Nijak to zatím nesouvisí s titulkem. Nyní se k němu vrátím. Narazil jsem na pár fotografií jednoho místa v různých obdobích roku. Je na nich jedno z mých oblíbených míst, které pravidelně navštěvuji.
Před lety, když jsem ještě, jak se říká, bobkařil, jsem zde pravidelně sedával a kochal se zelenou krásou před sebou. Seděl jsem snad jen dvacet centimetrů nad hladinou a za mnou byl vysoký břeh, který mne chránil před nepříjemným západním větrem. Kolik jsem tady vytáhnul cejnů a kaprů, to se snad ani nedá spočítat.

Krmil jsem si zde bochníkem chleba potopeným ve starém vezírku, zatíženým velkým kamenem. Je to už spousta let a cejni jako by zmizeli, o kaprech ani nemluvím. Párkrát jsem sem zašel s feederem, ale odcházel jsem jako "bezrybka".
Jednou při procházce kolem vody jsem zjistil, že si mé místo oblíbil ještě další kolega a to asi velmi, protože si zde vybudoval sezení v podobě lakované lavičky. Místo na břehu vysekal morovou kosou, aby sem mohl zajet dodávkou. Škoda, já už si sem nepůjdu sednout, tohle není nic pro mne.


Teď když si prohlížím fotky, kdy je lavička střídavě vidět, pak je skrytá pod sněhem, aby se znovu objevila a znovu se ukryla, tentokrát pod přívalem povodňové vody, padá na mne takový smutný pocit. Už nikdy to nebude takové...

 

Když chodím vláčet doprostřed řeky, vím, co mne čeká, vím, kam můžu nahodit i dražší nástrahu, vím kde si musím dát pozor. Ale přijde velká voda a je vše jinak. Tam, kde jsem před týdnem měl vodu po kolena, najednou nestačím. Strom, který nevydržel poryv větru při bouřce a sklátil se do vody, vytvořil dvě pěkná slibná místa před a za ním. Jenže přijde velká voda a je vše jinak. Strom je o sto metrů níž a na něm visí utopená ovce. Sice z ní do vody vypadávají červi a rybám stačí jen být po proudu a mají o potravu postaráno, ale pro rybáře bez plynové masky to není vhodné místo k lovu. Chvíli jsem se snažil toho využít, ale pak se otočil vítr a já byl nucen změnit loviště.

Přecházím níž, kde jsem vždy úspěšně lovil z naplaveného ostrůvku. Je pryč. Místo něho vznikl jen další proudný úsek. Když jsem z toho zmatený já, co tomu asi říkají ryby? Ptal jsem se jich několikrát, ale jako vždy odpovídají vyhýbavým mlčením. :-)

O kousek níž zase na místě, kde nic nebylo, vznikl ostrůvek nový. Vždyť ten materiál musí tam nahoře někde chybět! Doufám, že i s naplaveným novým materiálem splavala i nějaká nová ryba. Zatím se tak neděje a jsou zde jen tloušti. Sice se prý ryby nasazují, ale na vlastní oči jsem to nikdy neviděl. Občas se dozvím, že „sypali“, ale jen kapry násaďáky. Mne zajímají dravci a těch ubývá.

 

Nyní je zima, lov na dírkách mne nebaví. Mám rád aktivní lov a sezení nad dírou v ledu mne nenaplňuje. Proto se vydávám pravidelně v zimě na procházky kolem řeky, ať už s prutem na plavanou, nebo jen tak nalehko s foťákem. Nikdy mi ale nechybí v batohu něco na opečení v přírodě. Nevadí mi mráz ani jiné psí počasí. Stejně jsem u vody sám, rybářských bláznů, jako jsem já, tady tolik není. Chodím pravidelně na jedno místo pod malý skalní převis a tam, jako lidi v pravěku, rozdělám malý ohýnek pomocí kůry z padlé břízy. Zakládám si na tom, rozdělat oheň jednou sirkou. Snažím se, aby oheň moc nekouřil a abych o sobě tak nedával moc vědět.

Zjišťuji, ale že to okolním živočichům ale vůbec nevadí. Jsem asi pět metrů od vody a pode mnou se klidně po hladině řeky prohání kachny, poláci a ta vražedná černá komanda. Až letos jsem si všimnul, jaký děsivé zvuky kormorán vydává. Ještě že je den, že je světlo. Slyšet na takovým místě tento zvuk v noci, nebyl bych si jistý, že ten zvuk vydává pták.
Sedím na malé stoličce, pochutnávám si na připáleném točeném salámu, popíjím čaj z termosky a sleduju život na hladině. Kachny se snad již připravují na jarní páření a navzájem se hašteří. Zajímalo by mne, jak poznají, že se mají pářit mezi sebou a nekřížit se s jiným druhem?

 

Sedím a poslouchám ty zvuky, do toho je slyšet i to jak padají vločky sněhu. Najednou nade mnou na stráni začalo něco šramotit. Pomalu se nakláním, abych alespoň zahlédl, co se na mne přišlo podívat. Srna. Ani se nebála kouře, z mého minitáboráčku. Jen o foto nestála a prchala pryč.

 

Házím kousek housky kachnám a ty se vůbec nezdráhají a pouští se do plovoucího pečiva. Už aby bylo jaro, alespoň ten 16. duben. Sice si pstruhovou povolenku nekupuju, ale občas jezdím na Svratku, na soukromou vodu. Tam si za mrzký peníz můžu zavláčet na tekoucí vodě, také uprostřed pěkné skoro panenské přírody.

Teď, když smolím tyto nostalgické řádky, přišla velká obleva a tím i další velká (opravdu velká) voda. Jak se asi změní moje řeka? Co přinese a co odnese? Na konci sezony jsem objevil místo s větším počtem malých štik, nebyly právě ve formě a tak si myslím, že budou brázdit asi jiné vody, než ty, kde jsme se seznámili. Potopený strom se sice neposunul níž, ale otočil se. Potopená bříza už není tak mohutná a místa kolem ní, která mi dávala dost úlovků, už nejsou tak lákavá. Možná, až přijde další povodňová jarní vlna, že se to zase změní, ale jde o to jakým směrem. Zatím se mi zdá, že vždy k horšímu. Někde jsem už dokonce slyšel, že i to pověstné světlo na konci tunelu už z úsporných důvodů zhasli. Doufám, že snad to byl jen "kec".
 

Text: Jiří Ludvík – chj.rybar

Foto: autor a Osprey