Barvě moře jsme moc nerozuměli až do chvíle, než nám to Miguel ukázal: a skutečně – najednou jsme zřetelně viděli hranici mezi vodou se zeleným (či azurovým) nádechem a sytě modrým. Údajně to nemá nic společného s hloubkou moře, protože se tato hranice různě mění. A právě ta sytě modrá je ta „marlinová“.
Samozřejmě, že těch faktorů je více, třeba výskyt ptáků, který signalizuje hojnost malých ryb blízko hladině a tedy i pravděpodobnost výskytu větších dravých ryb. Každý kapitán má své recepty. A protože v hlavní sezóně vyráží na moře až deset rybářských lodí denně, většinou si kapitáni sdělí vysílačkou místo, kde se zrovna mečouni vyskytují.
Loď pluje na jihozápad, několik námořních mil jižně od ostrova Santo Antao. Skipper navazuje chobotničky, malé rybky a kusy rybího masa a zapichuje speciální „marliní pruty“ do stojanů. My jsme si zatím dohodli, čí je který prut. Popíjíme a netrpělivě čekáme, kdy to přijde… Protože nic nepřichází, povídáme si s kapitánem. Ukazuje se jako fajn chlapík, který nám hned radí, kam zajít večer do baru, kde jsou nejhezčí holky a na co si dát naopak pozor. Samozřejmě ale nejvíce povídáme o rybaření a vyzvídáme taje mořského rybolovu v těchto končinách či množství a velikosti jeho úlovků.
Loď je stále v pohybu, protože mečoun útočí na pohyblivou kořist. Dopoledne celkem ubíhá, na lodi je příjemně díky stálému větru, který ochlazuje jinak ostré africké slunce. Na to je potřeba dávat pozor a dobře se namazat krémem proti spálení. S ubíhajícím časem jsme samozřejmě stále více napjatí. Když se podává oběd, začínáme chytat depresi, že nic nechytneme. Ale tak už to holt v rybařině chodí – nikdo vám nemůže nic zaručit. Odpoledne jsme zralí na malého šlofíka, ale z toho nás probere známý zvuk roztočeného navijáku…
Dáváme dolů ostatní pruty, aby se navzájem nezamotaly.
Oblékám rychle vestu, sedám do „loveckého“ křesla na zádi a poutám se. Je to totiž můj prut. Srdce buší, ruce se potí. Začalo přetahování kdo z koho. Přitáhnout pomalu prut k sobě, povolit a rychle navíjet. A pořád dokola. Tvrdý boj s něčím hluboko v moři. Po půl hodině dřiny jsem se musel nechat vystřídat, protože nemám zrovna nejlepší kondičku. I když toto by asi dlouho nevydržel ani trénovaný sportovec. Kluci se vystřídali, aby měl každý podíl na úspěchu. Po odpočinku zase beru odhodlaně prut do svých rukou. Další kolo. Mezitím mě skipper hlásí, že to bude tuňák. To mě ale vůbec nevadí. Jsem plně koncentrován. A protože tuňáka, na rozdíl ode mě, nemá kdo na chvíli vystřídat, po určité době se unaví. I když já taky řádně cítím záda a zápěstí, přece jenom je cítit, že vítězství je na mé straně a že se blíží. Přitahování prutu je snadnější než na začátku. Za chvíli je už vysílený tuňák u lodi a skipper ho vyndává na palubu. Je dobojováno. Přes hodinu dlouhý boj.
.jpg)
I když jsme nechytili žádného mečouna, vůbec nejsme zklamaní. Na první den je to přece slušný výkon. A pokud takto vyjdou i další dny, budeme spokojení.
Miguel nám slíbil, že z dnešního úlovku nám v plážové restauraci připraví takovou večeři, že se nám o tom ani nesnilo. Tak to si necháme líbit.
Kapitán obrací loď zpět do přístavu. Při návratu jsme spokojeně unaveni a vychutnáváme si krásný pohled na zapadajícím sluncem zalité město Mindelo a hory v pozadí. Všichni fotíme.
Čerstvé filety z uloveného tuňáka byly opravdu famózní. Shodli jsme se na tom, že ta chuť je prostě jiná než u nás. Jestli je to jen prostředím anebo tím, že nebyl dlouho zmražen na převoz do Evropy, nevíme. Každopádně, takové filety, co jsme měli na talíři, by u nás v restauraci stály pěkný balík…
První úspěšný den na moři jsme pak řádně zapili v místním baru. Místní slabé pivo, které je dělané na horké africké klima, sice nelezlo vůbec do hlavy, ale po proložení s několika panáky stál nakonec večer za to.
Obdivovali jsme místní čokoládové holky, které se kolem nás v baru točily. A hned nám bylo jasné, proč nám Miguel vykládal, že někteří evropští rybáři mají Kapverdy rádi nejen kvůli Blue Marlin, ale i kvůli Black Marlin. Ten se tady ale neloví na moři přes den, ale v noci po barech… ;-)
Druhý den nás všechny bolela hlava a nebylo nám zrovna nejlíp. Jasný důkaz, že včerejší oslava úlovku byla kvalitní…
O to hůř jsme snášeli velké vlny doprovázené silným studeným větrem a oblačností, které ten den od rána panovaly na moři. Voda stříkala až na loď, takže jsme byli za chvíli promočení na kost. Spíš jsme si připadali, jak někde na severu v Norsku a ne v rovníkové Africe.
Miguel tedy navrhl, ať dnešek vypustíme Big Game Fishing, a zkusíme si zajiggovat. On sám má prý jigging v těchto vodách taky moc rád. A i když se dopoledne moře zklidnilo a začalo slunce zase pěkně hřát, pokračovali jsme v jiggování. Musím říct, že jsme si to všichni pěkně užívali!
Potvory, které jsme tahali z hlubin moře, byly opravdu úžasné. Některé by se daly nazvat spíš kuriozitami, než rybami. Když jsme vylovili červenou obludu s velkýma vyboulenýma očima nahoře na hlavě, chtěli jsme od Miguela znát jméno té ryby. Miguel se jen smál a řekl, že je to přece „červená bizarní ryba s velkýma očima“….
Velkou radost nám však udělala dravá ryba Wahoo. Vylovení na palubu jsme však na radu Miguela nechali na skipperovi. Je prý hodně kousavá a už se stalo, že v rámci boje o přežití ukousla na palubě rybáři prst nebo vytrhla část svalu z ruky či nohy.
Skipper ji hned vykuchal a slíbil, že i druhý den budeme mít večeři, jakou jsme ještě neměli. Po filetech z čerstvého tuňáka je to další gurmánský zážitek.
Následující den brzy ráno vyrážíme na druhou stranu od Mindela, než jsme byli předchozí dny. U ostrova Santa Luzia měly včera jiné lodě štěstí na velké mečouny. A protože se tady všichni kapitáni lodí znají (je jich totiž jen několik), rádi se podělí o dobrý tip. Moře je celkem klidné a fouká příjemný vítr, který ochlazuje jinak horké slunce. Po asi hodině plavby nasazuje skipper pruty do držáků.
Tentokrát nemusíme čekat skoro celý den na první kontakt s rybou. Ani ne po další hodině jeden z prutů „oznamuje“, že se ho má někdo ujmout…
Vedle rychle se odvíjejícího navijáku nastává nám už známá honička – sundat další pruty, aby se nezamotaly, sednout do křesla a připoutat se.
Adrenalin teče do žil. Ryba kdesi v hloubce odmotává vlasec obrovskou rychlostí. Takže první úkol je rybu zastavit, druhý začít ji přibližovat zpět k lodi. Tvrdá dřina nastává – prut přitáhnout k sobě, při povolení rychle navíjet. Někdy se však při povolení prutu a snaze navíjet, ryba ukáže jako silnější. Chvíli trvá, než se vše perfektně zkoordinuje, aby se ryba nepustila ani o kousek… Podle síly tahu odhadujeme, že máme tu čest buď opět s velkým tuňákem nebo máme konečně štěstí na vysněného mečouna.
Po čase fyzicky velmi namáhavé rybařiny, probíhá už vyzkoušené střídání, abychom měli všichni podíl na případném úspěchu. Každý z nás tedy vydá maximum své vlastní energie proti jednomu soupeři. Je až neuvěřitelné, kolik je v jedné rybě síly. Naši jasnou přesilu ještě umocňuje stále jedoucí loď, která má za úkol rybu rychleji unavit.
Monotónní, avšak vzrušující boj trvá už přes dvě hodiny, když najednou uvidíme, s kým máme tu čest: první výskok soupeře nad hladinu jasně prozrazuje mečouna! Následují další úžasné skoky, které opět vlévají adrenalin do žil a energii do svalů. Pokoušíme se fotit mečouna v dálce při výskoku. Zbývá ale stále vymotáno skoro 200 metrů vlasce, což znamená ještě pořádný kus práce.
Přibývající výskoky mečouna nad hladinu nás fascinují a zároveň pomáhají zmírnit únavu – najednou je zřetelně vidět, s kým bojujeme a hlavně, že vítězství se blíží. Mečoun je blíž a blíž a začíná vynikat jeho skutečná velikost. Miguel nám vysvětluje, že výskoky se tento predátor nejen více unaví, ale zároveň rozděluje svou energii mezi přetahování s námi a energii potřebnou k výskoku.
Když je mečoun již jen několik metrů od lodi, koukáme na hodinky a zjišťujeme, že vše trvá již přes tři hodiny. Jsme všichni unaveni, jen mečoun pořád ještě vyskakuje nad hladinu, jako kdyby si s námi jen hrál. Miguel i skipper se usmívají a ptají se, jak se cítíme. Vědí, že už je dobojováno. A skutečně – skipper si nasadí rukavice a již ručně začne přitahovat mečouna k lodi.
Na toho, jako by spadla veškerá únava a jen s malým odporem se nechá přitáhnout. Vše fotíme a pak si postupně všichni bereme do rukou jeho meč, který má přes půl metru. Miguel odhaduje hmotnost úlovku tak na 200 kg. Ryba je nádherná a my se s úctou skláníme nad její sílou a odhodláním k boji.
Na slunci se mečoun chvílemi jeví spíš jako zlatý než modrý. Takže by nám tato „zlatá rybka“ mohla splnit naše přání... Shodně si tedy přejeme další úspěšný rybolov.
Většina zdejších kapitánů, včetně Miguela, jsou zastánci pouštění těchto nádherných a jedinečných ryb zpět do moře. Pokud není ryba zraněna nebo pokud se nejedná o možný rekordní úlovek, opatrně vyndají hák z tlamy a rybu pustí. Všichni jsme souhlasili. Zapíjíme pivem úspěch a přejeme mečounovi dlouhý život. Skipper vyvěsil malou červenou vlajku, aby při návratu do přístavu všichni viděli, že dnešek byl náš úspěšný den.
A protože se blíží poledne, Miguel vybízí k obědu. Mezitím skipper nasazuje pruty do držáků – je přeci teprve poledne a my máme jen a pouze jednu červenou vlajku…
Více informací o lovu mečounů včetně videa najdete na