Chtěl bych toto krátké povídání směřovat hlavně k třem následujícím druhům lososovitých ryb: pstruh obecný, pstruh duhový a siven americký. S těmi se setkáváme asi nejčastěji. Vynechám tentokrát lipana podhorního a přenechám ho hlavně muškařům.

Celá čeleď lososovitých ryb je nazvána podle celosvětově nejrozšířenější a nejznámější ryby, kterou je losos obecný. Všechny lososovité ryby se odlišují od většiny ostatních druhů velmi důležitým rozpoznávacím znakem a tím je přítomnost tukové ploutvičky mezi hřbetní a ocasní ploutví. Pojďme si o nich ale říci něco více.

 

Pstruh obecný – Salmo trutta

Pstruh obecný se vyskytuje ve vodách celé Evropy. Vytváří řadu poddruhů a forem, z nichž u nás se téměř výhradně vyskytuje forma potoční. Ideálním prostředím jsou pro ni pstruhová pásma potoků a řek, kde bývá pstruh někdy i nejčastěji se vyskytujícím druhem. Je to ryba velmi náchylná na množství kyslíku ve vodě a zároveň i na její čistotu. Jakékoli anomálie vedou obvykle k vymizení pstruhů v daném místě. Tělo pstruha je přizpůsobeno životu a pohybu v proudu. Je svalnaté, vřetenovitého tvaru a ze všech stran je mírně zploštělé a zaoblené.

 

Hlava je poměrně robustní a tupě zakončená ústy, které jsou hluboce rozštěpená až po oko. Tlama pstruha je opatřena dvojitou řadou zubů, které jsou velmi ostré a dokáží i pěkně potrhat prst. Samci mají hlavu i čelisti delší než samice a konec rozeklaných úst bývá až za okem. Samici končí ústa s úrovní oka. U starších jedinců se tvoří na čelisti hák, podobný těm lososím.

Ploutve mají klasické uspořádání a navíc je tu výše zmiňovaná tuková ploutvička. Ocasní ploutev je jen mírně vykrojená nebo bývá dokonce rovná. Není kdovíjak velká, ale skrývá se v ní neskutečná síla, která dává pstruhovi možnost velmi rychle se pohybovat i silným proudem. Tělo je pokryté malými šupinkami, které u menších exemplářů téměř nejsou vidět.

Barva těla je většinou závislá na prostředí, které pstruh obývá. Hřbet bývá nejčastěji zelenohnědý nebo žlutočerný, ale variant je neskutečné množství. Boky a břicho jsou světlejší, někdy do žluta nebo až do bíla. Hřbet a boky často zvýrazňují tmavé skvrny, které navíc mohou být i olemované světlejší barvou. Jejich počet bývá opět různý. Dokonce i ploutve bývají olemovány světlou barvou.

 

Jak jsem již psal, pstruh má opravdu velmi rád prostředí bohaté na kyslík. Navíc se typická pstruží stanoviště vyznačují velkou členitostí a přítomností mnoha úkrytů. Často ve vyskytuje v proudcích a proudech, kde je prakticky schovám už jen samotným prouděním vody. Své oblíbené místo si pstruh brání, je poměrně dost teritoriální. Teritorium může být různě velké. Záleží hlavně na velikosti a členitosti toku, síle obsádky, množství potravy a samozřejmě na velikosti velikosti a kondici toho kterého pstruha. O své místo pstruzi velmi často bojují a velký exemplář jen nerad strpí ve své blízkosti nezvaného hosta.

Nejčastější potravou pstruhů jsou různé larvy hmyzu – pošvatky, chrostíci, jepice atd., dále červi, jikry vlastní i cizích druhů a samozřejmě potěr i větší rybky. Nepohrdnou ani žábou ve všech jejích vývojových stádiích. Pstruh je i kanibalem. Často tímto způsobem řeší boj o svou pozici v toku a menšího vetřelce prostě sežere.

Ve své podstatě je potočák rybou krátkověkou. Průměrně se dožívá stáří 3-5 let. Ryba stará deset let je už opravdovým pamětníkem. Růst ryby je dán spoustou faktorů, ale nejdůležitější je množství potravy a konkurence vlastního druhu. Lovné míry většinou dorůstá ve 4. - 5. roce, opět záleží na místních podmínkách. Nejčastějšími úlovky jsou pstruzi kolem 25 – 35 cm. Potočák dlouhý 50 cm a více už není tak častým úlovkem. Poslední dobou se jich chytne v přirozeném prostředí opravdu malé množství.

Potočák z velké a chladé řeky

 

Pohlavně pstruzi dospívají ve 2. - 4. roce života. V tomto věku jsou také nejvhodnější i pro umělý výtěr. Tření probíhá od října do prosince. V tu dobu vyjíždějí do vyšších partií řek, potoků nebo i do menších přítoků. Během třecí migrace dokáží překonat i poměrně vysoké stupně přehrazující tok. Samotný výtěr probíhá na štěrkovém nebo písčitém dně. Jikernačka vytluče ocasem ve dně prohlubeň, kam klade jikry a mlíčák je okamžitě oplodňuje. Úspěšnost výtěru není tak velká jako při umělém výtěru. Vývoj jiker trvá 3 - 4 měsíce dle místních podmínek, zejména záleží na teplotě vody.

Je třeba přiznat, že pstruh to nemá zrovna jednoduché. Nejrůznějších nástrah na něj čeká po celý život velmi mnoho. Proto ačkoli pstruhy velmi rád lovím, tak když uvážím, co musela ulovená ryba v životě překonat, radši ji vrátím zpět do svého živlu. Pokud jde o nástrahy, nejraději používám k lovu potočáků rotačku nebo wobbler.

 

Pstruh duhový – Oncorhynchus mykiss

Dříve měl tento druh ve svém názvu výraz ,,americký“ duhový. To naznačuje, že původní lokalitou jeho výskytu je Severní Amerika. Do Evropy byly dovezeny jikry už v roce 1880 se záměrem obohatit faunu zdejších toků. Velmi rychle se ovšem „duhák“ uplatnil i na rybích farmách, kde rychle rostl a stal se postupem doby vyhledávanou komerční rybou. To o něm platí dodnes.

 

Tělo pstruha duhového je proti potočákovi podstatně vyšší a boky jsou více zploštělé. Hlava bývá o něco menší, ale ústa dokážou být také velmi prostorná, hluboce rozeklaná a plná zoubků. Zbarvení duháka je velmi odvislé od lokality. Nejčastěji však bývá na hřbetě olivově zelený, na bocích stříbrný a břicho je bílé. Středem těla se táhne růžový nebo načervenalý pás. Nejvýraznější je u samců. I duhák má skvrny, ale menší, bez lemování a je jich podstatně více. Má jimi pokrytou hlavu, hřbet, boky i ocasní ploutev.

Ze stavby jeho těla čiší ohromná síla, kterou nám vždy ukáže po záběru.

Souboj s urostlým duhákem je vždy napínavý zážitek

 

Pstruh duhový není tolik náročný na obsah kyslíku ve vodě a snese i teplejší vodu než potočák. Dokáže se proto přizpůsobit jak v řekách, tak i v komerčních rybnících nebo přehradách. Není náročný na stanoviště a často vyhledává volné klidné partie. Není tolik teritoriální a mnohdy se zdržuje v malých hejnech, zejména v nádržích.

Co je pro duháka typické, je jeho žravost. Na řekách se živí zhruba stejnou potravou jako potočák, ale v nádržích nepohrdne náletovým hmyzem, zooplanktonem, měkkýši, malými rybkami a nikdy neodolá krmení, které do vody vhodí rybáři. Stejně jako potočák je rybou poměrně krátkověkou. Ovšem na rozdíl od něj dokáže velmi rychle přibývat na velikosti a už třetím rokem dosahuje lovné velikosti. Nejčastěji se loví ve velikostech 30 – 50 cm, ale dnes už není výjimkou ulovit exempláře kolem 50 – 70 cm a to hlavně na komerčních vodách.

Reprezentant v přívlači Tomáš Krejča s krásným duhákem z Jestřabic

 

Duhák se tře v jarních měsících, většinou od konce března do poloviny května, v závislosti na místních podmínkách. I zde samice vytloukají prohlubně v pískovém nebo štěrkovém dně a kladou do nich jikry, které pak mlíčák oplodní. Dle teploty vody se za 35 - 45 dní vylíhne z oplozených jiker plůdek.

Dnes se většinou do vody dostává duhák už v lovné velikosti vykrmený přímo na sádkách. Jeho vysazování se stalo komerční záležitostí. Tím se do vody dostávají ryby, které jsou přímo určeny pro následné odnesení domů rybářem. Já tuto cestu docela vítám, protože si rybáři ke své spokojenosti odnesou solidní úlovek. Pobyt čerstvě vysazených ryb v revírech je ale záležitost poměrně krátkodobá. Kusy, které v řece vydrží víc než jednu sezónu se stávají velkými dravci a boj s nimi je nádherný. Často při boji o život vyskakují opakovaně nad hladinu ve snaze zbavit se nástrahy. Je to úchvatný tanec. Osobně je nejraději lovím na gumové smáčky a twistery.

 

Siven americký – Salvelinus fontinalis

Původním domovem tohoto druhu jsou severoamerická jezera. Siven k nám byl dovezen také koncem 19. století. Dnes ho nalezneme téměř na stejných lokalitách jako pstruha duhového a i tam plní stejný cíl. Je z něj hlavně komerční ryba.

 

Tělo sivena je také o něco vyšší a ze stran více zploštělé než u potočáka. Hlava je větší a zdobí ji silně rozeklaná ústa s ozubenými čelistmi. Dost výrazné je černé zabarvení ústní dutiny. Šupiny jsou velmi malé a hluboko zapuštěné v kůži. Díky tomu je siven velmi kluzký.

Co se týče zbarvení, je siven nádherná ryba. Hřbet má tmavě zelený nebo olivový se žlutým mramorováním, boky světlé, břicho oranžové nebo načervenalé. Na bocích nebo i na hřbetě mívá žluté nebo modré skvrny. Barva je velmi závislá na ročním období nebo na typu vody. Prsní, břišní a řitní ploutev je lemována bílým a černým proužkem. Občas se stane, že se siven v přirozeném prostředí zkříží s potočákem. Vzniklí kříženci se označují jako „tygrovitá ryba“.

Siven je poměrně přizpůsobivý a snese i kyselejší vodu s nižší hodnotou pH. Dokáže žít i ve vyšších polohách, kde už voda dík své vyšší kyselosti potočákovi tolik nevyhovuje. Nejčastěji se s ním však potkáme ve vodách obývaných pstruhem potočním nebo v komerčních přehradách. Pokud má dobré podmínky, roste zhruba stejně rychle jako potočák. Stejně jako duhák není tolik náročný na členitost toku nebo množství úkrytů a rád se zdržuje na otevřené vodě. Potravní složky má také podobné.

 

Uměle odchovaní siveni dosahují lovné velikosti již třetím rokem. Běžně se loví kusy mezi 25 – 40 cm, ale setkáme se i s exempláři nad 50 cm. Siven se vytírá v období od října do listopadu. Vytlouká si stejná hnízda jako předešlí salmonidi a plůdek se vykulí po 3 - 4 měsících.

Nejčastěji siveny lovím na malých říčkách a nebo naopak na komerčních jezerech. Je to vždy poměrně zajímavé chytání. Siven je sice velmi žravý, ale často také velmi opatrný. Nástrahy je možné použít jakékoliv, ale nejraději používám rotačky, twistery a smáčky.

Jožka Foltýn loví rád siveny na gumové nástrahy

 

Určitě by se dala najít spousta podrobnějších informací o těchto lososovitých rybách, ale jako malé představení to snad stačí. V následujících dílech seriálu se budu více věnovat vybavení a technikám lovu pstruhů na různých typech vod. V příštím díle si povíme něco o vhodných a nevhodných prutech pro lov na pstruhových vodách.

 

Text: David Maixner - dam

Foto: auto a Ospey