Měl tam ratanový stůl a křesla a kanapátko, skříň i vařenku, jen televizi a lednici tam neměl, probíjelo mu to tam. Měl tam i svoji vodnickou zahrádku, kde pěstoval vodomilné rostliny jako šejdračku bahenní, modrásku srdčitou, skřípinec jezerní a šáchory a ďáblíka bahenního a běda bylo šnekům plovatkám nebo rybám perlínům, kteří by se chtěli živit na jeho zahrádce a oždíbávat vodní rostlinstvo, to je potom nemilosrdně pronásledoval, ba, když se opravdu rozzlobil, i hubil.

Dále dbal, aby správně kvetly puškvorce a divoké žluté kosatce, aby doutníky orobince nevybuchovaly předčasně, aby lekníny a blatouchy správně zimovaly na dně v hloubce a nezmrzly, ale aby na jaře vzešly nádherně k hladině a kvetly a poskytovaly úkryty malým rybičkám.
A Puškvoreček poctivě hospodařil v rybníku U Tří olší i náhonu k mlýnskému kolu, dbal na ryby, aby se správně třely, dbal na vodu, aby měla tu správnou chuť a tvrdost, no prostě vykonával svoje řemeslo jako poslání.
Měl pět úhořů silných v pase jako dálkový podmořský kabel, drenážní trubkou by se určitě neprotáhli. Úhoři mu sloužili jako poslové k jiným vodníkům a on se o ně za to staral a krmil je. V noci jim Puškvoreček chodil na rousnice a oni, tedy úhoři, je s chutí polykali. V létě jim chodil na pole pro hrách a v noci je učil, jak si ho mají trhat sami, když je pole blízko vody. Úhoři byli jeho kurýři pro spojení se světem.

V době lásky, tj. tření, Puškvoreček pásl všechen rybí potěr, aby jej okouni a ježdíci neobtěžovali a taky zaučoval tu rybí droboť správným stravovacím návykům, aby baštila buchanky, měňavky, trepky, perloočky a jiné dobroty jako řasy a pyl, aby byla jejich strava pestrá a rozmanitá a bohatá na vitamíny. Učil rybí droboť zvanou též rejbata sebezáchovné mimikry, jak a kam se nejlépe schovat před hladovým okounem či číhajícím veržínkem neboli malou štikou, jak splynout s okolím, jak využít vodní rostliny či kameny a obelstít hladové candáty i jak se vyzývavě netřpytit u hladiny proti obloze nelítostným bolenům.
Také proháněl čápy, ledňáčky a skorce, aby chytali jen nemocné a slabé rybičky, které by stejně nepřečkaly zimu, a dali pokoj zdravým a čilým rybičkám a aby žrali i všechny už mrtvé rybičky. Stejně tak činil s dravými brouky potápníky či vážkami, šídly, šidélky a motýlicemi.

No a kormorány, ty černé lupiče, neměl rád vůbec. Ty loupeživé černé korzáry pronásledoval a nedal jim klidu. Hlavně dbal, aby nemohli loupit rybičky, zejména malé kapříky, které byli schopni vyhubit a co nevyhubili, tak ostrými hákovitými zobáky pochroumali tak, že kapříci pořád klempírovali a dlouho nestáli za nic. Puškvoreček obvykle čapnul lovícího kormorána pod vodou za černý krk a podržel ho tam chvilku déle než mu bylo milo.

 

 Kormorán byl pak rád, že vůbec vyplaval a že se nadechl a že nezdechl. Po takovém podvodním objetí se už víckrát ke Třem olším nevrátil. A to ne proto, že by tam nebyly ryby!
Kormoráni jsou chytří ptáci a dobře si pamatují. Zejména proto dával Puškvoreček co do trika kormoránům zvědům - slídilům, kteří po vypátrání kořisti přivedou k nažrání celé svoje nenasytné hejno.

S mlynářovic rodinou pana otce Bezrybky vycházel skvěle, s vodou do náhonu sice šetřil, ale když pan otec potřeboval mlet obilí, vodě nebránil. Někdy večer spolu debatovali, každý ve svém přirozeném prostředí, hodnotili politiku a domlouvali se co s rybníkem a vodou. Mlynář Bezrybka jej někdy pozval na pivo, které přinesl ve džbánu, jindy Puškvoreček přinesl hořkosladkou kořalku, kterou pálil z kvasu kořenů puškvorce. A mlsali. Měli u vody takový pultík, aby mlynář byl na suchu a Puškvoreček ve vodě, tam si stavěli půllitry s pivem nebo panáčky s puškvorcovou. Někdy paňmaminka hubovala, že pan otec je u pultu pořád častěji než dirigent Neumann u České filharmonie, ale že tady bude dirigovat ona a on že nemá pořád nic hotovo. A že je třeba mlet obilí, a nosit pytle na šalandu. A když není u pultu, tak je v sednici v rohu na kanapi obklopen polštářky a chrápe.
Někdy Puškvoreček Bezrybkovi přinesl kapra nebo štiku, aby si přilepšili a paňmaminka tolik nežvanila. Když bylo hodně zle, tak mu přinesl candáta, ten je nejchutnější z ryb.

Proti rybářům měl natáhnuty potopené stromy a k nim přivázaná lana z lýka, aby se jim trhaly háčky a olůvka i třpytky, aby ho prostě neotravovali. A rybáři pochopili, že jim tu pšenka nepokvete a u vrby prostě nechytali a dali Puškvorečkovi pokoj. Ve vykotlané olši měl ukrytá i kamínka, takový kovový bubínek, který měl komínek protažený dutým kmenem a v zimě, když bylo pozdě večer, si Puškvoreček topil a vařil si puškvorcový čaj pro zahřátí s meduňkou na dobrou mysl a olší stoupal k nebi voňavý dým.
Spal na kanapátku a přikrýval se rákosovou dekou s vycpávkou z peří divokých kachen, ta je nejteplejší. Ve chlívku měl několik kaprů na krmení a do tahu, vozili ho pro radost po rybníku, jsouc zapřažení do proutěné košatinky.
Kdysi tam míval v tůni i ženu, Čapulka se jmenovala, a měl s ní syna Ráčka. Ale Čapulka nebyla vzorná ani pozorná vodnice, koukala po všem možném, taky po cizích vodnících a tak se stalo, že ji vzala velká voda. A jak byla k ničemu, tak se voda po ní zavřela, nikdo ji moc nesháněl, natož by ji postrádal. Spíš než vodnice to byla podvodnice. Tak to u vodníků bohužel většinou chodí.
Puškvoreček měl kdysi s Čapulkou i dceru, Píchavka se jmenovala, ale ta byla jako matka a vzala ji voda nebo čert, to se přesně neví. Ani to nikomu moc nevadilo. Pro vodnický život byly úplně zbytečné, jen k reprodukci nutné.
Puškvoreček to nesl statečně a s úlevou sám vychovával kluka Ráčka, jak jen nejlépe dovedl. A vychoval ho docela dobře. Puškvoreček vařil Ráčkovi candáty po severoněmecku, štiky v sýrovém obalu po francouzsku, kapry po židovsku, oukleje po česku, jeseny po polsku, halaszle po maďarsku, úhoře po holandsku a cejny po zbirožsku.
Pral na něj v měkké vodě, do prádla ve skříni mu dával čerstvě utržené divoké žluté kosatce, tokozelku nadmutou, kuklík potoční, konitrud lékařský a lekníny. Kluk chodil do rybářské internátní školy ve Vodňanech čistý a voňavý a nešly na něj různé lidské breberky. A vodnické i lidské holky ho měly rády a dávaly mu nejen opisovat domácí úkoly. A pak po maturitě ve škole se navíc vyučil specializovanému vodnickému řemeslu u otce. Když připlaval strouhami ze školy na neděli domů, hned se chopil proutku a vyhnal kapry na pastvu, která byla na úživné mělčině, kde byla spousta buchanek, perlooček, plovatek, škeblí, řas a jiných dobrot. Také je Ráček hlídal před rybáři nenasyty, ale hlavně před pytláky. A učil se od Puškvorečka pást potěr, strašit kormorány a trochu je podusit pod vodou.
Zato orlům mořským dával mršiny na čistou zem nebo v zimě na zamrzlou louži jako na talířek, protože věděl, že jsou rybníku prospěšní a užiteční, uklidí velké mršiny nebo i slabé a nemocné rybičky nebo kachny a jinou havěť, co žila u Tří olší.

Ráček si vybral vodnickou holku ve Vodňanech, byla slušná a pracovitá, jmenovala se Bělička.  A Ráček s Běličkou taky už měli syna a to byl Puškvorečkův milovaný vnouček Blatoušek, který nechodil do školky, ale byl u dědečka na hlídání, protože Ráček měl starosti se splavněním Labe a zvýšeným provozem na řece. Zase mudrcové vymysleli jez u Děčína, prý aby bylo více vody, ale když Sasíci neudělají také jezy, tak to bude houby platné. Tak mu to alespoň pravil Saský vodník Helmut.

Puškvoreček měl Blatouška moc rád a jak ho často ho hlídal, tak ho učil nejen řemeslu, ale i různá vodnická hejblata, jako třeba hnát vodu proti proudu. Co je to nadýmaček a co je to nebesáček. Nadýmáček že je rybník s vlastním pramenem a nebesáček že je rybníček odkázaný jen na vodu dešťovou. Blatoušek měl navzdory svému jménu oči jako pomněnky a tváře jako kartouzky. Vlasy byly drobet dozelena, ale žádný výstřelek.
Nejraději měl vodníček Blatoušek vypravování dědy o starých dobrých časech. To byla Puškvorečkova doména, ale vypravoval mu i o tom, co zažil, když byl mladý. A malému vodníčkovi se to tůze líbilo. A jednou mu dědeček vypravoval pohádku o rybách a rybářích. Blatoušek byl neposedný jako rarach polní nebo čemeřice jarní, ale když mu děda vypravoval, seděl jako přikovaný a ani nedutal.
 
Děda vypravoval pohádku „Jak rybáři v EU k rozumu přišli“.
Dříve chodili rybáři k vodě jen tak, odpočinout si, ještě dříve chodili k vodě za obživou, prostě lovit ryby. Ryby lovili, velké zabíjeli, jedli a někdy i prodávali, malé pouštěli. Bylo to v souladu s přírodou, protože jich nechytali moc. Nebylo zlé rybu zabít, zlé bylo rybu nezužitkovat, to je sníst ji. Když však začali chodit ryby lovit, psát o nich a fotografovat je a pouštět zpátky do vody, bylo zle, ale když je líbali na rozloučenou a objímali je, bylo ještě hůř, a když o tom psali do časopisů, kolik že jich políbili, bylo nejhůř. Dokonce se točily celovečerní filmy o chytání a líbání se rybářů a ryb. Ryby přestaly vidět v člověku svého nepřítele - hubitele.
„Chyť a pusť. Zakrm a chyť“. A zostřenější varianta „Nekrm a pusť“.
Z přemíry lidské lásky k rybám se ryby na oplátku zamilovaly do lidí. Rybám se to lidské líbání líbilo. Polibek byl teplý a ryby hřál, ale pak se z toho postupně trochu pomátly a přestaly mít chuť se třít mezi sebou, jikernačky s mlíčňáky, prostě ryby potlačily rozmnožovací pud. Lidé jim z počátku pomáhali v umělých líhních, ale i to už přestalo účinkovat, protože samci odborně zvaní mlíčňáci už neměli to správné mlíčí, hemživost byla skoro na nule. Zejména kapři se chlubili, kdo a kolikrát je políbil, štiky na tom byly o poznání lépe, ty většinou nikdo nelíbal ba ani nepouštěl. Ty zůstaly skoro normální. Ale hlavatky, líni, okouni, pstruzi, ti trpěli na líbání a objímání. Sumci byli zmatení úplně. Sumce úspěšní rybolovci objímali kolem těla, zvedali za přední neboli prsní ploutve a taky je líbali, no sodoma gomora. Někdy měly ryby smůlu, to když je rybářští hrdinové objímali a líbali příliš dlouho nebo je umačkaly nebo natrhli slezinu a ryby z toho samou radostí lekly.

Tak nějaký chytrák v Bruselu přišel na to, že by bylo možné množit ryby v kopírkách a v počítačích a na scannerech. A tenhle blbý nápad, to byl málem velký rybí konec. Taková nekonečná blbost. Ryb v řekách postupně ubývalo, až zůstaly jen ty políbené. Voda se vyčistila, protože továrny se odstěhovaly do Číny, na březích i ve vodě vyrostly dávno vyhynulé rostliny. Nikdo ryby nezabíjel a přesto ryb v řekách a tůních ubývalo, netřely se. A tu přišla s řešením Evropská unie. Nebylo již v řekách ryb a tak Rybářský svaz Evropské unie vydal směrnici o Lovu ryb a docházce k vodě  1821.EU.4568213/2074 a zároveň vyčlenil dotace plynoucí ze strukturálních fondů IOP. Peníze šly na ozdravění rybího hospodářství. Cílem bylo udržet zájem rybářů, neboť jejich koupěschopnost uživí průmysl s 3 500 000 zaměstnanci, kteří se zabývají výrobou prutů, silonů, háčků, navijáků a třpytek.
No jo, ale rybáři přestávali mít zájem k vodě chodit, protože nic nechytli a nemohli nic sníst ani vyfotit, natož políbit. A tudíž taky nezlomili žádný prut ani neutrhli byť jeden háček a olůvko a třpytku. Nechyť a pusť. A taky nic nekupovali, když už na ryby nechodili. A světová krize stále útočila a nepovolovala.
Tak tedy EU přišla s tím, že bude platit rybářům za to, že vůbec k vodě jdou a budou předstírat lov a budou trhat olůvka a háčky a třpytky a tak byla na světě směrnice 1822.EU.4568213/2077. Pak vymysleli směrnici 1823.EU.4568214/2077, že je to možné jen odhodit do vody, ale to byla škoda, tak to jako kupovali v obchodech, oni to zaplatili, ale neodnesli. Tak se spousta rybářského vybavení kupila v obchodech a ty nevěděly co s tím. To bylo najednou rybářů a ryb ještě více ubylo, tady pomohli kormoráni, ale nejvíce přibylo materiálu. No a tak EU přišla s další směrnicí 1825.EU.4564214/2071, že tedy platit bude, ale jen když rybář uloví rybu a odnese povinný počet háčků, třpytek a olůvek. Pak se začali bouřit výrobci vlasců, potom výrobci prutů a navijáků, o výrobcích podběráků, splávků ani nemluvě.  No to by byl zázrak, když už žádné ryby nebyly.

A tak rybáři trochu přeháněli, co že chytili. Oni to vlastně dělají od nepaměti, ruce se jim samovolně roztahují, když líčí, jak velkou rybu chytili. Tak jim to nedělalo potíže. Peněz se vyplýtvaly mraky, rybáři už byli vysílení z předstírání úlovků, ale dotace plynuly svým pravidelným tempem a tak přece jen rybáři vytrvali a stačili dotace odebírat a nesmyslně utratit. A směrnice EU 1826.EU.41164214/2080 zakázala dělat olůvka z olova a nařídila, aby byla ze zlata, to je drahé a inertní vůči prostředí. To si prosadili lidé, kteří si říkají zelení, ale k vodníkům to mají daleko, mnohem blíž jsou k podvodníkům.
Rybáři chodí k vodě od nepaměti, říkal děda Puškvoreček Blatouškovi. Ale když jsem byl ve službě, chodili k vodě za peníze, za hodinovou mzdu 5000,-Kč, ale mzda měla svoji podmínku. Aby jim peníze byly připsány na jejich účet, museli chytit alespoň jednu rybičku, byť třeba běličku plotičku nebo střevličku. Ryby i množství lovohodin jim kontrolujeme a potvrzujeme jenom my vodníci. A jednou denně jim je pomocí Internetu připisujeme na účet. Pak zase jiní vodnici – úředníci z vykázaných ryb a hodin jednou denně posílali peníze na účty rybářů.
Nás domácí vodníky - úředníky ovšem musel kontrolovat vodník účetník určený a poslaný speciálně z Bruselu. U nás to byl Nezapoměnkov z Bulharska, ten měl taky svoje představy a zájmy a zástavy. To bylo administrativy, to bylo neúčelně vynaložených a přerozdělených peněz a papírových výkazů a grafů a vyhodnocení analýz. A financoval diplomové práce humanitních studentů na téma Jak podvodníci prospívají vodníkům nebo Krása kormoránů zachycená v malířství 15. století nebo Jak kormoráni humánně loví reofilní ryby.
No, a my vodníci se na to nemohli dívat, takový bordel nemají ani v Rusku. Od samého potvrzování jsme byli víc u počítače než v tůních nebo proudech nebo hloubce, podle toho, jak kdo co a kde měl dělat. Nikdo nekosil rákos a nikdo ho nekompostoval. A tak jsme my, vodníci, poslali do Bruselu delegaci s lavóry, aby nám nevyschnuly šosy a jeli vyjednat nové smysluplnější přístupové podmínky. No a taky tam jsme jim vysvětlili, co a jak. Bruselští úředníci nic nechápali, ale nakonec jsme jim nalili puškvorcovou kořalku a po její sladké hořkosti i oni pochopili, že je to v rámci jejich směrnic turecké hospodaření ve španělské vesnici s řeckým výsledkem.

A tak starost o ryby nechali zase nám vodníkům. Peníze na ozdravění rybí havěti nám dali k dispozici také, my totiž jsme právě jen vodníci a ne podvodníci, vulgo někteří kompetentní lidé - politici. Potvrzování lovohodin bylo najednou zhola zbytečné a ušetřily se pracovní síly a vodníci mohli pracovat v líhních, aby se ryby dostaly z nejhoršího, vždyť se už neuměly ani pořádně vytírat a byly líné se i vykulit z jiker.
A tady byla největší ostudná chyba vodníků, tady zanedbali svoje vodnické povinnosti a nestarali se řádně o rybí lásku a její výsledek potěr a nechali přemnožit kormorány, černé pány. No teď to určitě vyřešili na konferenci v Plzni, snad se nebudou chtít vyrovnat Evropské unii. Vodníci by radili, aby si rybáři vzali příklad z myslivců a stali se kulturním dědictvím a podívali se, jak to myslivci dělají se škodnou.
Ještě že tu bylo Rusko, odtud se přivezly rybičky.  A od nich to zase začalo, ruští okouni a plotice se ještě uměli množit, tam měli tvrdý život, tam se s nimi nikdo nelíbal a proto je koupili. A taky přivezli z Asie kapry a amury a ti se množili jako Číňané, co jiného mohli dělat, vždyť je permanentně lovili. Parmy a úhoři z Eufratu či Tigridu kopírovali muslimské rodiny a množili se jedna radost. A tak se ryby přece jen zachránily. Snad napořád, protože si už dají pozor na lidskou lásku pro ně tak veskrze falešnou, že se kvůli ní přestaly množit. A kormorány vodníci chytali a už nepouštěli.
No a průmysl rybářského náčiní se také nezhroutil, jak byly v řekách zase obyčejné ryby, tak se za nimi houfně táhli rybáři. Dokonce si kupovali knížky o rybách a třeba je zajímalo, jako to je s rybami v Amazonii, v Mongolsku nebo v Austrálii.


Tou dobou už Blatoušek spinkal a ze spaní s sebou trhal, a děda si říkal, že klukovi nebude moci vypravovat takové horory na noc, aby kluk neměl nějaké ujímání. Taky táta Ráček, když psal po úhořích, radil aby Blatoušek byl veden k pořádku a v klidu. Ráno však byl kluk jako čemeřice a měl chuť do další pohádky. Ale děda mu pravil: „Dnes bude nejprve práce a pak zábava!“
A byla, nejprve kosili rákos, aby neubývalo hladiny a kompostovali ho, aby bylo hnojení pro prvoky. A pak, nejdříve však večer, byla pohádka, ale ta již byla klidnější  - O chytrém kaprovi. Tak i Puškvoreček s Blatouškem začali nový život s novou výchovou, ale především výchovu podloženou prací. A Blatoušek pochopil, že aby z něho něco bylo, musí pracovat a taky že je dobře, když se něčemu ve škole naučí pořádně. Pak víc pracuje hlava a ruce se tolik nenadřou a třeba ani nezebou.


To je Blatoušku vše o rybí lásce, nic se nesmí přehánět, ani spektakulární lásku k rybám. Ryby je třeba mít v úctě, netýrat je, zacházet s nimi slušně a šetrně, ale opravdovou lásku věnovat hodným lidem neboli člověkům. Nebo vodníkům.

 

Text:  Jiří Ondráček - Inženýr

Ilustrace:  Osprey