Jak jsem již výše napsal, objíždím dnes již nejen s Honzou „Vydrou“, ale i s ostatními kamarády z „Westland Customs Carp Teamu *2010*“ revíry kolem Plzně a Karlových Varů. Zejména jsme si oblíbili Hracholusky, Bonětický rybník, Jesenici a nádrž Na Soutoku u Toužimi. To však neznamená, že opomíjíme ostatní vody na západě Čech.

Pokud jedeme s partou, je nás u vody kolem deseti a to řeč nestojí. U kafe se klábosí o tom, kde to bere, na co, s čím… Ale pokud se nesejdeme a vyrazíme jen tak na jednodenní chytačku třeba ve dvou, je to spíš takové „filosofické“ povídání kolem rybařiny a života jako takového…

 

A právě na takovou „jednodenku“ jsem vyrazil s Jendou „Vydrou“. Bylo brzké zářiové jitro roku 2010. Nádrž Na Soutoku (RR 431120) na Karlovarsku nás přivítala mlhavou kulisou, v které se z lesa do maskáčů vkrádala zima… Paráda, to miluju, zalézt na flek, nahodit a schoulit se s nalitým horkým kafem z termosky do sedačky.

Tak jsem i tohoto rána skončil. Našel jsem si flek za větrem pod strání. Honza „Vydra“ se rozložil 10 metrů vlevo ode mě. Piju to krásně vařící kafe, pozoruji, jak slunce pomalu spaluje mlhu, a mrkám na policajty, abych je donutil se pohnout k ohlášení záběru. Ale ty se na prutech ani nehnuly! No nic, však uvidíme, jak to bude dál, říkám si…

 

Takhle si přemýšlím a najednou za mými zády Honza „Vydra“ povídá - „Koukni, a je po mlze.“
A fakt, měl jsem pod nohama krásný nebe, co se odráželo od hladiny.
Říkám: „Koukej, Honzo, to je paráda, co?“

 

„Počkej“, říká Honza, „něco ti dám přečíst.“ A přinesl mi něco, co přesně vystihovalo onu chvíli!

V tom napsaném textu jsem našel odpověď na otázku: „Proč jsou všichni rybáři hodní lidé?“ - a to z pera pana Jiřího Mahena:

„Poněvadž vidí nebe dvakrát. Vidí je nad sebou a vidí je neustále ve vodě před sebou – žijí mezi dvojím modrem, neexistují pomalu na této zemi. Posedávají mezi mračny jako nějací japonští bůžci a dívají se do propastí, o nichž mohou snít jenom šílení, protože lidský rozum by na ten sen ani nestačil.
Je-li Bůh, jsou jistě i tůně v nebesích. Věřím v křišťálové slapy božích řek na onom světě. Věřím v rybstvo odvěčné, věřím v jeho odvěčnou existenci i sílu. Doufám, že patříme nějak k sobě … Neurazil-li jsem nikdy smrtelně člověka v člověku a tvora v tvoru, mohu se k oněm tůním někdy podívat. Prosil bych, aby to bylo v podobě ptáka, spokojeného ptáka rybáře na onom světě. Nebo i na tomto. Amen.“

A najednou bylo jasné, že nemůžeme tuto chvíli jen tak promeškat  - a stiskli jsme spoušť.

 

Jak hlubokou pravdu měl pan Jiří Mahen, posuďte sami.



Petrův Zdar!

Vlastimil „Olík“ Oliverius
Karlovy Vary