Blíží se polovina dubna. Na Jizerkách ještě leží sníh, takže je voda v Jizeře ještě ledová a ryby neberou. Jediný stoják v majetku naší MO je beznadějně obsazený a těch pár nových násaďáků, co tam vysypou, se stejně za pár dní vychytá. Počasí ani náhodou nevypadá, že by se snad mělo blížit jaro.
Zima je moc dlouhá, zvlášť pro vyznavače Petrova cechu s aktivním přístupem k lovu. Když už by se dalo vyjít s mušákem, oteplí se, voda se zakalí a zvedne a je po nadějích. Jediné, co mne ještě drží při životě, jsou články a fotky, které si stahuju na flash disk a v práci pak na PC prohlížím a pročítám.

 

Padá na mne beznaděj, to snad nikdy neskončí! Doma už jsem snad stokrát vysypal všechny umělé nástrahy a pak je opět po kontrole znovu uložil do krabiček a boxů.
Takový medvěd je na tom líp. Na podzim si usne a vzbudí se až na jaře. Zamáčknu slzu a čtu si dál, ale stejně moc nevnímám, co čtu. Po první větě, která zavadí o vodu, jsem už v duchu u své vody a na místě vypravěče se vidím sám a jsem to já, kdo zmrzlýma rukama navazuje ten neposlušný konec vlasce, co furt vlaje ve větru a nechce se mu nechat se chytit a nechat se zauzlovat na nějakém gumovém nesmyslu, který beztak za chvíli zůstane navěky uvězněný někde u dna na tlejícím kořenu.


Jako by mne někdo poslouchal, najednou v rádiu hlásí předpověď na víkend. Nic se nezmění, čeká se aprílové počasí. To je nám ale novinka, na to nemusím studovat. Někdy si říkám, že by bylo lepší, kdyby se raději podívali z okna, jak je a neříkali nesmysly. Tak to teda vypadá na další víkend za kamny, v mém případě za radiátorem.

Z depresivní letargie mne vytrhává telefon. Jsem v práci, tak ho musím vzít. Naštěstí to není nic pracovního. Volá Martin, kolega rybář. Ptá se mne, co dělám v pátek. Nic, normálně jsem v práci, pak půjdu domů a budu čekat, až zase budu moct jít do práce, protože když je počasí, že se ani pes nedá vyhnat, tak se nic jinýho dělat nedá.
A co takhle jít na ryby? Docela mne překvapil, protože jemu končí sezóna s prvním špatným podzimním dnem a najednou by šel v takové psotě k vodě. Co za tím je?


Ptám se, kam by šel.
„Vláčet na pstruhovku!“
„Nemáme povolenku.“
„Je to soukromá voda.“
„Kde?“
„Polička.“
„To je aspoň 150 km. Než tam dojedeme, je tma.“
„Vyjíždíme ve tři ráno. Máš dovolenou, ne?“
„Mám.“
„Tak přijeď ve tři ráno ke mně a vyrážíme.“


Věděl jsem, že za tím něco bude – musím vzít auto. Hlásím v práci dovolenou. Není problém. Ještě v práci koukám na mapu, kde to  přesně je. Je to přesně těch 150 km od nás. Doma sedám k netu a klasicky sbírám informace.
MO RS Vysočina Polička. Provozuje několik rybníků a pstruhový úsek řeky Svratky. Co vím o Svratce? Jediné mě napadá – báseň Vítězslava Nezvala Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil… a ještě, že protéká Brnem. O žádných úlovcích na této řece jsem nikdy neslyšel. Po pročtení všech dostupných zdrojů jsem zjistil, že mne čeká lov granuláků.
Balím prsačky, z batohu vyndávám velké nástrahy. Chvíli váhám, jaký prut si vzít. Beru 240 cm, ten musí stačit, nebudu házet stometrové hody. Vlasec nechávám 0,12 mm.
Manželka je za ta léta zvyklá, tak se ani neptá, jestli mám rozum, jet na ryby, když padají trakaře. Svačinu neberu, jsme v civilizované zemi, kde je občerstvení na každém rohu.

Zaléhám ve 20 hod, vstávám brzo, tak ať něco naspím. Neusínám ani náhodou, rybářská horečka mnou cloumá v plné síle. Melu sebou ze strany na stranu. Kontroluju budík, je teprve deset. Já myslel, že už musím vstávat. Vstávám v půl třetí, budík ani necvrnknul, nebyl potřeba. Nesnídám, jen tak na sebe vše naházím. Přes rameno batoh, do jedné ruky prut, do druhé prsačky a už mažu.
Venku nic novýho – leje. Kdo by ve tři ráno chodil v dešti venku? Jen já. Okolo mne projíždí hlídka městské policie, asi nejsem podezřelý, ani nepřibrzdili. Nakládám věci do auta a prozváním podle dohody Martina. Už naštěstí stojí venku, taky se nemohl dočkat. Tak kam jedeme, veliteli? No, cestou ještě přibereme dva kolegy a jsme kompletní. Aspoň se na náklady podělíme. Myslel jsem, že budou ještě dospávat, ale to bychom nesměli být rybáři. Historka střídá druhou a spát se ani nechce. Zpátky to bude asi jiná.


Dorážíme na místo. Polička ještě spí, ale my jsme tady a nikdo nás nevítá. Ještě, že je s námi Milan, je to místní rodák, tak mě navádí k rybníkům za městem. Sám bych je asi nenašel. Cesta vede lesem a zajímalo by mne, jak sem jezdí, když je ještě o něco horší počasí. Nahoře přibrzdím a jedu jak na sáních dolů z kopce. Dole to ale stojí za to. Otevírá se před námi krásné údolí s malou kaskádou rybníků. U prvního z nich stojí dřevěná chatka, kde už postávají první nedočkavci. Poznávám to tady – viděl jsem ji v seriálu Jak na to – jak na ryby.

Má být otevřeno od pěti. Pomalu, ale velmi pomalu, přichází pán s klíči. Asi nechápe, jak jsme všichni natěšení.
Koukám na rybářskou konkurenci. To je zajímavý, muškař se pozná na první pohled. Toto jsou muškaři z hlavního města – matky všech měst. Přehlížejí nás obyčejné vláčkaře jako lány. Jsme pro ně asi nějaká spodní vrstva. Ještě, že zůstávají tady na stojáku, my jedeme někam jinam na řeku. Opět děkujeme, že máme s sebou Milana. Není nad znalost prostředí, nevymotal bych se odtud.
Konečně asi po deseti kilometrech odbočujeme na lesní a pak polní cestu. Je to tady zase – nádherné údolí.

 

Sice sem tam nějaká ta chatka, ale ty jsou obydlené v létě, nyní nikde ani živáčka. Kromě lišky, která si nás obhlíží z kraje malého remízku. Asi tady dává dobrou noc i dobré ráno.
Parkuju u meandru řeky. Voda je nádherná. Během okamžiku jsem v prsačkách. Na rozdíl od ostatních se nemusím zdržovat pozdní snídaní, protože žádnou nemám. Viz výše zmíněná civilizace. Tady ale chcíp pes. Hospoda se prý otevírá až v sobotu odpoledne. To bych ale už chtěl být doma. Slyším poznámky typu, že bez svačiny jde na celý den k vodě jen magor (a já). Nevadí, hlad přebiju loveckou horečkou.

 

Vážu malou karabinku s obratlíkem a připínám, jak jinak než měděnou univerzální dvounulku. První hod napříč proudem. Jen tak kvůli celozimnímu půstu. Vidím snímky z článků, které jsem v zimě hltal, ty trofejní ryby se tahaly z takových vod. Pod břehem je podemletá jáma – tam musí bydlet potočák z Vysočiny. Možná, že bydlí, ale netouží po seznámení se Středočechem. Ukojil jsem svou nedočkavost na první hod a vracím se ke kolegům. Dohadujeme strategii. Já s Martinem budeme postupovat po proudu dolů až jezu, Milan s kamarádem půjdou ještě asi dva kilometry proti proudu a sejdeme se opět u auta. Vracím se k tůni, jestli si to ten pstruh nerozmyslel, ale bez výsledku. Asi tam fakt nebyl.

Koukám kolem břehu, ale rozrazil tady nikde nevidím. Asi kvete někde jinde. Zato tady jsou srnky a vůbec se nás nebojí. Ta liška se taky nebála. Je to nějaký divný. To tady neznají lidi???
Svratka v těchto partiích nevypadá jako řeka, ale takový solidní potok.

 

Spousta meandrů, tůněk, umělých splávků z kamení. Několik stromů spadlých přes tok vytváří přírodní překážky. Jen kdyby byla nějaká ta ryba. Zatím protahujeme své nástrahy bez odezvy. Chce to změnu. Zkouším stříbrnou, červenou, zlatou. Do gum se mi moc nechce, věřím rotačkám. Sedám na jeden ze stromů padlých přes vodu a koukám do krabičky třpytek a očima vybírám. Mám tady jednu bláznivou kombinaci – asi to má být duhák. Když už nic, tak pohyb má super i při pomalém vedení a navíc je v čisté vodě nádherně vidět. Vidím ji, ale jen já. Vracím ji zpátky do krabičky, neboj od června si to užiješ, teď ještě asi není tvoje doba.


Tak co tam dám? Koukám na Martina. Neexperimentuje a je věrný mědi. Ve velikosti nula nemám moc barevných variant. Větší tady v hloubce maximálně pod kolena podle mne nemá smysl. Stříbrná se žlutou nálepkou? Co by ne. Když to nevyjde, začnu gumovat. Vyšlo.

 

Sice jsem si sliboval většího, ale i pětadvacítka potěší. To to trvalo!
Je to zase o tom se trefit. Jdou na hod. Sice nedobírají, ale alespoň atakují nástrahu. Chce to změnit techniku a budou tam! Klečím na břehu, abych neplašil ryby, ale nevidím žádný rozdíl mezi brozením a lovem ze břehu. Naopak si myslím, že když jdu prostředkem, jsem úspěšnější.
Potočák je krásná ryba.

 

Postupně je poznat, že se blížím k jezu – hloubka se zvyšuje a s tím přichází i častější výskyt tůněk a různých vracáků. Na břehu je vidět, že tady asi nasazovali – koleje od náklaďáku vedou pomalu do vody. Co by tady jinak dělal náklaďák? Nemýlil jsem se, na háčku jsou první granuláci – siveni. Jeden jako druhý, okolo 30 cm.

 

Kde se to v nich bere, ta dravost, když neznají drobnou rybku? Z líhní do řeky a hned na pekáč? Sotva tu nějaký přežije do května.

 

Zkusím změnu barvy na měděnou. Ryby jako by zmizely. Vrátím se ke žluté a ihned reagují. Po dvaceti rybách přestávám mít přehled o počtu. Užívám si pstruží extázi. Martin je na tom stejně.

 

Pomalu s blížícím se jezem záběrů ubývá. Čeho ale přibývá, je nepříjemný obraz na dně. Je plné leklých ryb. Asi nerozdýchaly převoz. Je to smutný pohled na bílá těla v hloubce asi dvou metrů.

Nad jezem potkáváme první rybáře. Brňáci – muškaři. Jsou trochu jiná sorta, než ti z Prahy. Je to vidět na první pohled – nemají značkové oblečení. Mají ale zajímavé mušky. Vypadají, jako granule pro pstruhy a jsou velice úspěšné. Chlapi berou po třech rybách a jedou domů. Ach ti masaři…


Vracíme se k autu, tam už jsou oba naši kolegové. Neměli tolik ryb jako my, ale měli větší, hlavní poznatek – chytali jen na měděnou rotačku. Obvyklá činnost, převlékání do suchého, někteří, co mají svačiny, svačí, někteří sedí hladoví za volantem a čekají na ostatní, aby se mohlo vyrazit domů.

 

Super zájezd, pěkný ryby, další zkušenost s barevnou variací nástrah. Zcela jistě tady nejsem naposledy, tak Svratko nashle! A příště si určitě už přibalím mušák, do auta se mi vejde. A než vyrazím, ještě se doma musím podívat, jak vlastně ten rozrazil vypadá!

 

Je možné se kouknout i zde - v archivu redaktora se najde opravdu ledacos:-))

 

Text: Jiří Ludvík – chj.rybar

Foto: autor a Osprey