Přestože lovím snad všechny druhy dravých ryb, zůstali pro mě salmonidé nejvyhledávanější skupinou dravců. Spoustu známých to nejspíš neudiví, protože moji náklonnost ke všem ,,tečkovaným“ dobře znají. Ona to není pouhá náklonnost. Po letech, které jsem věnoval závodní přívlači a práci s reprezentanty se dal tento vztah očekávat. Myslím si, že to je vztah do konce života.....

 

Historicky jsem lovil snad všemi metodami a občas se k nim i dnes vracím. Ale přívlač se mi stala zřejmě osudem. Přirostla mi k srdci nejvíce. Měl jsem opravdu štěstí na to, že mě k rybařině přivedli dobří lidé a velmi dobře se o mě starali v mém dorosteneckém věku. Naučili mě poznávat vše, co se kolem vody vyskytuje. Dodnes z toho mohu čerpat a i když si občas chvíli nemohu vzpomenout na název nějaké rostliny, tak vím kde zapátrat. Myslím, že znalosti rostlin a živočichů vyskytujících se kolem vod, a to nejen pstruhových, by měly být skoro samozřejmostí  pro každého rybáře. Je to výborný pomocník ve snaze o pochopení života kolem vody a hlavně ve vodě samotné. A je jasné, že ten život pod vodní hladinou nejspíš chceme poznat, jinak nám nemusí být ve vlastním lovu tolik přáno.

 

S léty jsem pochopil, proč se na zahájení tolik těším. Nejdříve určitě převažoval pocit ulovení co největší ryby s touhou se trochu pochlubit před ostatními kolegy. Postupem doby jsem došel k určité otázce společenské. Rád jsem se po dlouhé době potkal se spoustou známých a kamarádů a těšil se na porovnávání zkušeností. Poslední dobou se však hlavně těším na setkání s probouzející se jarní přírodou a k vodě vycházím jen se svým nejlepším kamarádem a těším se na klid, který u vody předpokládám.

 

Samozřejmě i dnes mě žene touha po ulovení ryby, ale už to není v potřebě tu rybu i odnést domů. Dokáže mě ale například potěšit úlovek ryby, o které vím z loňských vycházek. Jsem za ni rád, že dokázala prodloužit o další sezónu svůj boj o život se spoustou překážek, které ji mohly potkat. A že jich je! Dnes už to není jen osoba rybáře, ale spousta přemnožených predátorů, nízké a vysoké stavy vody, nešetrné úpravy toků a další a další nebezpečí...

 

Tak jak se postupně vyvíjí nové vybavení určené pro lov na pstuhových vodách, tak se vyvíjejí i schopnosti lovců, rybářů. Tím jsem jen naznačil, že ryba to nemá opravdu jednoduché a po celý život musí čelit spoustě nástrah, které ji každodenně ohrožují.



Osobně jsem vývojem prošel i já. Živě si vybavuji své začátky a vzpomínám na ně velmi rád. V té době jsem rybařině zas tak moc nerozuměl. Žil jsem v představě, že přijdu k vodě, nahodím nástrahu, ulovím rybu a tu si odnesu domů, kde budu určitě velmi pochválen. Dnes se tomu už musím i zasmát. Byla to doba krásně naivní, ale bylo mi osm let a v tomhle věku jsou opravdu představy o životě velmi zkreslené.
Pokud se tedy vrátím o 25 let zpátky a zavzpomínám na své první zahájení, tak už se tomu ani nedá věřit. Ten pokrok je úžasný. Tenkrát mě vzal na zahájení tátův kamarád a myslím si, že když viděl moji výbavu, tak už tenkrát věděl, že se u vody asi dlouho nezdržíme. Měl jsem sice krásný nový proutek Lipno a naviják Reex, ale toho vlasce na cívce moc nebylo. Nejslabší také zrovna nebyl, co kdyby přece přišla velká ryba... Krabičku jsem měl taky novou, ale ne zrovna plnou. Byly v ní pouze dvě rotačky, tuším od Ryny. Ty záhy skončily na větvi, která křížila dráhu letu nástrahy.
S brekem jsem si postěžoval rybáři, který mě trochu víc vysvětlil, co mám dělat. Dokonce mi dal několik nástrah své výroby. Dnes už nedokážu pochopit jak, ale jednoho pstruha jsem tenkrát ulovil. Dokonce měl míru. Radost byla ohromná. Byl to ovšem na delší dobu první a poslední mnou ulovený pstruh. Zjistil jsem, že to není tak jednoduché a radši se věnoval lovu na rybníku, kde nebyl tak velký problém ulovit línka nebo kapříka.



S přibývajícím věkem jsem začal jezdit k vodě s kamarádem a jeho tátou. Spousta lidí ho zná, jmenuje Jirka Škeřík. To byla děsná doba, doba závisti. Jak ten nám to vždycky natřel, to dodnes nechápu. Vybavení jsem výrazně zlepšil, hody trénoval i při rybolovné technice, ale stejně to nestačilo. Chyběla technika lovu a takový víc poctivý přistup k vláčení. Nebylo snad zahájení, aby nám Jirka neukázal, jak moc to neumíme. A v tu dobu se to ve mně prolomilo. Přišel jsem na to, co asi musím zlepšit a začal na tom pracovat sám. Kupodivu mi to začalo vycházet a já se rybami začal konečně dokonce bavit.

 

Vybavení jsem každý rok doplňoval o aktuální novinky a snažil se být vždy o krůček před ostatními. Jirka mě k tomu nutil. Dokonce jsem cítil, že z toho má i radost. Konečně vychoval dospělé rybáře. Následovalo spoustu zahájení, kdy jsem si už u vody nepřipadal jako jeliman, ale už jsem se spíš začal zabývat tím, proč bych od vod měl vždy něco odnést. Vždyť jsem do té vody sám ničím nepřispěl. To by se asi mělo změnit. Buď budu schopen něčím pomoci a nebo bych měl přehodnotit si svá práva. Neměl bych vše odečítat jen z ceny povolenky.
Už jsem tou dobou i pár let závodil a pozoroval, že ryb dost ubývá a má oblíbená místa už přestávají být oblíbenými. Věděl jsem, že i já k tomu z části přispěl a začalo mě to trápit. Dlouho jsem  tedy neváhal a začal s kolegy závodníky pomáhat s vysazováním ryb.
V tento moment nastal okamžik zlomu. Přestal jsem vnímat ryby jako spotřební zboží. Začal jsem se daleko víc zajímat o jejich ochranu a přežití. Pochopil jsem také, že pokud chci něco chránit, tak s tou ochranou musím začít u sebe.



V tu dobu jsem už začínal pronikat i do zahraničí a zjistil, že všechny závody se tam už pořádají bez protihrotů. Navíc muškaři používali háčky bez zpětného hrotu již několik let. V ten moment jsem velmi zásadně změnil svůj přístup k lovu. Na prvním místě byly nástrahy. Veškerým nástrahám jsem odstranil protihroty, nebo je vyměnil za jednoháčky, také bez protihrotů. A ejhle, přišlo zajímavé zjištění. Ryby se loví evidentně snáze, nepadají z háčků a hlavně nejsou viditelně poškozené. V posledních pár letech vidím, že se mé oblíbené řeky a potoky opět hemží rybami a vracím se z vycházek daleko spokojenější.

 

Samozřejmě, že jen pouhá výměna háčků nedělá vše, ale je to mezník velmi významný. Potkávám spoustu rybářů, kteří nástrahu z rybí tlamky nemůžou vyndat, a následují pak opravdu hrůzné momenty nejen pro rybu, ale i pro okolní rybáře.
K dalším zásadám šetrného rybolovu patří i přístup ke zdolávání ryby. To že na ni nesáhnu suchou rukou, by mělo být samozřejmostí. Použití podběráku si vždy rozmyslím, radši rybu vyháknu přímo ve vodě, protože uzlová síťka také není zrovna to nejlepší. Dnes už není čas na výmluvy. Sportovní rybář jedná a snaží se zachovat si obsádku i pro další návštěvy.



Já se v dalších dílech  tohoto seriálu mnohokrát zmíním o ochraně ryb a i pomůckách, které k tomu můžeme využít. Naštěstí to nikdy nestojí hromadu peněz a je to přístupné všem rybářům. K tomu ovšem přidám spoustu informací z oblasti nástrah, prutů, navijáků a spousty doplňků potřebných i možná nepotřebných. Ovšem, co kdyby...

 


V tomto malém úvodu do seriálu o pstruhové přívlači vás všechny žádám o co nejšetrnější přístup k živočichům, kterým vodní říše vlastně patří. My jsme jen samozvaní predátoři, kteří velmi zásadně promlouvají do jejich života. Záleží jen na nás, jak to kolem nás bude vypadat. Berme si jen to, na co máme právo a když už se toho snažíme využít, tak vždy s velkým rozmyslem. Nadité mrazáky nejsou důkazem sportovního talentu rybáře, ale spíš vizitkou osobnosti, který si vody neváží a bere vše, co jí přijde pod ruku.

Přátelé, užijte si celou příští sezónu – od lovu na dírkách přes zahájení na pstruhových vodách až do jejího konce. Vychutnejte si každý příjemný moment, byť třeba jen maličký. Určitě se vám při závěrečném bilancování roku nebo i později znovu v dobrém vybaví. Odcházejte od vody ve vší spokojenosti a těšte se každou další vycházku. Petrův zdar!



Text i foto: David Maixner - Dam