Shrnu tu celou svou dírkařskou sezónu 2012, což mi nedá moc práce, protože jsem byl na dírkách jen jednou a nečekám, že se na tomto výčtu do konce roku něco změní :-)
Pokud někoho zarazí malý počet mých dírkovycházek, tak důvodů je víc. Vhodné revíry jsou pro mě poměrně daleko, sám bych na dírky v životě nejel a jedna až dvě návštěvy nějakého dírkodromu za zimu mi úplně stačí.
Je fakt, že kamarád Pavel mě musel letos na dírky dost lákat. Napřed nebyl led a když později byl, mrzlo tak, že jsem dal před rybami přednost ťukání do klávesnice. Pavel měl evidentně větší absťák a tak obětavě proseděl den v bezmála dvacetistupňovém mrazu. Kupodivu nezmrzl a dokonce chytil tři tečkované ryby, což byl na ty podmínky velice slušný výkon.
Pak přišla obleva a už se nebylo na co vymlouvat. A tak jsme vyrazili. Naši sestavu ještě doplnil kolega Honza, aby bylo na ledě trochu veseleji.
Vybrali jsme si revír, kde jsme byli už loni. Vyznačuje se bohatým zarybněním rybami menší a střední velikosti, které se neustále doplňují, protože lovící tu mají povinnost si svůj úlovek ponechat (samozřejmě po řádném zaplacení). Já to tu řeším tak, že mělce zaseknuté ryby se mi „sklepou“ v dírce a část úlovků si opravdu odvezu, protože ekonomika musí fungovat – i pokud jde o obor, kterému se říká akvakultura.
Dorazili jsme asi čtvrthodinku po oficiální otvírací době a nestačili se divit. Na rybníku byla hlava na hlavě. Naštěstí zbylo uprostřed ledové plochy kousek místa akorát pro nás tři. Loni jsme plus mínus v této oblasti celkem slušně zachytali a tak jsme bez váhání milý flek obsadili a začali vysekávat trojici děr. Když jedete na dírky maximálně dvakrát za zimu, nemáte moc důvodů kupovat si vlastní vrták a navíc u nás už se z „ódy pro sekerku“ stal víceméně rituál. Jenže zatím ještě nikdy neměl led přes třicet centimetrů…
Zatímco loni jsme opravdu vysekali cosi, čemu se dalo říkat dírky, letos to byly spíš krátery nebo pasti na mamuty. Výrazně rozehřát po vyrobení první jámy jsem se vydal na mělčinu u přítoku, kde nikdo nebyl a cvičně tam „propálil“ ještě jeden otvor. Občas se ryby na mělčinách pohybují a zejména siveni v tom mají i určitou zálibu. Doufal jsem, že sem občas odběhnu a podívám se, jestli se v této části nádrže nedá chytit něco zajímavého. Ačkoli jsem se sem ale během dne několikrát vrátil, nezastihl jsem tu ani šupinu.
Když jsem se vrátil ke své první dírce (zkusme tomu tak říkat), zjistil jsem, že kolegové už zahájili „těžbu“. Nástrahu jsem měl na prutu navázanou už z domova, takže jsem neváhal a pustil se do toho, kvůli čemu jsme přijeli.
Tady na chvilku odbočím. S Pavlem na dírkách vláčíme. Pstruh je pstruh a mě osobně by dělalo dost velké problémy chytat tyhle ryby na plavanou jako plotice. Ať si tak chytá kdo chce, já pstruhy na housku, žížalu, berkleytěsto, rybičku nebo Veselou krávu prostě lovit nebudu. Ani ty granulové naivky. Navíc si na dírkách potřebuju ukojit i svůj vláčkařský absťák.
A když už vláčet, tak se vší parádou. U vláčky to chce pořádný prut a s jeho výběrem jsem měl docela problém. Vláčecí prut by měl člověku sedět a dokonale ovládat nástrahu. A to i v případě, že je to jen „špejle“ pro lov na dírkách. Po obchodech jsem nesehnal nic, co by mě oslovilo a tak jsem si minulou zimu „postavil“ vlastní „dírkoklacek“. Po dvou loňských vycházkách jsem zjistil, co všechno mi na něm vadí a pro letošní zimu jsem vyměnil dvě očka za lehčí, což prutu výrazně prospělo. Zároveň už mám sehnaný materiál na novou verzi, která by měla splňovat mé představy ještě lépe.
I Pavel lovil s doma vyrobeným prutem a přestože se vydal vlastní cestou stran výběru materiálu, došli jsme k velmi podobnému výsledku – k prutu s citlivou špičkou, kónickým blankem a lehkými očky, který je schopný registrovat i velmi jemné záběry jak citem v ruce, tak vizuálně na špici.
Že Pavlův prut funguje, to dokládali tři duháci ležící poblíž jeho dírky. Všiml jsem si, že loví stejně jako já na žlutou Berkleynymfu. Důvod této shody byl jednoduchý – s touhle nástrahou jsme tady loni skončili a vítězná sestava se nemění. Navíc čerstvě vysazené ryby si ve výrazných barvách libují a libovaly si i dnes.
Na výrazné barvy vsadil i Honza – použil žlutozelenou marmyšku s ostře zeleným smáčkem, dovoněl ji jedním bílým červem a chytal také celkem slušně.
Pocukával jsem tady milou nymfou v dírce a čekal na první záběr. Jak už to na silně osazených revírech krátce po ránu bývá, dlouho jsem čekat nemusel. Poměrně záhy přišlo první nesmělé klepnutí do nástrahy a krátce nato jsem vytáhl na led prvního duháka. Pak ale začalo malé soukromé peklo. Kolegové ryby tahali, já na tom sice se záběry nebyl o nic hůř, ale úspěšnost záseku byla tragická a ryby mi padaly i během zdolávání. Zkoušel jsem různé vedení nástrahy, dával jsem rybám různě dlouhé časy na dobrání, ale k ničemu to nevedlo. Co se braní týče, zjistil jsem, že ryby jsou dost laxní a ideální je pokusit se několika prudšími pohyby nástrahy přilákat nějakého proplouvajícího duháka a pak mu nechat nástrahu téměř bez pohybu nebo s ní jen lehce zachvívat. V tomhle klidovém stavu přicházelo nejvíc záběrů. Naše hand made pruty byly na tohle ideální. Většina lidí, kteří kolem nás vláčeli (moc jich nebylo, splávkaři byli v převaze) měla s tvrdšími pruty docela potíže dostat větší počet záběrů. Honza používal tužší prut s drátěným indikátorem a s detekcí záběrů rovněž problém neměl.
Jenže pořád mi vadilo, že kluci na pět záběrů čtyři ryby vyndali, já je ve stejném poměru ztrácel. Něco bylo špatně, ale co? Vzhledem k tomu, že Pavel používal stejnou nástrahu na podobné sestavě, žil jsem asi dvě hodiny v domnění, že problém je mezi prutem a zemí, respektive ledem. Pár ryb jsem vytáhl, o spoustu přišel. Mezitím jsem se ale ujistil, že zdroj potíží je někde jinde. Měl jsem z toho, co jsem cítil v prutu, dojem, jako by moje nástraha byla větší a ryby ji daleko hůř dobíraly. Nymfa je ale nymfa – dva a půl centimetru aromatizované plastu, kus jako kus. Jediný rozdíl byl tedy v tom, že Pavel používal jigovou hlavu s o něco kraším a užším háčkem. Já ho měl trochu předimenzovaný, protože tuto konkrétní nástrahu jsem používal loni na jednom revíru, kde to tak bylo dobře. Velikostní rozdíl nebyl bůhvíjaký a normálně bych tomu nepřikládal až tak velký význam. Ale nic jiného jsem neviděl. Mohl by tohle být ten důvod?
Odmítl jsem Pavlovu nabídku na zapůjčení identické hlavičky a vyhrabal v krabičce růžového marabu jiga vybaveného háčkem o něco menších rozměrů. A na ryby trhla bída…
Muselo to být v tom háčku. Navíc marabu peří je ohebné a snadno deformovatelné, takže nepřekáží a háček se chová jako by byl volný. Připadal jsem si po výměně nástrahy jako ve snu – úspěšnost záseku byla najednou téměř stoprocentní a rychle jsem svou ostudnou ztrátu v počtu ulovených ryb oproti svým parťákům dotahoval, protože jim naopak přibývalo neproměněných záběrů. Tenhle zázrak přišel doslova na poslední chvíli. Čas totiž pokročil a s blížícím se polednem začaly být záběry ryb stále vzácnější a opatrnější. Nakonec téměř ustaly. Ale dokud nějaké byly, „růžový démon“ nekompromisně pozval téměř každého hladového zvědavce k výletu na led.
Moc tam těch růžových "chlupů" nakonec nezbylo...
Jenže kde nic není, ani smrt nebere a tak kolem poledního jsem už byl „plonkovej“ a Honza na tom byl velmi podobně. Jenom Pavlova dírka stále vykazovala nějakou aktivitu. Bylo to docela zajímavé. Nacházeli jsme se na volné ploše, všichni kousek od sebe, ale na jeho privátním rybníčku to prostě bralo podstatně víc a ke všemu i větší ryby. Dokonce jsme i vyzkoušeli, jestli to není rukama, ale nebylo. Na Pavlově dírce braly ryby víceméně komukoli, kdo si do ní nahodil.
Jalové polední hodiny jsme přetrpěli a postupně začala druhá oblíbená disciplína našich výletů. Hodně lidí už mělo odchytáno a na rybníce se uvolnila spousta dírek. Čas od času se proto někdo z naší trojice zvedl a vyrazil na malou „tour de džuzna“, aby se postupně ujistil, že kdyby seděl na zadku, o nic by nepřišel. Nicméně nohy je třeba protáhnout a naděje, že někde jinde to bude lepší, bývá jedním z hlavních motorů rybářova snažení.
Během těchto výprav jsme zjistili, že na rybníku jsou dva typy dírek – asi sedmdesát normálních a pak ta Pavlova. Na celé ploše se totiž sem tam ulovila ryba, ale přesně totéž se dalo říct i o prostoru 30 x 30 cm u Pavlových nohou. Už jsem několikrát viděl, že existují nadprůměrně úspěšné díry, ale v tomhle měřítku jsem se s tím setkal poprvé.
Během výprav po rybníce jsem navíc zjistil, že růžový démon už ztratil svůj půvab a poslední ryby ochotné cokoli sežrat už zase preferují žlutou, nejlépe ve spojení s ocásky a ploutvičkami. Pár pokusů s Berkleynymfou, s níž jsem ráno začínal, ovšem ukázalo, že problém s padáním ryb nezmizel. Nakonec jsem musel u Pavla vysomrovat jeho úspěšnou hlavičku, která měla na úspěšnost záseku skutečně blahodárný vliv.
Moje původní nymfa je vlevo. Má předimenzovaný háček trčící hodně dozadu, což loni fungovalo na jednom svazovém revíru. Nějak jsem měl dojem, že to na dírkách nebude vadit a nechal to tak. Jenže to vadilo. Nymfa vpravo je nstražena na hlavičce od Pavla
Zúročil jsem vlastnictví tohoto kouzelného předmětu během jedné menší invaze duháků do prostoru pod mou dírkou a vytáhl asi tři kousky, bohužel té nejmenší velikostní kategorie. Bylo vidět, že počet hladových optimistů v prostoru pod ledem od rána pěkně prořídl.
Dál už to bylo stále více „o ničem“ a jediné, co mě ještě drželo nad dírou, byla snaha zaokrouhlit počet odnesených pstruhů na deset. Mohl jsem to sice udělat dávno, ale nechával jsem si tuhle poslední pozici na svém pomyslném úlovkovém listu volnou pro nějakého hltavce nebo poraněný exemplář a když jsem teď chtěl ulovit poslední kus, sebrat se a vypadnout, samozřejmě se to v souladu s nepsanými zákonitostmi rybařiny nedařilo. Pak jsem se konečně dočkal ryby, kterou se mi podařilo zaseknout a zdolat, aniž by mi spadla. Jenže když jsem ji konečně vyheveroval nahoru, odrazila se mi od kraje dírky a odháčkovala se. Než se ale zorientovala a pochopila, že cesta ke svobodě vede dolů, podařilo se mi ji na dva pokusy chytit do ruky. Vzal jsem to jako signál, že příděl štěstí pro dnešní den může být vyčerpán a skončil lov.
Zbývalo už jen zabalit, zaplatit a vyrazit na cestu domů.
Vzato kolem a kolem, nebyla to špatná výprava. Cíle mise byly splněny a já jsem si zase jednou vyzkoušel, na jakých detailech může záviset rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem. Rovněž jsem s potěšením zjistil, že výměna dvou oček na mém „samodomo“ prutu nebyla zbytečná.
Na druhou stranu, jsem dírek pln až do příští zimy a nemám potřebu popíchat ani si odnést víc ryb. Kromě toho mám rád na rybách prostor, svobodu a samotu a o ničem z toho současné české dírkování zrovna moc není. Ale jednou za čas je to zajímavý zážitek a rozhodně fenomén dírkování nehodlám úplně ignorovat.
Text i foto: M. Horáček - Osprey