Lov ryb u Lesních Něnců

 

Tato metoda "zúčastněného pozorování" se od dosud v Rusku běžného sběru etnografických dat liší větší osobní účastí, nasazením a snad i větší úctou ke svým hostitelům. Nahrávané řízené rozhovory, natáčení i fotografování se snažím omezit na nezbytné minimum, do podrobností se vyptávám až na jevy, se kterými se během práce setkáme. Výhodou je postupné otevírání se členů rodiny a jejich vzrůstající důvěra, umožňující kladení otázek osobnějšího charakteru (např. týkajících se náboženství) a dále rostoucí vlastní zkušenost s životem v lesotundře. Jistou nevýhodou je nutná pomalost takového výzkumu, potřeba "filtrování" a anonymizace získaných informací (pro jejich možnou intimnost) a hlavně zavazující přátelství k hostícím rodinám - lze li toto "nevýhodou" nazvat.
Můj dosud neukončený výzkum byl podpořen z Fondu děkana Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Finskou kulturní nadací - Laponským fondem.

Lesní Něnci jsou malým samojedským národem obývajícím bažinaté oblasti severozápadní Sibiře, především v povodí řeky Agan, Pur a oblast jezera Num-To (kam se teprve chystám).
Počet Lesních Něnců je odhadován na dva tisíce lidí, z nichž odhadem 2/3 žijí v malých městysech a městech a 1/3 dosud žije tradičním životním stylem v lesotundře.

Oblast obývaná Lesními Něnci

"Lesní" osady Něnců, ať již stanové, nebo chatové, jsou obývány většinou jednou velkorodinou, tj. párem prarodičů a rodinami jejich synů. Oproti svým severním, mnohem početnějším příbuzným Tundrovým Něncům, jsou Něnci Lesní méně kočovní. Žijí na jednom území, rozlehlém podle možností a velikosti stáda sobů. Podlé mé zkušenosti jde zhruba o 40km2. Po tomto území kočují asi šestkrát ročně, podle potřeb sobího stáda; v případě, že jde čistě o rybáře, kočují jen jednou ročně.

Počasí v této oblasti je spíše kontinentálního rázu. V létě může být až překvapivě teplo (i přes 30°C), ve druhé polovině zimy jsou normální teploty i kolem -50°C. Subjektivně příjemnými obdobími jsou pozdnější jaro a časný podzim - tedy roční doby oddělující mrazivou část roku a letní "čas komárů". Krajina je téměř naprosto rovná, pokrytá nesčetnými (ale většinou bezrybnými) jezery, říčkami, močály, borovými lesy, hustou tajgou na jihu a u velkých řek a bezlesou tundrou na severu. Prostupnost krajinou je obtížná, ale docela dobře možná a to ve všech částech roku, kromě jarního tání. Dnes již skoro zapomenutá dovednost "přískoků" z jednoho jezera na druhé s přetahováním lehké loďky v úzkých šíjích umožňovala Něncům rychlé letní přesuny, v zimě pak samozřejmě nastupovaly saně tažené sobím spřežením. Dnes vládne slavný sněžný skútr Buran (i v létě!), Lada Niva a dodávka UAZ.

Po jarním tání na blatě

UAZ překonávající svépomocný most přes řeku Amputu


Obživu a peníze Něnci získávají z různých zdrojů. Osobně jsem žil s rodinami, jejichž oficiální zaměstnání bylo "rybář". Nicméně, jejich zdaleka hlavním zájmem i bohatstvím byla stáda sobů o velikosti do 500 hlav. Mnoho rodin ale má jen několik kusů sobů a jsou téměř čistými rybáři, na druhou stranu je zároveň mnoho rodin jen pasteveckých.

Kromě prodeje ryb a soukromého prodeje sobů plynou příjmy z prodeje lesních plodů, hlavně brusinky, borůvky a klikvy. Občas na zakázku zhotovují také výrobky z kůže a dřeva - oblečení, rukojeti k nožům, zdobené opasky. Doplňkovou aktivitou je lov, jehož potravní přínosnost je v některých obdobích značná. Loví se zejména vodní a lesní ptactvo: různé druhy kachen a husí, ale i labutě; z lesního ptactva pak tetřev, tetřívek, jeřábek a sněžný kur. Dále se loví zvěř kožešinová (lišky, veverky, vydry...), sezónně divoký sob v severnějších oblastech a velmi vzácně los a medvěd.

Je potřeba zdůraznit, že nejde o nějaké nevzdělané lesní "primitivy". Všichni Něnci mají nejméně 11 let internátní školy. Mladší bratři z "mé" rodiny měli dokonce vyšší vzdělání, na úrovni našeho bakaláře. Život v lese volí dobrovolně a jsou s ním spokojeni. 

Jak jsem již poznamenal výše, při pohledu na mapu je oblast obývaná Něnci poseta jezery, ale většina z nich buď v létě takřka vysychá, anebo v zimě zamrzá až do dna. Rybnatá tak jsou jen větší a hlubší jezera, nejlépe průtočná. Byl jsem svědkem toho, jak rodina s velkou námahou přirozeně zarybnila soustavu několika jezer tak, že prokopali několik desítek metrů dlouhé kanály mezi šíjemi a spojnici s říčkou. Nelze říci, že by tak byla tato jezera plná ryb, ale v místech s proudnější vodou pod ústími kanálů jich bylo dost.

Ústí "zarybňovacího" kanálu.

 

Rybářsky takřka opomíjené jsou větší řeky, na kterých nelze postavit zábor (dřevěné hrazení, v němž je umístěna vrš). Nejvíce rybářsky využívané jsou tak starice, tedy stará slepá ramena. Je ale žádoucí a v zimě rozhodující, aby do těchto ramen u jejich slepého konce vtékal nějaký, byť i malý přítok.

Jarní a letní období jsem strávil s rodinou z klanu Vella, která se zaměstnávala jen soby a ryby lovili jen pro vlastní konzumaci. Pro domácí potřebu jsou ryby loveny na malých záborech do vrší a do kratších tenatových sítí, za pomoci loďky - oblazu - v případě, že si rybář chce dát tu práci s výrobou takové loďky.

Jarní lov do tenatové sítě za pomoci tradiční loďky

 

Oprava starého záboru

Výroba tradiční loďky oblazu je velmi náročná, jak na materiál, tak i na práci. V severnějších oblastech je třeba putovat i několik desítek kilometrů za vhodným stromem, nejlépe osikou ale i cedrem, který musí být tlustý nejméně na neúplné objetí a dobře rostlý. My jsme pokáceli stromů několik, než byl chazajn spokojený. Přímo na místě se odtesá co největší objem dřeva, poté se polotovar nechá vyschnout, aby byl lehčí k transportu do osady a v případě skryté vady, aby prasknul již v tomto stádiu.

Příprava polotovaru v lese

Již v osadě se na přídi, zádi a uprostřed do trupu navrtají otvory vyplněné kolíčky o požadované délce, resp. tloušťce trupu. Když je loďka dohoblovaná do této tloušťky, tedy když je investice práce již značná, začne nejcitlivější část procesu: roztahování trupu nad ohněm. Během tohoto procesu může trup kdykoliv prasknout. Nám nepraskl, resp. jen tak, že šla prasklina opravit záplatou.

Roztahování trupu oblazu nad ohněm

Po zatvrdnutí dřeva stačí již jen vyřezat pádla (pro ruskojazyčné osoby je slovo pádlo velmi vtipné), vzpěry a natřít vše smolným nátěrem.

Mé holedbání, že na loďce jezdit umím, mne opustilo hned, jak jsem na velmi mělké vodě do oblazu usedl. Naše turistické kánoe jsou pro "blbce". Vlastnosti oblazu jsou podobnější vratkému sjezdovému kajaku. Domorodci ale umějí doslova naskočit do loďky, odrazit se od břehu a usednout dobrých deset metrů na vodě. Nosnost loďky se měří na labutě! Tj. jeden člověk, puška, jídlo na den a potenciální počet střelených labutí. Svou "dvoulabuťku" jsem během měsíce ovládl sotva uživatelsky. Na větší vlnky jsem si netroufl a při nasedání mnohokrát smočil hýždě.
Ačkoliv může dnes výroba a užívání takové loďky vypadat jako pouhá libůstka, její vlastnosti jsou jedinečné a loďka je neuvěřitelně lehká, takže ji i žena lehce přetáhne na pádle po mechových šíjích mezi jednotlivými jezery. Na oblazech jsme pluli klást a vybírat sítě, stejně jako prověřovat zábor, postavený v ústí prokopaného kanálu několik jezer daleko. Na jaře je oblaz takřka nezbytný při obhlížení stáda, které v době telení vyhledává právě jezernato-bažinatou tundru.
Jarními úlovky na těchto místech byli jeseni, okouni a šti(č)ky, připravované především vařením, méně již smažením. Někdy jsme ryby i udili. Bez studené uchy k snídani se snadno obejdu, ale předsušený a v troubě dodělaný jesen je pochoutka.

Jarní úlovek do tenatové sítě

Lov na udici byl jen doplňkový a zaobíraly se jím jen děti, jedna žena a já. Tradiční způsob lovu na udici vypadá tak, že se namotá max. 20 metrů nejméně osmdesátky na dřevěnou pytlačku a z ruky se metá velká plandavka. Modernější je normální humpolácká přívlač a lovení se splávkem a marmyškou.

Já jsem vláčel s cestovním čtyřdílným Ugly Stickem a 0,22 mm vlascem. Nejvíce se mi osvědčila Black Fury se střapcem vel. 2 a 13 cm Rapala Husky. Výhodou byla jistá selektivnost těchto nástrah, která ale neplatila u štik. Nicméně průměrná velikost okounů a jesenů (i na toho Huskyho!) byla větší než u jiných způsobů lovu.

Na větší štiky jsem štěstí neměl, největší ulovená měla asi 65 cm. Štik je v oblasti velmi mnoho, ale spíše menších velikostí. Velká je docela vzácností, i když ryby kolem 1 m se ojediněle loví.

Letní rybolov (jako ostatně jakoukoli jinou činnost) krajně znepříjemňují komáři a muchničky, které prolezou i moskytiérou. Při osamělém lovu v hustém lese u říček je potřeba počítat s medvědem a proto je třeba si prozpěvovat či tlouci občas nožem o plecháč.

Zajímavý, i když samozřejmý, je rozdíl v přístupu k rybám obecně. Po své první samostatné výpravě jsem se svěřil, že jsem ulovil několik štíhlat, ale že jsem je pustil. Dostal jsem vynadáno se zcela vážně míněným vysvětlením, že mi místní božstvo dalo tyto ryby (pro místní ve zcela standardní konzumní velikosti) a já že jimi opovrhl. Neúspěchy na několika následujících rybářských výpravách byly dávány za vinu této "urážce". Kromě této náboženské interpretace připadalo místním zrůdné i to, že rybu poraním a pustím ji zpět do vody, kde podle nich stejně chcípne.
Po nějaké době a přemýšlení jsem si tento přístup osvojil a do jisté míry jej uplatňuji i při rybaření doma. Na ryby chodím se záměrem ulovit větší rybu a tuto si i odnést. To se velmi často nepovede, takže vycházek mám i tak dost a ulovených ponechaných ryb málo, ale pokud si rybu skutečně odnesu a se svou přítelkyní radostně připravím a sním, cítím se rybářsky naplněn a na ryby se mi několik dní ani nechce. Nevybízím naprosto k nenažrané masařině, spíše k uměřenému konzumnímu přístupu.

Výroba větší vrše pro již komerční rybolov...

...a její umístění do záboru

Pozdní podzim a začátek zimy letošního roku jsem pobýval u rodiny z klanu Ajvaseda na řece Pjakupur. Tato rodina - jinak též obhospodařující početné stádo sobů - se lovem ryb zaobírala profesionálně. Měl jsem štěstí, že jsem byl jejím hostem v době hlavních zimních lovů.

Tyto lovy se odehrávají na staricích, kam se ryby shromažďují k přezimování v době, kdy je led již spolehlivě silný, ale při tom ne příliš tlustý a ještě není velká zima.

Loví se pod ledem do nevodu s "křídly" asi 25 metrů dlouhými. I přes relativní tenkost ledu jde o celodenní (den je pochopitelně dost krátký) práci pro tři statné Něnce a českého "pomocníka" - a to mluvím o lovu samotném, bez dalšího zpracování ryb.

Techniku lovu popíši podle následujícího neumělého schématu:

Hnědá šmouha představuje břeh, zelená pak mělčinu s travinami. V ideálním případě zabírá nevod celou šířku starice. Bod A představuje bodci vysekanou větší díru, kterou se zapouští síť. Nejdříve je ale potřeba "prošít" pomocí bidla a šňůry obě strany loviště, pomocí řady děr B.

Kraje křídel nevodu se v době samotného začátku zátahu nacházejí v bodech D a nakonec se síť vytahuje dírou C až do objevení "pytle" nevodu, ze kterého se ryby odebírají podběrákem. Ve finálním okamžiku jedno "družstvo" zatahuje křídla nevodu k díře C a druhé "družstvo" žene pomocí bidel s ploským plovákem ryby šturmem řadou děr E od konce starice anebo z hlubšího místa.

Když jsou křídla vytažena na led a objeví se ústí pytle nevodu, nastává obvykle chvíle na cigárko a pak nastává i dvouhodinová dřina čerpání ryb. Úlovek bývá - s trochou štěstí - i kolem dvou tun ryb na jeden zátah. Hlavními rybami byly plotice (některé olbřímí), jeseni, méně štik a v tomto roce vysloveně málo okounů. V řádu kusů se do sítě zatoulali i ježdíci. Množství ulovených ryb mě velmi překvapilo, pytel nevodu jako by byl bezedný.
V samotné řece, možná i na staricích jsou i mníci. Domorodci je ale neloví a nejedí, protože "žerou utopence".

Po zhruba dvou dnech, kdy jsou už ryby dostatečně zmrzlé, nastává poměrně zdlouhavá práce třídění ryb (plotice a jesen na dvě velikosti, štika a okoun najednou), jejich čištění od ledu a pytlování. Každou rybu je potřeba vzít do ruky minimálně dvakrát. Zbylou drobotinou jsou k mému údivu krmeni sobi.

Popsané pytle ryb jsou na saních vlečených za skútrem odvezeny k několik kilometrů vzdálené cestě, kam může dojet terénní náklaďák z občiny, což je jakýsi pozůstatek sovchozu, který ryby a některé další produkty vykupuje. Za kilo bílé ryby se platí asi 25 rublů, za štiku 50 rublů. Tato suma je opravdu malá (pro srovnání - za kilo sobího masa se platí 200-250 rublů a váha masa na jednom zvířeti je v průměru kolem 40 kg), nicméně občina přiděluje rybářům i benzín a to v poměru asi 1:4 k váze ryb. Náklady jsou tedy relativně vysoké. Roční norma (minimum pro nárok na výhody řádného zaměstnance) na jednu osobu jsou dvě tuny ryb. Toto množství se zprvu nezdá tak mnoho, ale lovení trvá i se zpracováním i několik dní. Navíc v zimě se loví v této rodině max. na šesti místech, pokaždé jen jednou ročně, což zabraňuje decimaci zimujících ryb. V létě naopak musí celá akce z pochopitelných důvodů proběhnout najednou, i s transportem do 24 hodin. Opět se každé loviště loví jen jednou ročně.

Příprava na „nevodění“, v pozadí "dáča" Ukrajinců

Zakládání sítě pod led

Třídění ryb a jejich čištění od sněhu

 

Autor se zmrlými štikami

Odvoz napytlovaných ryb

 

Určitou konkurencí jsou rybáři z města. Chtělo by se napsat "rekreační", ale i "rekreační" rybář v Rusku naloví a odveze pár desítek kilo ryb za výpravu. Jejich výbava je omezena předpisem na asi 5 metrů dlouhou tenatovou síť a udice. Na známých místech snad i nějaké kontroly probíhají. Nicméně, Něnci si vlastní revír docela žárlivě hlídají sami a Rusové (Ukrajinci, Bělorusové...) moc dobře vědí, že místní mají o dění na svém území opravdu dobrý přehled a je lépe s nimi dobře vycházet. Toto vymiňování si práva na "své" území mi nebylo úplně jasné, protože oficiálně o jejich teritorium nejde - v Rusku něco na způsob indiánských rezervací neexistuje - ale Něnci mají své způsoby, jak vetřelce do jisté míry zapudit.

Přestože v letošní zimní sezóně jsme nalovili slušné množství ryb, je potřeba zmínit téma, které místní Něnce silně trápí a dotýká se přímo jejich života v mnoha ohledech - rybaření nikoliv na posledním místě. Tímto tématem jsou rušivé vlivy související s v oblasti velmi rozšířenou těžbou ropy a zemního plynu.

Rušivých až devastačních vlivů je mnoho. K rušivým patří značný přísun nového obyvatelstva, sváteční lovci, pytláci, divoké projížďky něfťaniků na skútrech či motorových člunech a podobně. Těžba plynu a především ropy je ekologicky náročná obecně, protože již jen nutná infrastruktura poznamenává krajinu. Jsou budovány vrty, průzkumné i těžební, ropo(plyno)vody, primární zpracovny a zásobníky, velké množství cest.

K tomuto "nutnému" zlu se přidává dost přezíravý přístup k ochraně životního prostředí, který vytváří již zbytečné zlo v podobě častých úniků ropy s minimální sanací a pálení odpadních ropných látek na olbřímích fagulích. Kromě otrav ryb ropnými látkami má na jejich množství velký vliv necitlivé budování komunikací. I větší říčky se prostě "přemostí" zásypem, v němž je ponecháno k průtoku jen několik trub, kterými ryby nechtějí protahovat. Náspy cest zadržují na jedné své straně vodu a tak jsou poškozeny celé hydrosystémy.

Přes všechny negativní jevy  se domnívám, že Lesní Něnci, jako nositelé zbytků tradiční kultury severozápadní Sibiře, přečkají se svými stády i tuto dobu dobytči něfti - přežili již carské kozáky, Stalinovy katany i zhroucení sovchozů v 90. letech.

Podzimní Pjakupur - s lovem na takovýchto větších řekách v navštívené oblasti zkušenost nemám

 

Co se týče samotného sportovního rybolovu, myslím si, že pokud byste v oblasti neměli nějaký další, důležitější zájem, byl by nesmysl se sem vypravovat zvlášť za rybami - i přes jistou krásu zdejší tundry, tajgy a blat. Srovnatelné podmínky jsou např. ve Skandinávii, kde je navíc velké množství ryb lososovitých a lov je zde pohodlnější, bezpečnější a v neposlední řadě patrně i levnější.


Text i foto:  Rudolf Havelka - Boleslav