jeden známý. Ten, když mu krmítko nechtělo držet na zvoleném místě v proudu, tak ho prostě přišlápnutím zploštil a chytal dál. Má to jedinou nevýhodu – do zpláclého krmítka se vám vejde méně krmení. Proto jsou mezi feedraři lovícími na řekách oblíbené silně zatížené modely, které pak ovšem majitele tlačí k použití výkonných prutů.

Krmítko slouží k dopravě krmení. V zimě, kdy je spotřeba vnadicí směsi relativně malá, se uplatní drobnější košíčky. Chytá se s nimi i při lovu s pickerovými pruty. Ty se většinou používají na kratší vzdálenost, kdy není problém (pokud je to vůbec nutné) dopravit na místo lovu další krmení v podobě koulí a tak si s takto malými krmítky vystačíme i ve vrcholné sezóně.

Při lovu na větší vzdálenosti už může hrát krmítko roli jako významný transportní prostředek. Jsou sice feedraři zastávající názor, že „nejlepší krmítko je prak“, ale jiní si zvykli naházet potřebný objem krmení na lovné místo prutem. Pak je zapotřebí použít výkonnější prut a pokud možno poměrně velká krmítka. Na obrázku je klasické hranaté krmítko od Kostalu a vedle něj dva v jistém smyslu extrémní produkty.

Amatérská světlá „hand made“ konstrukce je moje MBS (moravská balistická střela). Je to krmítko zatížené asi 30 - 40 g olověné pásoviny a postavené v takové velikosti, aby plně využilo nahazovací možnosti mých Speedmasterů Heavy. Zhruba patnácti hody přepraví litr krmení.

Ještě větší je profesionálně vyráběné krmítko, kde byla zátěž minimalizována asi na 5 g a na to konto se dál navýšil prostor pro vnitřní náplň. Používám ho málo, většinou ho házím na zaklipovaném prutu bez montáže, abych si co nejpřesněji zakrmil místo na prudce se svažujících březích přehrady. Hlavní objem krmení mám díky tomu umístěn daleko přesněji než při použití jiných způsobů (například koule se mohou na svahu různě kutálet a já nad tím nemám žádnou kontrolu).

Lovím pak s prutem, na němž je  menší krmítko a na vlasci si udělám značku podle vnadicího prutu. Jestli to z vašeho pohledu je či není účelné, to nechám na vašem uvážení, ale nechte mě si hrát. Kdo si hraje, nezlobí...

MBS v akci - s těmito velkými krmítky snadno a vydatně zakrmím i relativně vzdálená místa

Kromě klecových krmítek se dají na feederování použít i běžná spirálová či litá krmítka, která u nás používají rybáři už desítky let. Vyžaduje to o něco hutnější směs, která ustojí dopad na hladinu a uvolní se z krmítka až na dně. Protože uvolňování je pak pomalejší, nehodí se tato krmítka k rychlému aktivnímu zakrmování. Spíš je využijí rybáři zvyklí si u prutu nějakou chvilku posedět. Litá krmítka jsou těžká a hodí se do míst, kde jsou nutné daleké hody nebo pro výrobu montáží majících sklony k samovolnému záseku ryby (většinou využívají krátké návazce - typická je např. známá dvojnávazcová sestava zvaná Balaton).

Pro dlouhé hody jsou výhodná krmítka usazená na trubičce, která brání zamotání návazce při náhozu. Samozřejmě to vyžaduje kratší návazce.

Na tomto místě je možné zmínit i speciální montáž zvanou srkačka. Vlastním dva kusy jednoho ne příliš dokonalého modelu (příliš lehké krmítko, zbytečně velké háčky) a používám je jako odstrašující příklad.

Stejně jako řada dalších feedrařů nemám tuto montáž v lásce a nechytám na ni. Proč? Její funkce je založená na principu samovolného záseku, takže v podstatě stačí čekat, až se ryba luxující obsah krmítka napíchne na jeden z háčků. Srkačka ke své činnosti v podstatě nepotřebuje rybáře a i po utržení  chytá ryby, dokud na háčcích a v krmítku něco zbývá. Chycená ryba si často zapíchne do hlavy i druhý háček, velký kapr dokáže nasát krmítko i s oběma háčky a doslova si jím ucpat tlamu, pletenka, na které jsou navázané háčky, často drží tak dobře, že v případě utržení ryby praskne kmen a ryba pak jezdí dlouhou dobu s krmítkem pověšeným u tlamy…

Existuje spousta průběžných montáží, které dokáží efekt srkačky napodobit (většina těch, které kombinují krátký návazec s těžkou zátěží) a mají jen jeden háček. Chytají prakticky stejně dobře a v případě utržení ryby nemusí ta chuděra vláčet s sebou i krmelec.

Jednou takovou velmi povedenou alternativou srkačky je způsob lovu označovaný jako „Method feeder“. Pokusím se mu časem věnovat samostatný díl, tady bych jenom vysvětlil, o co se jedná. Základem je speciálně tvarované krmítko s těžkým dnem a formička.

Krmítko dáte průběžně na vlasec, jako zarážku použijete obratlík a na něj dáte krátký návazec. Nástrahu s háčkem hodíte do formičky, zasypete vnadicí směsí a navrch vmáčknete krmítko. Forma má z druhé strany tlačítko, které vám dovolí vzniklý výtvor vyklopit ven. Vypadne na vás jakási „bábovička“ s nástrahou nalepenou na horní straně.

Krásně se s tím nahazuje, po dopadu leží krmítko tak jako na fotografii a nástraha je pěkně nahoře. Ryba se dík krátkému návazci seká o váhu krmítka v podstatě sama.

Jedná se o věc, která je téměř dokonalou a navíc „bezpečnou“ náhradou srkačky. Je skvělá zejména k lovu kaprů a cejnů na stojatých vodách.
Pokud jde o obrázek, tak ten velmi přesvědčivě ukazuje, že krmítka jsou jen „spotřební materiál“. Během focení mi jedno z krmítek upadlo a hned si ulomilo nástavec sloužící k usměrnění vlasce...

Existují i speciální krmítka na červy nebo na různé částice. Abych řekl pravdu, moc je nevyužívám. Červy i partikl jsem schopen dostat do vody i běžnými krmítky, větší částice se dají do vody naházet i rukou, lopatkou nebo vnadicí raketou.
Princip červových krmítek je jednoduchý – nějak dostanete červy dovnitř a oni si otvory ve stěnách krmítka sami vylézají ven.

Dám sem i obrázek červového krmítka, které se jeden čas prodávalo a posléze upadlo v zapomnění. Fungovalo tak, že výrobce obalil olověnou kapku kvádrem velmi porézní pěnovky. Tuhle věc jste vložili do nádoby s červy a oni se do pěnovky zavrtali. Ve vodě pak zase postupně vylézali ven. Museli jste mít krmítka alespoň dvě a pomocí karabinky je střídat. Jedno se vždycky plnilo a druhé chytalo. Nevýhodou byla postupná deformace pěnovky a skutečnost, že jste nikdy všechny červy nedostali ven. Buď se pak v útrobách krmítka zakuklili nebo se tam začali rozkládat, ale ani jedno nebyl důvod k radosti.

Plechová krmítka pro vnadění partiklem se používají hojně na britských ostrovech pro vnadění konopím, na které jsou místní parmy už doslova „naučené“. U nás je to spíš takový zajímavý kolorit, který se dá různě obejít. Ale věřím, že se na to dá zvyknout a klidně s nimi můžete k plné spokojenosti chytat.

Fotografii nemám. Podobné krmítko nevlastním a krást fotku někde na síti jsem nechtěl.


Od krmítek přejdeme k olověným zátěžím. Aby byl přechod opravdu plynulý, upozorním na možnost, kterou jsem už mnohokrát využil. I na olovo se dá namačkat koule krmení a můžete ho využít jako improvizované krmítko. Pokud jste jako já schopni zapomenout krmítka doma nebo v návalu optimismu vyrazit k vodě se třemi kousky, které do hodiny utrhnete, je to svým způsobem záchrana – hlavně v případě, že lovíte na menší vzdálenost.
Jednou jsem dokázal vyrazit na feedrovačku bez jediné zátěže (pokud vám to připadne divné, pak vězte, že jsem dokázal i mnohem horší věci). Situaci jsem následně vyřešil tak, že jsem na paternoster z rostřižené (pardon, rozkousnuté) smyčky navázal kámen a namačkával jsem krmení na něj. Vycházku jsem tenkrát celkem v klidu odchytal a dokonce jsem chytil i několik ryb.

No a teď už jsme definitivně mezi olověnými zátěžemi. Existují samozřejmě i jiné alternativní materiály (důvodem toho, proč se s nimi vůbec někdo zaobírá, je toxicita olova), ale olovo zatím světu rybářských zátěží vládne.

Olověné zátěže jsou fajn. Krásně lítají, zaberou málo místa a nemusíte do nich co chvilku cpát krmení. Máte pak čisté ruce, nezapatláte si naviják a prostě je to fajn chytání.

Při lovu mnoha druhů ryb proto olověné zátěže rád využívám a například tlouště lovím na feeder zásadně jen s olověnou zátěží. Důvod je jednoduchý – krmením stahujete menší ryby a jejich zdoláváním si pak plašíte ty velké. Ulovil jsem na feeder dost tloušťů přes 50 cm, ale s použitím krmítka naprosté minimum. Ono jde i o to, že takjová nastražená půlka švestky si na svého adresáta prostě počká, zatímco pár bílých červů vlajících mezi vysypaným obsahem krmítka rychle „znárodní“ nějaká menší ryba.

V kombinaci s feederem až na pár výjimek používám plochá olůvka a to nejen v proudu. Plochá zátěž leží na dně, nemá tendenci cestovat a také pro rybu je těžší s ní pohnout. Používám dva typy plochých zátěží. Plus mínus kulatou „placku s důlkem“ a ploché prohnuté zátěže, které vyrábím z rozkovaných kapek koupených v obchodě.

Tyhle moje rukodělné výrobky jsou jedinečné pro lov v proudu. Krásně zapadají do nerovností dna (v praxi tedy zůstanou ležet za prvním oblázkem a necestují někam, kde mohou skutečně uváznout), vždy se otočí očkem nahoru a při vytahování mají tendenci rychle se odlepit ode dna a vystoupat mimo dosah vázek. V praxi jich utrháte jen asi 40 % oproti běžným typům olov. Šetří to kapsu, nervy i životní prostředí.

Na horním obrázku vidíte ploché asymetrické zátěže tvarem připomínající mušli. Nejsou špatné, ale mají tendenci kroutit vlasec.

Klasické kapky používám při tvorbě montáží pro lov s boiliem a peletami anebo v těch výjimečných případech, kdy lovím na stojatých revírech na mrtvou nadlehčenou rybku.

Účastníci chytejsrazu 2010 ve Vrchoticích si možná budou pamatovat, jak jsem krmení a nakonec i montáže celé naší party na lovné místo zanášel. Zátěží byla právě kapková olova kolem 60 g, úlovkem pak celkem pohlední šupináči.

Posledním druhem olověných zátěží, na který nemohu zapomenout, jsou velké plavačkové broky. Slouží mi buď k výrobě lehoučkých paternosterů používaných při šoulačce s feederem anebo k výrobě jedné lehoučké montáže pro lov kaprů na krátkou vzdálenost. Na tu se podíváme někdy příště.

Lehké zátěže mají tu výhodu, že jejich dopad neplaší ryby a téměř neovlivňují zdolávání. Dají se proto využít při lovu nakrátko s jemným náčiním. Zpravidla to funguje tak, že buď natolik dobře odhadnete stanoviště ryb, že si je troufnete prochytávat bez předchozí přípravy (běžné u tloušťů) anebo si projdete zvolený úsek, prohodíte si pár zajímavých míst hrstí něčeho dobrého (kukuřice, pelety,…) a pak si je obcházíte, sledujete aktivitu ryb na každém z nich, postupně je prochytáváte, průběžně dokrmujete a třeba se i vrátíte druhý den v této činnosti pokračovat. Je to mnohdy zajímavější, zábavnější a třeba i úspěšnější než sedět na bedně s autem za zády a metat do vody jeden krmelec za druhým (nic proti tomu, jsou revíry, kde nic lepšího ani udělat nemůžete).

Mám rád všechny formy feederu – nebo bych mohl obecně napsat rybařiny. Feeder samotný je ale krásně různorodá a pestrá technika. V tom je pro mě její přitažlivost a síla. Nikdy se nebudu moci měřit s těmi, kdo feederu plně propadli, chytají s ním od jara do zimy a navrch třeba závodí. Já si s feederem hraju a používám ho k tomu, abych chytil ryby, které mě zajímají. Na to konto mám ale čas a prostor vyzkoušet kdejakou „ptákovinu“. Díky tomu jsem mimo jiné mohl vyzkoušet na místě zátěže obrovské krmelce i jeden jediný malý brok a dívat se, co to udělá. To je jediná moje kvalifikace, která mě opravňuje psát články jako je tento. Vyzkoušejte si to i vy a budete kvalifikováni úplně stejně. A hlavně – možná si přitom uvědomíte spoustu souvislostí.

Text i foto: Miroslav Horáček - Osprey