Je 6 hodin ráno, tak vstávám. Vařím si kafe a jdu si zapálit. Poté, co vylezu ze záchodu, se probouzí i malý s partnerkou. Hned probíhá „krmení divé zvěře“ a po něm začíná první boj - teple obléct malého a pokud možno co nejrychleji nastoupit do auta a vyjet směr Ostrov.
Jelikož jde o vypuštění a výlov onoho rybníku a s majitelem se docela dobře známe, nachystal jsem si broďáky na pomoc s naháněním rybek večer před odjezdem ve sklepě. Sedáme do auta a snad máme vše, takže konečně vyjíždíme. Je to stejné jako vždy. Cesta na výpravu, u níž se zdá, že nikdy neskončí. Asi po hodině a půl ale dojíždíme do Vilémovic, kde už nás čekají jen strmé serpentýnky a jsme na místě.
Při příjezdu k rybníku se ani nestačím divit, kolik je tu aut. Pomyslel jsem si, že tu bude hodně pomocníků k výlovu, ale opak byl pravdou. Bylo zde jenom neuvěřitelně mnoho lidí, kteří si přišli koupit rybku, ale tak už to na výlovu bývá.

 

Vytahuji z kufru auta kočárek a Kačka mezi tím krmí malého. Když jsem vytáhl kočár a složil ho, tak už byl kufr prázdný a já si jen povzdechl nad těmi broďáky, které zůstaly ve sklepě doma. Asi je to nějaké moje prokletí, že vždy když sem jedu, tak něco zapomenu. Jednou to byl spacák, jednou křeslo, jednou pantofle… Ale ty broďáky mě mrzely úplně nejvíc.
Parkovali jsme asi 500 metrů od rybníka. Projít po hrázi, která byla asi 100 metrů dlouhá s kočárem bylo skoro nemožné. Po těch neuvěřitelně dlouhých metrech jsme došli k chaloupce, kde se vždy děly „zajímavé“ věci. Zašel jsem za „šéfikem“ a zeptal se, jak je to s rybami.
Zatím se prý vytáhl jen třicetikilový tolstolobik a 140 cm dlouhý jeseter ruský se jménem Saša, který, jak jsem zjistil, byl akorát při našem příjezdu převážen na nový revír.
Menších kaprů, tolstolobiků, amurů a línů bylo na prodej nesčetně, ale odbyt byl tak obrovský, že se po chvíli muselo čekat. Velké a koi kapry se ještě nepovedlo vytáhnout.

 

Za chvilku musel „šéfik“ někam odběhnout a tak jsem se šel projít na náš oblíbený flek a kouknout se, jak vypadá bez vody.
Už z hráze jsem viděl onu skluzavku o které jsme se už ve fórech bavili. Teď se k ní opět protloukáme mezi davem lidu. Procházíme po mostku přes stavidlo a pomalu se blížíme ke skluzavce.

 

Kamenný podstavec podpírající část, která končila ve vodě, mi připomíná, kolikrát jsme kvůli němu museli jít do vody, když nám za ním nějaká ta rybka šikovně uvízla. Mé oko zaregistrovalo zlom na dně rybníku. Bylo to přesně to místo, kde jsme vnadili a lovili. Z druhé strany  skluzavky už zlom dna nebyl tak znatelný a proto tam kluci z naší party neměli tak časté záběry. Zase ale byly ty záběry o to cennější, protože vedly k úlovkům v podobě jeseterů a krásných kaprů.
Jdeme dál směrem k louce, kde jsme lovili jen jednou. Tam byl břeh dost strmý a hloubka docela velká. Úlovky tenkrát nebyly nic moc, protože jsme místo pořádně nezmapovali a po neúspěšném začátku jsme šli na druhý den zpět na naše oblíbené místo.

 

Při pohledu na to, jak se rybník vypouští, jsem vzpomínal, jaké pěkné výpravy to pro nás byly. Dlouho budu vzpomínat na krásně prožité chvíle, úspěchy i neúspěchy. Když nad tím přemýšlím, tak vlastně díky tomuto rybníku jsem poznal, co to je kaprařina.
Uběhlo skoro půl dne a my měli hlad. Koupení klobásy bylo skoro nemožné kvůli obrovským frontám. Malý nám naštěstí díky čerstvému vzduchu celou dobu spal.

 

Kvůli hladu a dalším plánům se blíží čas našeho odjezdu. Tímto výlovem zřejmě končí můj oblíbený revír a nejspíš i cesty do Ostrova u Macochy. Možná se tam ale ještě párkrát pojedu s rodinou podívat na jeskyni Balcarka a při té příležitosti se samozřejmě dojdu podívat na ty plánované ostrůvky pro žáby, kvůli kterým musel být revír zrušen.

 

Text i foto: Ras2ta